Sidebar

24
ne, zář

BLOGEE
Typography

Společnost od trestu odnětí svobody očekává nejen, že si odsouzený svůj trest odbyde, ale že věznice také zajistí jeho nápravu protispolečenského chování a tím se zabrání jeho recidivitě. Tohoto cíle, změny osobnosti pachatele, se dosahuje skrze výchovnou a vzdělávací funkci trestu. Důležitým faktorem pro vzdělávání odsouzených v dospělém věku je jejich motivace. 

 

Jenže pokud ani na svobodě bežní, netrestaní občané nejsou motivováni ke zvyšování vzdělání ničím a to ani okolnostmi nízkého příjmu, tak jakým způsobem se má motivovat vězeň? Pokud on sám nechce a nevěnuje tomu maximum co může ze svého statu dát, tak je veškeré snažení systému ploché. V následujícím článku se dozvíte několik informací, které téma dostatečně vyjádří. Základní podmínkou motivace pro vzdělávání v dospělém věku je dobrovolnost a uvědomění si potřeby naučit se něco nového. Pokud sám jedinec zaměří své motivy ke vzdělávání, je položen základ pro efektivní osvojování si nových poznatků a dovedností.

vezeni0

V každé lidské společnosti existuje systém trestů, které následují po porušení společensky uznávaných norem. Pokud je fungování společnosti ohroženo, společnost sama zajistí, že ohrožující jedinec bude potrestán a společnost bude před takovýmto chováním ochráněna.

V České republice je nejpřísnějším trestem trest odnětí svobody. Je vykonáván ve věznicích, jejichž účelem je zabránit odsouzenému, aby páchal další trestnou činnost, a zároveň ochránit společnost před zločinci. Nesmíme zapomenout, že takový trest je zároveň prevencí před nežádoucím chováním. Totiž, jsou-li si členové společnosti vědomi sankcí, které by mohly následovat po porušení norem, většina jedinců se snaží chovat dle pravidel společnosti. Pokud však dojde k jejich porušení, může být uložen až trest odnětí svobody, který pachatel vykoná v příslušné věznici.

Věznice dnes však nemají sloužit jen jako místo, kde si odsouzení odbydou trest za vážné porušení společenských norem, ale společnost očekává, že dojde k nápravě chování vězněného. Aby k tomuto došlo, je nutné, aby bylo ve věznicích na odsouzeného výchovně působeno. Dle výchovné funkce by se s odsouzeným mělo během výkonu trestu odnětí svobody zacházet tak, aby pro něj návrat na svobodu a znovuzačlenění do společnosti bylo co nejefektivnější a nejsnadnější. Pracovníci věznic se snaží pachatele motivovat k odpovědnosti, kladnému přístupu k životu a odstranění společensky nežádoucích návyků.

Vzdělávání ve výkonu trestu odnětí svobody

Vzdělávání má ve společnosti důležitou funkci a je na něj kladen velký důraz. Dosažené vzdělání určuje sociální, a dokonce i ekonomický status jedince. Společnost se snaží své členy vzdělávat bez ohledu na jejich věk, pohlaví, národnost či sociální postavení. Zásadní změna sociálního statusu jedince nastává, pokud je odsouzen za spáchání trestného činu k trestu odnětí svobody. Ve VTOS je odsouzenému však rovněž umožněno vzdělávat se, a to v různých oblastech. Ne vždy tomu tak bylo. Otázky souvisejících s tresty, zejména pak s výkonem trestu odnětí svobody a jeho efektivitou, řeší poměrně nový vědní obor - penologie. Jelikož tématem práce je motivace ke vzdělávání ve VTOS, následující kapitoly jsou věnovány penologii, otázkám vzdělávání ve VTOS, funkcím a cílům tohoto vzdělávání.

Výchovná a vzdělávací funkce trestu odnětí svobody

K naplnění hlavních cílů trestu odnětí svobody (popsáno výše) je nutné, aby u pachatele došlo k převýchově, z čehož vyplývá výchovná a vzdělávací funkce tohoto typu trestu. Výchovná funkce trestu odnětí svobody je hlavní náplní a cílem trestu orientovaného na nápravu pachatele, na resocializaci pachatele, která má vést k pozitivní změně jeho chování. Výchovnou funkci trestu odnětí svobody v praxi představuje systém aktivit, podmínek a zásad, který musí být uplatněn v souladu s trestním zákoníkem (č. 40/2009 Sb.) tak, aby trest odnětí svobody měl výchovný neboli nápravný účinek. Podle výchovné funkce by se s odsouzeným mělo během výkonu trestu odnětí svobody zacházet tak, aby pro něj návrat na svobodu a znovuzačlenění do společnosti bylo co nejefektivnější a nejsnadnější.

V České republice je výchovná a vzdělávací funkce trestu realizována prostřednictvím programů zacházení, které jsou ukotveny v Zákoně č. 169/1999 Sb. o výkonu trestu odnětí svobody a Vyhláškou č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody. V oboru a prostředí vězeňství byl totiž v roce 1999 nahrazen dříve užívaný pojem resocializace termínem zacházení. Stále je však chápán jako druhotná socializace, kdy první proces socializace byl neúspěšný. Pojem zacházení obsahuje souhrn aktivit, které směřují od specializovaných pracovníků vězeňské služby (speciální pedagog, vychovatel, vychovatel volného času, sociální pracovník apod.) k odsouzeným ve VTOS. Programy zacházení jsou souhrnem pracovních, vzdělávacích, speciálně pedagogických, zájmových aktivit a oblast pro podporu vnějších vztahů s diferencovaným přístupem k jejich realizaci a k individualitě odsouzeného.

Specializovaný pracovník jedná s pachateli odsouzenými ve VTOS, řeší jejich každodenní i dlouhodobé problémy, stará se o jejich zdravotní stav, vede odsouzené k práci, k samostatnosti a k celoživotnímu vzdělávání v rámci aktivit programů zacházení, ale i mimo ně. Odborní pracovníci se snaží pozitivně působit na chování odsouzených, které směřuje k prosociálnímu jednání, a tím jejich chování ovlivňovat. Programy zacházení jsou realizovány ve všech oddělení VTOS s ohledem na individuální potřeby jedince. Lze krátce shrnout, že cílem zacházení je vést odsouzeného k sociálně vyzrálejšímu, odpovědnému a samostatnému jednání, které je pro to, aby pachatel vedl na svobodě řádný život, nezbytné .

vezeni5 1

Proces resocializace dříve nebyl zaměřen na individuální možnosti a schopnosti odsouzeného jedince. Problém tedy nebyl v pojmu resocializace, ale v realizaci programu resocializace. Program zacházení je nyní více zaměřen na osobnost pachatele, který vychází z principů resocializační pedagogiky, jež je podle L. Pytka postavena na autonomii vychovávaného, individualizovaném přístupu zohledňujícím možnosti a potřeby jedince a na otevřenosti sociálního prostředí, v němž by mělo znovu začlenění probíhat .

Máme tři hlavní cíle procesu resocializace neboli zacházení. Prvním z nich je kultivace návyků dalším vzděláváním, které zahrnuje jednak profesní přípravu, výcvik a zdokonalování dovedností pro řádný život v běžných sociálních podmínkách a jednak rozvoj zájmů a vhodné trávení volného času. Jedná se o zlepšení životního stylu jedince po propuštění z VTOS. Osvojování si vhodných sociálních dovedností pro znovuzapojení se do života mimo vězení je dalším důležitým cílem zacházení. Velký důraz je kladen zj. na navázání a udržení sociálních vazeb mimo vězení. Pro tuto práci se často využívá nácvik modelových situací. Třetím cílem resocializačního programu je poskytnutí specifického a odborného poradenství, které je zaměřeno na řešení osobních problémů odsouzených.

Systém školských zařízení pro výkon trestu odnětí svobody

Vzdělávání ve věznicích je organizováno jednak školskými vzdělávacími středisky a jednak v rámci vzdělávacích aktivit, které jsou povinnou součástí programů zacházení v jednotlivých vězeňských zařízeních. 

Formální vzdělávání

Ucelený systém formálního vzdělávání v českých věznicích vznikl v roce 1992 nařízením č. 1/1994 o zřízení středního odborného učiliště, učiliště a odborného učiliště (dále jen SOU). Toto nařízení vydalo Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchov (dále jen MŠMT), které dosud metodicky vede vzdělávání odsouzených ve VTOS a poskytuje akreditaci studijním oborům.

Odsouzený se může vzdělávat mimo věznici na středních odborných učilištích, na středních školách i na vysoké škole. V současné době je v České republice sedm školských vzdělávacích středisek, které zajišťují vzdělávání na středním odborném učilišti uvnitř věznice. Požadavek, aby se vězeň mohl vzdělávat vně věznice, musí být schválen ředitelem věznice a dohodnut s ředitelem školy, která vzdělávání odsouzenému poskytne.

Z jakéhokoliv osvědčení o vzdělání nesmí být patrno, že bylo získáno a studováno ve VTOS. Tato podmínka je považována za důležitý motiv ke studiu pro odsouzené ve VTOS. Pokud odsouzenému uplyne doba trestu a studium nemá ještě ukončené, je odsouzenému umožněno dostudovat zvolený obor na SOU, kde bylo zahájeno, tedy například ve věznici.

Podle zprávy Českého helsinského výboru muži nejčastěji navštěvují učební obor obrábění kovů, který se může studovat ve věznici Valdice a Rýnovice. Ženy nejvíce preferují obor výroba konfekce. V květnu 2012 bylo nabízeno školskými vzdělávacími středisky celkem 19 studijních oborů. Studium probíhá formou denního i dálkového studia, pracující můžou využít večerní školu (Vězeňská služba české republiky, Střední obdobné učiliště ).

Školská vzdělávací střediska dále odsouzeným nabízejí vzdělávání formou akreditovaných kurzů. Tyto kurzy můžou organizovat samy ŠVS nebo firmy, které úzce spolupracují s věznicemi. Kurzy mají různou délku trvání (od 32 hodin až po 146 hodin) i zaměření (malíř, natěrač, tvorba webových stránek apod.).

V rámci VTOS není v České republice možnost studia základní povinné devítileté školní docházky. Jelikož realita ukázala potřebu dokončení základní školní docházky u odsouzených ve VTOS, proto ve spolupráci ŠVS a MŠMT byly zřízeny akreditované kurzy pro získání informací potřebných k dokončení základního vzdělání a přípravné kurzy pro studium na SOU.

Neformální vzdělávání

Vzdělávání a výchova odsouzeného ve VTOS není pouze záležitostí studia na další škole. Jedním z hlavních cílů VTOS je výchova odsouzeného ke změně životního stylu tak, aby vedl po propuštění řádný život. Plnění tohoto cíle je ve věznicích uskutečňováno skrze programy zacházení. Pravidelnou součástí programu zacházení je určení způsobu zaměstnávání odsouzeného, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání nebo jiné náhradní činnosti, směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob života.

Pokud odsouzený studuje denní formou SOU, nebo navštěvuje vzdělávací kurz, je oproštěn od povinné pracovní aktivity. Pracovní aktivita je tedy nahrazena soustavnou vzdělávací aktivitou, ta zaujímá v danou chvíli důležitější a sociálně žádanější formu programu zacházení.

Ačkoli z VTOS vyplývá, že postavení odsouzených, kteří jsou zaměstnáni, a odsouzených, kteří jsou zařazeni do vzdělávacích aktivity, resp. škol či učebních oborů, by mělo být rovnoprávné, reálně tomu tak není. Zaměstnaní odsouzení jsou samozřejmě za vykonanou práci odměňováni a mohou si tak hradit náklady výkonu trestu, tudíž se jim dluhy snižují. Odsouzení, kteří se v průběhu výkonu trestu vzdělávají, odměňováni nejsou. Jejich postavení je vůči zaměstnaným odsouzeným vyrovnáváno pouze poskytování tzv. přídavku ke stravě. Odsouzení tak nejsou ke studiu během výkonu trestu odnětí svobody dostatečně motivováni. . Zrovnoprávnění pracujících ve VTOS a studujících není zatím v České republice z politických i společenských důvodů možné.

Další vzdělávací služby poskytované ve věznicích

V českých věznicích je podle Zákona č. 169/1999 Sb. povinnost, aby každá věznice měla knihovnu, která je určena pro odsouzené k smysluplnému trávení volného času. Podle Českého helsinského výboru lze poznamenat, že ve věznicích jsou knihovny skutečně zřízeny. Avšak vybavenost je velmi zastaralá a na zakoupení nových titulů nezbývají věznicím finanční prostředky.

Zde jen menší vsuvka. Věznici Kuřim jsem ze své sbírky nabídl 300 knih různých žánrů pro tamní vzdělávací proces, tedy knihovnu. O svém záměru jsem elektronicky spravil tamní vedení. Věznice, byť nedisponuje rozpočtem, který by jí umožňoval investice do knihovnického fondu na nabídku nereagovala a o knihy zájem neprojevila. Je tedy nutné brát na zřetel, že každá věznice k systému vzdělávání přistupuje zcela individuálně a byť je dán právní a legislativní rámec, nejsou v systému věznice jednotné, ale naopak samostatné a inteligence řídících pracovníků se následně přenáší na celý proces a to nejen vzdělávací ve vztahu k vězňům. Záleží tedy na motivaci ředitele a jeho záměru.

"Práva vězňů jsou, ale až na posledním místě. Na prvním místě je ekonomický záměr věznice." 

Vězni ve VTOS mají také právo na poskytování duchovních služeb v rámci bohoslužeb, besed i individuálních setkání s duchovním. Tato sociální péče poskytovaná odsouzeným má také charakter výchovné funkce. Pomáhá vytvářet pozitivní klima věznice, motivuje jedince k prosociálnímu a řádnému chování nejen ve VTOS, ale i po něm.

Personální zajištění

Na oddělení výkonu trestu působí pracovníci jednak ve služebním poměru (vězeňská a justiční stráž, dozorci) a také občanští zaměstnanci. Občanští zaměstnanci jsou odborní pracovníci, mezi které patří zdravotní personál, psychologové, terapeuti, pedagogové, sociální pracovníci, pedagogové volného času a vychovatelé.

Rada Evropy věnuje značnou pozornost kvalitě personálu ve vězeňství - osobnostnímu a profesionální rozvoji, vzdělanostní úrovni a jeho celoživotnímu rozvíjení v podobě celoživotního vzdělávání, získávání a rozvíjení dobrých praktických zkušeností, dovedností, stejně jako péči o pracovníka (zdravotní, psychologické, sociální péči), znalostem a vnímání etických aspektů práce ve vězeňství.

Níže jsou uvedeni odborní pracovníci věznic, kteří se podílejí na realizaci výchovné a vzdělávací funkce VTOS a pomáhají utvářet klima věznice.

Psycholog

K základním činnostem psychologa ve věznici patří psychologická diagnostika, vystavování posudků a poskytování poradenství. Spolupracuje na vytváření komplexních zpráv, které slouží jako podklad pro sestavení programu zacházení, psycholog se podílí na hodnocení programů zacházení a na jejich změnách. Psycholog také slouží jako konzultant pro ostatní zaměstnance věznice. Na požádání vězně také poskytuje individuální setkání pro potřeby odsouzeného nebo na doporučení dalších zaměstnanců (např. krizová intervence). V neposlední řadě se psycholog podílí na vyhodnocování mimořádných situacích vniklých ve vězení a hledá řešení, jak je nežádoucí situace eliminovat a předcházet jim. Je členem odborné komice, která rozhoduje o umístění a přeřazení odsouzených na základě získaných informací od odborných pracovníků, kteří jsou s odsouzeným v přímém kontaktu.

vezeni6

Vychovatel

Vychovatel je metodicky veden speciálním pedagogem. Je velmi blízkou osobou odsouzeného, která se odsouzeným věnuje v rámci aktivit programů zacházení a také v jeho volném čase. Podílí se na výchovné, vzdělávací, socializační a preventivní činnostech s odsouzenými, s cílem dosáhnout optimálního rozvoje osobnosti pachatele. Vychovatel zná charakteristiku odsouzených, zná odsouzené, kteří mají sklony k násilnému, agresivnímu chování a svými poznatky se snaží předcházet mimořádným situacím ve vězení. Obsahem práce vychovatele je organizace všeho potřebného pro odsouzeného (vyřizuje (kontroluje, čte) korespondenci, podílí se na organizaci návštěv, zařazuje nové odsouzené na oddělení apod.). Podporuje a kontroluje odsouzeného v plnění programů zacházení, pracuje na motivaci vězně ke změně jeho životního stylu, pomáhá mu překonávat jeho potíže a náročné situace. Často také vede zájmové nebo vzdělávací aktivity pro odsouzené.

Speciální pedagog

Speciální pedagog je odpovědný za odborné sestavování programů zacházení a jejich vedení. Poskytuje individuální pedagogickou péči. Důležitou činností speciálního pedagoga je metodické řízení a podpora vychovatelů. Koordinuje pedagogický tým, provádí speciálně pedagogickou diagnostiku, podílí se na komplexních zprávách a dokumentaci o odsouzeném. Vypracovává programy zacházení, jejich aktuální přehledy, vytváří podmínky pro jejich plnění, vede jeho vyhodnocování a navrhuje potřebné změny. Podílí se na výběru odsouzených pro pracovní zařazení a další vzdělávání (rekvalifikace apod.). Náplní jeho práce je přímá aktivita s vězni (motivace, řešení problémů na oddělení apod.). V neposlední řadě vede zájmové, vzdělávací aktivity a speciálně výchovné aktivity. Je členem odborné komise.

Terapeut - vychovatel

Terapeutický pracovník zajišťuje a řídí skupinové i individuální terapie. Jeho práci koordinuje psycholog věznice. Také poskytuje zaměstnancům věznice poradenství ohledně psychohygieny. Terapeut také vede speciálně výchovné aktivity a programy na utváření vnějších vztahů. Podle jeho možností provází odsouzené zájmovými a vzdělávacími aktivitami. Je povinen vést nejméně tři speciálně pedagogické aktivity. Celkově se podílí na koncepci zacházení s odsouzenými, zkoumá příčiny vniku mimořádných událostí a snaží se jim předcházet svým pozorováním chování odsouzených. Terapeut se podílí na vypracovávání hodnocení a posudků pro další instituce, také je členem odborné komise.

Pedagog volného času / lektor

Pedagog volného času se podílí na přípravě zájmových a vzdělávacích programů a realizuje jejich naplnění. Pozitivně působí na motivaci a podporu vězňů ke změně jejich životního stylu a pomáhá vytvářet psychosociální klima věznice. Monitoruje chování odsouzených, jejich aktivitu na programech a se speciálním pedagogem konzultuje chování jednotlivých vězňů na aktivitách.

Sociální pracovník

Sociální pracovník poskytuje odsouzeným na základě jejich komplexních zpráv sociálně právní poradenství. Spolupracuje s pracovníky probační a mediační služby, s kurátory, s městskými a obecními úřady, s neziskovými organizacemi (např. azylové domy), doprovází odsouzené k soudům apod. Samostatná činnost sociální pracovníka je zaměřena na odsouzeného, zj. na jeho odchod z věznice, zapojení do života na svobodě za pomoci všech sociálních služeb. Náplní práce sociálního pracovníka je zajišťování následné péče v postpenitenciárních zařízeních (léčebny, komunity atd.). Také je členem odborné komise, vyjadřuje se k pracovnímu zařazení odsouzených, k jejich přemisťování, k plnění programů zacházení, spolurozhoduje o návštěvách odsouzených atd..

Mezi další civilní pracovníky ve věznicích často patří sociologové, kaplani a duchovní.

Programy zacházení

Pokud je pachatel trestného činu odsouzen k trestu odnětí svobody, ztrácí nejen svobodu, ale také jsou mu odepřena, nebo omezena některá jeho práva. Odsouzeným ve VTOS však není upřeno právo na vzdělání. Odsouzení jsou vzděláváni v rámci programů zacházení, které jsou stanoveny a upraveny zákony.

Právní úprava programů zacházení

Výkon trestu odnětí svobody upravuje Zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů a Vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 345/1999 Sb., kterou se vydává Řád výkonu trestu odnětí svobody. Programy zacházení jsou rámcově upraveny v § 41zákona č. 169/1999 a v hlavě čtvrté vyhlášky č. 345/1999 Sb. Další podrobnosti jsou stanoveny ve sbírkách nařízení generálního ředitele VS ČR, sbírkách pokynů ředitele odboru výkonu vazby a trestu a v neposlední řadě také v metodických listech ředitele odboru výkonu vazby a trestu, které vydává Generální ředitelství VS ČR.

Důležitá úloha programů zacházení je deklarována v zákoně ČNR č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, který stanoví vězeňské službě jako jeden z úkolů prostřednictvím programů zacházení soustavně působit na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody a obdobně i na některé skupiny osob ve výkonu vazby s cílem vytvořit předpoklady pro jejich řádný způsob života po propuštění (§ 2 odst. 1 písm. d) a také vytvářet podmínky pro pracovní a jinou účelnou činnost osob ve výkonu vazby, ve výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody (§ 2 odst. 1 písm. g).

Právo na vzdělání je v České republice ústavně zaručeno a zakotveno v čl. 33 Listiny základních práv a svobod. V průběhu výkonu trestu odnětí svobody je odsouzeným podle zákona č. 169/1999 Sb., omezen či přerušen výkon určitých ústavně zaručených práv a svobod. Mezi ně však nepatří právo na vzdělání odsouzeného. Účelem výkonu trestu odnětí svobody je chránit společnost před pachateli trestných činů, zabránění odsouzenému v dalším páchání trestných činů a dále výchova odsouzeného k tomu, aby vedl řádný život (Zákon č. 40/2009 Sb., § 23 odst. 1).

Dodržování práv odsouzeného, plnění povinností odsouzeným a kázeňská praxe vytvářejí funkční rámec pro realizaci obsahu zacházení s odsouzeným, jsou vzájemně propojeny a podmiňují se. Obsah zacházení je vyjádřen v programu zacházení.

Program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na odsouzeného, metody zacházení s odsouzeným směřující k dosažení cíle a způsob a četnost hodnocení. Pravidelnou součástí programu zacházení je určení způsobu zaměstnávání odsouzeného, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti, směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob života. Pokud u odsouzeného přichází v úvahu více variant programu zacházení, umožní se mu výběr (Zákon č.169/1999 Sb., § 41, odst. 3).

Cíl programů zacházení

Výchovné působní je základem práce s odsouzenými ve výkonu trestu odnětí svobody. Odsouzený by si měl ve výkonu trestu uvědomit to, co spáchal, svoji vinu a akceptovat důsledky vlastního jednání.

Převážnou většinu odsouzených tvoří ve VTOS ti, kteří se po ukončení trestu odnětí svobody vracejí zpět do společnosti. Programy zacházení jsou stěžejním prostředkem, který působí na odsouzené tak, aby jeho návrat do společnosti byl co nejefektivnější a předcházel recidivitě. Cílem programů zacházení je naučit se respektovat systém právních norem majoritní společnosti, upevňovat pracovní návyky a tím omezit možnost vzniku monotropní recidivy, naučit se smysluplně trávit volný čas a udržováním kontaktů se sociálním zázemím snížit na minimum riziko rozpadu sociálních vazeb. Hlavním úkolem aktivit programu zacházení by mělo být minimalizování negativních účinků uvěznění, poskytnutí odsouzeným příležitost vyvinout dovednosti a schopnosti, jež zlepší jejich vyhlídky na úspěšnou reintegraci do společnosti po propuštění, a konečně podpora sociálních vazeb s rodinou, příbuznými vnější společností.

Tvorba programů zacházení

Program zacházení je individuálně sestaven každému odsouzenému, který má soudem uložen trest odnětí svobody delší než tři měsíce. Program zacházení sestavuje a kompletuje speciální pedagog věznice na podkladě komplexní zprávy o odsouzeném. Odsouzený je povinen program zacházení plnit.

Podle plnění programu zacházení a povinností spojených s VTOS jsou odsouzení děleni do tří základních prostupných skupin. V první diferenciační skupině jsou odsouzení, kteří se aktivně zúčastňují aktivit programů zacházení, plní si své povinnosti a chovají se v souladu s vnitřními řády věznic. V druhé skupině jsou odsouzení, kteří nemají vyjasněný postoj k aktivitám a jejich aktivita na nich je kolísavá. Stejný postoj zpravidla mívají i ke svým povinnostem spojených s VTOS a k odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Do této skupiny jsou zpravidla zařazeni i odsouzení po nástupním oddělení. Ve výjimečných případech se nově příchozí odsouzení zařazují i do první nebo třetí skupiny na základě dosavadních hodnocení. Do třetí diferenciační skupiny jsou zařazeni jedinci, kteří si zvolený program zacházení neplní nebo jej odmítají. Se stejným přístupem pak přistupují k plnění si svých povinností a respektování vnitřních řádů a pravidel věznic. Těmto odsouzeným je pak stanoven minimální program zacházení .

Po uplynutí dvou hodnotících období programu zacházení se může přeřadit odsouzený vždy o jeden stupeň z třetí a druhé diferenciační skupiny, a to pod podmínkou, že si plní všechny stanovené aktivity programu zacházení a povinnosti spojené s VTOS. Z první skupiny do druhé se přeřazují odsouzení, kteří mají uložen kázeňský trest, anebo nesplňuje podmínky pro zařazení do první skupiny. Z druhé diferenciační skupiny do třetí se přeřazují odsouzení, u kterých se po jednom hodnotícím období ukáže, že neplní program zacházení, nebo jej odmítá, neplní si své povinnosti spojené s VTOS apod. Z první do třetí diferenciační skupiny se přeřazuje odsouzený, kterému byl uložen kázeňský trest umístění do celodenního uzavřeného oddělení nebo samovazby.

Odsouzení v těchto prostupných diferenciačních skupinách mají také různé motivační činitelé, které jsou stanoveny jednak Zákonem o výkonu trestu č. 169/1999 Sb. a Vnitřním řádem věznice. Motivační činitelé jsou také odlišné podle vnější diferenciace věznic (věznice s dohledem, s dozorem, s ostrahou a se zvýšenou ostrahou). Tyto činitelé jsou blíže popsány v kapitole 3. 5 Motivace ke vzdělávání odsouzených ve výkonu trestu.

vezeni8

Aktualizaci a hodnocení programu zacházení provádí speciální pedagog po dohodě s odbornými zaměstnanci. Hodnotící období ve věznici s dohledem a dozorem trvá zpravidla dva měsíce. Toto hodnotící období je stejné pro výstupní oddělení věznic s ostrahou a zvýšenou ostrahou. Tříměsíční hodnotící období je ve věznici s ostrahou a jednou za šest měsíců se hodnotí a aktualizuje program zacházení odsouzeným ve věznici se zvýšenou ostrahou (Vyhláška č.345/1999 Sb., § 38). Aktualizace programu zacházení se také provádí tři měsíce před výstupem odsouzeného z výkonu trestu, kdy je jeho program zaměřen na vytváření podmínek pro samostatný způsob života. U odsouzených, kteří mají trest odnětí svobody delší než tři roky, se aktualizace programu zacházení se zaměřením na život na svobodě provádí šest měsíců před ukončením VTOS. Odsouzení jsou s návrhem programu zacházení, s jeho individuálním programem zacházení, s minimálním programem zacházení a s výsledky jeho vyhodnocení vždy seznámeni. Vše je součástí osobní karty odsouzeného.

V současnosti se osobní karty odsouzených evidují také v elektronické podobě prostřednictvím Vězeňského informačního systému.

Program zacházení je zpracován pro každého odsouzené individuálně na základě komplexní zprávy o odsouzeném, kdy jeho minimální trest odnětí svobody je 3 měsíce, z čehož vyplývá, že program zacházení je přizpůsoben délce VTOS. Komplexní zprávu na podkladě psychologického, pedagogického a popř. lékařského vyšetření zpracovává speciální pedagog věznice (materiály mají důvěrný charakter). Nabídka aktivit programu zacházení vychází z podmínek věznice, ze skladby odsouzených a personálních možností.

Program zacházení se skládá z pěti oblastí a těmi jsou: pracovní, vzdělávací, speciálně výchovné, zájmové a vnější vztahy. Plnění programu zacházení je povinné a vězněm podepsané. Je také součástí karty odsouzeného, průběžně je kontrolováno jeho plnění a hodnoceno.

Program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na odsouzeného, metody zacházení s odsouzeným směřující k dosažení cíle a způsob a četnost hodnocení. Pravidelnou součástí programu zacházení je určení způsobu zaměstnávání odsouzeného, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání anebo jiné náhradní činnosti, směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob života.

Skrze programy zacházení se ve VTOS snaží odsouzeného připravit na odchod z věznice a umožnit mu zapojení se zpět do společnosti a pracovního začlenění. Z tohoto důvodu je program zacházení nejméně tři měsíce před jeho propuštěním (záleží na délce trestu) zaměřen na jeho samostatnost a návrat do běžného života.

Komplexní zpráva

Individualita každého odsouzeného je dána jeho psychickými vlastnostmi a rysy. Poznání každého odsouzeného je nezbytné pro stanovení optimálního přístupu k vytvoření podmínek, aby výkon trestu splňoval výchovnou funkci. Poznatky o každém vězni jsou nezbytné pro sestavení komplexní zprávy.

Informace o odsouzeném jsou zjišťovány hned po nástupu odsouzeného do VTOS, kdy je bezprostředně po něm umístěn do nástupního oddělení. Účelem nástupního oddělení je příprava odsouzeného na VTOS, jeho seznámení se zákony, řádem a pravidly věznice. Odsouzený je informován o svých právech a povinnostech. Délka pobytu v nástupním oddělení nepřevyšuje zpravidla dva týdny. Po dobu pobytu odsouzeného na tomto oddělení je mu odborným týmem vypracována komplexní zpráva a návrh programu zacházení.

Odborný tým pro sestavení komplexní zprávy odsouzeného tvoří lékař, psycholog, speciální pedagog a sociální pracovník. Komplexní zpráva o odsouzeném, jehož VTOS je delší než tři měsíce, se skládá z pedagogických, psychologických a sociálních posudků. Lékařské vyšetření probíhá u všech odsouzených (i u těch, kteří mají trest odnětí svobody kratší než tři měsíce).

Lékařská zpráva obsahuje důležité informace o zdravotním stavu jedince a jeho aktuální stav, jeho zkušenosti s drogami, diety popřípadě uložení ochranného léčení nebo doporučení pro zařazení do Specializovaného oddělení (např. specializované oddělení pro odsouzené s poruchou osobnosti a chování, způsobenou užíváním psychotropních látek).

Psychologický posudek obsahuje anamnestická data (osobní, rodinná a sociální anamnéza), zj. související s trestnou činností. Důležitá je také část posudku obsahující rozumové schopnosti, emoční stabilitu, hodnotovou orientaci, motivaci apod. Psycholog analyzuje postoje odsouzeného k trestné činnosti, pocity viny a přístup k řešení svých problémů.

Speciální pedagog zjišťuje trestnou minulost (věk, kdy spáchal první trestný čin, motivace k trestnému činu apod.), sociální vazby odsouzeného (sociální zázemí, vztah s osobami, které páchají také trestný čin, vztah s obětí trestného činu aj) a aktuální životní styl odsouzeného (zájem o zaměstnání, náklonost k extrémistickým skupinám atd.).

vezeni10

Zpráva sociálního pracovníka uvádí informace o aktuální sociální situaci odsouzeného (rodina a nezaopatřené děti, ostatní vztahy, vyživovací povinnost odsouzeného atd.), o motivaci odsouzeného řešit své problémy a jeho představu o životě po propuštění z VTOS (bydlení, práce). Sociální pracovník také zjišťuje způsobilost jedince k právním úkonům.

Jak jsme již uvedli, na základě výše popsaných posudků je odsouzenému vypracován program zacházení, který odsouzený stvrdí svým podpisem.

Minimální program zacházení

Pokud si odsouzený nevybere jednu z navržených alternativ programu zacházení ve shodě s jeho komplexní zprávou, je zařazen do minimálního programu zacházení. Minimální program zacházení také plní odsouzení, kteří mají trest odnětí svobody kratší než šest měsíců. Tento minimální program je vždy určen vnitřním řádem věznic.

Základ minimálního programu tvoří pracovní aktivity odpovídající zdravotnímu stavu odsouzeného. Při tvorbě programu zacházení se cíl zaměřuje zejména na změnu v postojích odsouzeného na páchání trestné činnosti, na udržení nebo navázání sociálních vazeb, na možnosti rozšíření vzdělání, jazykových dovedností, na zapojení do speciálních výchovných postupů, na přípravu podmínek pro přeřazení do věznice mírnějšího typu, popř. podmíněného propuštění, atd.

Cílem minimálního programu zacházení je vést odsouzené, kteří nemají potřebu přijímat mimořádná opatření, k bezproblémovému výkonu trestu. Tento program tvoří především pracovní činnosti, povinnost dodržovat běžné společenské normy, pořádek, kázeň a povinnosti stanovené vnitřním řádem věznice, jakož i provádění úklidových a dalších prací k zajištění každodenního provozu věznice. Odsouzeným zařazeným v minimálním programu zacházení je dovoleno provádět individuální zájmovou činnost (např. četba knihy) v době osobního volna (Vnitřní řád věznice pro odsouzené zařazené k výkonu trestu do věznice s ostrahou).

Aktivity programů zacházení se zaměřením na vzdělávání

Podle Zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody programy zacházení obsahují pět skupin:

1. pracovní aktivity
2. vzdělávací aktivity
3. speciální výchovné aktivity
4. zájmové aktivity
5. oblast utváření vnějších vztahů

Pracovní aktivity

Podle Zákona č. 169/1999 Sb. § 28 je odsouzený ve výkonu trestu odnětí svobody povinen pracovat, pokud je zdravotně způsobilý a práce mu je přidělena. Za vykonanou práci náleží odsouzenému odpovídající mzda.

Zaměstnávání odsouzených však není jednoduchou záležitostí. Do pracovních aktivit včetně prací spojených s provozem věznice je odsouzený zařazen dle jeho schopností, dovedností a osobnostních předpokladů. Dalším problémem je nedostatek pracovních příležitostí. V roce 2012 byla průměrná zaměstnanost vězňů 58,83 %. Získání vhodného pracovního zařazení pro vězně je ovlivněno celkovou zaměstnaností v jednotlivých krajích, nízkou pracovní kvalifikací a nedostatečným profesním vzděláním odsouzených. Mezi další znevýhodňující faktory v současné době patří dostupnost levnější pracovní síly ze zahraničí a neochota podnikatelských subjektů odsouzené zaměstnat.

Cílem pracovních aktivit je vést odsouzené k získání vhodných pracovních návyků a dovedností. Pracovní aktivity zahrnují zaměstnávání, práce potřebné ke každodennímu provozu věznice a pracovní terapie .

Vzdělávací aktivity

V dřívějších letech byl vysoký počet odsouzených ve VTOS negramotný, nebo pouze s dokončeným základním vzděláním. Vzdělávání ve věznicích bylo tedy orientováno na doplnění základních dovedností (čtení, psaní, počítání). V současné době se ukázalo, že vzdělání všeobecných znalostí není prostředkem k nápravě odsouzených, což bylo jedním důvodů, proč se vzdělávací aktivity soustředily spíše na vzdělávání v oblasti pracovních oborů a rekvalifikací. Vzdělávací aktivity by měly být zaměřeny na to, aby je mohl odsouzený po propuštění z věznice uplatnit v pracovních procesech, snáze získal zaměstnání a byl kvalifikačně na výkon práce připraven. Jedná se tedy o důležitou podporu při návratu do společnosti .

Hlavním doporučením pro vzdělávání ve VTOS je dokument Rady Evropy a Českého helsinského výboru o odstranění finančního znevýhodnění studujících ve věznici oproti pracujícím. Dle Zákona č. 169/1999 Sb. § 34 odst. 2 odsouzení zařazení do denní formy studia jsou pro účely tohoto zákona posuzováni jako odsouzení zařazení do práce. Vzdělávání probíhá zpravidla v pracovní době. Velmi problémovým je fakt, že pracující mají finanční ohodnocení, studující nikoliv. Jedná se tedy o demotivující faktor pro vzdělávání ve VTOS.

Další požadavek je kladen na věznice v souvislosti s jejich povinností zřizovat a otevřít pro odsouzené dostatečně vybavené knihovny, které jsou přístupné vězňům. Jelikož knihovny ve věznicích nejsou z finančních důvodů adekvátně vybaveny, je potřebné, aby vězeňské knihovny spolupracovaly s veřejnými.

Český helsinský výbor shledal také nedostatky v nabídkách vzdělávacích aktivit, které jsou zakončeny formálním osvědčením o jeho absolvování a ukončení, které by mohl odsouzený po VTOS uplatnit při hledání nebo vykonávání povolání. Doporučení se také vztahuje na spolupráci s nestátními organizacemi, jež by mohly ve věznicích působit v rámci vzdělávacích aktivit a svým absolventům poskytovat další osvědčení či jiný dokument o absolvování dalšího vzdělávání.

Vzdělávání ve věznicích zajišťují v České republice vzdělávací střediska věznic. Formální vzdělávací aktivity zpravidla spadají pod Střední odborné učiliště Vězeňské služby České republiky. Jedná se o střední odborná učiliště, která jsou zařazena od roku 1996 mezi školy České republiky. Školy jsou oprávněny vydávat absolventům celostátně platná vysvědčení a výuční listy. Z těchto absolventských dokumentů nesmí být patrné, že studium probíhalo ve VTOS. Vězeňská služba České republiky nemá Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy akreditovanou výuku pro doplnění základní devítileté školní docházky. Pro dokončení základního vzdělání jsou realizovány kurzy.

Vzdělávání odsouzeného na střední škole nebo vysoké škole je řešeno zcela individuálně. Středoškolské studium zakončené maturitní zkouškou je možné absolvovat ve věznicích Ostrava, Hradec Králové a v Praze Ruzyni. Vysokoškolské vzdělání je pro odsouzené realizováno prostřednictvím Masarykovy univerzity a Univerzity Karlovy.

Další vzdělávání mimo školská vzdělávací střediska je poskytováno přímo zaměstnanci vězeňské služby (sociálně nebo právně orientované kurzy, výuka cizích jazyků apod.).

Vzdělávání zejména mladých odsouzených a prvovězněných osob je vnímáno velmi pozitivně. Získání nových poznatků a zejména praktických zkušeností vede ke zvyšování kvalifikace vězněných osob a rozšiřuje jejich možnost po propuštění z VTOS snáze získat uplatnění na trhu práce.

Speciálně výchovné aktivity

Speciálně výchovné aktivity jsou činnosti, na které je v realizaci programu zacházení kladen velký důraz, neboť právě ony by měly nejvíce směřovat a vést odsouzeného k změně jeho životního stylu po propuštění na svobodu. Zpravidla jsou vedeny odbornými zaměstnanci, tedy psychology, speciálními pedagogy, terapeuty, sociálními pracovnicemi nebo vychovateli. Tyto aktivity probíhají individuální i skupinovou formou. Jak již napovídá název těchto aktivit, jedná se o speciálně pedagogické aktivity, které jsou odsouzeným určeny speciálním pedagogem na základě celkové komplexní zprávy, znamená to tedy, že tyto aktivity si odsouzený nevybírá sám .

Podle ŘVTOS odst. 5 jsou vedeny formou jednak sociálně právního poradenství (např. program pro hledání zaměstnání, přihlášení na příslušné úřady), terapeutickými programy (např. sociální nácviky rolí, psychoterapie, arteterapie, jóga, relaxace) a tréninkem zvládání vlastní agresivity.

Speciálně výchovné aktivity jsou povinné pro všechna oddělení věznic. Nepostradatelné jsou zejména ve specializovaných odděleních pro odsouzené s poruchami osobnosti a poruchami chování způsobených užívání psychotropních látek, pro odsouzené s mentálním postižením. Jejich hlavním cílem je omezování a snižování nebezpečnosti a obávané recidivity. Výrazně se podílejí na zvyšování ochrany společnosti. Aktivity jsou zaměřené na motivaci a uvědomění si vlastní zodpovědnosti, snaží se změnit chování odsouzených.

Zájmové aktivity

Evropská vězeňská pravidla kladou důraz na ochranu zdraví všech vězňů (je tím myšlena psychická i fyzická pohoda), k tomuto účelu jsou využívány především zájmové aktivity.

Smyslem zájmových aktivit je uspokojování kulturních a duchovních potřeb odsouzených. Důležitý význam pracovních zájmových aktivit má především pro pracovně nezařazené odsouzené. Zájmové aktivity vycházejí ze zájmů odsouzených, jejichž prostřednictvím by si měli osvojit účelné využívání volného času. Aktivity probíhají skupinovou i individuální formou pod vedením vychovatelů či odborných pracovníků věznice. Prostřednictvím zájmových aktivit by mělo docházet u odsouzených k rozvoji schopností, vědomostí, sociálních dovedností, které jsou nezbytné pro resocializaci odsouzeného.

vezenni 1

Volný čas jedince je velice významný kriminogenní faktor. Drtivá většina odsouzených trávila svůj volný čas před VTOS sociálně patologickými činnostmi (vandalismus, nadměrné užívání drog a alkoholu apod.). Jedním z hlavních cílů volnočasových aktivit je naučit odsouzené, jak nakládat se svým volným časem (čas mimo zaměstnání) aktivně a smysluplně. Důraz je tedy kladen na změnu jejich životního stylu. Druhým cílem je využití přemíry volného času odsouzeného k žádoucí aktivně, zj. činnostmi, které jsou zaměřeny na rozvoj osobnosti, udržení fyzické a psychické pohody, vytváření si sociálních a kulturních návyků.

V každé věznici v České republice najdeme jiný seznam zájmových aktivit. Tyto aktivity jsou vázány na prostory, finance a také personální obsazení ve věznici. Volnočasové programy lze ve věznicích rozdělit na rekreativní, sportovní a kulturní.

Rekreativní programy jsou zaměřeny na obnovu a regeneraci fyzických a psychických sil u pracujících vězňů. V době uvedené ve vnitřním řádu věznice může odsouzený využívat vězeňskou knihovnu, odebírat tisk a jiné publikace, podílet se na vydávání vlastního časopisu, sledovat televizní a rozhlasové pořady, poslouchat rozhlas a účastnit se dalších zájmových nebo vzdělávacích aktivit pořádaných věznicí.

Pohybová aktivita je stěžejní činností sportovních programů, které vedou odsouzené k sebeovládání, odreagování, ke hře fair play, ke kolektivnímu soužití a k relaxaci. V rámci těchto aktivit probíhají míčové a pohybové hry, kondiční cvičení a relaxační cvičení. Tyto programy probíhají zpravidla ve věznicích a jsou vedeny jejich zaměstnanci.

Kulturní programy poskytují odsouzeným kulturní zážitky a motivují je k vlastnímu vytváření kulturních akcí. Nejčastěji se jedná o hudební nebo dramatické vystoupení a pro mnohé odsouzení je to první kulturní zážitek toho druhu v životě. Do této kategorie programů také řadíme arteterapii, dramaterapii a muzikoterapii.
Programy zacházení také obsahují terapeutické či tréninkové programy, které jsou využívány nejen na specializovaných odděleních pro osoby s poruchami chování, drogově závislé nebo pro osoby s poruchami osobnosti. Probíhají zpravidla formou skupinové terapie, nebo psaní tematických referátů, které patří k podpůrným aktivitám. Ve skupinové terapii se využívá zj. skupinová dynamika, hraní rolí a reflexe s cílem působit na změnu osobnosti vězňů. Tematické referáty jsou zaměřeny na osobnostní témata, jejichž psaní podporuje osobnostní růst odsouzeného, podporují jeho sebereflexi a odpovědnost.

S cílem volnočasových aktivit ve vězení souvisí penologický problém, jak naučit odsouzené zacházet se svým volným časem i mimo věznici, tedy po propuštění, když tyto činnosti probíhají ve výkonu trestu a jsou částečně povinné. Tento problém je velice obtížný, ale zatím neřešitelný. Většinu těchto aktivit, zj. ve věznicích s vyšším zabezpečením, nelze přesunout mimo věznice.

Oblast utváření vnějších vztahů

Oblast utváření vnějších vztahů neboli extramurální programy podporují odsouzené ve vztazích s rodinou, s blízkými osobami a přáteli mimo kriminální subkultury, které pomáhají vězňům čelit negativním dopadům prizonizace. Do této oblasti patří návštěvy, telefonáty a korespondence odsouzených, které jsou upraveny Zákonem č. 169/1999 Sb. mimořádné návštěvy a telefonní hovory jsou upravovány vnitřním řádem věznic a řadí se mezi motivační činitele pro odsouzené. V některých případech je také odsouzenému umožněno přerušení VTOS za účelem návštěvy rodiny doma anebo podmíněné propuštění z výkonu trestu.

Motivace ke vzdělávání

Definice motivace a její proces

Termín motivace je odvozený z latinského movere = pohybovati. Tento pojem je hypotetickým konstruktem, tudíž ničím hmatatelným, ale slouží nám pro vysvětlení chování a jednání člověka. Hartl v psychologickém slovníku definuje motivaci takto: Motivace je v psychologii nejčastěji chápána jako intrapsychický proces zvýšení nebo poklesu aktivity, mobilizace sil, energizace organismu, projevuje se napětím, neklidem, činností směřující k porušení rovnováhy.

vezenni 2

Pro upřesnění pojmu uvádím definici P. Th. Younga: Motivace je proces aktivace chování, udržení aktivity a řízení vzorce aktivity. Podle této teorie má motivace tři složky: aktivaci neboli energetizaci, její zaměření na cíl a udržování aktivity.

„Motivace je proces psychické regulace, na němž závisí směr lidské činnosti, jakož i množství energie, kterou je člověk ochoten obětovat na realizaci daného směru... Motivace je vnitřní proces podmiňující úsilí dospět k určitému cíli.“

Proces motivace trvá zpravidla do té doby, než je dosaženo vytyčeného cíle. Je tedy dočasným a dynamickým stavem. Častým cílem bývá uspokojení subjektivních potřeb, ale nemusí tomu tak být vždy. Motivace bývá spojena s emočním prožitkem, který slouží jako signál určité potřeby, jako prostředek hodnocení aktuálního stavu či situace, a stimuluje jednání, zaměřené na její uspokojení.

Motiv je předpokladem pro příčiny jednání člověka, je tedy tzv. spouštěčem celého procesu motivace. Motiv je tedy faktor, který uvádí do pohybu, může být čímkoliv, co vede k aktivitě, k dosažení cíle. Je často spojován s potřebami a jejich uspokojením (od potřeby spánku a potravy po potřebu sociálního postavení a seberealizace). Motivace vyjadřuje krátkodobou tendenci, je procesem, kdežto motiv je relativně stálou motivační dispozicí.

Pojem motivace zahrnuje čtyři následující fenomény. Prvním z nich je energie, tedy vzrušení, které signalizuje stavy nespokojenosti doprovázené napětím. Druhým jevem je zaměření této energie na cíl, který dodává smysluplnost a efektivnost činnosti snažení. Třetím fenoménem je selektivní pozornost, zaměřená na podměty a současně změněná vnímavost pro jiné. Čtvrtým jevem míní organizaci aktivity ve spojené vzorce reakcí a udržení této aktivity, dokud nenastane stav uspokojení. Motivované chování je iniciováno danou situací a současně chování je situací kontrolováno. Kognitivní procesy se významně podílejí na cestě od motivace k příslušnému chování. Výchozí, konkrétní chování jedince je tedy vztahem situace a cílů.

Dělení motivace

Motivaci můžeme dělit na primární a sekundární. Primární motivací jsou označovány biologické potřeby (hlad, žízeň, spánek apod.), které fungují instinktivně, jsou tedy vrozené a vyvíjí se podmiňováním. Sekundární motivací jsou označeny naučené tendence chování, jejich způsob, směr i síla. Vycházejí z osobnosti člověka, pro příklad můžeme uvést seberealizaci, potřebu jistoty a bezpečí atd. (Hartl P., Hartlová H., 2000). Sekundární motivy jsou naučené, sociogenní, tedy získané, které se utvářejí v průběhu ontogeneze. Pro naši práci je důležitá právě sekundární motivace, neboť se uplatňuje v motivaci k učení a vzdělávání člověka.

Motivaci můžeme dále dělit na motivaci vnitřní (intrinsická motivace) a motivaci vnější (extrinsická motivace). Tyto termíny vyjadřují rozdíl mezi motivací a motivováním. Motivováním je myšlena motivace navozená vnějšími podměty. O člověku pak říkáme, že je motivován. Pokud se jedná o vnitřní motivaci, mluvíme o tom, že člověk má motiv. Vnější motivační podněty jsou označovány jako motivátory, kterými můžou být peníze, dobré známky, výhra, udělení ceny apod.

Vnitřní motivace vychází z vnitřních pohnutek každého člověka a je nazývána popudem, taktéž impulzem. Jedná se o jeho vlastní zájmy a uspokojování vlastních potřeb. Zdrojem vnitřní motivace jsou potřeby, zj. potřeby kognitivní, potřeby výkonu a sociální potřeby. Vnitřně motivovaný jedinec má zájem o danou věc, v našem případě o vzdělávání, nové poznání mu přináší radost a uspokojení. V dospělém věku je často potřeba poznání spojena s nalezením nového způsobu řešení problémů. V oblasti výkonové je motivem dosáhnout úspěchu a tím vnitřního uspokojení, nebo se vyhnout neúspěchu. Z toho vyplývá, že strach z neúspěchu je také zdrojem motivace. Výkonová míra motivace je u dospělého člověka významně ovlivněna původní rodinou. Záleží na tom, jaká byla rodinná výkonová orientace. Do vnitřních zdrojů motivace jsou vedle potřeb řazeny, hodnoty, zájmy a postoje.

Motivace vnější je dána okolním prostředím, kdy toto prostředí usměrňuje člověka a klade na něj nároky, které se snaží splnit. Vnější motivace je označována pobídkou nebo také incentivou ( z lat. zachvacovat, podnítit). Vnější motivace vede jedince k dosažení cíle, který byl zadán někým druhým. Uspokojení je dosaženo prostřednictvím odměn, pochval, uznáním.

V jejich vzájemné interakci, z hlediska pravděpodobnosti navození nějakého motivu, platí vztah nepřímé úměrnosti. Jestliže je vnitřní potřeba velmi silná, stačí k vyvolání takto motivovaného chování sama o sobě, nebo ji může stimulovat nepatrný podnět z prostředí. Jestliže je potřeba velmi slabá, je k vyvolání takové reakce nutná velmi silná pobídka. Slabý podnět by nestačil. Někdy mohou takto působit i představy, tj. minulá zkušenost. Vnější a vnitřní motivy mohou působit v jednotě a podílet se tak na výsledném jednání, anebo může dojít k rozepři motivů. Vždy platí, že vnitřní motivace je silnější než vnější. 

Na základě uvědomění se rozděluje motivace uvědomovaná a neuvědomovaná. U uvědomělé motivace si je člověk plně vědom motivů svého jednání. Neuvědomované motivy vycházejí z automatismů, které jsou pro jedince nepřijatelné a nežádoucí (např. ohrožují jeho sebeúctu), a tak je raději nevpouští do vědomí. Jedná se o nevědomé potřeby, které jsou nezávislé na jakémkoli racionálním uvažování, a člověk se je snaží naplnit. Podle významnosti můžeme rozdělit motivy apetence (ty, které člověka přitahují, např. touha po majetku) a na motivy averze (ty, které odpuzují, např. strach z přenosných chorob). Materiální, biologické a tělesné motivy jsou charakterizovány jako nižší. Duchovní motivy jsou vyšší, psychogenní, sociální, lidské a kulturní. 

Cizojazyčná odborná literatura dělí motivaci na „pushed-from-behind“ a „pulled-from-the-front“. První termín zahrnuje motivy, které nejsou výsledkem vědomí jedince, tzn. jsou to věci, které zvnějšku nutí odsouzeného k určitému jednání, patří sem i síly, které ho odkloňují od jiného jednání (např. práce ve věznici). To odpovídá významu vnější motivace v naší literatuře. Předpokládá, že člověk je ve volbě méně aktivní a motivy k činnosti nepocházejí z jeho zájmů a touhy se učit.

vezenni 3

Termínem „pulled-from-the-front“ je naopak myšleno, že odsouzený jedná v souladu se svými záměry, např. očekávaní budoucí odměny, předpokládá také, že vzdělávání je pro něj přitažlivé samo o sobě (budoucí zájem, možná práce, zájem o předmět vzdělávání). V tomto se odrážejí jak vnitřní motivy (angažovanost v aktivitě pro aktivitu samou), tak i vnější (budoucí práce a zlepšení kvality života). Motivace je někdy chápána jako dva konce jednoho kontinua: na jednom konci je vnitřní (intrinsic) motivace, která je chápána jako touha angažovat se v aktivitě ne z důvodů viditelné odměny, ale pouze pro dosažení výsledku samotné aktivity. Ve vnější motivaci jedinec začíná se vzděláváním, protože tím chce získat nějakou odměnu, či se vyhnout trestu. Při motivaci k nějaké činnosti se zároveň uplatňují obě složky.

Teorie motivace ke vzdělávání vycházející z komplexního pojetí potřeb

Ve vzdělávání se setkáváme s oběma druhy motivace. Vnitřní motivace je přirozenou součástí poznávání především u malých dětí, jedná se o spontánní zájem o poznávání nového, lákavého. Sociální prostředí je pro člověka zdrojem vnější motivace. Jednak se člověk snaží dosáhnout ocenění a uznání jiných lidí, na druhou stranu pro člověka může být hnacím motorem právě motivace od druhých lidí. Protože je tato motivace spojena s předvedeným výkonem, mluvíme často o výkonové motivaci. Tento druh motivace je úzce spjat s odměnou, pochvalou.

S oblastí motivace ke vzdělávání je spojen pojem odměna a trest, který má spíše charakter motivu strachu. Pokud trest převažuje ve školním prostředí, je student ke vzdělávání demotivován. Ve školním prostředí jsou také motivačním prostředkem známky. Motivačně působí v rámci sociální oblasti kladné a pozitivní vztahy, zj. pak se spolužáky kamarády a pedagogem. Potřeba prestiže je vysokým sociálním hodnocení, které člověka pobízí k vykonání určitých dovedností společností uznávaných.

Po dobrém výkonu musí následovat přiměřená odměna, která dále člověka motivuje a projeví se zvýšeným zájmem o danou věc, v našem případě o vzdělávání. Ale soustavné neúspěchy a selhání mohou vést ke ztrátě zájmu o vzdělávání. Tento proces je pro společnost, která usiluje o znovuzapojení osob po VTOS do společnosti (zj. do řádného pracovního procesu), nežádoucí.

Motivace a uspokojování potřeb

Mezi hlavní zdroje motivace patří potřeby a jejich uspokojování. Členění lidských potřeb podle amerického humanistického psychologa A. H. Maslow patří k těm nejznámějším. Jeho teorie vychází z představy, že jednotlivé okruhy potřeb vytvářejí hierarchizovanou strukturu a že určité potřeby mají prioritní postavení před ostatními.

Tento model je sestaven od základních fyziologických potřeb k potřebám vyšším rozumovým. Model bývá znázorňován jako pyramida, přičemž jedinec nejdříve uspokojuje potřeby na základně této pyramidy a až následně potřeby na vyšších úrovních. Maslow zastává názor, že každý člověk má společné určité potřeby, které je nutno naplnit. Tyto závěry vychází z pozorování duševně nemocných i velmi šťastných lidí. Vyšší potřeby jsou závislé na hierarchicky nižších potřebách. To znamená, že uspokojení nižších potřeb je základem pro uspokojení potřeb vyšších. Pokud není některá z potřeb naplněna, dojde ke zvyšování nebo snižování tlaku na její uspokojení.

Uspokojování potřeb odsouzených ve VTOS

Jelikož jsou cílovou skupinou této práce odsouzení ve VTOS, považujeme za důležité nahlédnout na uspokojování potřeb v instituciovaném zařízení. VTOS v první řadě podléhá Listině základních práv a svobod, tudíž je kladen důraz na uspokojení biologických potřeb odsouzeného člověka ve VTOS.

Ve věznicích je vnitřním režimem upravena doba spánku, odpočinku, čas pro stravování, vzdělávání a práci. Na řádný odpočinek a spánek je ve věznici dostatek času. Jelikož jsou odsouzení od sebe odděleni i dle pohlaví (ženské a mužské věznice), nemá odsouzeným příležitost uspokojit heterosexuální potřebu. Sexuální vztah ve věznici mezi muži probíhá bez přítomnosti vzájemné citové vazby. Citové hlubší partnerské homosexuální vztahy vznikají jen ojediněle. Sexuální život ve věznici probíhá často jako prostituce, za sex se platí v naturáliích . Nedbálková uvádí, že vlivem minimální příležitosti pracovat a svobodně se bavit, se sex pro odsouzené stává každodenním mechanismem. Uspokojením této biologické potřeby probíhá tedy skrze vynucenou intimitu, není tedy přirozeně naplněna. Potřeba potravy a její uspokojení bývá ve věznicích redukována. Příděly jídla podléhají množstevním (zj. váhovým) normám, omezené jsou nákupy i balíky s potravinami.

Mezi potřeby jistoty je řazena jistota zaměstnání, jistota finančních příjmů, rodina, sociální kontakty, jistota zdraví. Kde bezpečí pro člověka obecně znamená ochranu před agresí, násilím, zneužitím, vykořisťováním atd. Tyto potřeby jsou v prostředí věznic značně omezené. Nezaměstnanost osob ve VTOS byla v roce 2011 40% (Vězeňská služba české republiky, Statistické ročenky ), tudíž tyto lidé nemohli plně uspokojit svou potřebu jistoty zaměstnání či finančního příjmu.

Potřeby bezpečí nelze také ve věznicích plně uspokojit. Odsouzení musí přistoupit na hierarchii pozic moci jak v celém systému VTOS, tak mezi ostatními odsouzenými, na tzv. druhý život vězňů. Často zde dochází k jednání z pozice moci. Vězni se tak mohou cítit ohroženi a jednají pak pod tlakem jiné osoby, či agrese. Opakovaně dochází ve VTOS k nuceným homosexuálním stykům .

Potřeba sounáležitosti má v Maslowově pyramidě potřeb třetí pozici, které je dosaženo skrze citové uspokojení, zj. pak v sociálních vztazích (v přátelství, v partnerském a intimním životě, v podpoře a komunikaci v rodině). V rámci výkonu trestu nemá odsouzený možnost navazovat přirozené, dobrovolné přátelské vztahy jako jedinec v běžném životě. Část vztahů mezi odsouzenými je pouze povrchní, doprovázených velkou nedůvěrou. Na druhou stranu Černíková V. a kol. uvádí, že mezi vězni lze pozorovat silnou solidaritu a přátelství, zj. mezi vězni, kteří mají homosexuální vztah, ale nejen mezi nimi. Vězni si navzájem věří ve vypravování o páchání trestních činu, o soudních procesech apod. Vyšší důvěřivost je u mladších odsouzených k recidivistům.

Návštěvy rodinných příslušníků a partnerů jsou ve VTOS podle Zákona 52/2004 Sb. kterým se mění Zákon č. 169/1999 Sb., omezeny na tři hodiny za měsíc pouze se souhlasem ředitele věznice. Tento rozsah přímého kontaktu s blízkými osobami považujeme z hlediska uspokojení sociální potřeby a udržení dobrých vztahů v rámci nejbližší rodiny za nedostačující. Nutností podpory rodinných vztahů se zabývají i odborníci z oblasti vězeňství, proto je do povinných programu zacházení (Zákon č. 169/1999 Sb. a Vyhláška č. 345/1999 Sb.) v trestu odnětí svobody zařazen program na podporu utváření vnějších vztahů. Není-li potřeba sounáležitosti uspokojena, může dojít k osamělosti, sociální úzkosti a depresím.

vezenni 4

Nedostatečné vyhovění potřebě uznání a úcty může zapříčinit u vězněných osob komplex méněcennosti, nízkou sebeúctu a upoutávání pozornosti na sama sebe. Každý člověk má potřebu být respektován, přijímán, oceňován a být užitečný. V totální instituci, jako je vězení, musí odsouzený přijmout své spoluvězně, i když by je v běžném životě na svobodě nevyhledával. Vyhovět potřebě respektu a ocenění tedy podléhá vlivu prostředí a osob v něm žijících, nejedná se o dobrovolný výběr. Na jednu stranu se může snažit odsouzený získat respekt spoluvězňů, na straně druhé pracovníků věznic .

Nejvýše umístěnou potřebou na Maslowově pyramidě je seberealizace. Jedná se o touhu a snahu člověka naplnit svoje schopnosti. Podle Maslowa seberealizované osoby přijímají okolnosti života (neodmítají je ani se jim nevyhýbají), jsou spontánní v myšlení, jsou tvořiví a zajímají se o řešení problémů často i jiných lidí. Seberealizovaní lidé si všeobecně váží života a mají svou vlastní vnitřní etiku, ostatní lidi posuzují bez předsudků. Mnozí lidé, zj. pak drtivá většina odsouzených, o seberealizaci nestojí, jsou motivováni pouze nižšími potřebami.

Zdroje motivace ke vzdělávání

Jak je uvedeno, motivace je intrapsychický proces, který má svůj zdroj ve vnitřní a vnější situaci jedince. Mezi vnitřní motivační činitele řadíme potřeby, názory, zásady, ideály, postoje, přesvědčení, hodnoty a hodnotovou orientaci. Vnější motivace je dána činy, které vyvolávají jiné osoby a prostředí.

Motivace je proces, který probíhá v určitém čase. Na začátku celého procesu stojí motiv, který je pohnutkou k činnosti neboli uspokojení potřeby. V předchozí části jsme popsali dělení motivů. Motivace má několik základních zdrojů, které tvoří tzv. motivační strukturu neboli motivační profil každého člověka. Mezi motivační zdroje patří:

Potřeby

Za základní zdroj motivace je považována potřeba, která je vyvolána buďto fyziologickým nedostatkem, který má psychologickou odezvu, nebo je vyvolána prožitkem nedostatku v lidských vztazích, které je pociťováno jako nepříjemné vnitřní napětí. Potřeby jsou prožívány jako přání, touhy, puzení nebo vášeň. Mají povahu psychických sil směřující k vnějším cílům.

V obecné psychologii se potřeby dělí na primární (nižší) a sekundární (vyšší). K primárním potřebám jsou řazeny fyziologické potřeby, které zabezpečují základní životní funkce, ale i pocit bezpečí. Tyto nižší potřeby se uspokojují celkem jednoznačně (potřebu potravy uspokojíme, když něco sníme). Neuspokojení těchto potřeb člověk prožívá jako trýznivý pocit nedostatku, na který vzápětí navazují další nepříjemné pocity strachu, smutku, hněvu nebo vzteku.

K sekundárním psychologickým potřebám řadíme sociální kontakt, citovou vazbu k blízké osobě, potřebu seberealizace, uznání a poznání či estetickou potřebu. Sekundární potřeby vždy navazují na potřeby primární, tzn. že mohou být plně uspokojovány v případě, že jsou uspokojeny potřeby nižší. Maslow ve své hierarchické teorii potřeb uvádí, že v případě uspokojení nižší potřeby se pak stává dominantní potřebou ta vyšší a člověk se tak soustředí na uspokojení této vyšší potřeby. Dominantní potřebu považuje Maslow za základní motiv lidského chování. Je důležité poznamenat, že potřeby nemusí být vždy uvědomované (tzn. že si člověk neuvědomuje motivační souvislost).

Hodnoty

Hodnoty patří k vnitřním motivačním činitelům. V průběhu života člověk prostřednictvím životních zkušeností připisuje činnostem a věcem význam neboli hodnotu. Hodnoty představují různé motivy (předměty, věci, vlastnosti a vztahy skutečnosti, činnosti, cíle a ideály, jevy společenské i přírodní). Hodnoty člověk přisuzuje věcem z pohledu vlastního prospěchu, nebo z hlediska prospěchu celé společnosti. Ze svého nejbližšího sociálního prostředí mnohdy jedinec hodnoty přejímá, jsou tedy získané. Postupně si tak jedinec vytváří tzv. hodnotové mapy, které se postupně stávají součástí jeho individuálního hodnotového systému. Hodnotový systém se nejvíce mění především v dětství a v období adolescence. V dospělosti se mění jen zřídka, protože přestavba hodnot probíhá na základě opakovaných zkušeností v relativně dlouhém čase. Existují jakési obecně platné hodnoty, jako je zdraví, práce, rodina, přátelství, vzdělání, peníze apod..

Hodnoty dělíme na materiální (majetek, jídlo, bydlení), sociální (láska, přátelství, spolupráce) a duchovní hodnoty (morální, intelektuální a estetické). Hodnotová orientace je nedílnou součástí jedné ze základních struktur osobnosti, struktury aktivačně motivační. Hodnotová orientace ovlivňuje přístup jedince k sobě samému i k okolnímu světu. Je výsledkem společenského působení. Vyjadřuje, čeho si člověk váží a co je pro něj důležité, ovlivňuje jeho konkrétní jednání v různých situacích.

Ideály

Ideály jsou součástí hodnotového systému člověka a představují určitý cíl jedince. Ideál je ztělesněním toho, čím se člověk může a snaží stát. Je tedy stimulem a regulátorem vývoje. Ideál nám pomáhá rozhodovat se, hodnotit naše životní situace a zkušenosti. Je považován za osobitý cíl, protože vzniká v rozporu mezi tím, co je a co má být. Ideál znamená určitou mentální nebo názorovou zcela subjektivní představu, která je jedincem pozitivně hodnocena a žádána. Ideály vznikají v průběhu života jedince a jsou získávány vlivem sociálního prostředí, zj. od lidí, které jedinec považuje za svůj vzor, se kterým se identifikuje. Na tomto základě vznikají tzv. ideální představy o tom, jak by člověk chtěl svůj život žít a proč by ho chtěl tak žít.

Zájmy

Zájem představuje trvalejší zaměření člověka na určitou oblast předmětů nebo jevů. Zájem se postupně v životě člověka vyvíjí jako určitý specifický soubor vnitřních motivů, který se u jedince objevuje opakovaně. Zájem je tedy tendence k určité výběrové aktivitě. Projevuje se v zaměřenosti, pozornosti myšlenek a úmyslů, proto je zájem rozhodujícím parametrem ve směru motivačního zaměření každého jedince. U zájmu lze sledovat tři stránky osobnostních reakcí, a to: obsahovou (zájem o něco, výběr), citovou (náklonost k něčemu, záliba v něčem) a snahovou (úsilí o aktivizaci, která směřuje k dosažení cíle) (Smékal V., 1989).

Motivace ke vzdělávání odsouzených ve výkonu trestu

Základní podmínkou motivace pro vzdělávání v dospělém věku je dobrovolnost a uvědomění si potřeby naučit se něco nového. Pokud sám jedinec zaměří své motivy ke vzdělávání, je položen základ pro efektivní osvojování si nových poznatků a dovedností. Zde narážíme na rozepři již v základním faktoru ovlivňující úspěšné další vzdělávání. Odsouzení jsou zpravidla ve VTOS nedobrovolně a jejich účast na vzdělávacích aktivitách je v rámci zacházení povinná. Je tedy v zájmu odborných pracovníků věznic, odsouzené motivovat, aby se z povinnosti stala činnost, kterou si vězeň podle svých potřeb zvolí sám.

Účast na vzdělávání v dospělém věku ovlivňuje několik faktorů. Prvním z nich je společenské klima a společenský rámec ve vztahu k učení. Jak již bylo uvedeno, vzdělávací aktivity jsou ve VTOS povinně volitelné (jedinec si musí vybrat z nabídky aktivit věznice). Vzdělávací povinnost má každý odsouzený, vězni příslušné věznice či oddělení tedy stejného sociálního zařazení, mají stejné možnosti a nabídky vzdělávacích aktivit.

Druhým faktorem jsou epochální témata a výzvy. Vzdělavatelem ve věznici bývá zpravidla pedagogický pracovník. Je potřeba, aby obsah vzdělávací aktivity byl pro odsouzené zajímavý a upoutal jeho pozornost, uspokojil jeho potřebu nových informací k danému tématu

Dalším činitelem pro úspěšnou motivaci ke vzdělávání je okolí člověka a vztahy. VTOS probíhá v uzavřené komunitě institucionálního zařízení. Vliv odsouzených mezi sebou je výrazný často i nevědomý. Vězni ve VTOS společně tráví řadu měsíců až několik let, čímž se vytrácí vliv vnějšího prostředí a původních vztahů. Z těchto důvodů je také povinnou částí programu zacházení podpora vnějších vztahů.

Jako čtvrtý faktor - životní situaci. Důvod pro umístění pachatele do věznice zpravidla zapříčinila právě jeho životní situace, která ho vedla k spáchání trestného činu. Cílem VTOS je změnit nebo ovlivnit chování odsouzeného, aby změnil své chování a jednání po propuštění z vězení, zj. pak změnil svůj způsob života, který ho vedl ke kriminálnímu chování. S životní situací dospělého člověka souvisí čas, který by mohl vzdělávání věnovat. V prostředí VTOS není čas překážkou, ba naopak. Volného času ve věznici ke studiu je dostatek a navíc vzdělávání ve věznicích je bez finančních nákladů spojených samotného uživatele s výjimkou poplatku za vysokoškolské studium.

Posledním faktorem a neméně důležitým je osobnostní charakteristika člověka. Autor uvádí několik osobních charakteristik, které ovlivňují přístup ke vzdělávání. Jsou jimi zájmy člověka, zkušenosti s učením a se školou, jeho styly učení, sebevědomí, zodpovědnost za sebe, snaha rozvíjet vlastní schopnosti, získávat nové poznatky, schopnost udržet si pracovní místo anebo získání výhodnějšího, žádanějšího zaměstnání.

Motivy jsou u každého dospělého jedince různé. Vzdělání dospělých vychází z respektu vlastních motivů člověka. Motivem může být touha sociální prestiže a uznání, získání uznání blízkých osob, zvídavost, radost z poznání, použitelnost něčeho nového při řešení problémů. Většinou se jedná o celý komplex motivů, který se vyvíjí a mění, nedá se tedy jednoznačně charakterizovat. Motivy ke vzdělávání se odvíjí od rané zkušenosti ve školním prostředí, od výsledku učení, zkušenosti a pocitech s tím spojené. Právě tato zkušenost spojená s počátečním vzděláváním ve škole často dospělé jedince odrazuje od dalšího vzdělávání. Stejně tomu tak je u odsouzených, kteří mají školu spojenou s negativními zkušenostmi a pocity. Motivace je také spojená s vlivem sociálního zázemí, z čehož vyplývá, že motivace v různých sociálních prostředích není stejná.

,,Rozhodující fakt je, že učení se dospělých probíhá ne hlavně za účelem uspokojení poznávacích zájmů, ale v důsledku potřeby řešit konkrétní problémy“ 

Na základě výzkumů provedených v různých zemích světa se dá sestavit tato typologie motivů pro další vzdělávání dospělých.

Významnou roli pro motivaci má sociální kontakt. Člověk navazuje kontakty, snaží se je rozvíjet, pochopit své vlastní problémy i problémy druhých. Dospělý má potřebu sociální pozice, snaží se ji potvrdit a zlepšit. Jedinec vyhledává společenské a skupinové aktivity, vytváří si s lidmi vztah přátelství, což je pro člověka přirozenou potřebou. Důležitým motivem jsou sociální podněty vyplývající ze snahy udržet si prostor bez každodenních tlaků a frustračních pocitů. Zajištění nebo rozvoj vlastní profesní pozice v zaměstnání se řadí pod profesní důvody. Zájem o participaci na politickém a komunálním životě podněcuje člověka k dalšímu učení se. Hlavním důvodem je zlepšení svých schopností pro komunální rozvoj. Dalším motivem je vnější očekávání, kdy jedinec následuje doporučení blízkých osob, přátel, ale i zaměstnavatele, sociálních pracovníků apod. Posledním uvedeným motivem jsou kognitivní zájmy, které vychází z vlastní hodnoty znalostí člověka a jejich získávání. Tato motivace je pokládána za stěžejní dobrovolné vzdělávání dospělých.

Motivace dospělých lidí je rozdílná dle věku, pohlaví, socioekonomického statusu, dosaženého vzdělání a životních okolností (počet dětí, rodinný stav, město – vesnice). Mladší dospělí mají motivaci k dalšímu učení více spojenou s výkonem profese, u starších lidí se objevuje motivace spojená s trávením volného času.

,,S vyšším věkem a sociálním statusem dochází k orientaci na uspokojení vyšších potřeb. Výše statusu, příjmů a vzdělání pozitivně ovlivňuje vznik kognitivních motivů atd. „

Prvky motivující a demotivující ve vzdělávacím procesu

Z pedagogické praxe známe prvky motivace, které člověka motivují, tedy ovlivňují kladně, anebo prvky demotivující, které naopak aktivitu člověka utlumují.

Na rozvoj učební motivace působí vnější činitelé, zj. odměny a tresty, které se využívají především ve vzdělávání dětí a mládeže, ale také ve VTOS. V působení na dospělého jedince se může uplatnit motivace odměnou materiální a psychickou. Pro dospělého člověka jsou materiální odměnou především finance, pěkné auto, bydlení, dovolená apod., ve VTOS se může jednat o materiální odměnu např. v podobě přijetí balíčku. Do oblasti psychických nebo duševních odměn řadíme pochvalu, uznání, vděk, pracovní uplatnění nebo povýšení atd. Odměna má tedy zabezpečit uspokojení nějaké životní potřeby nebo zážitek z vlastní úspěšně odvedené práce a má povzbudivý účinek k další vzdělávací činnosti.

V prostředí věznice jsou odměny jako zdroje motivace omezené. Pokud hovoříme o odměně spojené s dalším vzdělávání, které pomůže jedinci se lépe zařadit do pracovního procesu, jeho odměna a zároveň i výsledek vzdělávací činnosti se projeví až po propuštění. Motivačním činitelem pro vzdělávací aktivitu může být ve VTOS např. předběžné propuštění za řádné chování odsouzeného, navýšené kapesné, povolení návštěvy navíc. K udělení odměn ve VTOS je potřeba, aby si odsouzený plnil své povinnosti a aktivně se podílel na programech zacházení, takže také na vzdělávacích aktivitách. Odměnou pro odsouzené jsou také návštěvy blízkých nebo příjem balíku. Tyto odměny jsou upravovány Zákonem č. 169/1999 o VTOS a z důvodů řádného plnění si svých povinností, můžou být odsouzenému poskytnuty.

Prvky demotivující ovlivňují nejen proces vzdělávání samotný, ale také osobnost jedince. Mezi demotivující prvky patří frustrace spojená s učením, ale také s uspokojováním potřeb člověka, motivační konflikty, pocity zbytečnosti, nadměrná motivace, nuda anebo strach ve škole nebo v jiné instituci (Metodický portál, inspirace a zkušenosti učitelů, Problémy s žákovskou motivací ).

Vnitřní a vnější motivace odsouzeného

M. Van Watersová uvádí, že vzdělávání ve školách a ve vězení má mnoho společného. Obě instituce jsou své vlastní vnitřní světy, jejichž úkol je připravovat své svěřence na vstup do života, ale které zůstávají stranou života, který žije běžná komunita či společnost.

Vězení je samozřejmě rozdílné, odsouzení nemohou učení uniknout, nikdo nemůže být vyloučen, ti, kteří odejdou bez výbavy pro úspěšné fungování ve společnosti, se do instituce opět vrátí. Navíc slabomyslní a nadaní se vzdělávají pohromadě.

Vzdělávání odsouzených má být založeno na jasných a smysluplných myšlenkách, které probouzejí v odsouzeném chuť si je osvojovat.

„Nic není v současném vzdělávání tak potřebné jako jasné myšlenky (ideas), které slouží jako stimul...“.

Watersová se tedy staví spíše na stranu vnitřní motivace, která má odsouzeného přimět k tomu, aby se zajímal o vzdělávání. Konkrétně jde o to, aby vzdělávání obsahovalo jasné myšlenky, které by odsouzeného zaujaly a do učení „vtáhly“.

Podnětem či stimulem ke vzdělávání nemyslí Watersová odměnu za výkon, ale proces, kdy vnější stimuly vyvolané učitelem vyvolávají odpověď učícího se v souladu se záměry učitele. Odměnu, jako motivaci tím Watersová nevylučuje, ale považuje ji za symbol něčeho hlubšího, co motivuje odsouzeného ke vzdělávání. Watersová tím ukazuje k motivaci ke vzdělávání, která nemůže být založena pouze na vnějších odměnách a trestech, ale do které výrazně zasahuje osobnost vyučujícího a způsob představování myšlenek, které učení obsahuje.

Motivační činitelé ve výkonu trestu odnětí svobody

Motivační činitelé ve výkonu trestu odnětí svobody jsou upravovány, jednak Zákonem č. 169/1999 Sb. a Vnitřním řádem věznic, které specifikují odměny podle vnější diferenciace věznic (jiné odměny lze dosáhnout ve věznici s dohledem a jiné ve věznici s ostrahou).

Všechny odměny vycházejí ze Zákona o výkonu trestu odnětí svobody. Odměny jsou udělovány odsouzeným, kteří svých chováním nebo příkladným činem projevují svůj přístup k povinnostem ve VTOS a značně se podílí na naplňování cílů věznice.

Jelikož jsou vzdělávací aktivity povinnou součástí programu zacházení, jsou motivační faktory pro vzdělávání stejné jako pro plnění si ostatních povinností spojených s výkonem trestu. Odměnou pro odsouzené je např. pochvala, prodloužení doby trvání návštěvy až na 5 hodin, povolení jednorázového nákupu potravin, zvýšení kapesného o jednu třetinu na tři měsíce, věcná nebo peněžitá odměna ve výši 1000 Kč, rozšíření osobního volna pro účely kulturní zájmové nebo sportovní aktivity, povolení opustit věznici na 24 hodin a přerušení výkonu trestu (Zákon č. 169/1999 Sb.).

Protože dotazníkové šetření výzkumné části této práci bylo provedeno ve věznici Příbram, která je profilována jako věznice s ostrahou, popíši zde motivační činitelé podle Vnitřního řádu pro odsouzené zařazené k výkonu trestu do věznice s ostrahou.

Možnosti motivačních činitelů pro prostupnou diferenciační skupinu 1. (diferenciace podle plnění si povinností a vykázané aktivity na programu zacházení):

a) Přeřazení do věznice s mírnějším režimem
b) Podmíněné propuštění
c) Udělení odměny podle § 45 odst. 2 Zákona č. 169/1999
d) Opuštění věznice z důvodu návštěvy rodiny
e) Účast na aktivitách programu zacházení mimo věznici
f) Jednorázový nákup do výše 800 Kč
g) Povolení návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly zaměstnanců věznice
h) Účast na akcích pořádaných mimo věznici
i) Sledování televizních pořadů do 24 hodin
j) Používání dalších věcí pro aktivity programu zacházení

Motivační prostředky jsou stejné pro všechny prostupné diferenciační skupiny programů zacházení. Rozdílné je pouze částky jednorázového nákupu. V 1. skupině je možné povolit nákup do 800 Kč, v 2. skupině do 600 Kč a ve 3. skupině do výše 400 Kč. Druhý rozdíl je v hodinovém rozsahu sledování televizních programů. V 1. skupině lze za odměnu sledovat televizi do 24 hodin, v 2. skupině do 23 hod a v poslední skupině do 22 hodin.

Vedle odměn je potřeba uvést kázeňské tresty ve věznici s ostrahou, které jsou opět upravovány Zákonem č. 169/1999 Sb. a vnitřním řádem věznic. Kázeňské tresty jsou udělovány odsouzeným, kteří porušují zákonem stanovaná pravidla a povinnosti ve výkonu trestu a označují se jako kázeňské přestupky. Kázeňský trest se neukládá odsouzenému, s kterým byl jeho kázeňský přestupek projednán a tím již dosaženo požadovaného cíle.

Kázeňskými přestupky podle zákona jsou: důtka, snížení kapesného o jednu třetinu na dobu třech měsíců, zákaz přijetí jednoho balíku v kalendářním roce, pokuta až do 1000 Kč, propadnutí věci, umístění na uzavřené oddělení až do výše 28 dnů, celodenní umístění do uzavřeného oddělení nebo do samovazby až do 20 dnů, odnětí výhod. Kázeňské tresty lze také udělit na zkušební dobu tedy podmíněně. Odsouzenému musí být umožněno, aby se ke kázeňskému trestu vyjádřil. Za kázeňský přestupek lze uložit pouze jeden kázeňský trest s výjimkou trestu propadnutí věci (tento trest lze uložit současně s jiným kázeňským trestem) (Zákon č. 169/1999 Sb.).

Odměny jsou ve Vnitřních řádech věznic nazývány jako motivační činitelé, kdežto kázeňské tresty stojí jako samostatná kategorie pravidel a nařízení, které jsou udělovány odsouzeným při porušování a nedodržování povinností spojených s VTOS. Odměny i tresty však podle odborných publikací patří do faktorů vnější motivace.
V dostupné literatuře jsem nenašla konkrétní popis činností nebo cílů, jak se podporuje u odsouzených vnitřní motivace. Podle prostudované literatury a legislativy je vnitřní motivace včetně vnitřní motivace ke vzdělávání podporována a rozvíjena především prostřednictví programu zacházení v speciálně pedagogických aktivitách, v zájmových aktivitách, v aktivitách na utváření a podporu vnějších vztahů a v dalších terapeutických programech. Vnitřní motivace je rozvíjena současně s naplňováním cílů trestu odnětí svobody (změna osobnosti, změna chování pachatele, rozvoj odpovědnosti, změna životního stylu odsouzeného apod.).