Sidebar

19
ne, srp

BLOGEE
Typography

V následujícím seriálu se podíváme na několik špiónských vybraných kauz a nahlédneme do světa, kam není radno pro slab povahy nahlížet. Provedu vás naučným slovníkem špionů a seznámím s vybranými pojmy a smetánkou dob nedávnominulých.

ABAKUMOV Viktor Semjonovič, 1908–1954, náčelník sovětské Smerše a šéf MGB

Nastoupil v roce 1932 u > NKVD jako kurýr, pak se stal spolupracovníkem šéfa NKVD > Beriji, který ho od dubna 1943 do března 1946 pověřil vedením > Smerše, speciálních útvarů vojenské kontrarozvědky vyhledávajících a likvidujících především sovětské vojáky, kteří se ocitli na nějakou dobu v německém zajetí. Ke konci války pracovníci Smerše, zvlášť pak Abakumov, nashromáždili velký majetek z “osvobozených” území. Útvary Smerš operovaly hned v květnu 1945 také v Československu, a zejména v Praze.

Do Prahy se později dostal Abakumovův chráněnec Vladimír Bojarskij, který zde v letech 1950–51 řídil sovětské bezpečnostní poradce, ale byl za zneužívání svého postavení k luxusnímu životu odvolán.

Po reorganizaci sovětské tajné policie a zpravodajské služby v roce 1946 rozdělením Berijovy NKVD a Merkulovova > NKGB na Ministerstvo vnitra (Ministěrstvo vnutrennich děl, MVD) a Ministerstvo státní bezpečnosti (Ministěrstvo gosudarstvennoj bezopasnosti, MGB) se stal Abakumov šéfem MGB. Jeho dřívější protektor Berija se však o několik let později začal obávat rostoucí Abakumovy moci a roku 1951 prosadil jeho odvolání. Po Stalinově smrti byl sice Berija zlikvidován, ale i Abakumova dostihla minulost. V prosinci 1954 byl odsouzen a popraven za svou účast v tzv. “leningradském případě”, krvavé čistky v leningradské stranické organizaci v letech 1948–50. Řada lidí byla tehdy popravena, tisíce jich skončily v pracovních táborech.

ABEL Rudolf Ivanovič, vlastním jménem William August Fischer, 1903–1971, sovětský špion

Abelův otec a Leninův přítel Genrich Fischer emigroval z carského Ruska do Anglie v roce 1901. Zde se narodil i sám Abel, který se se svým otcem vrátil do Ruska až po převzetí moci bolševiky. Roku 1927 vstoupil Abel do > GPU a jako pracovník odboru zahraniční rozvědky operoval v západní Evropě a Sovětském svazu až do roku 1947. O rok později odjel do Kanady, odkud ilegálně vstoupil do USA.

Pak se usadil v New Yorku, odkud vyjížděl do celé Severní a Střední Ameriky a všude zakládal a řídil zpravodajské sítě. Byl nejlepším rezidentem, jakého kdy SSSR měl. V New Yorku žil pod krycím jménem Emil Goldfus. Legendu pro jeho zpravodajské působení mu poskytovalo malířské a fotografické studio, kde se scházeli nonkonformní newyorští umělci. Abel sám slušně maloval, a tak nikomu nepřipadlo nápadné, že jako umělec a bohém čas od času na delší dobu někam mizí. Ze svého studia posílal zprávy do Moskvy tak dokonale zašifrované a zhuštěné, že nebyly nikdy odhaleny. Nebýt defekce jednoho z jeho agentů, > R. Hayhanena, v roce 1957, mohl Abel působit v USA ještě velmi dlouho.

Abel mohl uprchnout, ale v důsledku neobyčejné lehkomyslnosti svých šéfů zůstal v USA a byl nakonec vystopován. Ještě v okamžiku zatčení dokázal obelstít své strážce a spláchnout na toaletě kódovací tabulky. Ředitel CIA > A. Dulles o Abelovi prohlásil: “Přál bych si, abychom měli v Moskvě dva takové, jako je on.” Roku 1957 byl Abel odsouzen jen k 30 letům vězení. Měl být totiž na návrh advokáta J. Donovana ušetřen pro případnou výměnu. Té se dočkal, když byl roku 1962 vyměněn za > F. G. Powerse, sestřeleného amerického pilota průzkumného letadla U-2. Po návratu do SSSR byl Abel povýšen na generála a pracoval v anglo-americkém odboru KGB. Roku 1968 publikoval značně “nepřesné” paměti. Zemřel v Moskvě.

ABWEHR – německá vojenská zpravodajská služba

Abwehr byl založen roku 1925 jako relativně malá zpravodajská služba při ministerstvu obrany a později přičleněn ke generálnímu štábu ozbrojených sil. Zásluhou admirála > W. Canarise, jenž stál v jejím čele v letech 1935–44, se stal patrně nejznámější zpravodajskou službou Německa. Abwehr zajišťoval rozvědné, kontrarozvědné, ale i sabotážní akce pro všechny druhy německých ozbrojených sil.

Rozsah jeho špionážních aktivit byl značný. Jeho agenti operovali jak v zemích, s nimiž bylo Německo ve válečném stavu (anebo jej očekávalo), tak v neutrálních zemích Evropy (Španělsko, Portugalsko, Švédsko) a Latinské Ameriky (Mexiko, Chile, Argentina, Brazílie) a pochopitelně také v zemích spojeneckých (Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko) a později i okupovaných (včetně Protektorátu Čechy a Morava). Stylem práce patřil Abwehr k relativně nejcivilizovanějším německým tajným službám své doby a jeho protivníci jej vysoce hodnotili. Ovšem i z něho docházelo k > úniku informací (> Thümmel P.) nebo se stával obětí > dezinformací (> operace MINCE MEAT).

Od vypuknutí 2. světové války se Abwehr dostával do trvalých konfliktů s konkurenčními nacistickými službami a někteří jeho vysocí důstojníci patřili do kruhu spiklenců proti Hitlerovi. Pro tyto účely poskytovali krycí doklady, služební příkazy, peníze, zbraně a výbušniny, například pro neúspěšný atentát na Hitlera v roce 1943. Když byl zatčen jeden z nejvyšších důstojníků, generálmajor > H. Oster, byl Abwehr v únoru 1944 jako celek zrušen a Canaris poslán do výslužby. Kontrarozvědná složka byla podřízena > RSHA a z Abwehru zbyla jen vojenská rozvědka, která dostala název Vojenský úřad (Militärisches Amt). Do jeho čela byl postaven plukovník Georg Hansen. Po atentátu na Hitlera 20. července 1944 byl i on zatčen a později popraven. Vojenský úřad byl zrušen a jeho převzatí pracovníci začleněni v rámci RSHA do > Gestapa a > SD, která se tak stala jedinou zpravodajskou službou působící v zahraničí.

ADRESA, též KRYCÍ ADRESA

Ve zpravodajské terminologii označení místa, kam agent doručuje zprávy pro > centrálu a odkud přebírá písemné instrukce od > řídícího důstojníka zpravodajské služby. Adresa předpokládá styk s třetí osobou, která je zaměstnána v nějaké veřejně přístupné místnosti (pošta, realitní kancelář, knihovna) nebo poskytuje tuto službu jako soukromá osoba. Třetí osoba nemusí vědět, k čemu je využívána, ale někdy je to pracovník nebo agent zpravodajské služby využívaný výlučně k uvedeným účelům. Pro styky na adrese je bezpodmínečně nutné heslo.

Doručování zpráv se provádí buď osobně, nebo poštou. Jedna adresa většinou slouží pouze jednomu agentovi, aby se snížilo nebezpečí > dekonspirace. Jedna z kontrol korespondence slouží právě k vytypovávání takovýchto krycích adres.

AFÉRA ARCOS

Po uznání SSSR labouristickou vládou Ramsaye MacDonalda došlo v roce 1924 k navázání diplomatických vztahů mezi Velkou Británií a SSSR. Téhož roku zřídila Moskva v Londýně obchodní organizaci Arcos, která se ovšem kromě běžných obchodních záležitostí zabývala i vedlejším (nebo prvotním) úkolem – špionáží. Tak byl vytvořen precedens pro funkce sovětských zastupitelstev v zahraničí.

Až do roku 1926 neměla britská vláda nejmenší podezření, ale podpora ve výši 250 000 liber poskytnutá prostřednictvím kanceláře Arcos stávkujícím dělníkům v průběhu Velké stávky přiměla konzervativní vládu k akci. Britská kontrarozvědka začala s intenzivním prošetřováním činnosti kanceláře a do roku získala MI-5 indicie směřující k ní a naznačující i možnou špionáž v oblasti leteckého průmyslu a RAF.

12. května 1927 zaútočily na sídlo kanceláře Arcos speciální jednotky Scotland Yardu. Dvě stě policistů po šest hodin hledalo důkazy o sovětské protibritské aktivitě. I když nebyly nalezeny žádné přímé důkazy o špionážních případech, na jejichž základě byla prohlídka nařízena (snad proto, že byly ještě v průběhu prohlídky spáleny), britská vláda Stanleyho Baldwina se rozhodla anulovat obchodní dohodu z roku 1924 a přerušila diplomatické styky s Moskvou.

AFÉRA BALÍČKOVÁ, též KRČMÁŇSKÁ AFÉRA

Označení aféry, která vypukla v létě roku 1947, kdy náměstek předsedy vlády Petr Zenkl, ministr zahraničí Jan Masaryk a ministr spravedlnosti Prokop Drtina obdrželi poštou balíčky s výbušninami. Vyšetřování vedené SNB, ovládaném KSČ, záhy “uvízlo” na mrtvém bodě, ale pak se ho ujaly orgány ministerstva spravedlnosti. Objevily, že výrobcem krabiček s výbušninami je Jan Kopta z Krčmáně na severní Moravě a že stopy od něj vedou na olomoucký krajský sekretariát KSČ, konkrétně ke komunistickému poslanci Jurovi Sosnarovi. Tehdejší StB se marně snažila zamést stopy.

Bylo podáno trestní oznámení, zahájeno soudní vyšetřování (resort spravedlnosti KSČ tehdy ještě neovládala) a podle svědectví P. Drtiny se vyšetřování snažil ještě koncem listopadu roku 1947 osobně zastavit Klement Gottwald. Drtinovi před ministrem J. Stránským v rozčilení řekl: “Pane doktore Drtino, já vám říkám, vy skončíte jako van der Lubbe!” Místo šokovaného Drtiny zareagoval pohotově Stránský, když se Gottwalda zeptal na další aspekt známého lipského procesu s J. Dimitrovem: “Pane ministerský předsedo, co to říkáte!? Kdopak by potom byl Göring? To by byl Nosek?! Ano?!”

Komunistický “vítězný” únor 1948 vyšetřování ukončil, všechny zatčené osvobodil, ale důkazy nezmizely dostatečně. Patřilo k nim vedle svědectví manželů Koptových, že krabičky zhotovil Jan Kopta, i jeho moták z vězení, v němž žádal Juru Sosnara, aby mu nějak pomohl z vězení, jinak že prozradí řadu funkcionářů KSČ. Ostatně sám Sosnar se chvástal nejen tehdy, ale ještě v 70. letech, že se na výrobě pekelných strojů osobně podílel, a to na příkaz proslulého Alexeje Čepičky, tehdy předsedy krajského výboru KSČ v Olomouci. Ten krátce po únoru vyhrožoval, že odhalí pravé viníky – buržoazní ministry – kteří si prý za 100 000 korun najali falešné svědky, aby celou aféru svedli na KSČ, ale záhy nad celou aférou KSČ i StB nechaly zavřít vodu. Dodnes není jasné, co v době zostřujícího se politického napětí měla aféra způsobit. Materiály zůstaly ovšem zachovány a snad najdou i svého historika.

AFÉRA BARTONČÍK

Dlouholetý funkcionář Československé strany lidové (ČSL), od roku 1986 poslanec československého Federálního shromáždění Josef Bartončík byl významným představitelem “obrodného proudu” ve své straně koncem 80. let a po listopadu 1989 se stal jejím předsedou a předsedou Sněmovny lidu. Byl členem delegace k papeži Janu Pavlovi II. a aspiroval na významnou politickou funkci předsedy Federálního shromáždění. Poslední den před parlamentními volbami v červnu 1990 vystoupil v televizi tehdejší náměstek Federálního ministra vnitra > J. Ruml s tvrzením, že J. Bartončík byl dlouholetým tajným spolupracovníkem StB. V aféře se navíc osobně angažoval prezident Václav Havel, který uvedl, že případ byl zveřejněn jen proto, že mu Bartončík slíbil, že sám odstoupí, což ovšem obviněný popřel. Prezidentova slova potvrzovali J. Ruml a prezidentův poradce Jiří Křižan, ačkoli se setkání Havla s Bartončíkem mělo konat pouze mezi čtyřma očima. V rámci dokazování nechali strůjci aféry vystoupit na tiskové konferenci i kapitána StB Machatého, který měl ČSL v “referátu”.

To vše vedlo k domněnkám, že rozpoutaná aféra měla snížit předpokládaný volební výsledek ČSL ve prospěch Občanského fóra. Na jeho a dalších kandidátkách byli zařazeni i jiní tajní spolupracovníci a kandidovala také KSČ, politická nositelka komunistického režimu. Její významný předlistopadový člen a v době voleb předseda vlády “národního porozumění” Marián Čalfa ovšem z KSČ vystoupil a jako veřejně vyhlášený přítel V. Havla kandidoval na Slovensku za VPN. Byl zvolen stejně jako Bartončík.

Aféra pokračovala v roce 1991, kdy > Komise 17. listopadu veřejně jmenovala spolupracovníky StB, kteří neuposlechli její výzvy a nevzdali se poslaneckého mandátu. Byl mezi nimi také J. Bartončík. Komise uvedla, že jeho agentský svazek měl krycí jméno HÁJEK, registrační číslo 15 301 a že jej od roku 1971 vedla krajská správa StB v Brně. Z registrů vyplývá, že svazek byl ukončen v dubnu 1988 a uložen do archivu (proto se zachoval) a že na Bartončíka byl založen signální svazek SPONZOR. Bartončík sice zůstal poslancem až do konce volebního období v roce 1992, ale aféra ho jako jednoho z mála zcela vyřadila z veřejného života. Kupodivu není uveden v Cibulkových seznamech.