Sidebar

19
, říj

BLOGEE
Typography

Bohatství známých a zejména dosud neobjevených podnětů, které Jára (da) Cimrman poskytl vědě, technice a umění i většině ostatních oblastí společenského bytí a konání (jeho činnost sahá do fyziky až po metafyziku, od techniky po sport, od loutkářství po brannost, od pedagogiky po pop-music, o samoucké gynekologii ani nemluvě), znemožňuje jakýkoli pokus o přehlednou registraci, o zmapování jeho osobnosti a díla. Každá syntéza by byla předčasná.

 

Nejposlednějšíí hra České nebe měla premiéru 28. 10. 2008. O necelé dva roky později zemřel Ladislav Smoljak, starší z dvojice autorů. Není tedy vůbec jisté, zda ještě poroste počet her napsaných pro Divadlo Járy Cimrmana, zcela jistě však i nadále poroste počet diváků, kteří budou chtít texty her slyšet znovu a znovu, neboť neustále vyprodaná představení dokazují, že autorská dvojice Svěrák-Smoljak vytvořila dílo, které se jen tak neomrzí.

Historie Divadla Járy Cimrmana

„Že má nového velikána a že se jmenuje Jára Cimrman, o tom se český národ dověděl z rozhlasu. A ví se přesně kdy: 23. prosince 1966.“

Toho dne oznámil doktor Hedvábný ve Vinárně U Pavouka, že na své chalupě nalezl truhlu s odkazem Járy Cimrmana. Tady příběh českého génia začíná. Pojďme si tedy nejdříve přiblížit Vinárnu U Pavouka.

Kdo v letech 1965 – 1969 poslouchal armádní vysílání Hlavní redakce pro děti a mládež Československého rozhlasu, mohl jednou měsíčně a v roce 1968 jednou za dva měsíce poslouchat hudebně zábavný pořad Nealkoholická vinárna U Pavouka. Pořad vytvářeli Zdeněk Svěrák a Jiří Šebánek. Redaktoři posluchačům u přijímačů komentovali dění ve vinárně a zvukoví technici se snažili pomocí šumů a hlasů vzbudit dojem, že se jedná o skutečně fungující pražskou vinárnu. Zdeněk Svěrák vzpomíná:

Vinárna U Pavouka byl zábavný pořad. Chtěli jsme lidi rozesmát. Abychom to dokázali, museli jsme se bavit už samotným psaním. My jsme nechtěli posluchače obelhávat, to by byla zlomyslnost. My jsme mu dávali neustále možnost, aby naši mystifikaci odhalil. Proto jsme vymýšleli takové absurdity, jako že ve Vinárně vystoupí Ella Fitzgeraldová nebo že přijela kanadská jízdní policie, což nebylo technicky vyloučené, ale fakticky to samozřejmě byla úplná pitomost. Jen jsme takových signálů nezařazovali příliš mnoho, aby se kouzlo mystifikace nevytratilo.

Ve Vinárně vystupovaly fiktivní postavy i skutečné osoby (například Eva Pilarová nebo Miroslav Horníček). Jazzový hudebník Karel Velebný vystupoval v kavárně jako muzikolog pod pseudonymem Evžen Hedvábný. Oldřich Unger zase v kavárně představoval vynálezce Artuše Leflera. Karel Velebný coby doktor Evžen Hedvábný den před Štědrým dnem roku 1966 oznámil, že našel truhlu zapomenutého českého velikána Járy Cimrmana.

To už totiž bylo po zakládající schůzi Divadla Járy Cimrmana. Tu sezval Jiří Šebánek na 29. října 1966. Schůze se zúčastnil Jiří Šebánek, Zdeněk Svěrák, Miloň Čepelka a Ladislav Smoljak. Ladislav Smoljak na tu dobu vzpomíná v rozhovoru:

„Když totiž Jiří Šebánek svolal schůzku ohledně divadla, Zdeněk věděl, že já jediný s tím mám nějaké zkušenosti, třebaže jenom jako ochotník. Proto mě na tu schůzku přizval.“

Od té doby začali Svěrák a Šebánek zařazovat do programu Vinárny U Pavouka rozhovory týkající se Járy Cimrmana. V prosinci roku 1966 tak doktor Evžen Hedvábný v rozhlase vypráví o svém nálezu:

Dr. Hedvábný: No, je to taková téměř neuvěřitelná historie. Asi tak před třemi lety jsem zakoupil takovou usedlost v Jizerských horách poblíž Bohumína, asi tak šestnáct kilometrů od Bohumína, pěšky. A tam jsem dělal takové menší úpravy, a letos v únoru jsem se rozhodl, že bych si měl vybudovat krb, neboť tam, poměrně tam jsou dost kruté zimy – najal jsem si tedy řemeslníky a ti zjistili, že právě v tom místě, kde ten krb jsem hodlal stavět, byla dutá stěna. Tak ji odkryli a tam – bylo vidět krásně kovanou truhlu velikou, která již na první pohled – na ní bylo patrno, že je doslova nabita. No tak, samozřejmě jsem nechtěl riskovat cokoliv a pozval jsem za tím účelem pyrotechniky. Přišel pyrotechnik Šťáhlavský se svou četou a během několika málo minut se jim podařilo tuto bednu, dalo by se říct, rozmetat, přímo. No, a zjistil jsem, že to byly, že to bylo vlastně celoživotní dílo Járy Cimrmana, původního to majitele této usedlosti.

V dalších rozhovorech vystupuje pamětník Járy Cimrmana a jeho bývalý soused v Jizerských horách, pan Padevět. Zpovídá ho Zdeněk Svěrák a doktor Hedvábný a už v těchto rozhovorech je využito postupu, který je v cimrmanovských textech velmi oblíbený - snaha něčeho se dobrat totiž nevede ke chtěnému výsledku. Celý rozhovor s panem Padevětem vyjde úplně naprázdno.

Pro představu uvedeme závěr rozhovoru:

Svěrák: A jak jste spolu vycházeli?
Padevět:Večer.
Hedvábný: Večer...
Svěrák: A pamatujete se na tu dobu, kdy zemřel?
Padevět: No bodejť né...dyť to bylo nedávno!
Dr. Hedvábný: Počkejte, nedávno...
Padevět: V pondělí.
Dr. Hedvábný: Ale v pondělí přece zemřel pan Bejšovec!
Padevět: No jó. A kdo říká, že né!
Svěrák: On se třeba domnívá – ví on, o kom mluvíme?
Dr. Hedvábný: No, vždyť jsem mu po celou cestu říkal, že budeme mluvit o panu Cimrmanovi, Járovi...
Svěrák: Vy jste tady hovořil o panu Bejšovci?
Padevět: No bodejť né! Vo kom jiným?!

Ve Vinárně U pavouka tedy leží kořeny Járy Cimrmana. „Dá se říct, že základní kameny ‚Vinárny U Pavouka‘ jsou ze stejného materiálu jako základní kameny později vzniklého Divadla Járy Cimrmana. Použité horniny se jmenují mystifikace a pseudovědeckost, obojí ve službě humoru.“

Navzdory plánu založit čistě pánské divadlo stála u zrodu Divadla Járy Cimrmana žena, která měla navíc největší zásluhu na tom, že divadlo začalo skutečně hrát. Helena Philippová, režisérka Vinárny U Pavouka, vyřídila všechny úřední a organizační záležitosti tak, že bylo možné uskutečnit 19. Června 1967 v Malostranské besedě první představení. Zdeněk Svěrák vzpomíná na Helenu Philippovou takto: „Zatímco my se tak trochu nechávali pobízet a lenošili, Helena lítala po úřadech, sháněla divadlo. Když vyjednala Malostranskou besedu, koupila z vlastních peněz petrolejové lampy, aby na každém stole jedna byla.“

Nakonec to však byla obětavá Helena Philippová, která opustila Divadlo Járy Cimrmana jako první. A s ní odešel i Jiří Šebánek. Příčinou byly profesní a osobní neshody s Ladislavem Smoljakem. Helena Philippová totiž chtěla být jedinou režisérkou her a nepřála si, aby režíroval i Ladislav Smoljak. Jiří Šebánek měl zase s Ladislavem Smoljakem osobní spory. Zdeněk Svěrák situaci osvětluje: „Celé to nakonec vyvrcholilo tím, že Helena veřejně požádala Láďu, aby z divadla odešel. Snažili jsme se tehdy najít smírné řešení - mohli jsme třeba hrát na dvě party, abychom se na jevišti nepotkávali, když Philippová se Šebánkem nesnášeli Smoljaka. Myslím dokonce, že jsme takhle jednu dobu hráli.“

Ladislav Smoljak žádosti Heleny Philippové nevyhověl a v divadle zůstal. Jiří Šebánek se sice po letech pokusil do souboru vrátit, ale nestalo se tak. Potvrzují to slova Ladislava Smoljaka:

Jiří Šebánek asi po deseti letech napsal Zdeňkovi dopis, že si vlastně uvědomil svoji chybu, když od nás odešel, a že by znovu rád navázal vztahy, které se zpřetrhaly. My s tím souhlasili, dokonce se uskutečnil usmiřovací večer, nicméně to nakonec nevyšlo. Příčinou bylo, že jeho přijetí podléhalo schválení seshora a tam s tím dělali úmyslně průtahy. Měsíce ubíhaly, až se Šebánek naštval a prohlásil, že už o to nestojí. Možná, že tenhle nepříznivý osud, který jsme ovšem nechtěli, přispěl nakonec k zachování určité harmonie v našem divadle.

Zdeněk Svěrák je Jiřímu Šebánkovi vděčný za nápad založit divadlo, v zásadě však ve svém článku pro časopis Týden souhlasí s Ladislavem Smoljakem: „...můj dávný spoluautor rozhlasové Vinárny U Pavouka se o naše divadlo zasloužil dvakrát: tím, že ho založil, a tím, že ho opustil.“

Další historie Divadla Járy Cimrmana se tedy píše bez Jiřího Šebánka. Ten si však postavu Járy nenechal vzít a v roce 1980 „...založil Salón Cimrman, v němž veřejně prezentuje vlastní pojetí českého velikána.“ Píše také o Cimrmanovi vlastní knihy. Skutečnost, že z toho Svěrák a Smoljak nebyli zrovna nadšeni, potvrzují slova druhého z autorů:

My jsme Šebánkovi nikdy neupírali právo tvořit pod touto značkou, ale je pravda, že něco jiného to bylo na začátku a něco jiného po letech, kdy jsme se Zdeňkem vtiskli Cimrmanovi určitou tvář, kterou veřejnost přijala. Nyní, s takovou časovou prolukou, musí ten návrat nutně působit rušivě a lidé mnohdy nevědí, co si o tom mají myslet.

Pravdou je, že v osmdesátém roce bylo již na repertoáru Divadla Járy Cimrmana sedm her a soubor se rozšířil o nové členy, zatímco jiní odešli. Oldřich Unger, Jiří Koudelka a Jan Klusák emigrovali, František Petiška zemřel na srdeční infarkt. Jistou dobu hráli v Divadle Járy Cimrmana i režisér Jiří Menzel a skladatel Jaroslav Uhlíř. V průběhu let se soubor musel vyrovnat i s dalšími úmrtími a odchody. Nyní jsou na scéně jen dva členové souboru, kteří byli přímo u zrodu divadla – Zdeněk Svěrák a Miloň Čepelka. Ostatní členové souboru se mezi herce dostali buď z pozice kulisáků, nebo díky známosti – Jaroslava Weigla přivedl do souboru Ladislav Smoljak, s Bořivojem Pencem seděl Zdeněk Svěrák od první třídy v lavici.

První představení pro veřejnost odehrálo divadlo 4. 10. 1967 v Malostranské besedě. V roce 1972 se po premiéře Němého Bobeše muselo stěhovat do Reduty, v roce 1975 do divadla v Branické ulici, kde zůstalo na osm let.

Když se Reduta dostala pod hudební agenturu Pragokoncert, která zakázala jakoukoli nehudební činnost, mělo divadlo přestat hrát úplně. Všechny rekvizity a kostýmy navíc zůstaly majetkem Pragokoncertu, a tak herci Divadla Járy Cimrmana hráli jen ve studentských klubech. „Místo kulis jsme měli cedule s nápisy jako za Shakespeara, kostýmy byly spíchnuté doma jako pro číslo k táboráku.“ Divadlo Járy Cimrmana zápolilo s režimem několikrát. Scénáře her museli autoři přepisovat, aby vyhovovaly schvalovacím orgánům. Hry Akt a Lijavec byly na nějakou dobu zcela stáhnuty z repertoáru divadla. Kvůli záchraně divadla podepsal celý soubor Antichartu. „Bylo to kolektivní rozhodnutí, ne individuální. Bylo jasné: Buď podepíšeme všichni, nebo nikdo.“ Tak přežilo Divadlo Járy Cimrmana období komunismu a po sametové revoluci stále úspěšně pokračuje ve své činnosti, nyní už ve vlastním Žižkovském divadle Járy Cimrmana.

FORMA HER DIVADLA JÁRY CIMRMANA

Divadlo Járy Cimrmana odehrálo od svého prvního představení v roce 1967 stovky repríz. Můžeme se domnívat, že na velké oblibě her má svůj podíl i naprostá originalita formy představení. To je vždy rozděleno na dvě části (výjimku z tohoto pravidla tvoří hra Němý Bobeš, ve které se komentáře a texty postav střídají přímo během představení). V ostatních hrách tvoří první polovinu úvodní vědecká přednáška o přínosu Járy Cimrmana vědě, technice, umění, sportu, pedagogice a jiným oblastem lidské činnosti. Druhou část představení pak tvoří samotná hra. Ta navazuje na to, co bylo řečeno během referátů.

Tato forma představení vznikla vlastně jen náhodou. Pro zcela první vystoupení souboru měly být připraveny dvě hry – jednoaktovky. Zdeněk Svěrák napsal Akt, autorem druhé hry měl být Jiří Šebánek, ten však nestihl včas dokončit svou aktovku s názvem Domácí zabijačka. Bylo tedy nutné vymyslet náhradní program. Zdeněk Svěrák v rozhovoru s Alenou Bechtoldovou situaci komentuje: „Rozhodli jsme se tedy, že vyplníme čas přednáškami o životě a díle Járy Cimrmana. A tak se z nouze vyklubala ctnost: tyto pseudovědecké rozpravy se staly základním a stylotvorným prvkem našeho divadla.“

Úvodní referáty nesou znaky odborného stylu, jako je využití odborných výrazů, pasivních konstrukcí, dlouhých souvětí a také grafů, tabulek a fotodokumentace. Typickým znakem těchto přednášek je pak především snaha o objektivnost, vše je podáváno s naprostou vážností, členové souboru se oslovují akademickými tituly, které jim však v běžném životě nepřísluší. Přemysl Rut vystihuje, jak takto podaný text na diváky působí: „Čím více se pedagogové stylizují do šiřitelů univerzitní vzdělanosti, tím přesvědčivěji působí jako vtělení jednotřídkové kantorské omezenosti.“ Podle Ladislava Smoljaka je však každý z oborníků během přednášení referátů „...maximálně civilní, nebere na sebe žádnou masku učenosti, profesorské roztržitosti a podobná klišé.“ Zdeněk Svěrák zase přiznává, že trocha herectví je zapotřebí i v první části představení:

Jestli si před představením něco říkám, tak to, abych text říkal jako poprvé. Pokud něco hraju, tak zaujetí. Pokud jdou lidi trochu vstříc, nedá to práci a nakonec ani to zaujetí se nemusí hrát. Po mnohém opakování představení se nutně dostavuje potřeba profesionalizovat postupy. Napětí je v tom, že to nesmí být znát.

Nyní se zaměříme na další typický znak první části her Járy Cimrmana, a to názorné předvedení popisovaného jevu, což je často zdrojem situační komiky. Například v Hodině fyziky, jednom z referátů předcházejících Vyšetřování ztráty třídní knihy, je vysvětlen rozdíl mezi světlem a tmou rozsvícením a sfouknutím svíčky. Prakticky je na jevišti dokázána také skutečnost, že světlo je rychlejší než zvuk.

A nyní si ukážeme jeden pokus. Kolegové budou tak laskavi a pomohou mi.

(Čepelka vezme zvonek, Svěrák si zapálí svíčku. Weigel tleskne a oba, svítíce a zvoníce, vyrazí z jednoho konce jeviště na druhý. Svěrák je v cíli dřív)
Viděli jste Cimrmanův názorný důkaz, že světlo je rychlejší než zvuk.

Jinde je k doplnění referátu využito akustických záznamů. V referátu Objev nástěnných nápisů z představení Posel z Liptákova je divákovi poskytnut autentický záznam projevu majitele hostince, ve kterém měl být prováděn výzkum za účelem nalezení dalších mistrových textů, a to seškrabáním staré malby ze stěn.

Dotazem u vedoucího provozovny, mimochodem vnuka původního majitele, jsme zjistili, že lokál bývalo zvykem malovat obvykle jednou za dva roky. Důležité však bylo, zda se stěny před novým malováním škrabaly. Poslechněte si, co nám o tom vedoucí provozovny Rudolf Sirotek řekl:
(Z magnetofonového záznamu zazní: Ne)

Podobných doplnění referátů najdeme hned několik – v Aktu je to praktická ukázka Etudy pro dvě škatulata s podtitulem Pud a Stud, ve které jsou herci nahrazeni bednami. Referát Revoluce v němém filmu z představení Vyšetřování ztráty třídní knihy je doplněn promítáním jediného dochovaného Cimrmanova němého filmu s názvem Chtěla bych ženicha mladého s kučeravými vlasy. V představení Posel z Liptákova se zase po celou dobu věnovanou přednáškám snaží doktor Petiška přednést svůj vědecký referát o geologických procesech, které utvářely podobu Jizerských hor, doplněný o ukázku kamenů, které s sebou veze až z Čelákovic. Bohužel se na něj nedostane. V závěru referátu nazvaném Cimrmanův potomek učiní poslední pokus a dá vzkaz doktoru Svěrákovi: „A teď tu mám vzkaz od doktora Petišky (pročítá ho). Navrhuje, že by na závěr večera dal mezi publikum kolovat své horniny. No...Já osobně si myslím, že by nebylo moudré dávat po našem představení divákům do rukou kameny.“

Můžeme si však být téměř jisti, že naznačované házení kamenů po hercích by se nekonalo.

Scénář hry Akt je dílem Zdeňka Svěráka, Vyšetřování ztráty třídní knihy je dílem Ladislava Smoljaka. Jen na seminářích těchto her mají zásluhu oba autoři. Až u třetí hry Divadla Járy Cimrmana pracovali společně na obou částech představení. Přesto se budeme věnovat i prvním dvěma hrám, jelikož jsou nedomyslitelnou součástí repertoáru divadla. Také se můžeme přesvědčit, co každý z autorů do společné tvorby přináší. Tak například už v Aktu můžeme najít témata a prvky, které se poté objevují téměř u všech her. V úvodním semináři nazvaném Filozofie externismu se poprvé objevuje „...postup, který nazveme cesta nikam.“ Po zdlouhavém vysvětlování se totiž často vrátí autoři zpátky k původní myšlence a nezjistí zhola nic nového. Stejně jako u rozhovoru s panem Padevětem ve Vinárně U Pavouka tu má komický účinek spojení pokusu o vážnost a odbornost s naprosto nulovým výsledkem celého snažení:

„A v tomto místě upozornil Jára Cimrman na zajímavý důsledek své filozofie. Dochází tu k logickému sporu. Tvrdí-li totiž Jára Cimrman, že existuje pouze okolní svět a neexistuje on, platí ve vnějším světě – a tedy objektivně – myšlenka zrcadlově obrácená: existuje pouze on a neexistuje okolní svět. Tedy – filosofie solipsismu. Autor vlastně zastává stanovisko, které zároveň vyvrací.“

Na tuto metodu nulového výsledku pak navazuje i Ladislav Smoljak ve Vyšetřování ztráty třídní knihy. Po velmi dlouhém a důkladném popisu Cimrmanovy teorie poznání profesor Ladislav Smoljak téma uzavírá:

V procesu poznání se totiž, jak jsme si ukázali na této křídě, blížíme k místu, kde věc není. Dojdeme-li tedy až k objektu samému, nedostaneme se, jak tvrdí Bohlen, k jádru věci, nýbrž šlápneme do prázdna. Takže na konci poznávacího procesu nevíme sice nic, ale zato to víme správně.

Další téma, které se objevilo už v prvních dvou hrách a poté se objevuje i v dalších, je zesměšňování tělesných potřeb člověka. Tato vrstva humoru je srozumitelná a blízká všem lidem, probouzí proto u diváků chápavý smích. Přemysl Rut píše: „Lidový komický hrdina může mít úspěch jen za předpokladu, že jeho svět je světem každého člověka. Jeho osobnost se musí beze zbytku vejít na to stále menší území, které máme společné.“ Jakékoli jsou mezi lidmi rozdíly, tělesné potřeby, problémy a obtíže máme občas všichni a je dobře, že se jim můžeme alespoň někdy zasmát. Ve hře Akt má Láďa metabolické potíže, které způsobují, že při dojetí neudrží stolici.

Žíla: Hergot, tady něco...Necítíte to?
Bedřich: Smrdí, že jo? Žíla: To je něco příšerného...Láďo?!
Láďa: Nezlob se, tati, mně se to na mou duši stává jen řídce. Mně se to stává, když jsem dojat. Co bych vám to neřekl, vždyť to zůstane v rodině. Já jsem se jednou, při školní oslavě, tak dojal, že museli vyklidit tělocvičnu.

Ve Vyšetřování ztráty třídní knihy je zase žák Veškrna, který nutně musí odejít na toaletu, ale učitel ho nechce nechat odejít ze třídy. V Hospodě Na Mýtince je ke komickému účinku využito sexuálního chtíče hraběte, který v hostinci čeká celých dvacet osm dní, jen aby se mohl seznámit s vnučkou Růženkou. I v dalších hrách pak můžeme najít příklad, kdy je nějaká lidská potřeba či potíž využita ke komickému účinku.

Jak ale autoři na něco komického přijdou? Ladislav Smoljak o způsobu spolupráce se Zdeňkem Svěrákem v rozhovoru pro Rock a pop řekl: „My si říkáme všechno, i ty největší blbosti. A pokládáme to za jeden z nejdůležitějších principů naší tvorby, protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, jak často i zdánlivě hloupý nápad může druhého inspirovat a vznikne něco výjimečně dobrého.“

Nyní již obrátíme pozornost přímo k samotným textům her. Popíšeme děj i hlavní postavy a poté se zaměříme na konkrétní jevy, které vyvolávají komický účinek.

Akt /Rodinné drama se zpěvy a tanci/

Děj

Žíla je umělec, který nikdy nedokončil svůj obraz, protože neustále podléhal svým erotickým tělesným potřebám. Tím také přivedl svou ženu čtyřikrát do jiného stavu, a tak se manželé Žílovi stali rodiči šesti dětí. Ani jedno však nevychovali do dospělosti. Aby měl klid na malování obrazů, posadil Žíla jejich malé děti samotné na vlak, dvojčata uložil do lanovky, a tak se jich zbavil. Jeho potomky tak vychovali jiní rodiče. Žílovou klepl do hlavy paličkou na maso, takže ztratila paměť a nebylo jí divné, že už nemají děti. Po mnoha letech se jí paměť vrátila, a proto se rozhodla své děti znovu najít a sezvat. Hra popisuje průběh tohoto setkání, kterého se nezúčastnila nejmladší dvojčata Manča a Karlík, protože jsou v Japonsku a do vlasti se vrátí až za dva měsíce.

Nejstarší z dětí je Láďa, který byl vychován v rodině železničáře Pýchy a stal se učitelem. Je to citlivý muž, pokud se velice dojme, mívá to neblahé následky. Mladší Béďa je dle scénáře neurčitého povolání. Podle toho, že Žílovi opakovaně nabízí ke koupi pozemek, můžeme usuzovat, že bude realitním makléřem. Třetí syn Pepa se stal sexuologem a o svůj obor se velice živě zajímá. Vychován byl v rodině krejčího. Dvojčata Manča a Karlík se stala artisty, o čemž dají rodičům zprávu telegramem, fyzicky se ve hře neobjeví.

Hra se odehrává v současnosti během jednoho večera v domě manželů Žílových. Toto časové umístění hry do současnosti je důsledkem toho, že se jedná o první hru Divadla Járy Cimrmana, kdy ještě nebylo zcela jasné, že Jára Cimrman bude žít a tvořit na přelomu 19. a 20. století.

Jazyková komika

Jména

Při rozboru her se budeme věnovat také způsobu dosažení komiky díky jménům, ať už půjde o příjmení, rodná jména, nebo jména místní. Není bez zajímavosti podívat se nejdříve ze všeho na to, jak vlastně vzniklo jméno samotného Járy Cimrmana. Zdeněk Svěrák odhaluje: „...nás všechny to jméno komicky vzrušovalo. Cimrman – německé příjmení psané po vlastenecku, česky. K tomu ryze český Jára. Bylo to milé, rádoby umělecké a dobové.“
Z referátu Životopisná poznámka se dovídáme, že Jára byl synem Marlén Jelínkové. Jde tedy o komické spojení nečeského jména s typicky česky znějícím příjmením. Cizí jméno a české příjmení má i „...ceněný americký kinetik Frank Malina.“

Humorná chvíle nastává, když chce v úvodním referátu Filozofie externismu profesor Ladislav Smoljak citovat slova Járy Cimrmana: „Cituji z Čepelkova slovníku naučného. Kolega Čepelka byl tak laskav a zapůjčil mi svůj slovník.“ Z první věty bychom mohli nabýt dojmu, že Čepelka je autorem slovníku. Druhá věta však jasně vysvětluje, že přivlastňovací zájmeno nebylo využito k označení autorství, ale k označení vlastníka knihy.

Druhorozený syn pana Žíly se jmenuje Bedřich Síra. Komického účinku je dosaženo pomocí shody příjmení Síra s názvem chemického prvku z periodické soustavy. Žíla si příjmení syna nemůže zapamatovat, a proto ho oslovuje názvem jiného chemického prvku: „Ale to je na tom právě to pěkné, pane Draslík!“

Užití vulgarismů

Jako další jazykový prostředek, který můžeme nalézt v cimrmanovských textech, si uvedeme užití vulgarismů. Autorská dvojice Smoljak a Svěrák pracuje v hrách Divadla Járy Cimrmana s vulgarismy poměrně často, vždy tak však činí se vkusem a velmi účelně.

Vulgarismus ve hře Akt nalézáme v úvodním referátu Dílo dramatické, konkrétně v prvním hororu Járy Cimrmana nazvaném Elektrická sesle. Vynálezce elektrického křesla Schmied se v něm snaží přinutit krejčího Lišku, aby se na ni posadil.

„Schmied: Posaďte se, pohovte si.
Liška: To bude hned, to je hračka.
Schmied: Že mi vynesete spaní!
Liška: Jaképak s tím, medle, sraní!“

Jak si ukážeme i v dalších hrách, humorně může působit i vulgarismus nevyřčený. Bedřich například větu úmyslně dokončí eufemismem, ale užitím zvratného zájmena dává jasně najevo, jakého výrazu chtěl původně použít. „Bedřich: My jsme museli bejt rodina! Bratr učitel se nám do třetí třídy...neudržel stolici, ty s tím obtiskem na zadnici, bratře doktore...A co já, taťko, taky jsem se něčím vyznamenal?!“

Gramatické chyby

V textech se zaměříme také na to, jak je k dosažení komického účinku využito gramatických chyb. V následující citaci Žíla použije nesprávnou koncovku u slovesa škrtit. Jeho syn se ho snaží opravit, aby v jeho větě panovala shoda podmětu s přísudkem. Žíla si však vede svou, čímž úplně poplete Žílovou, která komickou scénu završí.

Žíla: Starou belu nedostatkem vápníku! Vápníkem se u nás nikdy nešetřilo. Lumpárna to byla. A dvojčata? Dvojčata se navzájem škrtily.
Láďa: Škrtila.
Žíla: Když nespaly, tak se škrtily.
Žílová: Ale byla roztomilí.

Etymologie

Autoři Cimrmanových her si rádi hrají s jazykem a využívají k dosažení komického účinku slova, která jsou si vzájemně podobná a dávají podněty k různým asociacím. V referátu Liptákovský nález se dokonce cimrmanologové pokusili o odhalení původu slova. Dr. Zdeněk Svěrák popisuje nalezení Mistrovy busty, kterou využíval ke svému řemeslu kloboučník Lešner.

Lešner, nevěda, že jde o umělecké dílo, používal busty jako kopyta na klobouky. Vyráběl tzv. ‚pojizerské hučky‘...(Řečník jednu takovou hučku ukáže.) ...a ty na bustu napařoval. Možná, že by někoho z vás zajímala etymologie názvu pojizerská hučka. My se domníváme, že jméno pochází od staré české písně ‚Proč ta Jizera hučí.‛

Podstatné jméno „hučka“ je sice podobné slovu „hučet“, ovšem nikoli etymologicky. Podle Hanzíkové pochází slovo pravděpodobně z německého „hut“, tedy klobouk.

Intertextovost

Texty her Járy Cimrmana jsou plné aluzí na jiná literární či hudební díla a odkazují také k osobnostem z mnoha oblastí lidské činnosti. Intertextovost klade na diváka jisté nároky. Aby byla intertextovost zdrojem humoru, musí být dle Homoláče narážka na již známou skutečnost pochopena, zároveň však může vyvolat smích i nezáměrná aluze, tedy to, co autoři původně jako vtip nezamýšleli.

Referát Dílo dramatické obsahuje Járovu první hru Elektrická sesle. V té nalézáme narážku na název lidové písně Horo, horo, vysoká jsi!. Když sám vynálezce elektrické židle Schmied kvůli své neopatrnosti na židli zemře, zvolá krejčí Liška: „Jaká hrůza, wie ein Horror! (Měří mrtvolu a zpívá) Horor, horor, vysoká jsi!“

Vyšetřování ztráty třídní knihy

Děj

Vyšetřování ztráty třídní knihy je druhou hrou Divadla Járy Cimrmana, tentokrát z pera Ladislava Smoljaka. V této hře se třídní učitel snaží získat zpět sedm let ztracenou třídní knihu. Žáky však nic nepřiměje o třídní knize promluvit. Nepomůže ani příchod ředitele, ani inspektora, ani samotného zemského školního rady. Třídní kniha zůstane nenalezena.

V představení vystupují čtyři osoby, které postupně přicházejí na jeviště. Můžeme však říct, že aktivními účastníky představení jsou v této hře i všichni diváci, ke kterým se postavy obracejí jako ke třídě žáků. Přemysl Rut k tomuto využití publika píše: „Ztotožnění hlediště s třídou a žactva s obecenstvem dokonce upomínají na Spílání publiku od Petera Handkeno, majstrštyk divadla experimentálního.“ Z hlediska komického účinku je důležitá postava žáka Veškrny, který potřebuje odejít na toaletu. Proto se stále hlásí, čímž v každém nově příchozím vzbuzuje mylný dojem, že něco ví. Díky žákovi jménem Josef Říha zase vzniká komično kvůli skleróze pana ředitele, který mu neustále říká Zdeňku, přestože ho pan učitel několikrát opravuje.

Ačkoli je tato hra dílem pouze Ladislava Smoljaka, mohli bychom se domnívat, že už nevědomky navázal na Zdeňka Svěráka, jehož otec v Aktu si nedokázal zapamatovat příjmení svého syna Bedřicha Síry. S tématem sklerózy jako zdrojem komiky se setkáváme i v dalších hrách.

Vyšetřování ztráty třídní knihy je jedno z mála představení, ve kterém se neobjevuje žádná žena a ani se o ní nehovoří.

Hra měla premiéru roku 1967. Původně to byla hra ze současnosti, později byla změnou kostýmů vsazena do doby Rakouska-Uherska, aby více připomínala dobu života Járy Cimrmana. Autor hry vypráví: „S Třídní knihou žádné větší potíže nebyly: tam se jenom změnily kostýmy, z ministra školství se udělal zemský školní rada a nad tabuli se pověsil portrét Františka Josefa.“

Jazyková komika

Opakování slov

Za další zdroj komiky v cimrmanovských textech můžeme označit opakování slov, jak vyplívá z textu Bečky: „Komicky zní nadměrné opakování některých slov nebo obratů a úsloví, jmenovitě opakování bezmyšlenkovité, za nevhodných okolností.“ V referátu Cimrmanova šesterka – futurismus rozesměje profesor Smoljak diváky opakováním tvarů slov telefonista, telefon a telefonovat: „Cimrman vždycky zdůrazňoval, že jakmile použijeme telefonního aparátu, stáváme se automaticky telefonistou. Každý telefonista to ví, a je tedy zbytečné, aby si to jednotliví telefonisté neustále během telefonování do telefonu...telefonovali.“

Červená nit

Většina her obsahuje věty, které se v průběhu představení několikrát opakují. To vyvolává komický účinek. Hra je větou provázaná a působí tak uceleným dojmem. Ve Vyšetřování ztráty třídní knihy je to věta pana učitele: „Učí se dobře, to nemohu říct.“ Tato věta zazní třikrát z úst pana učitele a jednou z úst pana ředitele: „Učí se dobře, pane inspektore, to nemohu říct.“ Popáté pana učitele zarazí ostatní postavy a nedovolí mu větu dokončit: „Tak učí se dobře, to nemohu... (Zlověstné pohledy ho zarazí.)“

Paronyma

Autoři také ve hrách často užívají paronyma. Slovník cizích slov definuje paronyma jako „...slova podobné formy, ale různého významu,(...) v důsledku jejich podobné formy se někdy chybně zaměňují.“ Svěrák a Smoljak vytvořili slova podobné formy, žádný význam ale nemají. Jejich význam v textu spočívá ve vyvolání komického účinku. V referátu Osobní vzpomínka nalezneme tuto větu: „Ještě snad z mimoškolní činnosti Járy Cimrmana v Haliči připomeňme si kupříkladu jeho originální způsob pěstování pšenice, nazvaný po něm ‚járovizace‘, který se rychle rozšířil a dosáhl uznání i v našich časech.“ Zde je komické využití křestního Cimrmanova jména a jeho podobnost se začátkem slova „jarovizace“, jehož význam je „umělý proces urychlující vývoj rostlin.“ K dosažení humorného účinku tu stačila změna délky samohlásky. Stejného principu bylo použito v referátu Separace průtokových poznatků.

Jára Cimrman neměl totiž příliš dobrou paměť, takže se neobešel bez zapisovatelky, která by zaznamenala vše, co toho dne vyložil, aby věděl, kde příští den navázat. Zapisovatelkou se stala právě Erika T. Měla svéráznou zvláštnost. Vykládal-li Cimrman příliš rychle, takže nestačila zapisovat, slabě nad zápisem sténala. Proto jí Cimrman říkal sténografka.

Komický účinek vznikl v tomto případě díky podobnosti začátku slova stenografka a kořene slova sténat.

Anakolut

Anakolut se jako zdroj humoru objeví v řeči pana ředitele, když křičí na žáky: „Ale teď už se opravdu žerty stranou tohleto! Už mě to namouduši žádná legrace!“ Anakolut je k humornému účinku využit i v případě, kdy si učitel a ředitel stěžují na skutečnost, že třída o ztracené třídní knize nechce promluvit. Koncovka přívlastku napovídá, že by mělo následovat podstatné jméno rodu ženského, nikoli mužského.

„Ředitel: Učí se dobře, pane inspektore, to nemohu říct. Ale máme tady jednu takovou nepěknou, ošklivý případ.“

Vulgarismy

Ve vyšetřování ztráty třídní knihy pracují herci s obecenstvem a mluví k němu jako ke třídě. S publikem autoři pracují i v jiných hrách, například v Záskoku. V každém semináři se pak cimrmanologové obrací k publiku a staví sebe do role odborníků a diváky do role laiků. Tak například urazí diváky doktor Hraběta, když je informuje o rekonstrukci zpěvohry Hospoda Na mýtince: „Na několika místech, právě v oněch švech mezi klavírem a orchestrem došlo sice k určitým tóninovým skokům, které odborníka dráždí, ale vy si jich nevšimnete.“

Ve hře Záskok se zase hostující herec Prácheňský svěřuje se svým zjištěním ohledně rozmístění diváků v hledišti: „Heleďte, všimli jste si, jak si který lidi kam sedaj? Tak tady v prostředku v první řadě místní honorace, to je jasný. Ale tady vlevo (ukáže příslušný prostor v hledišti), to je zajímavý, tady seděj vždycky blbci.“

Karel Čapek o humoru píše: „A konečně čistý humor, který není ironií ani satirou, je možný jen mezi rovnými. Předpokladem humoru je lidská solidarita: jsme jeden jako druhý, pročež si můžeme spolu pošpásovat stejně bez povýšenosti, jako bez nedůtklivosti.“ V Divadle Járy Cimrmana s lidským pochopením počítají. Když si publikum uvědomí, že pravým cílem útoků není diváky urazit, ale pobavit, mohou se zasmát, i když se ředitel ve Vyšetřování ztráty třídní knihy rozčiluje na publikum jako na třídu:

Ředitel: Rozumní chlapci! Toto jsou rozumní chlapci!? Vždyť je to tu jeden vedle druhého samý debil nebo blbeček! Vždyť se podívejte! (Ukazuje do zasedacího pořádku.) Debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček, debil – blbeček, debil- blbeček. Akorát tamhle vzadu – to je snad jediná výjimka – sedí dva blbečci vedle sebe.

Hospoda Na mýtince

Děj

Hospoda Na Mýtince je první hrou Divadla Járy Cimrmana, kterou Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak napsali společně. Představuje Cimrmanovo dílo operetní. To, že divák uslyší v průběhu večera árie známé jako díla Rudolfa Piskáčka, Franze Lehára a Oskara Nedbala, vysvětlují cimrmanologové v úvodním semináři Umělecká loupež. Cimrman totiž poslal svou sedmihodinovou operetní fresku Proso do mezinárodní soutěže, ovšem zaslal ji poštou nedoporučeně, a tak mohli výše zmínění hudební skladatelé a porotci soutěže doručení zásilky popřít a jeho dílo si přivlastnili.

V Hospodě Na Mýtince vystupuje hostinský, který po svém dědečkovi zdědil hostinec. Ten se nachází přímo uprostřed lesa, a tak do něj nikdo nechodí. Jediným stálým hostem je tu Ludvík. Jednoho dne má však hostinský štěstí, když náhodně vystřelí s pušky a prostřelí vzducholoď hraběte Ferdinanda von Zeppelin, která tak dosedne přímo u hostince. Hrabě je sebevědomý svůdník žen, který se hostinskému sám charakterizuje takto: „Hrabě Polovecký použil kdysi ve spojitosti se mnou těchto slov: sexuální štvanec, spermon a erektik. Myslím, že tím vystihl můj základní povahový rys.“ Proto chce hospodu co nejdříve opustit, neboť říká: „Nejsem proti zábavě. Ovšem v místě, kde nebylo žen, pobyl jsem nejvýše den.“ Hostinský, nadšený z nenadálé lidské společnosti, ho však pustit nehodlá. Vymyslí si proto vnučku Růženku a namluví hraběti, že odešla „...do města pro šafrán a trochu toho zázvoru.“ Jako i v dalších hrách představuje Růženka ženu, která je redukovaná na pouhý objekt erotické touhy mužů. Protože je jen výmyslem hostinského, na scéně se samozřejmě nikdy neobjeví. Zhýralý hrabě Zeppelin se však dá nachytat a zůstane v hostinci na Růženku čekat dvacet osm dní. Když už se rozhodne, že přestane čekat a odejde, hostinský se pokusí hraběte zdržet zprávou, že Růženka už je z města zpátky, ale spí. Poté sám hraje Růženku tak, že z okna vystrkuje ruku navlečenou do rukávu ženských šatů, který si ušil.

Nečekaně se uprostřed lesa objeví další postava – vězeň Kulhánek. Ten je svou povahou pravým opakem hraběte a mezi cimrmanovskými mužskými postavami zastupuje typ jemného, tichého, plachého a nezkušeného muže. Rozdílnost povahy hraběte a Kulhánka můžeme nejvíce pozorovat na způsobu, jakým mluví o Růžence. Hrabě užívá slova zhrubělá, Kulhánek zásadně deminutiva: „Hrabě: Ustel mi v sousední komůrce, jdu se vyspat, abych nabral sil. Avšak kdyby přišla, nehleď na můj původ a vzbuď mě třeba cloumáním. (Hostinský odejde.) Pro šafrán, děvka!“

A nyní si ukážeme způsob vyjadřování vězně Kulhánka: „Vězeň: Já ji viděl. Vy jste ji neviděl. Ona je vánek v korunách stromů. Ona je horský potůček. Ona je kapička rosičky na travičce. Ona je...“

Kulhánek strávil nevinně ve vězení dvacet let, protože byl soudcem mylně považován za pašeráka cyklistických zvonků. Hrabě a vězeň si nejdříve přátelsky povídají. Brzy však mezi nimi dojde ke sporu o to, koho z nich Růženka miluje. Nakonec vězeň vyzve hraběte na souboj. Hostinský se obává, že by hrabě mohl prohrát, a tak po něm požaduje úhradu útraty ještě před soubojem. Hrabě ale u sebe nemá hotovost, a tak chce zaplatit cyklistickými zvonky, čímž se prozradí, že je hledaným pašerákem zvonků, za kterého považovali Kulhánka. V tu chvíli od stolu vstane jediný stálý host Ludvík a ukáže se, že je to policejní inspektor Trachta, který tam na něj dvacet let čeká. Tak falešný hrabě neujde trestu a vězeň se rozhodne, že bude v hostinci čekat na Růženku, která už zase odešla do města.

Jazyková komika

Rým

Jako první zdroj komiky, který můžeme nalézt v Hospodě Na Mýtince, uvedeme rým. V Repetitoriu jazykové komiky od Ladislava Dvorského se dovídáme: „Komicky působí v příslušném kontextu také tzv. absolutní rým.“ V semináři ke hře zjistíme, že Cimrman je vlastně otcem teorie absolutního rýmu. Ta spočívá v opakování téhož slova na konci veršů. Zde například bylo využito slova hodiny: „Naše čtyři hodiny /bijí čtyři hodiny.“

V další sloce je humorná právě úporná snaha o vytvoření absolutního rýmu, přestože ke zvukové shodě dochází už jen díky slovu „venku“: „Sotva jsem s ní pohovořil /řekla, abych pohovořil/ zda mi staří dají dcerku/ již jsem viděl venku, dcerku.“

Aluze

Součástí Cimrmanovy teorie absolutního rýmu je jeho zavedení absolutní konstanty, která zaručí dokonalý rým bez omezení obsahové stránky básně. Komického účinku zde autoři dosáhli využitím aluze.

Z dalších Cimrmanových konstant uveďme jen ty nejúspěšnější. Z domácích je to např. absolutní konstanta ‚bač, bač, jucharé‘ – známé dodnes na Klatovsku – a podřipské ‚kábrt‘. Ze zahraničních uveďme alespoň košické ‚joj‘, alpské ‚hojdaláridý‘, až za oceán proniknuvší ‚já, já, jupy jupy já’, a v dálné Indii zdomácnělý pokřik fotbalového mužstva, dožadujícího se předčasného ukončení zápasu konstantou ‚nehru, nehru.‘

Díky zmínce o Indii se nám vybaví Džaváharlál Néhrú, „...vůdce národa a státník, který se stal prvním premiérem nezávislé Indie v roce 1947.“ Jelikož však jde o pokřik fotbalového mužstva, které chce ukončit hru, nemůžeme přehlédnout ani jasnou zvukovou podobu s českým slovem „nehraju, nehraju“.

Větný přízvuk

Dalším nástrojem komiky v Hospodě Na Mýtince je důležitost větného přízvuku. V písemném projevu je místo pro pauzu označeno čárkou, v mluveném projevu je nutno vytvořit tuto pauzu hlasovými prostředky. Nedodržení větného členění totiž může způsobit změnu významu. Následující citace popisuje reakci skladatele Lehára na Cimrmanovu operetu Proso. „Nedbal na nic... promiňte...Nebal, na nic se neohlížeje, chtěl přede všemi roztrhat rozepsanou předehru k Vinobraní, ale chvěly se mu ruce tak, že to nesvedl.“

Básnické figury

Několikrát je v Hospodě Na Mýtince užito oxymóronu. Uvedeme si příklad z referátu Pravděpodobný obsah operety Proso: „Po seznamovacím večírku, konaném na závěr školení....“ O čtyři věty dál se dozvídáme, že opera vypráví o tom, jak se hrabě narodil do chudé rodiny: „Na samotě nedaleko skotského města Glasgow se v chudé rodině srbského vystěhovalce narodil mladičký hrabě Nikolič. Rodiče se před svým bohatým synkem styděli za svou chudobu, a tak hrabě Nikolič prožil těžké dětství.“

Hned v úvodu hry použili autoři polysyndeton. Hostinský si tu stěžuje Ludvíkovi na osamělý život uprostřed lesa a několik vět za sebou začíná stejnou spojkou:

Ty jsi tu, Ludvíku, za dědečka nevím, ale za mě patnáct let, sice stálý, to je pravda, ale jediný host. A takový host, že to tak musím říct, neurazíš se, Ludvíku, viď? To vlastně ani není host. A bez hosta hospodu neuživíš. A uživíš-li, nepobavíš se. A pobavíš-li se, jen do pláče.

Cizí jazyk

Jelikož Jára Cimrman byl světoběžník, nelze se divit, že ve svých hrách často užíval cizí jazyky. Mnohdy však nejde o užití jazyka, ale pouze o jeho zkomolení. V Repetitoriu jazykové komiky se dozvídáme: „Jedním z nejužívanějších prostředků jazykové komiky je komolení cizích slov.“ V Hospodě Na Mýtince jazyk komolí hrabě Ferdinand von Zeppelin, když přijde poprvé k hostinci a chce od Ludvíka zjistit, v které zemi se svou vzducholodí přistál. „Prosím vás, jsem ještě v Čechách, nebo již v Polsku? (Ludvík nic.) Proše pana, mluvi pan po polsku? Nebo že bych... Sprechen Sie Deutsch, mein liebere Freund? Nebo že bych... Hwonk pink či pink ung hokong pink tse?“

Homofona

Pozorný a bystrý divák se zasměje díky tomu, že autoři použili homofonum, tedy slovo stejně znějící, avšak lišící se v grafické podobě. Jedno je rozkazovacím způsobem slovesa pít a druhé je zástupcem podstatných jmen. Protože český pravopis má dva grafémy pro záznam jednoho fonému (i), je v písemné podobě rozdíl ve významu slov ihned patrný, v mluvené podobě však poznáme rozdíl jen díky kontextu.

Vězeň: (hovoří do úryvku předehry k Nedbalovu Vinobraní): Pro mne existuje jediná žena na světě. Setkali jsme se pouze na okamžik, když mě vedli v řetězech. Vidím ji stále před sebou, jak odstrčila stráž, nabrala vody do dlaní a řekla mně, neznámému člověku: ‚Pij!‘
Hrabě: To že řekla?
Vězeň: Ano.
Hrabě: Saprment! To musí být ženská. Saprment!

Pokud divák nepochopil, který význam zapříčinil takovou reakci zhýralého hraběte, má možnost dovtípit se později, pokud pochopí, zač se hostinský vězni omlouvá.

Hostinský: No, a jak vám pak dala napít...
Vězeň: Ano.
Hostinský: A jak potom řekla to slovo, nezlobte se na ni, že jí to tak vyklouzlo, dlouho ji to mrzelo...

Anakolut

Anakolut použil už Ladislav Smoljak ve Vyšetřování ztráty třídní knihy. V Hospodě Na Mýtince je humorné užití přivlastňovacího zájmena v přístavku v Růženčiných dopisech pro hraběte a vězně.

Hrabě: Však on vás přejde smích! Poslouchejte (vytáhne psaní a čte): Milovaný hrabě! Když jsem se vrátila z města, kde jsem byla pro šafrán a trochu toho zázvoru - děvka! -, tu jsem já, děvenka moje starostlivá, spatřila zde vás.

Vražda v salonním coupé /Detektivní hra/

Děj

Děj této detektivní hry se odehrává v salonním coupé vlaku, který jede přes Istanbul na nádraží Františka Josefa v Praze. Zprvu jsou na scéně přítomni inspektor Trachta, továrník Meyer a továrník Bierhanzel, výrobce masti proti pleši. Ten píše závěť a stěžuje si na bolest zubu. Když přijde do coupé steward, požádá ho inspektor Trachta o něco proti bolesti pro továrníka Bierhanzela. Steward tedy továrníkovi ošetří zub vrtačkou. V Istanbulu přistoupí do coupé policejní praktikant, který chce kvůli diplomové práci sledovat způsob vyšetřování inspektora Trachty. Dostane k tomu ihned příležitost, neboť se ukáže, že továrník Bierhanzel zemřel. Vyšetřování tedy začne. Podezřelými jsou továrník Meyer, sám policejní praktikant Hlaváček a cestující ze sousedního coupé - prostitutka Vilma Puskásová a mnich. Vyšetřování prokáže, že Vilma byla milenkou továrníka Meyera a manželkou muže, který vinou Bierhanzelovy masti přišel o vlasy. Když si k výslechu zavolá inspektor Trachta mnicha ze sousedního coupé, vyklube se z něj steward. Steward si potřebuje otřít pot z čela, sundá si tak čepici a ukáže se, že je oním holohlavým bývalým mužem Vilmy. Nejdříve stewarda pozná továrník Meyer, který to zašeptá Hlaváčkovi. Ten to sděluje inspektoru Trachtovi, který ale Hlaváčka nevnímá. Až po použití své metody usilovných dřepů zvolá: „A mám to! Vždyť je to steward!“


Z vraždy je tedy obviněn steward, který se chtěl Bierhanzelovi pomstít za ztrátu vlasů. Využil příležitosti a zavrtal továrníkovi do zubu arzen. Ten ho však nezabil, pouze umrtvil zub a továrník se dobře prospal.

Jazyková komika

Antiklimax

Hned zkraje úvodního semináře Na prahu kriminalistické kariéry se antiklimaxem snaží doktor Svěrák oslabit důležitost názoru profesora Fiedlera a jeho knihu označuje za brožuru, sešit a nakonec za leták:

Rakouský profesor Erich Fiedler (je to středoškolský profesor, nikoli vysokoškolský), tedy učitel Fiedler ve své nedávno vyšlé knize (je to spíše brožura nežli kniha, prostě sešit) ‚Cimrman – Diletant oder Fachmann?‘ v tomto svém – no, letáku – na straně 428 tvrdí, že v oboru kriminalistiky nemá Cimrman naší době co říci.

Počeštění cizích slov

Hned po antiklimaxu se můžeme zasmát úmyslnému počeštění názvu města Melbourne příponou -sko. Podle Olivové-Nezbedové se tvoří příponou – sko/cko ze jmen osobních a místních jména pomístní. Ta označují lesy, hory, vody a další přírodní objekty, tedy okolí míst osídlených člověkem. A tak se v referátu dovídáme, že Cimrman „...objevil na Melbournsku živočicha, jehož udivující vytrvalost dokázala při aplikaci na dřevo pravé divy.“ Tímto si autoři připravili půdu pro vtip pomocí aluze. Referát dále pokračuje:

Byl to červotoč. Cimrman sjednal s australskou vládou výměnný kontrakt. Australané se zavázali, že dodají do Rakouska půl druhého tisíce šlechtěných kusů tehdy v Evropě zcela neznámého broučka, a to výměnou za českého králíka. Ten se pak v Austrálii docela dobře uchytil.

Tak do referátu Svěrák a Smoljak vložili aluzi na přemnožení králíka divokého v Austrálii, kde králíci divocí, přivezeni do Austrálie z Evropy, způsobili velké škody hromadným spásáním trávy. Touto zprávou cimrmanologové dokazují, jak náš velikán aktivně zasahoval i do dějin dalekých zemí. Této vlastnosti Cimrmana si povšiml i Zdeněk Hořínek ve své publikaci O divadelní komedii:

Ač je Cimrmanův životní styl podmíněn nesporně soukromými a společenskými determinacemi (chcete – li osudem, chcete – li historickými okolnostmi), nejde o pouhé pasivní, zrcadlové odrážení dobových tendencí: Cimrman roztržitosti moderního světa nepodléhá, on ji aktivně sdílí, spoluvytváří, volí jako svůj životní úděl.

Homonyma

Dále používají autoři k dosažení komického účinku homonyma „žrát.“ To může být použito buď ve smyslu pojídat, nebo zbožňovat.

Červotoč se v Čechách rychle rozšířil. Popularita nového pracovního zvířete dosáhla nečekaných rozměrů. Když lidé viděli, jak si tento brouk, pracující vlastně jen za stravu, na pracovišti obratně počíná, mnozí se ho snažili napodobit. O těch se pak lidově říkalo, že ‚žerou‘ práci.

Příjmení

Podle Ladislava Dvorského lze komického efektu dosáhnout i rozporem mezi příjmením a jeho nositelem. V referátu Krádež arcivévodova šperku je tak divákovi předána informace o zhotovitelích přívěšku k hodinkám, který měl být dárkem k narozeninám Františka Ferdinanda d´Este: „Přívěšek zhotovil zlatnický závod Straka a syn...“

Zastaralá slova

Nyní si uvedeme příklad využití slova zastaralého, knižního. Neobjevuje se za účelem komického účinu, ale za účelem dosažení dobové autenticity. Slovo „škamna“, tedy zastarale školní lavice, použili autoři v přímé citaci autentických zápisků samotného Cimrmana. Taková dobová slůvka se objevují jen občas, a to v přímých citacích slov Járy Cimrmana či jeho současníků. Zdeněk Svěrák tento tah vysvětluje:

Kdybychom to všechno psali archaickým jazykem, ztratil by se z toho život a možnosti humoru bychom si oklestili. Ne všechny vtipy by vyšly. Od začátku jsme si řekli, že to budeme spíš připomínat, kořenit – třeba použitím infinitivu končícího na –ti nebo pěknými starými slovy, ale jinak že budou postavy převážně hovořit současným jazykem.

Anakolut


Abychom se přesvědčili, že některé jazykové jevy jsou ve hrách užívány opakovaně, ukážeme si, že i ve Vraždě v salonním coupé můžeme najít anakolut: „Listopad: Kousl učitele do ruky, když jsem jej káral.“ Stejně tak je opět využito homonym. Když od Hlaváčka inspektor Trachta nedostává odpovědi, jaké by chtěl, myslí si, že Hlaváček úmyslně neříká pravdu: „Zapírá. Syn pradleny, a zapírá!“

Slang a argot


Jelikož Vražda v salonním coupé je detektivní hra a úvodní seminář diváky informuje o Cimrmanově kriminalistické činnosti, nepřekvapí nás, že autoři užili i slova slangová a argotická. Tak je například v jedné Cimrmanově povídce pro vězně o kasaři Bouzkovi použito slovo „káča“, tedy pokladna: „Po každé káče si dýchne na prsty a přitiskne je na nějaké lesklé místo pokladny. Policejní inspektoři si marně lámou hlavu. Na Bouzka jsou krátcí.“

Tykání


Dalším jazykovým jevem užitým ve Vraždě v salonním coupé je tykání. Čeština patří k jazykům, které umožňují vyjadřovat úctu a zdvořilost ke starším či neznámým lidem vykáním. Tykání se naopak používá mezi přáteli, vyjadřuje rovnocenný vztah mezi účastníky komunikace. Pokud však tykáme osobě, které bychom měli dle dobrých mravů vykat, nebude toto tykání znít přátelsky a důvěrně, ale urážlivě. Když inspektor Trachta nabádá mladého Hlaváčka, aby při výslechu továrníkovi Meyerovi tykal, vzniká komická situace, neboť slušný Hlaváček továrníkovi sice tyká, ale kombinuje tykání s uctivým oslovením. Zároveň je v citaci ukázáno, jak autoři pracují s vulgarismy. Můžeme si také povšimnout, jak komicky působí nesprávné použití prvního pádu v otázce.

Hlaváček: Dovolte mi, pane továrníku Meyere, otázku.
Trachta: Ale prosím vás! Žádné zdvořilosti! Klidně mu tykejte. Víte, koho máte před sebou? Sprostého vraha.
Meyer: No dovolte!
Trachta: Přinejmenším sprostého podezřelého.
Hlaváček: Rozumím: tykat a těkat. Tak co, pane továrníku Meyere, ženu...máš?
Meyer: Ne.
Hlaváček: A děti také nemáš, pane továrníku?
Meyer: Ne.
Hlaváček: Nic nemá, pane inspektore.
Trachta: Dál! Dál!
Hlaváček: A co takhle na psa kdybych se vás zeptal, pane továrníku. Máš?
Meyer: Ne.
Hlaváček: Kočka, máš?
Meyer: Ne.
Hlaváček: Švagr, máš?
Meyer: Ne.
Hlaváček: Les, máš?
Meyer: Kousek lesa mám.
Hlaváček: Má les, pane inspektore! Přiznal se!
Trachta: A teď mě k tomu pusťte. – Ty že máš les, Meyere?
Meyer: Mám.
Trachta: Hovno, Meyere! Hovno máš! (Meyer a Hlaváček pohoršeně vyskočí)
Meyer: No dovolte!
Trachta: Tak to byl šrapnel, Hlaváčku.

Teorie Přemysla Ruta vysvětluje, proč je Trachtův šrapnel tak komicky účinný: „Sprosté slovo pronesené z jeviště uchovalo si dodnes spolehlivý účinek na lidové vrstvy, v nichž ještě přetrvává představa divadla jako svatostánku s pozlaceným štukováním a veršovanou mluvou; tak vysoká koncentrace krásna se nejlépe vyváží přesně odpáleným vulgarismem.“

Metoda šrapnelu tedy znamená vyslovení vulgarismu, když to divák nejméně čeká. Autoři Smoljak a Svěrák ovšem umí také dobře využít spolupráce a představivosti diváka a komického účinku dosáhnou, přestože vulgární slovo zůstane nevyřčeno.

Meyer: Vy klidně necháte podezřelého, aby se domlouval s jiným podezřelým? Tohle by inspektor Klečka nikdy nepřipustil.
Trachta: Víte, co mi může inspektor Klečka?
Hlaváček: Šrapnel!
Trachta: Inspektor Klečka mi může závidět, že v mém vyšetřovacím systému nehraje tato skutečnost žádnou roli.

Němý Bobeš aneb Český Tarzan

Děj

Představení Němý Bobeš není na rozdíl od ostatních her rozdělen na část věnovanou semináři a na část věnovanou hře samotné. Autoři, kteří společně s dalšími členy souboru vystupují jako restaurátoři původních prací Járy Cimrmana, se rozhodli ukázat divákovi, jak takový cimrmanolog při své práci na hře postupuje. V referátu tak vždy nejdříve diváka seznámí s materiálem, který měli k dispozici, načež je předvedeno herecké nastudování již rekonstruovaného textu. Poté je děj opět přerušen referátem, který komentuje práci na další části hry, jejíž výsledek je poté zase názorně předveden divákovi.

Děj hry je divákovi předkládán pomocí retrospektivního postupu. Tak se divák dozví, že hajný, který se po roce vrátil zpátky domů z války, našel svou ženu doma těhotnou, neboť mu byla jeho choť Marta nevěrná s pruským důstojníkem. Hajný nevěrnou ženu vyhnal z domu i s dítětem. Ta ho v lese zanechala v jeslích, a tak malého synka vychovaly srny. Proto se Bobeš nenaučil lidské řeči a je němý. Když ho hajný v lese jednoho dne našel, vzal si ho k sobě, ale před lidmi z vesnice ho skrýval. Až když už je chlapci šestnáct let a hajného navštíví farář, vesničan Papoušek a lékař, který by chtěl naočkovat jeho ženu, vyjde celá pravda najevo. Lékař a farář se rozhodnou, že chlapcova otce budou hledat a pomocí krevní zkoušky určí jeho otcovství. Tak také udělají a najdou barona na jeho zámku. Bobeš se tak setkává se svým otcem a tento silný psychický zážitek způsobí, že začne mluvit. Na zámku nalézá Bobeš také svou matku Martu, která tam po celou dobu pracovala jako sluha, aby mohla žít po boku barona Waltra.

Tolik k zápletce hry. Jak už jsme zmínili, semináře a hraná část se v tomto představení střídají. To je však jediná odlišnost od ostatních her, semináře se zde nesou v duchu odborného stylu stejně jako v hrách starších. Opět je nasazen vážný tón a divák je seznámen s detaily práce odborníků. Z rozhovoru režiséra Smoljaka s Petrem Bruknerem se můžeme například přesvědčit, jak se musel herec připravovat na obtížnou roli Bobše. Autoři tu znovu použili oblíbenou metodu nulového výsledku.

Petře, kdy jste se dozvěděl, že budete hrát titulní roli ve hře Němý Bobeš?
Brukner: Dozvěděl jsem se to v pátek a hned v sobotu jsme jeli s panem režisérem Smoljakem do Chvojkovic.
Smoljak: Vysvětlete, proč jsme jeli do Chvojkovic.
Brukner: Ve Chvojkovicích je velká obora.
Smoljak: Nahlas, Petře!
Brukner: Ve Chvojkovicích je velká obora. Chtěl bych touto cestou poděkovat vedoucímu lesního závodu Chvojkovice-Brod panu Karlu Jíšovi, že se nás ujal a dovolil nám pozorovat srny.
Smoljak: Jak vám toto pozorování pomohlo ve studiu role?
Brukner: Tak pozorovali jsme srny tři noci a na vlastní oči jsme se přesvědčili, jak jsou plaché. Například do míst, kde jsme čekali, vůbec nepřišly.

Jazyková komika

Jména

Ve hře je komického účinu dvakrát dosaženo díky jménu postavy. První jméno Papoušek umožňuje záměnu se živým tvorem. Tak se ve verzi hry profesora Fiedlera objevuje živý opeřenec, zatímco naši cimrmanologové se rozhodli pro obsazení postavy vesničana Papouška. Dalším jménem je jméno Wassermann, které profesor Fiedler přeložil do češtiny. Vpravil tak do hry pohádkovou bytost v zelených šatech, naši restaurátoři obsadili postavu havíře Wassermanna.

Červená nit

Jak jsme se přesvědčili už ve hře Vyšetřování ztráty třídní knihy, ve většině her můžeme najít jakousi „červenou nit.“ V této hře je k jejímu odhalení třeba pozornosti diváka. Hned v úvodu nás totiž Ladislav Smoljak seznamuje s první velkou chybou, kterou při rekonstrukci hry udělal profesor Fiedler:

Cimrman, jak víme, používal pro psaní svých děl starou zásobu čistých úředních papírů firmy Hurych a synové, parní mlýny. A to svedlo profesora Fiedlera k neuvěřitelné deformaci prostého textu. My jsme schválně zkrácenou verzi jeho pojetí nastudovali, abyste měli možnost posoudit to sami.


(Otevře se opona)
Lékař: Buďte zdráv, pane faráři.
Farář: Až na věky, doktore.
Lékař: Pěkně nám to dnes připaluje. Hurych a synové, parní mlýny.
Farář: Není divu, vždyť máme červenec. Tanvald, Lipová 13.
Lékař: Jakou jste měl účast na mši?
Farář: Ale šlo to. Jen se mi tam všichni v lavicích vrtěli, drbali a ošívali. Zdá se, že se to vaše očkování pěkně ujímá.
Lékař: A jak se to - naše značka, vaše značka - ujalo vám?
Farář: Nemůžu si stěžovat. Svědí to jako čert. Vyřizuje Štruncová.
(Opona se zavře)

Uběhne mnoho textu a děje, než je v druhé části představení divák obeznámen s další chybou profesora Fiedlera, která ho svede k úplné změně děje a z Bobše se v jeho podání stane politik. A tu má divák možnost postřehnout, že profesor i nadále zapojuje do textu vše, co je napsáno na zmiňovaných úředních papírech:

Němý ministerský předseda Bobeš je obletován ženami, z nichž si na něho největší nároky osobuje dcera generála Strunze. Bobeš je však nejvíce přitahován mladičkou baronkou Jelenou – vychovaly ho srny. Tu ale odradí nechutné výstupy Strunzovy žárlivé dcery. V Bobšově milostném životě zazáří i perla nevšední krásy, maďarská herečka Elén Horvátová, která předtím odmítla i Hurycha a jeho syny i s jejich parními mlýny. I tuto soupeřku nakonec vyřizuje Strunzová.

Polysémantika a homofona

Omyl profesora Fiedlera, který ho svedl k velikému zvratu v ději, způsobilo české polysémantikum „kolo“ a slovo „premiér“.

Výhybkou, která ho zcela odchýlila ze směru, se stala nevinná věta: ‚První kolo, a hned premiér‘, kterou řekl farář bezprostředně potom, co koupili Bobšovi nové kolo. Profesor Fiedler, jako by nevěděl, že Premiér byla vyhlášená značka velocipedů, vyložil si větu po svém. Podle něho vyhrál Bobeš první kolo zemských voleb a stává se předsedou vlády.

Problém s pochopením správného významu slova „premiér“ byl tedy podle českých cimrmanologů způsoben nesprávným grafickým záznamem tohoto slova, tedy zapsání značky Premiér s malým písmenem „p“.

Intertextovost

Snad více než v jiných hrách si v této autoři hrají s intertextovostí a aluzemi na jiná literární díla. Aby se divák pobavil, potřebuje oprášit to, co si pamatuje ze školy. Autoři spoléhají na to, že všichni v divadelním sále prošli českým základním školstvím a disponují tak jistými znalostmi. O spojitosti vzdělání a smyslu pro humor Ladislav Smoljak napsal:

Míra smyslu pro humor se někdy podmiňuje vzděláním. Není to myslím správné. Není to vzdělání, ale jistý soubor přirozené inteligence, bystrosti a zvídavosti, co charakterizuje lidi se smyslem pro humor. Vzdělání – přesněji řečeno: vědomosti – ale významně rozšiřuje hrací plochu, na níž se autor i příjemce pohybují.

Tak například zmiňují autoři v referátu známý fakt, že se Jan Neruda jako novinář podepisoval trojúhelníkem.

Při rekonstrukci hry Němý Bobeš jsme se mohli opřít o několik dobových svědectví. K nejdůležitějším patří divadelní kritika uveřejněná v Národních listech v květnu roku 1891 a podepsaná trojúhelníkem. Položme si otázku, kdo se pod touto podivnou šifrou skrývá. My se domníváme, že autorem této kritiky - a to vás možná překvapí - je sám Jan Neruda. Předložili jsme svou domněnku znalci Nerudova díla profesoru Felixi Vodičkovi, a ten byl naším objevem doslova ohromen. Řekl dokonce, jistě s trochou nadsázky, že jsme objevili nový světadíl. Tuším, že jmenoval Ameriku.

V posledních dvou větách této citace navíc vidíme, jak autoři šikovně využili frazeologismus „objevit Ameriku“, tedy objevit něco, co už bylo objeveno.
Poté následuje Nerudova kritika na hru Járy Cimrmana, do které Svěrák a Smoljak vložili aluzi na Nerudovu báseň Jen dál! ze Zpěvů pátečních:

Mým cílem byl však hostinec jiný. Totiž restaurace U Plechatých ve Vraném, kde se toho večera mělo konati představení kočující herecké společnosti pana Jaroslava Cimrmana. Proto jsem zastávku odmítl a kočího jsem pobídl: ‚Dál! Jen dál!‛

Další aluze nám připomene Romanci o jaře 1848 z Balad a romancí. Nejprve si uvedeme původní verše Jana Nerudy: „Čas oponou trhnul¨- a změněn svět!/ Kam, kam padlo lidstvo staré?/ Ej kamkoli tázavý letěl hled,/ vše nové, tak mladě jaré.“

Následuje ukázka, kde byl Nerudův verš použit:

„Nakonec pan Živný na scéně definitivně usnul, Bobeš konečně nalezl, co hledal, a nebylo tedy již o čem hrát. Ještě že inspicient včas oponou trhnul a my mohli jít k šatně.“

Cizí jazyk

I v této hře najdeme humorné využití cizího jazyka. Komický účinek nastal díky překladu anglického slova nikoli podle skutečného významu „výzvědná služba“, ale pouze na základě zvukové podobnosti s českým slovem. „Jednoho dne ji vzal stranou a řekl jí, že služba obyčejné pokojské nemůže tak chytré děvče uspokojit. Naznačil, že by se svými schopnostmi mohla vykonávat nějakou inteligentní službu (doslova řekl ‚Intelligence Service‘).“

Cimrman v říši hudby

Děj a jazyková komika

Tato hra představuje Cimrmanovo dílo operetní. Obsahuje seminář a dvě opery: V chaloupce stínu a Úspěch českého inženýra v Indii. Seminář v tomto případě zabírá většinu času představní, samotné představení je nejkratší ze všech her. V referátu Kam se poděla třetí věta pracují autoři s principem nulového výsledku. Divákům je představována Cimrmanova trojvětá skladba Kovář Jirsa. Po popsání prvních dvou vět se dovídáme: „Třetí věta symfonické básně je pozoruhodná tím, že se nedochovala.“ K napsání této skladby údajně Cimrmana inspiroval kovář Wolfgang Jirsa. Komického efektu zde autoři dosáhli postupem, kdy „...jméno je výrazně cizí, ale příjmení je typicky domácí...“ Navíc je tu podobnost se jménem skladatele Wolfganga Amadea Mozarta.

Opera V chaloupce stínu je velmi krátká, navíc z hudby k ní složené se dochoval jen akord, a tak je divákovi předvedena bez hudebního doprovodu. V opeře by si Jíra rád našel ženu, ale sousedé mu to vymluví, neboť děti, které by s ní měl, jsou hlučné a udělaly by mu nepořádek v domě. Tak se Jíra rozhodne zůstat sám.
Komika druhé opery je také založena na tématu pro operu netradičním: výstavba cukrovaru v Indii. Úspěch českého inženýra v Indii doprovází hudba Jana Klusáka, hudebního skladatele, který byl tehdy členem hereckého souboru Divadla Járy Cimrmana. Zdeněk Svěrák ho za jeho práci chválí: „Jan Klusák vykradl a spojil světové klasiky s takovou bezostyšností a noblesou zároveň, že vzniklo svébytné dílo, jemuž by označení za pouhou parodii ubližovalo.“

Ve hře se objevují čtyři postavy: Krišna, plukovník Colonel, inženýr Vaněk a inženýr Wagner. Krišna je indický plantážník, ale v opeře mluví česky. Do textu britského plukovníka Colonela se občas připlete anglické slovo: „Plukovník Colonel /v bílých šortkách /řekne good, řekne well /a vše je all right.“

Český inženýr Vaněk mluví česky, ale domluví se i německy. Německý inženýr Wagner má v Indii vyrábět cukr, ale český inženýr dá Krišnovi ochutnat české pivo, a tak se Krišna rozhodne, že chce mít v Indii místo cukrovaru pivovar. Celý text opery se rýmuje, takže k humornému účinku je zde využito především rýmu. Dvorský o rýmu píše: „Z hlediska jazykové komiky jde o prostředek velmi účinný, protože jeho nápadnost je značná.“ Rýmy jsou v Cimrmanovi v říši hudby krátké a hravé. Například na otázku, kolik hektarů třtiny má, Krišna odpovídá: „Vím to přesně,/ je jich děsně.“ A po ochutnání piva si Krišna zaveršuje: „Je to nápoj zvláštní chuti/ loknouti mě znovu nutí.“

Celá hra je rýmovanou reklamou na český um, šikovné české ruce a chytré české hlavy: „Sbor: Chytré hlavičky, zlaté ručičky,/ To jsou čeští inženýři./ České matičky, šroubky, hřebíčky/ Slávu české práce šíří.“

Operu uzavírají verše plukovníka Colonela: „My dear, vždy jsem byl hrdý, že jsem Britem / nyní však povím vám o svém přání skrytém./ Já pevně věřím ve stěhování duší./ Až padnu, zastřelen domorodou kuší/ a rov můj až zaroste mechem,/ chtěl bych se narodit Čechem, narodit Čechem!“

Dlouhý, Široký a Krátkozraký

Děj

Tato hra dokládá, že Cimrman se ve své tvorbě věnoval i pohádkářství. V semináři je představen jako jeden z největších sběratelů pohádek. Sbíral je však nikoli proto, aby je vydal, ale aby zabránil dětem v jejich čtení. Pohádky do té doby známé kritizoval a snažil se sám vytvořit pohádky lepší. Za jeho života se však jeho díla určená dětem netěšila velké oblibě.

Děj vypravuje o princezně Zlatovlásce, kterou obr Koloděj zaklel v muže. Takže po téměř celou dobu hry tu vlastně vůbec nevadí, že v Divadle Járy Cimrmana hrají všechny ženské postavy muži. Vysvobodit princeznu přijíždí princ Jasoň a princ Drsoň, jednovaječná dvojčata. Povahou jsou však naprosto odlišní. Princ Jasoň zastupuje již dříve zmíněný typ jemného, hodného a milého muže, Drsoň je naopak neomalený, drzý a sobecký. Jedná se tedy o odlišnost povahových rysů, jakých jsme si povšimli už v Hospodě Na Mýtince mezi hrabětem a vězněm. Rozdílnost povah Drsoně a Jasoně je vyjádřena stylem jejich vyjadřování.

Jasoň: Kde to jsem? Kam jsem se to zase dostal? Jsem princ Jasoň. Zítra tomu bude rok, co jsem opustil otcovský dům. A od té doby jsem stále na cestě za princeznou Zlatovláskou. Kolikrát již padám únavou, ale stačí, abych na ni jen pomyslel, a nová síla mě postaví opět na nohy. Jak ta musí být krásná!

A nyní promluva pronesená ve stejné situaci princem Drsoněm:

Drsoň: Kde to sakra jsem? Kam jsem se to sakra zase dostal? Jsem princ Drsoň. Zítra tomu bude rok, co jsem opustil otcovský sakra dům. A od té doby jsem stále na cestě za princeznou Zlatovláskou. Kolikrát již padám únavou, ale stačí, abych pomyslel na to její bohatství, a nová síla mě postaví opět na nohy. Sakra. Jak ta musí být bohatá!

Když dorazí Jasoň do zámku a zjistí, že princezna je muž, rozhodne se ji vysvobodit. Tak se společně s princeznou i s králem vypraví na obra Koloděje. Princ Drsoň je zpovzdálí sleduje, aby se mohl s princeznou po jejím vysvobození oženit. Cestou potkají Krátkozrakého, který je zavede k dědovi Vševědovi, aby jim dal radu, jak obra přemoci. Děd Vševěd Jasoňovi poradí, že musí získat obrův prsten a třikrát se jím princezny dotknout, aby byla kletba zrušena. Získat prsten se princi podaří, a tak se Zlatovláska znovu promění v ženu.

Jazyková komika

Intertextovost

V semináři předcházející této hře se opět setkáváme s aluzemi na jiná díla a osobnosti, prostředek u autorské dvojice Svěrák-Smoljak velmi oblíbený. Odkaz na pohádku Boženy je použit větě „...někdy se mu podařilo vytáhnout ze skrýše za hřbet i Chytrou Horákyni.“ Aluze je zde podpořena použitím homonyma hřbet. Kdybychom pohádku Chytrá Horákyně neznali, mohl by se někdo domnívat, že Cimrman snad opravdu tahal někoho ze skrýše za záda. K pobavení diváka si autoři v tomto semináři vypůjčili ještě jedno dílo Boženy Němcové – Babičku. Tou se velikán Cimrman nechal inspirovat a napsal Dědečka.

Postavíme-li ovšem vedle sebe Babičku Boženy Němcové a Dědečka Járy Cimrmana, neubráníme se pocitu, že se Cimrman přes veškerou snahu nedokázal od svého velkého vzoru zcela oprostit. Zalidnil sice Dědečkovo údolí řadou půvabných postav, které nesou zřetelný punc jeho rukopisu, jako jsou například dědeček sám, vnoučata Bohoušek, Toník, Jiřinka a Vilma, nebo zámecký pan kníže se svým schovancem Narcisem, velice hezká postava je i bláznivý Viktor. To jsou však výjimky. Jinak zůstává Cimrman původní předloze očividně poplatný.

Nářečí

Dalším zdrojem humoru v Cimrmanově pohádce je využití nářečí. Bystrozraký se chvástá, že mluví sto třiceti jazyky. Slovenština je však jediný cizí jazyk, který opravdu použije. Slovenská slova mu vyletí z úst, když nadšeně komentuje zápas Jasoně s obrem:

Teď se princ zachytil obrova prstu a už ho mydlí. Ale nejde to, přátelé, nejde to. Prst je samá pěna, ale prsten ne a ne dolů. A tak princ dotírá přímo na obrovo citlivé místo, na brňavku. A tak je to správné. To byl úder, přátelé! A toto bola naozaj pekná akcia!

V ostatních případech, přestože Bystrozraký má pocit, že musí ostatním tlumočit, se nejedná o cizí jazyky, ale pouze o útvary jazyka národního. Ukážeme si, jak autoři pracovali se západočeským nářečím chodským. Premiéru měla hra Dlouhý, Široký a Krátkozraký v roce 1974. V článku Aleny Jaklové z roku 1997, který pojednává o chodském nářečí, se dovídáme, že v textu použité znaky chodského nářečí v řeči obyvatel pomalu ustupují: „Rozsah souhláskových změn příznačných pro chodské nářečí se za posledních 40 let značně zúžil. I ty změny, které lze ještě dnes zaznamenat, přežívají jenom v mluvě staré generace a v omezené míře v mluvě generace střední.“ Nicméně na komický účinek ve hře tato skutečnost nemá vliv.

Podle klobouku soudím, že jsme na Chodsku. Huž je to tak. Hrom haby do toho huhodíl! Eště že sem se hučíl cizím řečím. Jsem Bystrozrakyj, hdehdo mě huž z dálky pozná. Chtíl bych se tě voptát, hde tu vostává děd Vševěd.

Nejnápadnější je zde užití protetického h. Ve výše zmíněném článku se můžeme dočíst: „Stará generace a (...) ojediněle také generace střední zachovávají protetické h před samohláskami;“

Bystrozraký pak dál mluví k pocestnému: „Íčko nám tera řekni, kury se musíme dát.“ Tento znak chodského nářečí, tedy záměna souhlásky d a r, se už v řeči objevuje zřídka. „Změna souhlásky d v r před samohláskami a před znělou souhláskou je již poměrně vzácná. Častěji je ji možno zaznamenat jenom u nejstarší generace (bure, buru, derek, re (= jde), storola, svarba, tera, voremknout, vorevříno).“

Vulgarismy

Dlouhý Široký a Krátkozraký má podtitul Pohádka, která u dětí propadla. Však také dysfemismy a vulgarismy, které ve hře zazní, nejsou pro děti nejvhodnější. Rukopis dvojice Svěrák a Smoljak je poznat z použití metody nevysloveného vulgarismu, který si divák doplní sám. Jelikož musí všichni v přítomnosti Děda Vševěda rýmovat, dochází ke komickému účinku díky nutnosti rýmu, který nikdo nechce vyslovit. Citace pochází z pátého obrazu, ve kterém přichází Bystrozraký, král, Zlatovláska a princ Jasoň do skalní sluje děda Vševěda pro radu, jak přemoci obra.

Král: Tak dost. Podívejte, já mám zakletou dceru.
Bystrozraký: Tohle chcete rýmovat?
Král: Co? Rýmovat? A sakra, já zapomněl.
Vševěd: Co jsi říkal?
Král: Říkal jsem, že mám zakletou dceru.
Vševěd: No, a dál?
Král (tiše k Bystrozrakému): Honem, poraď!
Bystrozraký: Dceru, dceru, to je takové slovo! Co s tím?
Jasoň: Já bych věděl...
Bystrozraký: Já taky, ale to nemůžeme použít.
Vševěd: Já čekám!
Bystrozraký: Jistě je spousta jiných rýmů, ale to se člověk na něco upne...
Král: Už vím: Byla krásná v každém směru.
(Všichni si oddechnou)
A teď? Je bledá jako smrt.
Bystrozraký: A jsme zase tam, kde jsme byli. Smrt, no! Říkám vám, nepouštějte se samostatně do žádných projevů. Člověk se chce vyhnout určitým slovům, to je na hovno, takováhle práce.

Kromě vulgarismů se v pohádce objevuje i pejorativum, slovo záporně zabarvené. Opět je na vině povinné rýmování u děda Vševěda. „Král: Hrome, nerad bych posloužil obrovi k snědku. Jí taky starší osoby? Dědku? (Všichni jsou zděšeni.)“

Frazeologismy

Nyní si povšimneme, jak autoři využili ke komickému účinku frazeologismy. Aby princ přiměl obra Koloděje k pláči a k vytažení kapesníku s prstenem z kapsy, snaží se mu namluvit, že o něj má zájem obryně Stáňa. Princ Jasoň obra přesvědčuje: „U ní bys měl domov jako klícku.“ Přestože úsloví „mít domov jako klícku“ znamená mít útulný a příjemný domov a neodkazuje zdrobnělinou „klícka“ na velikost obydlí, rozhodne se Jasoň na radu Krátkozrakého úsloví pozměnit: „U ní bys měl domov jako klec!“

Příjmení

Český jazyk poskytuje nepřeberné množství různých příjmení. Autoři Svěrák a Smoljak si však očividně oblíbili jméno Beránek. Jmenuje se tak jeden ze žáků ve Vyšetřování ztráty třídní knihy, v Dobytí severního pólu vystupuje americký Čech poručík Beran, v Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém se dovídáme, že na konferenci o české pohádce přednesl zdravici profesor doktor Helmuth Beránek. Jelikož je profesor Beránek německý bohemista, má německé jméno a české příjmení.

Červená nit

Jak jsme si všimli už ve Vyšetřování ztráty třídní knihy i v semináři ke hře Němý Bobeš, je pro tvorbu autorů typické, že použijí opakování motivů či vět k provázání hry. V Dlouhém, Širokém a Krátkozrakém jde o zvolání: „Není to pocestný? Je to pocestný!“ Tak se snaží Jasoň upoutat pozornost pocestného. Stejně tak si pro sebe říká Drsoň, když v dálce zahlédne člověka: „Není to pocestný? Je to pocestný!“ Poté je toto zvolání doménou Bystrozrakého. Ve scénáři ho má v námi užívané publikaci na straně 232, 244 a na stranách 238 – 239 využije mnohokrát pouze první větu, poněvadž si kvůli špatnému zraku plete s pocestným krále, Jasoně i princeznu.

Bystrozraký: Je to zbytečné, ale když jinak nedáte...(k Jasoňovi) Koho to vidí mé bystré oči? Není to pocestný...
Zlatovláska: Vždyť je to princ Jasoň!
(Mezitím z druhé strany vejde pocestný.)
Bystrozraký: Není to pocestný. (ke králi) Není to pocestný?
Král: Není to pocestný.
Bystrozraký: Není to pocestný. (Zlatovlásce) Není to pocestný? Není to pocestný. (Pocestnému) Není to pocestný? Není to pocestný.
Všichni: Je to pocestný!

Posel z Liptákova /Expedice do kraje Cimrmanova stáří/

Děj

U představení Posel z Liptákova se divák místo obvyklé jedné hry může těšit rovnou na dva divadelní kusy z Cimrmanovy pozůstalosti. Posel světla s podtitulem Hra z budoucna je napsán pro čtyři osoby. Odehrává se v době, kdy lidé nepáchají trestné činy, nepoužívají hanlivá slova a všichni jsou k sobě laskaví. Taková společenská situace ale není vhodná pro právníka Standu, protože jeho služby nikdo nepotřebuje. Rozhodne se proto vrátit do rodného domu, aby z něj udělal továrnu na kapesní svítilny. Rodiče proto potřebuje přestěhovat do útulku pro staré lidi. Pomalejší otec ale jeho plány dlouho nechápe. Když se však dovtípí, že je syn chce vyhnat z domu, podle popisu ze staré knihy si nacvičí úder a praští Standu baterkou do hlavy. Ten omdlí, a tak ho otec a matka společnými silami zvednou a osobní potrubní dopravou pošlou zpátky do Prahy, odkud přijel.

Druhá hra Vizionář je aktovka s podtitulem Drama ze žhavé minulosti. Opět se jedná o hru pro čtyři postavy. Sedlák Hlavsa má schopnost číst z trouby budoucnost. Toho by rád využil uhlobaron Ptáček, který potřebuje poradit ohledně ženicha pro dceru. Na scéně se objeví i Smrtka, protože Hlavsa má toho dne umřít. Hlavsa pana Smrtku požádá o strpení, aby mohl panu Ptáčkovi věštit a synovi odkázat statek. Syn však k překvapení všech dědictví odmítne, protože nechce být bohatý. Toho se zalekne uhlobaron a poprosí Hlavsu o další věštění, aby se dozvěděl, co budoucnost chystá bohatým lidem. Díky tomuto protahování nakonec sedlák Hlavsa uteče hrobníkovi z lopaty, protože Smrtka zapomene, že mrtvého Hlavsu musí odevzdat v termínu. Odchází tak sám a loučí se slovy, kterými předvídá konec Rakouska-Uherska.

Smrtka: No jo, já končím. Poslední, co dělám, je nějakej Ferdinand, Sarajevo. A pak jdu na odpočinek a přijde novej. Mladej. A to bude sekáč, pánové! Ne jako já. Ten se nezakecá... (Kývne hlavou a odchází.) Tak na shledanou! (Zastaví se a pohlédne do publika.) Na shledanou...

Jazyková komika

Homonyma

Humorného použití homonyma si lze povšimnout ve hře Posel z Liptákova: „Tady už předám slovo našemu odborníku doc. Weiglovi, který byl pověřen vedením restauračních prací v restauraci U Sirotků.“ Jde zde o podobnost přídavných jmen restaurační, přičemž slovo restaurační ve smyslu restauračních prací bylo odvozeno od slovesa restaurovat – tedy renovovat, obnovit. Jiný význam má toto přídavné jméno, pokud bylo odvozeno od slova restaurace, tedy zařízení, které nabízí možnost posezení a konzumace jídla a pití.

V referátu Objev nástěnných nápisů je popsán zmiňovaný proces restauračních prací, který spočíval v seškrabání starých vrstev malby. „Odhalili jsme i čistě bílou malbu z r. 1930, kdy se U Sirotků sešla bouřlivá schůze stávkujících textiláků a kdy lokál vybílilo četnictvo.“ Homonymum „vybílit“ můžeme chápat dvěma způsoby – buď ve významu „natřít na bílo“, nebo jako argotický výraz s významem „zcela vykrást, dnes obv. vybílit.“ Vzhledem k tomu, že se hovoří o bílé malbě v hostinci a původcem děje vybílení je četnictvo, tedy ruka zákona, můžeme usoudit, že zamýšlen byl první význam.

V referátu ke hře Vizionář je komického účinku dosaženo díky příbuznosti slov zánět a zanícený. Slovo „zanícený“ může označovat tělesný stav, kdy je jistá část lidského těla opuchlá a bojuje s infekcí. Výsledkem takového stavu je zánět. Druhým významem slova zanícený je „nadšený.“ Díky Cimrmanově fyzickému stavu odpovídá slovo zanícený v poslední větě citace oběma významům.

A přitom se přihlásil již na 2. olympiádu v Paříži r. 1900 jako skokan, sprinter, diskař, vzpěrač a maratónec. V poslední chvíli však onemocněl zánětem žil, zánětem středního ucha, zánětem slepého střeva a zánětem plic, a tak sledoval olympijské soutěže jen jako velmi zanícený divák.

Akronym

V referátu Cimrman sportovec narazíme na akronym SUP. Jelikož akronym se čte jako jedno slovo, napadne diváka obsahový význam slova, tedy pták – mrchožrout. Zároveň spolu s tématem sportu připomene dvě organizace věnující se sportu a po ptácích skutečně pojmenované, tedy spolky Orel a Sokol. Cimrmanova organizace však nebyla pojmenována po mrchožroutovi. „Byla to zkratka a znamenala SPORT – UMĚNÍ – PEŘÍ.“ Přesnou činnost této Cimrmanovy organizace divákům osvětluje vzpomínka členky SUPu, paní Žaludové: „Mně bylo tehdy sedm let a byla jsem v tom SUPu nejmladší. SUP, to bylo divadlo, to bylo cvičení, běhali jsme, skákali a při draní peří se toho navyprávělo, až hanba.“

Vulgarismy

Jak jsme již zjistili, užití vulgarismů je typickým rysem her autorské dvojice Svěrák-Smoljak. Nejčastěji však pracují pouze s přirozenou tendencí diváka domýšlet si vulgarismy sám. V Poslu světla by otec rád počastoval syna nadávkou, protože Standa chce vlastní rodiče vystrnadit z domu a posílá je na pěší túru do domova důchodců. Komika je znásobena tím, že děj se odehrává v době budoucí, kdy se už hanlivá slova nepoužívají.

Standa: Podívejte, já bych vám moh půjčit baterku, ale bude lepší, když tam dorazíte za světla.
Otec: Víš, co mi se ti na tu tvou baterku...?
Matka: Tatínku, jen žádné archaismy!
Otec: My se ti na tu tvou baterku... Maminko, podej mi slovník.
(Matka podá otci slovník)
Otec (začne horečně listovat): My se ti na tu tvou baterku...tady jsem to někde...Vysočina! Českomoravská...Ne, to bylo někde jinde...Výstava! Vystavovati...Ne, to už jsem zase přejel.
Matka: Najdi p, tatínku, tam toho je.
Otec (listuje): Pacholku!
Matka: Dál, tam jsou lepší.
Otec: Pomyje!
Matka: Ještě jsou tam lepší.
Otec: Ponožka, popelnice, poplach!
Matka (vytrhne mu slovník z ruky): Ukaž, já mu to povím sama. Víš, co jsi? Jsi.. ježíš, já jsem tak rozčílená, já se snad do toho netrefím...Prazáklad! Prezence! To jsme se dočkali. Na vlastním dítěti. Prchlivec! Tak, a teď jsem to našla. Teď ti to povím. Teď ti povím to slovo, které se říkalo za starých časů, když na sebe byli lidé ještě zlí. Tak zlí, jak jsi ty na nás. Teď poslouchej. Víš, co jsi? Ty jsi průduch!

Místní jména

Spojením cizího jazyka a místního jména vzniká další důvod pro zasmání. Ladislav Dvorský vytváření místních jmen popisuje: „Vtipní uživatelé jazyka si (...) pomohou i v případě, kdy inventář místních jmen pro aktuální potřebu nestačí; prostě si potřebné jméno pohotově utvoří.“ Takové místní jméno pro obec bylo vytvořeno poté, co na ni dopadla rozmetaná nálož hnoje, kterou chtěl původně Jára Cimrman bezpracně pohnojit pole starosty obce Liptákov. K rozluštění vtipu v názvu obce stačí základní znalost německého jazyka. „Událost tato je smutná nejen pro pana starostu, ale pro celou naši krásnou českou obec, jíž dnes v Tanvaldu nikdo neřekne jinak nežli Scheissdorf.“

Příjmení

U volby příjmení využili autoři ve hře Vizionář skutečnosti, že věcný obsah příjmení se neshoduje s pravými vlastnostmi nositele jména. V grafické podobě je kvůli psaní velkého písmene na začátku vlastních jmen ihned zcela jasné, že Mazavka je jméno, v mluvené podobě na jevišti však způsobí nedorozumění mezi uhlobaronem Ptáčkem a sedlákem Hlavsou.

My máme v rodině jednu takovou tragédii. Sestra se provdala za Mazavku...
Hlavsa: To je tedy tragédie. Jak muž pije...
Ptáček: Ne, on doktor Mazavka je abstinent.

Frazeologismy

Již jsme se přesvědčili, že pokud jde o frazeologizmy, není autorům nic svaté. Podívejme se, jak se v Poslu světla změnila běžná fráze „postavit něco vlastníma rukama.“

Standa: To jsou prosím lidé, kteří celý život pracovali hlavou.
Matka: Tatínku, soustřeď se: Stáníček nás tady nechce. My dva musíme jít pryč. Tenhle dům si nechá sám a bude tu dělat baterky. Bez nás.
Otec: Tenhle dům?
Matka: Ano, tenhle dům.
Otec: Tenhle dům, který jsme postavili těmahle svýma hlavama?

Všichni také známe výraz „na smrtelné posteli.“ Smrtka již čeká ve světnici, Hlavsa sedí na židli a odkazuje statek synovi, který ho odmítá. Hlavsa výraz pozmění, aby popisoval realitu: „Hlavsa: To jsem tedy nečekal. A jak si to představuješ? Co já teď mám dělat, když jsem vlastně už na smrtelný...židli?!“

Básnické figury

V Poslu světla najdeme synekdochu. Takto Standa informuje své rodiče o situaci ve městě: „Poslouchejte mě dobře. Celá Praha chodí v rádiovkách!“

Intertextovost

Nebyla by to ani hra Járy Cimrmana, abychom v ní nenašli odkaz na dílo českého autora. A opět je to Jan Neruda, již dříve zmiňovaný ve hře Němý Bobeš. Útulek pro staré lidi ve Vizionáři, kam chce Standa své rodiče poslat, se jmenuje Dědova místa, stejně jako Nerudova báseň o synovi, který svému starému otci vyrábí mísu ze dřeva, protože už je starý a rozbíjí nádobí. V Nerudově Dědově míse si syn uvědomí nesprávnost svého chování díky svému malému synovi, který si ze svého otce chce vzít příklad a už se ptá, jak má pro něj jednou také mísu vyrobit. V Poslu světla musí proti bezohlednému synovi zasáhnout otec sám a udeřit ho baterkou.

Ve scéně, kde sedlák Hlavsa vidí v troubě, že na bráně u dolu uhlobarona Ptáčka bude napsáno Petr Bezruč, nalézáme přímou aluzi na literární dílo Petra Bezruče. Ten ve sbírce Slezské písně popisuje těžký úděl horníka a v závěru nabádá ke vzpouře verši: „Všichni vy na Slezské,/ všichni vy, dím,/ hlubokých páni vy dolů,/ přijde den, z dolů jde plamen a dým,/ přijde den, zúčtujem spolu!“

Ptáček: No jo, to je on. Ale že já bych po něm pojmenoval důl? To je nesmysl! Ledaže by ho ode mě koupil. Ale že by mu ty básničky tak vynášely? Možné to je. Když bude mít dost peněz, klidně mu ho prodám. Piš, barde, střádej, a až budeš mít dvacet milionů, přijde den, zúčtujem spolu.

Hlavsův syn František ale uhlobarona varuje, že výjevy by mohly znamenat také něco jiného než prodej. Uhlobaron si něco takového nedovede ani představit, zato Smrtka se věštecky směje.

František: Já bych se neukvapoval, pane Ptáček. Ty výjevy můžou znamenat všelicos.
Ptáček: Co by to mohlo znamenat? Prodám důl, no.
František: Třeba ho neprodáte. Třeba vám ho vemou.
Ptáček: Mladý pane, viděl jste někdy důl? To je díra v zemi, chodby tak a tak (ukazuje svislý a vodorovný směr). Prosím, peněženku mi můžou vzít, kočár mi můžou vzít. Ale důl? Ten se může zatopit, zasypat, ale nikdo vám ho nemůže vzít. (Smrtka se zasměje.)

Dnes se můžeme divit, že v roce 1977 mohla být aktovka Vizionář vůbec uvedena na scénu. Výše uvedená část textu totiž může být pochopena jako narážka na znárodňování v době komunismu. Umělecké dílo však vždy umožňuje více výkladů, což je zřejmé i ze vzpomínky Ladislava Smoljaka, jak představení Vizionář prošlo přes orgány, které tehdy schvalovaly scénáře:

Při psaní Vizionáře jsme si snažili představit, jak by asi ten uhlobaron reagoval, když by se tenkrát od někoho dozvěděl, že mu vezmou důl. S touhle myšlenkou jsme si tak pohrávali a teď se podržte: když jsme to pak předvedli komisi, tak se tomu smáli, i když byli trochu v rozpacích. Na konci pak za námi do šatny jeden z nich přišel s tím, že jde vlastně o angažované představení, protože je v něm zesměšňován uhlobaron.

Lijavec /Hra s opravdovým deštěm/

Děj

Lijavec je hra pro pět osob a je to jediná hra, ve které vystupuje sám Jára Cimrman, žijící již ve starobinci. To se dozvíme až na jejím konci. Scénář je totiž vlastně scéna patřící k Cimrmanovu objevu léčebného divadla, díky němuž si mohli i introvertně založení lidé „sehrát vymyšlený příběh, v němž si mohli ventilovat své frustrace.“

Jednou z oněch pěti osob v této hře je inspektor starobinců, který se vypravil pomoci Járovi Cimrmanovi poté, co mu v dopise popsal, jak špatně je sním ve starobinci zacházeno. Nevlídné počasí však inspektora donutí zastavit se v útulku pro tovaryše. Tam se potká s porodním dědkem Formánkem. Jako další přijde generál Pihrt, který zapisuje a udává každého, kdo se směje anekdotám o monarchii. Správcová se typově vymyká ženským postavám, které se dosud v cimrmanovských hrách objevovaly. Je to osoba nevrlá a vůbec není předmětem erotické tužby. Jelikož je Divadlo Járy Cimrmana od začátku čistě pánským souborem, je i tato ženská postava hrána mužem. V diskusi před samotnou hrou Lijavec profesor Smoljak využívá příležitosti a osvětlí divákům výhody divadla bez hereček:

Má to své nesporné výhody: vystačíme si s jednou společnou šatnou, nikdy jsme neměli jedinou mateřskou dovolenou... A pokud jde o umělecké hledisko... zahrát ženu není pro nikoho z nás problém. Hlasově se nám dnes velice přiblížily, většina z nich kouří, vzhledově si sice musíme někdy vypomáhat, ale která žena to nedělá a z psychologického hlediska je ženská postava celkem jednoduchá záležitost. Dalo by se říci, že zahrát muže je pro nás daleko větší problém.

Malou rolí v Lijavci je mlynář, který přijde do útulku s velkými bolestmi břicha a porodní dědek Formánek ho jich zbaví. Na konci hry generál Pihrt oznámí, že monarchie padla, vzápětí herci vypadnou z role a správcová zažene všechny do postele.

Jazyková komika

Oxymóron


Nelogická větná konstrukce použitá v úvodní diskusi odpovídá na otázku, zda Jára Cimrman věřil v Boha. „V Cimrmanově soukromém deníku jsem našel tento výrok: ‚Jsem bezvýhradný ateista; až se bojím, že mě pánbůh potrestá.‘ “

Paronyma


Délka samohlásek má v češtině schopnost rozlišovat význam slov. Je tedy důležitým distinktivním znakem, čehož využila dvojice autorů ke komickému účinku. Generál Pihrt se přeřekne, když se loučí při odchodu. „No, přestává pršet, musím jít. To víte, povinnost. Povinnost vola. Totiž povinnost volá.“

Frazeologismy


Frazeologismy jsou spojení slov, jejichž pravý význam musíme znát, neboť není možné ho odvodit. Frazeologismy nemůžeme brát doslovně. Pokud tak učiníme, vznikne komická situace. Stejně jako v anekdotě o císaři, kterou přečte Formánek z Pihrtova zápisníku. „Anekdota: Následník trůnu návštěvou u císaře po dešti. Slez z toho trůnu, Veličenstvo! Je po dešti. Proč bych slézalo, synovče? Minule jsi řeklo, že slezeš, až naprší a uschne. Konec anekdoty. (Oba se smějí.)“

Jména

Opět se můžeme přesvědčit, jak si autoři hrají se slovy. Tentokrát využili název živočicha, který má ženské i mužské pohlavní orgány v jednom těle. Jako zdroj komiky takovou hru označil i Pastyřík: „Při kladení autorova důrazu na formu vlastního jména bývá především autorovou prioritou jazyková hra.“ Jedním z témat v závěrečné besedě ke hře Lijavec uvádí Cimrman tři příběhy určené ke vzbuzení lítosti. Jeden z nich je určen žebračkám:

Milostpane, když se na mě dnes díváte, jistě byste neřekl, že jsem býval umělkyně. Jmenuji se Hermína Froditová a vystupoval jsem pod uměleckým jménem Herma Frodit.

Dobytí Severního pólu Čechem Karlem Němcem 5. dubna 1909 /Severské drama/

Děj

Tato hra má velmi dlouhý název, její děj je však možné popsat velmi krátce. Čtyři muži se rozhodnout dojít až k severnímu pólu. Diváci sledují, jak cestou náčelník Karel Němec, učitel Poustka, lékárník Šofr a Varel Frištenský čelí hladu a mrazu. K severnímu pólu dorazí čtyři, zpátky už se vrací v počtu pěti osob, neboť rozmrazí poručíka Berana, který se chtěl na severním pólu zmrazit, aby ho zachránily příští generace.

V semináři si diváci nejdříve vyslechnou nově objevenou Cimrmanovu báseň, poté přihlíží, jak vypadá v Divadle Járy Cimrmana zkouška uchazeče o místo technické posily divadla. Dále jsou diváci seznámeni s Cimrmanovou hrou Přetržené dítě a na závěr semináře dostane obecenstvo možnost shlédnout několik živých obrazů.

Jazyková komika

Hra s písmeny


V jazykové oblasti se v hrách Divadla Járy Cimrmana odehrává „komická deformaci všeho druhu.“ Jak může být český text zdeformován pouhou záměnou jednoho písmene za druhé, nám názorně ukazuje chybný zápis Cimrmanovy hry, kterou Cimrman diktoval panu Padevětovi. Jelikož byl Cimrman nachlazený a měl ucpané nosní dutiny, některé hlásky zněly jinak, než měly. „Nepříliš vzdělaný výminkář zapisoval slova tak mechanicky, jak je slyšel, a neuvědomoval si, že rýma může smysl některých slov úplně změnit.“ Profesor Vondruška tak uvádí věci na pravou míru:

Věc je zcela jasná. Hra, ve které Cimrman vzpomíná na své dětství prožité v otcově krejčovské dílně, se pochopitelně nejmenuje Přetržené dítě, ale Přetržené nitě. Nikdo v ní také nikoho nepouští zadní bradou, nýbrž zadní branou. Kritikům dáme rovněž za pravdu, že krejčí může těžko volat ‚Bol! Bol!‘ a přitom radostně tleskat. Ale jak se tento výjev promění, víme-li, že ho v tu chvíli netrápil bol, nýbrž mol. Sami teď už lehce poznáte, že herečka Jelinková neoznačuje manžela za debila, když mu vyčítá: ‚Všichni byli na mé prebiéře, jenom ty jsi debyl!‘

Jména a příjmení


Náčelníkem výpravy na severní pól je Karel Němec. Jeho příjmení tak zní stejně jako obyvatelské jméno, které označuje obyvatele Německa. Náčelník je vlastenec, a tak při dobytí severního pólu považuje za nutné zdůraznit, že o jméno obyvatelské se rozhodně nejedná:

Náčelník: Přátelé, kamarádi, bratři! Po měsících útrap a strádání nadešla konečně vytoužená chvíle, kdy na tomto nejsevernějším bodě naší zeměkoule stanul Čech. Je to sice poněkud zkaleno tím, že jsem Němec. Ale jen jménem. Srdcem, hlavou i těmato nohama jsem Čech.

Příjmení poručíka Berana je zase shodné s názvem domácího hospodářského zvířete. To vede k nedorozumění mezi členy výpravy, kteří trpí hladem.

Frištenský: Víte co? Sníme Berana.
Lékárník: Ty máš berana? To je naše spása! Ty se vždycky s něčím vytasíš... Kde ho máš?
(Frištenský ukáže přes rameno, kde má na zádech zmrzlé polárníky.)
Učitel: Jo, ty myslíš poručíka Berana? Krajana?

Člen výpravy, který nahrazuje tažné psy, se jmenuje Varel Frištenský. Ke komickému účinku byla využita skutečnost, že v českém jazyce se podstatná jména skloňují, a tak ke komickému účinku dojde, když učitel volá na Frištenského pátým pádem: „Varle!“

Frazeologismy

V Dobytí severního pólu si autoři vyhráli s pojmy „mít housera“ a „mít vlka“. Lesní šelmu s sebou Frištenský nevzal, zato pod kabátem se hřál peřím zaříznuté domácí drůbeže. Snažil se to ostatním říct, ti jsou však přesvědčeni, že má jako tahoun výpravy bolesti v zádech.

Frištenský: Zač bych se měl stydět? Tejden vám to melduju. V pondělí povídá tady lékárník, že mu kručí v břiše. Já na to, že mám housera. A ty, náčelníku, jsi sám řek, to nevadí, zatni zuby a táhni. V úterý zase učitel, že by jed hřebíky. Ve středu jste všichni kňučeli hlady. Já na to: Ještě pořád mám toho housera. A co řek náčelník? No vzpomeň si. Ještě slovo, jsi řek, a zapíšem tě do deníku, bačkoro.
Náčelník: Oblíkni se, hňupe, a rozdělej oheň. (Hodí Frištenskému jeho kalhoty a boty.)
Frištenský (na odchodu si mumlá): Bačkoro, bačkoro. Mám vlka například. A nestěžuju si.

Intertextovost

Známý je verš Jana Nerudy „kdo chvíli stál, již stojí opodál.“ V Dobytí severního pólu byl tento verš autory pozměněn, čímž bylo dosaženo komického účinku.
Všichni kromě učitele brzy ztrácí nadšení a elán a nejraději by výpravu ukončili a vrátili se domů. Když se na návratu dohodnou, zjistí, že učitel se jim ztratil. Frištenský navrhuje počkat, jestli se neobjeví, zato náčelník lehkou obměnou slov básníka Jana Nerudy velí, aby se na učitele nečekalo. „Frištenský: Heleďte, nepočkáme chvilku? Třeba se šel jenom vymočit. Náčelník: Kdo chvíli močil, již močí opodál! Tak tedy za mnou, směr jih, hajdy... DOMŮ!“

Blaník /Jevištní podoba historického mýtu/

Děj

Jednou z hlavních postav Blaníku je učitel, další v řadě postav učitelů v hrách Divadla Járy Cimrmana. Učitelem je Láďa v Aktu, Vyšetřování ztráty třídní knihy se celé odehrává ve školském prostředí, členem výpravy na severní pól byl učitel a v Českém nebi hraje rovnou sám učitel národů. Autoři si postavy učitelů tolik oblíbili snad proto, že jsou oba vystudovaní pedagogové.

Hry Járy Cimrmana se vždy dotýkají tématu češství, národní povahy a kultury. Na pozvání bohemistů přednášeli autoři Svěrák a Smoljak o Cimrmanovi například v Bulharsku či Švédsku a Cimrmanovy hry se už hrály ve Vídni, Krakově, v Kanadě i jinde ve světě. Přesto zůstává Cimrman čistě český fenomén, jeho hry jsou psány Čechy a pro Čechy, jak to vyplývá i ze slov Ladislava Smoljaka:

Naše divadlo je pro ‚vývoz‘ jedno z nejméně vhodných českých divadel. Český text se dá do cizího jazyka přeložit. Ale pro nás je čeština, české myšlení, česká historie a české reálie přímo tématem. A to se překládá těžko. Takže se vědomě a spokojeně hřejeme za českou pecí.

Zatímco například hra Cimrman v říši hudby pojednává o češství v naprosto optimistické rovině, Blaník je v tomto směru pesimističtější.

Příčinu silné obliby blanické pověsti v Čechách vidí Cimrman hlavně v zeměpisné poloze naší vlasti. Shodně s Palackým byl si vědom toho, že jsme tu v Evropě jako zrno mezi dvěma mlýnskými kameny. Cimrman píše: ‚Ze západu na nás doléhá imperialismus germánský a z východu nás drtí rozpínavost kolosu velkoruského. Není divu, že takto tísněný malý národ hledá sobě ochrany nadpřirozené, ano i zázračné, neboť jedině zázrakem lze tu přežíti.‘

V Blaníku se učitel dějepisu Chvojka dostane mezi blanické rytíře a je svědkem jejich rozhodování, zda vyjet roku 1848 národu na pomoc. Husita Veverka z Bítýšky by vyjel na pomoc hned, zato přednosta svatováclavské kanceláře Rytíř Hynek z Michle stále čeká na zprávy od zřízence Šlupky, jak situace v Praze opravdu vypadá. Učitel dějepisu chce využít příležitosti a zjistit, co je na blanické pověsti pravda. Jestli se v hoře mění koňský trus na zlato, jestli jsou v Blaníku nějaké ženy a jestli za jeden den uvnitř hory uplyne na povrchu rok.

Učitel: Já se ptám jenom proto, že jsem třídním v druhé bé, takže až přijdu do školy, že musím jít do třetí bé. Ve druhé bé budou totiž úplně jiní žáci, tak abych nebyl pro smích. Jestli si ovšem za mě nenajdou náhradu, když se tam celý rok neukážu. Na to je náš ředitel pes. Jak někdo rok chybí, už si hledá náhradu.

Povstání v Praze je rychle potlačeno, a tak přednosta svatováclavské kanceláře rozkaz k vyjetí z hory nevydá. Učitel se na odchodu ujistí, že může svým žákům potvrdit pravdivost blanické pověsti.

Učitel: Já bych to shrnul asi takhle: Máme své české vojsko, je dobře vyzbrojeno a vycvičeno, je stále v pohotovosti, bedlivě sleduje, co se v Čechách děje, a čeká, až bude národu nejhůře. Říkám to dobře?
Smil: Dobře to říkáš. A ještě jim řekni, že nikdy nebylo tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Jazyková komika

Jména

Kronikář v hoře Blaník se jmenuje Smil Flek z Nohavic, což divákovi připomene českého spisovatel Smila Flašku z Pardubic. Jméno kronikáře je zdrojem komiky ve chvíli, kdy se do hory dostane učitel Chvojka. Smil se mu představí, ale Chvojka si celé Smilovo jméno vyloží jako větu v čase minulém, kterou ho rytíř informuje o tom, jak se mu podařilo vyčistit kalhoty. Opět tu autoři využívají faktu, že český jazyk má dva grafémy pro zápis fonému i. Užití těchto grafémů v grafické podobě nám umožňuje rozlišit význam slova i syntaktické vztahy ve větě.

Smil: Pojď sem blíž, otoč se...To je zvláštní odění, co tam nahoře nosíte. Já jsem Smil Flek z Nohavic.
Učitel: Já jsem si teď taky zrovna umazal kalhoty, jak jsem se prodíral tím houštím.
Smil: Já jsem Smil Flek z Nohavic.
Učitel: A čím vám to pustilo?
Smil: R y t í ř Smil Flek z Nohavic!
Učitel: (obrátí se k Veverkovi): Tak to tady pan rytíř se pokecal!

Nářečí

Dalším zdrojem jazykové komiky v Blaníku je užití moravského nářečí. Velitel vojska Veverka vyčítá přednostovi svatováclavské kanceláře, že vojsko z hory nevyjelo na pomoc národu roku 1620 při bitvě na Bílé hoře. Smil hájí stanovisko přednosty:

Smil: Také musíš vzít v úvahu, že jsme tenkrát neměli dostatek zpráv. Co jsme o bitvě věděli? Šlupka přived Moraváka a ten pořád jenom opakoval: Zle, matičko, zle! Víc jsme z něho nedostali.
Veverka: To není pravda. Ještě volal: Včíl jsme v řiti! A to jste Václavovi zatajili.
Smil: Uznáš snad, Veverko, že jsou slova, která se do svatého ucha říkat nedají. Včíl jsme v řiti. To prostě nešlo.
Veverka: Jak se má velitel správně rozhodnout, když se mu tají, kde jsme.

Záskok

Děj

Seminář hry Záskok přináší informace o Cimrmanově činnosti divadelní. Nejdříve se dovídáme, že je autorem hry Hamlet bez Hamleta. Pro chvíle, kdy během představení jeho divadelní kočující společnosti vypnuli proud, napsal scénickou vložku o Františku Křižíkovi, dovídáme se i o jeho korespondenci s Ladislavem Stroupežnickým.

Hra je napsána pro šest herců. Hlavní hrdinka Vlasta zjistí, že její otčím se snažil otrávit její umírající matku, a tak zavolá rodinného lékaře Vipicha, aby sepsali s matkou novou závěť a zabránili tak otčímovi zdědit statek. Matka proto napíše do závěti, že statek odkazuje své jediné dceři Vlastě a jejímu otci. Otčím Vavroch se snaží závěť zpochybnit a veřejně odhalí, že Vlasta je muž, kterého matka celý život převlékala za ženu, aby ho uchránila před vojnou. Matka pak prozradí další tajemství a přizná, že Vlastiným otcem je lékař Vipich. Tak Vavroch nezdědí statek. Kromě zápletky v této hře diváka pobaví účinkování herce Karla Infelda Prácheňského. Ten se k roli Vavrocha dostal na poslední chvíli, protože v souboru potřebovali záskok za herce, který od divadla bez varování odešel. Prácheňský se si své pasáže nepamatuje a ostatní herci kvůli tomu zažijí pár horkých chvilek. Několikrát musí přijet zachránit situaci na jevišti zvědavý invalida, nakonec ale vše dobře končí: „Tak končí- aspoň doufám - naše komedie./ Zlo prohrává a dobro žije.“

Jazyková komika

Intertextovost

V semináři Hamlet bez Hamleta nacházíme aluze na známá literární díla. Komická je tato část referátu pro ty, kdo tato díla znají. Pokud by je diváci neznali, nejspíš by nehnuli ani koutkem úst. Referát ukazuje, jak Cimrman dokázal přepracovat cizí díla. „Odvážně například snížil počet sester v Čechovově hře na jednu. Alibabu a čtyřicet loupežníků úspěšně uváděl pod názvem Samotář Alibaba. V době, kdy neměl žádného představitele dámských rolí, neváhal Cimrman hrát slavné Ibsenovo drama pod názvem Nor.“

Aby se divák zasmál, musí si během chvilky uvědomit, že v originální verzi jsou v Čechovově hře sestry tři a Ibsenovo drama nese název Nora.

Jména a příjmení

Velmi chytře autoři zvolili jméno hlavní hrdinky – Vlasta. Toto jméno může totiž nosit jak muž, tak žena. Připravili si tak půdu pro vtipnou repliku podruha Bárty. Ten nemůže uvěřit, že jeho milovaná Vlasta je muž: „Bárta: Vlasto, co to říkáš? Ty nejsi Machová? Ty jsi Mach? Ty nejsi Vlasta? Ty jsi Vlasta?!“

Básnické figury

V běžné mluvě je synekdocha „jedno oko nezůstalo suché“ používána k popisu situace, kdy mnoho lidí nedokázalo zadržet slzy kvůli něčemu dojemnému. Podruh Bárta má však jedno oko skleněné, a tak když si doktor Vypich všimne, že pláče, synekdochou přesně vystihuje Bártovu situaci. „Vypich: Bárto, podruhu, ty se směješ? (Podívá se lépe.) Ne, ty pláčeš! Jedno oko nezůstalo suché.“

Švestka

Děj

Hra Švestka má velmi jednoduchou zápletku. Děj se odehrává v železniční zastávce Středoplky. Tam dřív sloužil vechtr Hájek a také tam zasadil švestku. Má tedy právo ji očesat, o což se svým přítelem Sváťou Pulcem snaží, ale kvůli Hájkově skleróze se to málem nepodaří. Úroda totiž musí být sklizena toho dne do šesti hodin večer, jinak propadne dráze. Zdeněk Svěrák vzpomíná na dobu, kdy Švestku psali:

Mezi postavami opět nacházíme typ plachého mladého muže – tím je mladý vechtr Patka. Ze všech her je ve Švestce také nejvíc žen – tři ženské postavy jsou hrány jedním hercem, který používá masky.
Přestože hra nemá vlastně děj, „...je to hra cenná právě tím, že v ní dramatik prozkoumal, jak se zralý věk podepíše na lidské duši, řeči a myšlenkové potenci.“

Jazyková komika

Jména, příjmení a názvy

U této hry se zaměříme na práci s vlastními jmény a názvy, která je intenzivnější než v jiných hrách. Komicky působí již v úvodu semináře počeštění křestního jména slavného vynálezce:

Narazili jsme na tento objev v jeho korespondenci s Tomášem Alvou Edisonem, který mu na jedné pohlednici napsal: ‚Kdy zase zaskočíš do Států, prevíte?‘ Tak to alespoň z originálu přeložil zde přítomný doktor Penc v době, kdy byl teprve u sedmé lekce Učebnice angličtiny pro začínající seniory.

Jak jsme uvedli dříve, komicky působí také spojení jména, jehož obsahový význam je v naprostém rozporu s vlastnostmi jeho nositele. To měli zřejmě autoři na mysli, když nazvali stavební firmu „Zakoupil a Zbořil“: „Zatímco krok normálního muže měří v průměru asi 70 centimetrů, krok Járy Cimrmana byl 90 centimetrů dlouhý. A to na milimetr přesně, jak se přesvědčili například majitelé stavební firmy Zakoupil a Zbořil, kterým Cimrman krokoval parcely.“
V referátu Dva stařecké neduhy je využito příjmení, které se shoduje s obyvatelským jménem. Komická je chvíle, kdy si uvědomíme, že profesor Smoljak opustil úvahy v rovině obyvatelských jmen a má na mysli příjmení českého literárního historika.

Já sám jsem kdysi – můžu malou odbočku? – já sám jsem kdysi pravidelně předsedal u přijímacích zkoušek na filosofické fakultě. Dnes už mě tam, nevím proč, nezvou. A tam jeden uchazeč dostal otázku Pekař. A on, protože byl o prázdninách na brigádě v pekárnách – a nebyl to hloupý chlapec, nemyslete si, byl z Prahy... Nebo z Brna? Ne, Pražák to byl. Pražák. Profesor Albert Pražák. Také nedoceněná postava.

Ve hře Švestka se také zasmějeme díky zaměnitelnosti příjmení za sloveso. To totiž vyvolá nedorozumění mezi starým vechtrem Hájkem a mladým vechtrem Patkou.

Hájek: Inspektor Nastoupil. Jen si to zkuste představit, Kamile. Vždycky když přišel čas švestek, zastavila tady na koleji drezína, vystoupil Nastoupil...
Patka: Tak vystoupil, nebo nastoupil?
Hájek: Nastoupil vystoupil, co je na tom složitého?

Ke komickému účinku je použito také německého příjmení a možnosti jeho překladu do českého jazyka. Doktor Wasserfall z Klubu českých turistů si změnil své české jméno, aby se mu spolužáci neposmívali. Nadlouho mu to však nepomohlo:

Wass: Jako dítě jsem byl Vodopád. Ale to věčné pokřikování spolužáků ‚První pád - Vodopád‘ mě tak iritovalo, že jsem se dal přejmenovat. Pravda, pak jsem přešel na německé gymnázium a bylo to tu zas: ‚Erste Fall – Wasserfall.‘ Další přejmenování mi už nepovolili.

Velice směšný moment nastává, když se v novém názvu hry spisovatelky Jenny Suk sejde předložka a podstatné jméno, které zní stejně jako název české řeky. Dojde ke kakofonii, a proto se Jenny rozhodne ponechat hře starý název.

Jenny: Nemyslím Ohře Louny. Mluvím o hře Louny. O své hře, která se jmenuje Louny. Je to o mladém převozníkovi na Ohři.
Hájek: V tom případě bych tu hru klidně nazval Ohře Louny. Když už tam tu řeku máte.
Jenny: To je pravda. To bude lepší. (Píše si.) Ohře... Louny... činohra.
Patka: Vypravujte nám o hře Ohře Louny.
Jenny: Co bych vám tak o hře Ohře Louny řekla...Teď, jak to slyším, vidím, že to není dobrý název. Bude se to zase jmenovat jenom Louny.

Vtipné je i jméno spisovatelky – vlastní jméno má nečeské, příjmení naopak typicky české, ovšem jako sufražetka odmítá jeho přechylování. Proto se z vlastní vůle jmenuje Jenny Suk.

Jenny: My sufražetky neuznáváme žádné –ová. Já například jsem Jenny Suk.
Hájek: Poslechni, Suk, jak to bylo s Helmuthem dál?

Afrika

Děj

Druhá nejnovější hra Divadla Járy Cimrmana má cestovatelské téma. Vypráví o české výpravě do Afriky mezi lidojedy. Vůdcem výpravy je doktor Emil Žába, mecenášem Ludwig Úvalský von Úvaly u Prahy a dále v balonu do Afriky cestuje misionář bratr otec Cyril Metoděj a majitel vzducholodi Bohumil Puchmajer. V Africe potkají náčelníka jménem Líná huba a dva albíny Uku a Lele. Hra Afrika je tak další, která se obejde zcela bez ženských postav.

V Africe se členové výpravy setkají s lidojedy. Přestože je misionář bratr otec Cyril Metoděj obrátí na katolickou víru a naučí lidojedy česky, stále chtějí cestovatele sníst. Naše krajany na poslední chvíli zachrání obdiv albínů k umění českého básníka Josefa Václava Sládka. Černoši souhlasí, že členy výpravy nesní, pokud je vezmou s sebou do Prahy, aby si s Josefem Václavem Sládkem mohli potřást rukou.

Jazyková komika

Frazeologismy

Ke komickému účinku užili autoři pořekadlo „líná huba – holé neštěstí.“ Udělali z něj jméno náčelníka kmene lidojedů, který neměl rád, když ho oslovovali Líná hubo, a proto mu všichni říkali Holé neštěstí.

Cizí jazyk

Členové výpravy se v Africe setkali s kmenem, který hovoří jazykem babaru. Ve skutečnosti tento jazyk vymysleli autoři a je slátaninou zvuků a českých slov. Domorodec Uku použije tři česká slova, která umožňují svým obsahem snadno rozluštit smysl věty:

Cyril: Jejich náčelník se jmenuje Líná huba.
Uku: Ucho bacha tabu – kch!
Cyril: Ale nerad to slyší.

České slovo „žába“ se do jazyka babaru přeloží českým citoslovcem, které žába vydává: „Cyril: Aha. A proto mu neříkají Líná huba, ale Holé neštěstí. Já jim řeknu, že náš náčelník je doktor Žába, ne? – Och kondom šaman Kvák!“

Znělost a neznělost

Komický účinek komolení slov jsme si již ukázali v Hospodě Na mýtince. Podívejme se, jak to dopadne, když mecenáš výpravy Ludwig Úvalský von Úvaly u Prahy neumí pořádně česky a vysloví znělou souhlásku z jako neznělé s. „My teď vyletíme do povětří. A celý svět bude koukat, co zase Češi jednou provedli. My víme, co děláme, český národ je prosíravý.“

České nebe

Děj

Nejmladší z cimrmanovských her měla premiéru 28. 10. 2008. Nosným pilířem hry jsou aluze na českou historii, především tu literární. Aby bylo zajištěno porozumění hře, připomínají autoři mnohé historické a literární události již v úvodním semináři. Informují například podrobně o Rukopisu královédvorském a zelenohorském. Závěrečná slova referátu o Rukopisech dokazují, že divadlo Járy Cimrmana si dokáže udělat legraci ze všeho, i samo ze sebe.

Jak se na morální aspekt literární mystifikace díváme my cimrmanologové? My dobré úmysly falzifikátorů do jisté míry chápeme. A dovedeme dokonce i pochopit, že je taková práce těšila. Ale vymýšlet si události, které se nikdy nestaly, a postavy, které nikdy nežily, a po léta mystifikovat celý národ, to se nám opravdu, ale opravdu příčí.

Ve hře České nebe zasedá česká nebeská komise, jejímž úkolem je rozhodovat, které osobnosti českých dějin se dostanou z očistce do nebe. Nejdříve je komise tříčlenná, její členové se však rozhodnou rozšířit své řady. Jan Amos Komenský, praotec Čech a svatý Václav proto postupně přijmou do komise Jana Husa, Karla Havlíčka Borovského a nakonec babičku Boženy Němcové jako zástupkyni ženského pohlaví a zdravého selského rozumu: „Babička: Jeminkote! Tolik slavných lidí! Co já, stará bába, vám tu budu platná? Komenský: To víte, že budete. Jsme tu samí učenci – tedy kromě praotce...“ Tato nově zvolená komise pak rozhodne, že do nebe bude přijat Bedřich Smetana, Karel Sabina, zato v očistci si déle pobudou Václav Hanka a Josef Linda. Do české komise by se chtěl dostat také polní maršálek Josef Václav Radecký, který komisi žaluje, že na zemi čeští vojáci, kteří bojují v právě probíhající první světové válce, dezertují z armády a zakládají legie. To přivede českou nebeskou komisi k myšlence, že by Češi měli přestat být součástí Rakouska-Uherska a měli by mít vlastní království. V hlasování o novém českém králi zvítězí o jeden hlas nad Cimrmanem Tomáš Garrigue Masařík.

Jazyková komika

Cizí jazyky


V úvodním semináři Nález hry České nebe je vzpomenut z ostatních seminářů dobře známý profesor Erich Fiedler. Doktor Svěrák ho samozřejmě zmiňuje proto, aby poukázal na další nedostatky v jeho práci a vyzvedl tak přínos českých cimrmanologů. Jako důkaz Fiedlerovy neschopnosti je divákům sdělen Fiedlerův překlad názvu encyklopedie, který se očividně opírá více o onomatopoii než o opravdovou znalost anglického jazyka. „Přátelé! To je tak nehorázný omyl, dokazující Fiedlerovu neznalost češtiny, že může soutěžit snad jen s jeho dnes už slavnou překladatelskou botou, svědčící o jeho neznalosti angličtiny, když přeložil titul encyklopedie ‚Who is who‘ jako ‚vlak je vlak.‘ “

Shoda podmětu s přísudkem


Příjmení českých spisovatelů Hanky a Lindy považuje česká komise dlouho za jejich křestní jména, a proto o nich mluví v ženském rodě. Když si uvědomí svůj omyl, zdůrazní Jan Ámos Komenský pravopisný jev českého jazyka, tedy psaní i/y v příčestí minulém podle shody podmětu s přísudkem.

Komenský: (zapisuje): Nebeská komise rozhodla, aby Hanka s Lindou zůsta-li, a píši měkké i, čili je jasné, že ta děvčata jsou muži. Vidíte, jak je to tvrdé a měkké i důležité.

Paronyma


V referátu Rukopisné padělky doktor Svěrák upozorňuje na rozdíl mezi slavistou a slávistou:

První, kdo zavětřil, že objevené rukopisy nejsou pravé, byl Hankův a Lindův učitel Josef Dobrovský, světově proslulý slavista. (Přátelé, abychom se dohodli na úrovni, na které se budeme pohybovat: předpokládám, že nemusím vysvětlovat rozdíl mezi slavistou a slávistou. Josef Dobrovský byl slavista.)