Sidebar

19
, říj

BLOGEE
Typography

K dosažení "resocializace = nápravy" u odsouzených je potřeba vykonat mnoho opatření. Ne vždy se daří. Nad některými vězni lze jen zlomit hůl. V první řadě je potřeba odsouzené vhodně diferencovat a neméně důležitá je také kvalitní realizace tzv.programů zacházení. Jenže! Jakými aktivitami programu zacházení probíhá resocializace osob ve výkonu trestu odnětí svobody?

 

Každý člověk se svobodou zachází podle svého vědomí a svědomí, podle úrovně inteligence nebo úrovně vzdělání. O svobodu se můžeme připravit svým protiprávním chováním a jednáním vůči společnosti. Člověk, který páchá takovéto činy, se potom dostává za zdi věznice.

Historie vězeňství

,,Dějiny trestů i trestu odnětí svobody jsou dějinami krutosti a nesmírného utrpení. Pouze postupně proniká zásada, že trest má být účelný a nemá způsobovat zbytečné utrpení. Proto se prvek represe časem zmírňuje a do popředí vystupuje zásada nápravy a převýchovy odsouzeného a preventivní působení na ostatní členy společnosti“.

V průběhu dějin lidstva docházelo k ukládání různých druhů trestů. Jejich povaha byla ovlivněna vývojem soudnictví, práva a pojetím lidských práv. Postupem doby se ale pohled na trest a trestání humanizoval. V nejstarších dobách měli moc trestat a soudit jen ti nejvyšší – náčelník, král, popřípadě rada starších.

Ve starověku byly charakter a výše trestu určovány na základě společenského postavení, ale také míry přečinu. Svobodným mohla být udělena konfiskace majetku, pokuta, zabavení občanského majetku, vyhnanství, tělesný trest nebo i smrt. Trestem, který se svým způsobem blížil trestu odnětí svobody, bylo otroctví. Rozsudkem trestního soudu se stal odsouzený otrokem. Otroctví znamenalo zbavení osobní svobody a lidských práv.

K trestu odnětí svobody odsuzovalo až v době císařství. Nejdříve nebyly pro vězení vyhrazeny ani stavěny žádné speciální prostory. Pachatelé čekali na výkon trestu v podzemních sklepech, jeskyních a hladomornách. Ke zřizování veřejných budov, ve kterých byli odsouzení střeženi, docházelo teprve později. Třetí římský císař Tulis Hostílius postavil jako první v Římě objekt Robur, ve kterém byli provinilci hlídáni. Později se z tohoto objektu vyvinul objekt vězení. První nařízení o vězeňství vydal Theodosius II. Nařízení obsahovalo vše o provozu a udržování vězení, kontrole vězení a dozoru ve vězení. Určil způsob zacházení se zadrženými, stanovil náklady na údržbu vězení a poprvé uplatnil prvky kategorizace. Vydal nařízení oddělit ženy od mužů.

Ve středověku byly používány podobné tresty jako ve starověku. Nejčastěji to byl peněžitý trest, trest zmrzačení těla a trest smrti. V některých zákonech tohoto období se již objevuje také trest odnětí svobody.

„Saské zrcadlo (1230) uvádí uvěznění jako samostatný druh trestu. Zákon anglického krále Edwarda III. vydaný v roce 1349 hrozil zavřením a přísným trestem vězení těm osobám bez výdělku, které nebyly ochotny přijmout práci za mzdu. Ruský zákoník z roku 1649 již také znal trest vězení, např. za běžnou krádež byly 2 roky, za opakovanou krádež 4 roky odnětí svobody".

V období pozdního středověku se už objevily různé druhy středověkého vězení. Vězení dlužníků byly zpravidla organizované ve veřejných budovách. Vybavení zde bylo minimální, o vězně se téměř nestarali, epidemie a smrt hladem zde byla velmi častá. Vězení zeměpánů byly v sídle zeměpána a sloužily k potrestání poddaných.

Puzzled 003

Temnice bylo vězení v temných sklepech radnic. Bývaly špinavé, přeplněné s mučícími nástroji jako např. pouta a okovy na ruce i nohy, železný popruh na tělo přikovaný ke stěně.

Vojenské věznice byly rozděleny na kasematy (v hradech), trestnice a kárnice veřejných budovách. Odsouzení, kteří byli vězněni v kasematech, byli využíváni k práci při stavbách opevnění nebo jiných veřejných pracích. Trestnice sloužily k výkonu trestu vojáků, kteří se dopustili lehčích trestných činů. Do kárnic se umísťovaly k výkonu trestu ženy .

Církevní vězení se dělily na vězení kajícníků, vězení inkvizice, klášterní vězení a tajné vězení. Odsouzení byli většinou izolováni od ostatního světa bez jakýchkoliv potřeb a věcí, ponechána jim byla pouze modlitební knížka. Toto vězení bylo pomstou za zpronevěření se církevním hodnotám.

Hradní vězení představovalo zajetí na hradě nebo pevnosti. Většinou byli tímto způsobem vězněni šlechtici, kteří se provinili proti králi, někdy ale i samotní králové. K dispozici jim zde byly pohodlně zařízené pokoje a všechny dostupné potřeby.

Galeje byly zřizovány hlavně s cílem využít pracovní sílu odsouzených. Vězni byli přikováni v řetězech. Nejdříve byla síla galejníků využívána při veslování na lodích galerách, později i k jiným druhům těžké práce např. k výstavbě cest a kamenolomech.

Pro feudální trestní právo byla  charakteristická snaha o fyzickou likvidaci viníka. V tomto období vznikala velká množství vězení, která sloužila téměř výhradně jako vyšetřovací vazba a k bezpečnostním cílům. Začaly se ale také objevovat vězení určená přímo k výkonu trestu odnětí svobody. Řídila je moc církevní, šlechta a panovník. S rozvojem měst byla doplněna městskými vězeňskými pravomocemi. Cílem těchto vězení byla nemilosrdnost trestního procesu, tortury (dokazování), uložení trestu a trest vykonání rozsudku (hlavními tresty byl trest mrzačení údů a trest smrti). Nová ideologie trestání se prosazuje až s nástupem osvícenství.

Osvícenství přichází s myšlenkou humanizace trestu a trestání. Apeluje na to, aby byla v zákoně zakotvena i určitá ochrana pachatele. Především ale hlásá právo na život člověka jako základní občanské právo. Pro koncepci trestního práva vytvořili dvě hlavní zásady:

1. žádný trestný čin bez zákona (čin, který není uveden v zákoně není trestným činem)
2. žádný trest bez zákona (pachatel může být potrestán jen takovým trestem, který je uveden v zákoně)

Na této osvícenské filozofii pak stavěla tzv. klasická škola, jejímž zakladatelem je považován italský markýz Cessare Beccaria. Jeho dílo „O zločinech a trestech“ vycházelo z požadavku úměrnosti mezi trestem a trestným činem. Účelem trestu není podle něj způsobovat utrpení, ale chránit společnost. V případě stejných trestných činů by měl následovat stejný trest. Těmito myšlenkami bylo ovlivněno i zákonodárství osvícenského absolutismu. Dochází ke kodifikacím trestního práva. Za vlády Josefa II. byl vydán Všeobecný zákoník o zločinech a trestech (v r. 1787), který byl silně ovlivněn myšlenkami Beccaria. Vycházel ze zásady úměrnosti trestného činu a trestu, zrušil torturu (mučení, které mělo vést k přiznání), mrzačící tresty a trest smrti nahrazoval nucenými pracemi. Jediným nedostatkem bylo, že obsahoval kruté tělesné tresty.

Na trest vězení začínalo být pohlíženo ve větší míře z hlediska možnosti převýchovy potrestaného. Trest se prováděl v obyčejném nebo krutém vězení. Zločiny byly trestány těžkým nebo prostým žalářem. V 18. století společnost zjistila, že ani sebe přísnějšími tresty se nedosahují prospěšné změny v chování. Funkce odstrašení je proto uplatňována v souladu se zásadou proporcionality mezi trestem a trestným činem.

V 18. a 19. století se rozšiřuje pojetí trestu věznění a nabývá na významu. S nárůstem zkušeností a poznatků s ukládáním a vykonáváním trestů došlo ke vzniku samostatné vědní disciplíny-penologie, která je nejčastěji vymezována jako věda o trestu a trestání a jejich účincích. Hledá se co možná nejúčinnější penologický systém, jehož prostřednictvím by se výkonem trestu dosáhlo potřebné převýchovy odsouzeného. Penologické systémy do svých zásad v průběhu svého vývoje vstřebávaly stále více se rozšiřující poznatky o člověku, jeho psychice, chování, výchově, fungování v sociálním prostředí a také poznatky z oblasti psychopatologie.

Koncem 19. století a počátkem 20. století s rozvojem nových poznatků se intenzivně vyvíjejí snahy o další zdokonalování systému výkonu trestu odnětí svobody. Jsou zřizovány otevřené nebo polootevřené věznice a diagnostická střediska. V těchto otevřených nebo polootevřených věznicích se pokoušelo vyhnout nežádoucím vlivům uvěznění, které ztěžují opakované zařazení jedince do společnosti. Úkolem diagnostických středisek bylo zkoumání individuálního případu, analýza osobnosti odsouzeného, jaká byla příčina spáchání trestného činu. Na základě těchto poznatků se vypracovaly postupy zacházení s odsouzenými a cíle zacházení tak, aby vedly k nápravě odsouzeného.

V tomto období se také začaly rozšiřovat možnosti vzdělávání, které umožňuje získat různou úroveň profesní přípravy jako je zaučení, vyučení a krátkodobé rekvalifikační kurzy .

Historie českého vězeňství

Za přestoupení proti platným zákonům bylo prakticky až do konce středověku vykonáváno trestání pouze fyzickými tresty nebo trestem absolutním a to i za prohřešky relativně méně významné. Zákaz mučení při výslechu vydala až Marie Terezie, která byla pod vlivem francouzského osvícenství. Podle Páníčka (1970) i přes toto ustanovení spali vězni na neohoblovaných, holých prknech až do roku 1815, kdy začali dostávat slamníky. Vězněni byli s nedostatečnou stravou a v nevyhovujících hygienických podmínkách. Málo kdo v těchto podmínkách přežil více než tři roky. Na přelomu 17. - 18. století díky reformám Josefa II byli pachatelé lehčích trestných činů izolováni v obecních domech, které sloužily zároveň jako starobince, chudobince, ústavy pro choromyslné nebo nemocnice. Tehdejší společnost ještě nerozlišovala odlišnost klientů těchto tzv. sociálních zařízení, důležitá pro ně byla potřeba umravnění a izolovanost od těchto lidí.

Trest odnětí svobody se vyvinul až teprve mnohem později a to v přibližné podobě, jak ho známe dnes. V roce 1803 přebírá a dál rozvíjí vymoženosti Josefínského zákoníku „Zákoník o zločinech a těžkých policejních přestupcích.“ Trestní odpovědnost je vyloučena pro nedostatek věku (do 14 let), při nevědomosti, nedbalosti, nepříčetnosti, při náhodě a donucení. Trestný je návod, pomoc i pokus. Za zločiny ukládá tento zákoník žalář (dočasně nebo doživotně), oběšení a trest smrti. K řádnému rozlišení vězněných osob (oddělení žen a mladistvých od mužů a méně narušených od více narušených osob) došlo až v r. 1823 v Praze, založením první státní Svatováclavské trestnice.

Významnou postavou v historii českého vězeňství byl ve 2. polovině 19. století páter František Josef Řezáč, který působil ve věznicích.

„Při nápravě zločinců i při předcházení zločinům věřil F. J. Řezáč především v moc výchovy a vzdělání. Vězeň má přestat být pouhým nástrojem pomsty společnosti, významná úloha má připadnout především učiteli, který má využívat poznatků pedagogiky a nikoliv užívat náhodného prakticizmu. F. J. Řezáč psal i o příčinách zločinnosti, za ně považoval nízký stupeň vzdělání, poměry rodinné, občanské, státní a církevní. Neopomněl ale ni příčiny vnitřní, spočívající v osobnosti pachatele. Uvažoval i o systému trestání a dokonce přemýšlel o alternativních trestech".

V tomto období se také začalo na území habsburské monarchie včetně Čech, Moravy a Slezska rozvíjet vzdělávání vězňů, zejména mladistvých a sociální pomoc při propouštění, došlo k zestátnění soudnictví a vězeňství. Trest odnětí svobody byl odstupňován na vězení a tuhé vězení a žalář a těžký žalář. Rozdíl spočíval hlavně ve stravování, odívání, poutání a zařazování trestanců do pracovní činnosti. Trestanci byli určitou dobu umísťováni na samotné cele a zbytek trestu ve společné vazbě. Později byli rozdělováni do třech kázeňských tříd podle stupně zločinnosti a dosažené nápravy. Tyto třídy měly různé míry přiznávaných zvýhodnění (např. návštěvy). Všichni trestanci se museli účastnit bohoslužeb a vykonávat přidělenou práci. Jejich činnost a chování upravoval „Domácí řád“. Jeho porušení bylo trestáno např. uložením půstu, samovazby, temnice nebo tvrdého lože.

Po vzniku Československé republiky se zdokonalila organizace, správa i legislativa vězeňství. Vězeňský režim byl postupně zmírňován, trestanci se začali rozdělovat do tří disciplinárních tříd. V r. 1928 již existovalo v Československé republice šest mužských trestnic k výkonu trestů od 1 roku až po doživotí. Z toho byly dvě trestnice pro prvotrestance a polepšitelné recidivisty (v Plzni a Leopoldově), dvě trestnice pro nepolepšitelné trestance (v Kartouzech a Ilavě), trestnice pro choré a invalidní trestance (na Mírově) a trestní ústav pro mladistvé do 20 let s trestem nad 6 měsíců (v Mikulově). Existovala také samostatná ženská trestnice s oddělením pro mladistvé. Věznice byly v období za první světové války v zbědovaném stavu. Věznice ani trestnice se nijak neopravovaly, budovy i zařízení byly velmi sešlé.

Vězni byli vedeni k sebeobsluze, osobní hygieně a pracovním činnostem. Pracovní činnosti probíhaly ve věznicích nebo soukromém sektoru, velmi často ale i v rodinách dozorců pro jejich soukromé účely. Ve věznicích byly zřízeny knihovny, vězni mohli odesílat dopisy v neomezeném množství a také měli možnost přijímat návštěvy. V některých věznicích měli odsouzení možnost vyučit se řemeslu. V rámci kulturně mravního působení na odsouzené docházeli do věznic i lektoři, kteří přednášeli o zdravovědě, historii a jiných zajímavých poznatcích nebo oborech. Pořádaly se pro ně i zájmové kroužky, poslech rozhlasu a promítání filmů.

V období nacistické okupace byl rozvoj vězeňství na území protektorátu Čech a Moravy přerušen. Veškeré vězeňství bylo podřízeno německé státní správě, většinou pod dozorem gestapa. Obsazeny jimi byly všechny věznice a jejich přilehlé prostory, které byly využívány k pracovním činnostem odsouzených. V r. 1945 po okupaci Československa byla snaha navázat na předválečné tradice.

„V té době se ve věznicích nacházelo mnoho kolaborantů, zrádců, příslušníků SS a gestapa, úředníků německé správy a německého obyvatelstva, které doposud neopustili československé území. Do věznic se tedy umísťovaly osoby, které se zvlášť hrubým způsobem během války provinily proti lidskosti, podílely se na likvidaci a utrpení příslušníků našeho národa anebo spolupracovaly s nacisty“.

V roce 1953 byl vydán Řád nápravných zařízení. Tento řád stanovuje podle vzoru Sovětského svazu strukturu nápravných zařízení. Nápravná zařízení jsou členěna podle stupně střežení na šest typů. V roce 1955 byl vydán Řád pro nápravně pracovní tábory, který stanovil čtyři typy táborů k využívání vězeňské práce. Jednotlivé kategorie odsouzených byly odděleně zaměstnávány i ubytovány. Zvláštní kategorií byly kategorie tzv. třídních nepřátel. Tito vězni byli zařazováni na zvlášť fyzicky namáhavé a méně placené práce, trest vykonávali ve velmi přísných podmínkách. V polovině 60. let se stal z hlediska mezinárodních požadavků na vězeňství československý vězeňský systém neudržitelný.

Vydáním zákona č.59/1965 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody byli odsouzení zařazováni do tří nápravně výchovných skupin. Vzdělávání vězňů se stává nedílnou součástí programů zacházení. Odsouzení můžou odebírat tisk a navštěvovat zájmové kroužky, a to dramatický, tělovýchovný, cizojazyčný (zaměřený na základy ruského jazyka), hudební a pěvecký, literární a výtvarný. Postupně se tedy výkon trestu dostával k pojetí zaměřenému na nápravu odsouzených. V tomto období se od úseku ostrahy oddělil úsek výchovy. Podle nového zákona mohli do vězeňství vstupovat středoškolsky a vysokoškolsky vzdělaní odborníci jako vychovatelé, sociální pracovníci, pedagogové a psychologové. V rámci vězeňské reformy začal rozvíjet svou činnost Výzkumný ústav Penologický, který se zabýval možností nápravy vězněného pachatele a studiem jeho osobnosti. Normalizační opatření ve vězeňství vyvrcholila v 80. letech, což se projevilo zrušením Výzkumného ústavu penologického.

Po roce 1989 zasáhly české vězeňství demokratické proměny. Prvním důležitým krokem k odstranění důsledků normalizace z 80. let bylo udělení amnestie za trestné činy proti republice a některé další trestné činy. Trest smrti byl zrušen a nahrazen trestem doživotí.

V r. 1992 se začalo se systémovými změnami a vypracováním koncepce pro rozvoj vězeňství. Změny měly svým cílem splňovat podmínky odpovídající Evropským vězeňským pravidlům a tím stále zlepšovat podmínky života v českých věznicích. Cílem koncepce bylo vytvoření moderního vězeňského systému zakotveného v širším systému sociální péče a v systému represivních orgánů, účelem trestu má být společná rehabilitace jedinců, vytvoření účinného systému zacházení s odsouzenými, zajištění kontinuity procesu integrace propuštěného do civilního života a profesní zkvalitnění personálu.

Dnem 01. 01. 1993 byla zřízena Vězeňská služba ČR. Posíleny byly pravomoci ředitelů vazebních věznic a věznic. „V souladu s požadavky na dodržování základních lidských práv a občanských svobod byl vydán zákon č. 293/1993 Sb., o výkonu vazby, který stanovil, že obvinění mohou být podrobeni jen těm omezením, která jsou nutná pro trestní řízení. K prohloubení humanizace a odborného zacházení s odsouzenými byl vydán zákon č.294/1994 Sb., který pozměnil a doplnil zákon č.59/1956 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody“. Na základě této úpravy bylo nově pojmenováno a členěno zařízení pro výkon trestu na věznice s dohledem, dozorem, ostrahou a zvýšenou ostrahou.

Vězeňská služba ČR

Podle zákona č. 555/1992 Sb. je vězeńská služba ČR ozbrojeným bezpečnostním sborem a působí na území České republiky. Je rozpočtovou organizací podřízenou ministerstvu spravedlnosti. Ve stanoveném rozsahu plní úkoly státní správy vězeňství a zajišťuje výkon vazby a výkon trestu odnětí svobody. Plní také funkci orgánu na ochranu právního řádu a ochraňuje společnost před kriminálními jedinci.

V rámci své činnosti plní vězeňská služba podle zákona č. 555/1992 Sb., Zákon České národní rady o Vězeňské a justiční stráži České republiky tyto úkoly:

Spravuje a střeží vazební věznice, věznice ale také ústavy pro výkon zabezpečovací detence. Odpovídá za dodržování podmínek výkonu vazby a výkonu trestu odnětí svobody. Střeží, převádí a eskortuje osoby ve výkonu vazby, výkonu zabezpečovací detence a ve výkonu trestu odnětí svobody. Spravuje a střeží vazební věznice a věznice, ale také ústavy pro výkon zabezpečovací detence. Prostřednictvím programů zacházení působí na osoby ve výkonu trestu odnětí svobody ale také i na některé skupiny osob ve výkonu vazby s cílem vytvořit předpoklady k tomu, aby vedli po propuštění řádný život. Vytváří podmínky pro pracovní a jinou účelnou činnost odsouzených. Poskytují odsouzeným zdravotní péči ve svých zdravotních zařízeních. Plní také další úkoly, které vyplývají z vyhlášených mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána.

Z hlediska obsahu úkolu se podle zákona č. 555/1992 Sb. Vězeňská služba člení na:

Vězeňskou stráž, která střeží a převádí obviněné a odsouzené, střeží objekty vězeňské služby a zajišťuje pořádek a kázeň v těchto místech.
Justiční stráž, která zajišťuje pořádek a bezpečnost v soudních síních a v jiných místech činnosti soudu a Ministerstva spravedlnosti. Její činnost je také zaměřena na ochranu pracovníků soudů při výkonu soudních rozhodnutí, a to jak v budovách soudu, tak mimo ně.

Správní službu, která zabezpečuje ekonomickou, organizační, speciálně výchovnou, zdravotnickou a další odbornou činnost.

Vězeňská služba při plnění svých úkolů spolupracuje a s policií ČR a dalšími orgány státní a místní správy. Řízena je ministerstvem spravedlnosti a to prostřednictvím generálního ředitele vězeňské služby, který mu za činnost vězeňské služby odpovídá.

Odborní pracovníci

Odborní pracovníci se formou práce s odsouzenými podílejí na procesu resocializace prostřednictvím různých odborných a terapeutických činností a aktivit, zejména v rámci programů zacházení, na jejichž sestavování se podílejí. Mezi odborné pracovníky ve věznici se řadí vychovatel, vychovatel – terapeut, speciální pedagog, sociální pracovník a pedagog volného času.

prison artwork barcode

Vychovatel
Je důležitou osobou při práci s odsouzenými. Základním úkolem vychovatele je komplexní vzdělávací, výchovná, preventivní a diagnostická činnost, zaměřená na resocializaci, rozvoj osobnosti a realizaci protidrogové prevence v rámci věznice. Prioritou vychovatele je zacházení s odsouzenými, kteří vykonávají trest ve věznicích nebo vazebních věznicích. Jeho cílem je zejména v součinnosti s psychologem směřovat odsouzené k tomu, aby změnili svůj dosavadní způsob života. Vychovatel provádí také další úkoly a činnosti jako je vedení jmenného a početního přehledu svěřených odsouzených. Vedení osobní karty odsouzených, do kterých průběžně zapisuje plnění programů zacházení a naplňování účelu výkonu trestu. Motivuje odsouzené ke kázni, pořádku a upravenosti ubytovacích prostor. Podílí se na výběru odsouzených k zařazení do práce. Zpracovává návrhy na povolení volného pobytu mimo věznici, účasti odsouzeného na akcích mimo věznici, přeřazení odsouzeného do jiné věznice. Provádí kontrolu balíčků a korespondence, ale také zajišťuje jejich odesílání. Nakupuje s odsouzenými, zajišťuje odsouzeným vycházky. Podílí se na stanovení výše sociálního kapesného u jednotlivých odsouzených. Každý vychovatel má ve věznici na starosti svůj úsek, na kterém zabezpečuje vybavenost, chod a odstranění nedostatků a závad.

Vychovatel terapeut
Práce vychovatele – terapeuta je metodicky řízena psychologem, čímž se mu v náplni své práce značně podobá. Více než polovinu své pracovní doby musí trávit v přímém styku s odsouzenými. Hlavními úkoly tohoto odborného pracovníka je vedení skupinových nebo individuálních terapií a to zejména ve specializovaném oddělení pro výkon ochranné protialkoholní a drogové léčby a léčby patologického hráčství. Volí konkrétní postupy a metody přístupu k odsouzeným, metody léčby. Musí vést alespoň tři speciálně výchovné aktivity programů zacházení. Sledovat změnu chování a účast na odsouzených na těchto programech. Podílí se na vytvoření hodnocení odsouzených pro příslušné instituce. Podílí se na odhalování a zkoumání možných příčin vzniku mimořádných událostí u odsouzených.

Speciální pedagog
Speciální pedagog je poradcem ředitele věznice v oblasti pedagogických aspektů výkonu trestu. Po metodické stránce řídí činnost pedagogů volného času a vychovatelů. Pracuje individuálně nebo se skupinami odsouzených. Mezi jeho další odborné činnosti patří zejména na základě rozhovorů vypracování zpráv o odsouzených. Vypracování pedagogického posouzení a diagnostiku odsouzených v rámci kompletní zprávy, do které zahrne i doporučený program zacházení. V rámci měsíčního plánu zpracovává přehled aktivit programu zacházení s určením času a místa. Spolu s ostatními odbornými pracovníky stanovuje jednotlivým odsouzeným programy zacházení, vyhodnocuje je a aktualizuje je. Pravidelně sleduje účast odsouzených na tomto programu a změny v chování. Pokud dochází k pozitivním změnám, podněcuje je a upevňuje je. Navrhuje opatření, která vedou prevenci a eliminaci vzniku mimořádných událostí ve vztahu k odsouzeným. Může vést některé speciálně výchovné nebo vzdělávací aktivity programu zacházení. Působí v poradně protidrogové prevence. Na základě podnětu odsouzených, zaměstnanců nebo na základě vlastních poznatků provádí orientační pedagogické pohovory, poskytuje pedagogickou poradenskou činnost. Provádí kontrolní činnost.

Sociální pracovník
Cílem sociální práce při zacházení s odsouzenými je zmírnění problémů nebo odstranění možných příčin jejich vzniku a příprava odsouzeného na propuštění. Podle Jůzla (2004) je práce sociálního pracovníka zaměřena především na plynulý přechod odsouzeného do řádného občanského života. Sociální pracovník má povinnost spolupracovat s příslušníky Vězeňské služby a Justiční stráže, ale také s jinými organizacemi, které můžou pozitivně ovlivnit řešení sociálních problémů odsouzených. Jeho práce je zaměřena především na poradenskou činnost a nácvik sociálních zručností zaměřených na podporu prosociálního chování, změnu postojů a celkového chování odsouzeného. Do jeho náplně práce patří také podílení se na vytváření koncepce zacházení s odsouzenými a programů zacházení, výběru odsouzených na pracoviště. Spolu s ostatními odbornými pracovníky rozhoduje o přerušení výkonu trestu u obviněných a povolování volného pohybu. Vypracování sociální diagnostiky, dokumentace. Volba a realizace různých metod a postupů sociální pomoci nebo analýza jejich účinnosti u odsouzeného. Pomoc odsouzeným při řešení partnerských a rodinných problémů. Zprostředkovává kontakt s orgány sociálního zabezpečení a dalšími institucemi Zajišťuje, aby měli odsouzení při propuštění zajištěny osobní doklady.

Jednou z nejčastějších forem pomoci odsouzeným ze strany sociálního pracovníka je vykonávání sociálního poradenství. Jde o poradenství založené na vztahu pomoci, přičemž má snahu podpořit růst, rozvoj, zralost a lepší uplatnění klienta, aby se efektivněji orientoval ve světě a vyrovnal se se životem.

Psycholog
Psycholog je odborníkem, který u odsouzených zaručuje odbornou úroveň realizace programů zacházení a psychologickou činnost. Na základě psychologických diagnóz posuzuje odsouzené a umísťuje je do programu zacházení, který je pro ně vhodný. Na zpracování těchto programů se také sám podílí. Povinně se musí podílet alespoň na jedné z činností speciálně výchovných aktivit. Sleduje chování a aktivitu odsouzených v těchto programech. U odsouzených, kteří vykazují možné příznaky sebepoškozování, odmítají stravu nebo u dalších krizových stavů provádí zvýšenou psychologickou péči. V těchto případech je potřeba jeho spolupráce s lékařem. Podílí se na zpracování průběžného hodnocení programu zacházení, navrhuje vhodná opatření k potlačení mimořádných událostí. Rozhoduje o přeřazení odsouzených nebo přerušení výkonu trestu.

Psycholog hraje také důležitou roli při výběru pracovníků do řad vězeňské služby. Měl by vzbuzovat nejen přirozenou autoritu, důvěru u odsouzených, ale také u zaměstnanců věznice.

Pedagog volného času
Pedagog volného času organizuje volnočasové činnosti pro odsouzené. Jedná se o zájmové, skupinové nebo individuální činnosti. Organizuje různé akce pro odsouzené a musí vést alespoň čtyři aktivity programu zacházení. Je řízen speciálním pedagogem.

Odsouzení ve výkonu trestu odnětí svobody

„Každá lidská společnost si vytváří systém způsobů reagování na situace, kdy jsou nedodržovány nebo porušovány její základní normy, hodnoty a je ohroženo její fungování nebo její samotná existence. Je tomu tak i případě pachatelů trestných činů, kteří svým chováním ohrožují systém hodnot společnosti, normy společenského soužití a fungování společnosti“.

Přijímání odsouzených

Podle zákona 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, může být odsouzený do výkonu trestu odnětí svobody přijat pouze na základě pravomocného a vykonatelného rozhodnutí soudu a nařízení výkonu trestu odnětí svobody (dále jen VTOS). Soud může také vydat příkaz k dodání odsouzeného do výkonu trestu, výzvu k nastoupení odsouzeného k výkonu trestu odnětí svobody pokud je v nástupu z civilního života do výkonu trestu odnětí svobody prodlení. Pokud není k nařízení o výkonu trestu odnětí svobody připojeno písemné vyhotovení pravomocného rozsudku, soud je zašle věznici dodatečně.

Při přijetí do věznice se nejdříve ověřuje totožnost odsouzeného. Pokud odsouzený žádný doklad nemá, může být přijat pouze tehdy, jestliže byla už dříve jeho totožnost ověřena. Po ověření totožnosti je odsouzený seznámen se svými právy a povinnostmi, které ve zde má a je také seznámen s řádem věznice. O těchto poučeních je vyhotoven záznam, který odsouzený podepíše. Je u něho provedena osobní prohlídka s protiepidemiologickými a hygienickými opatřeními.

Odsouzený si u sebe může ponechat písemnosti související s trestním řízením, které je proti němu vedeno, ale také v přiměřeném množství další úřední písemnosti, fotografie, noviny, časopisy a knihy. Povoleno je také nechat si u sebe náramkové hodinky, dopisní obálky a papíry, psací potřeby, ruční mlýnek na kávu, hrnek na nápoje, základní hygienické potřeby a elektrický holící strojek. Věci, které nejsou zákonem povoleny mít u sebe, jsou po dobu výkonu trestu ve věznici uloženy .

„O nástupu odsouzeného do výkonu trestu správa věznice odešle hlášení soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, okresnímu (městskému) policejnímu orgánu příslušnému podle místa pobytu odsouzeného, orgánu sociálně-právní ochrany dětí nebo koordinátorovi péče o občany společensky nepřizpůsobené příslušnému podle místa pobytu odsouzeného, Generálnímu ředitelství Vězeňské služby, vojenské správě, pokud odsouzený podléhá její evidenci, u důchodců a osob pobírajících výsluhový příspěvek nebo příspěvek na službu příslušnému orgánu sociálního zabezpečení“.

Odsouzený je do věznice přijímán na tzv. přijímací oddělení. Ne každá věznice toto přijímací oddělení má. Po uzavření preventivních lékařských vyšetřeních zasílá správa věznice hlášení Generálnímu ředitelství Vězeňské služby, které obsahuje všechny potřebné informace, aby mohlo být rozhodnuto o umístění odsouzeného do konkrétní věznice náležitého typu podle nařízení soudu.

Věznice, do které bude odsouzený umístěn, se vybírá podle nabízených specializovaných programů a také se přihlíží nato, aby byl odsouzený co nejblíže svému bydlišti a mohl tím udržovat sociální kontakty se svými blízkými.

Umísťování odsouzených

Podle zákona 169/1999 Sb. cel jsou do cel umísťováni vždy odděleně muži od žen. Většinou jsou odděleně umísťováni také mladiství od dospělých. Recidivisté od odsouzených, kteří jsou ve výkonu trestu poprvé. Odsouzení za úmyslně spáchané trestné činy od odsouzených za trestné činy z nedbalosti, odsouzení s uloženým ochranným léčením, s duševními poruchami a poruchami chování a pracovně trvale nezařaditelní.

Ve věznici, kam je odsouzený umístěn přijímá odsouzeného vedoucí oddělení výkonu trestu, speciální pedagog, psycholog nebo vychovatel. Nově přijatí odsouzení jsou ubytováni do nástupního oddělení samostatně od ostatních odsouzených, většinou na dobu, která není delší než dva týdny. Odborní pracovníci o odsouzeném zpracují komplexní zprávu, která také obsahuje návrh programu zacházení s odsouzeným. Během těchto dvou týdnů se odsouzený seznamuje s obsahem zákonů a vyhlášky, vnitřním řádem a prostředím, ve kterém bude výkon trestu vykonávat. Po uplynutí této doby je odsouzený většinou do tří dnů předvolán před odborné zaměstnance, kteří mu určí vychovatele a projednají s ním obsah programu zacházení. Z důvodů, které jsou uvedeny ve vyhlášce 345/1999 Sb. může být odsouzený přemístěn do jiné věznice na dobu kdykoliv přechodnou. Do výstupního oddělení jsou odsouzení umísťováni ředitelem věznice na návrh odborných pracovníků na dobu většinou šest měsíců před očekávaným ukončením výkonu trestu.

Podle zákona 169/1999 Sb. mohou být odsouzení umísťováni do čtyř základních typů věznic. Tyto typy se od sebe liší zajištěním bezpečnosti a mírou vnější ostrahy.

Věznice s dohledem
Do tohoto typu věznice jsou umísťovány osoby, které spáchaly trestný čin z nedbalosti a jsou k výkonu trestu odnětí svobody odsouzeny poprvé. Pohyb je v tomto typu věznice umožněn bez omezení. Práce probíhá většinou na pracovištích mimo věznici, kde nad nimi vykonává dohled vychovatel nejméně jedenkrát týdně. Odsouzení se také mohou ve volném čase zúčastňovat sportovních, kulturních a společenských akcí a bohoslužeb mimo věznici.

Věznice s dozorem
Tento typ věznice je určen osobám, které byly odsouzeny za trestný čin spáchaný z nedbalosti a které už byly ve výkonu trestu odnětí svobody pro úmyslný trestný čin. Dále ti, kterým byl za úmyslný trestný čin uložen trest odnětí svobody nepřevyšující dva roky a kteří dosud ve výkonu trestu pro úmyslný trestný čin nebyli. Odsouzeným zde může být ředitelem věznice povolen volný pohyb uvnitř věznice. Ti, kterým není volný pohyb umožněn, se pohybují v prostorech věznice organizovaně. Práce probíhá na nestřežených pracovištích mimo věznici, kde nad nimi vykonává dohled k tomu určený zaměstnanec vězeňské služby nejméně jedenkrát za hodinu.

Věznice s ostrahou
Ve věznici s ostrahou jsou umístěni odsouzení, kteří spáchali úmyslný trestný čin a u kterých nejsou splněny podmínky k zařazení do jiného typu věznice. Pohyb odsouzených je organizován pod dohledem zaměstnance Vězeňské služby. Volný pohyb může být povolen jen výjimečně a to ředitelem věznice. Práce odsouzených probíhá většinou na pracovištích uvnitř věznice nebo na pracovištích mimo věznici, která jsou střežena. Práce může probíhat také na celách. Dohled nad těmito činnostmi je prováděna nejméně jednou za 45 minut. Pokud je u některých odsouzených předpoklad, že nezneužijí práce na nestřeženém pracovišti uvnitř věznice, je jim tato práce umožněna.

Věznice se zvýšenou ostrahou
Sem jsou umísťováni doživotně odsouzení a zvlášť nebezpeční recidivisti. Osoby, které jsou odsouzeny za zvlášť závažný úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody nejméně na osm let a osoby odsouzené za úmyslný trestný čin, které v posledních pěti letech z výkonu trestu nebo vazby utekly. Odsouzení se ve věznici pohybují organizovaně pod dohledem zaměstnance vězeňské služby. Práci vykonávají v prostorech věznice, nebo pokud je to možné, ve svých celách. Dohled nad nimi vykonává zaměstnanec vězeňské služby jednou za půl hodiny. O tom, do jakého typu věznice bude odsouzený zařazen, rozhoduje soud podle závažnosti spáchaného trestného činu a podle osobnosti pachatele.

Vnitřní řád ve VTOS

Vnitřní řád pro odsouzené je vydán v souladu se zněním zákona 169/1999 sb. o výkonu trestu odnětí svobody. Vnitřní řád funguje jako akt ředitele věznice. S obsahem řádu musí souhlasit generální ředitelství Vězeňské služby. Teprve po odsouhlasení nabývá platnosti.

Vnitřní řád je vnitřní normou, popisuje konkrétnější činnosti ve věznici. Je zpracován a formulován srozumitelně a v takovém rozsahu, aby obviněný nebo odsouzený jeho obsahu rozuměl a nemusel se s žádostmi o vysvětlení obracet na jiné osoby. Podle Nařízení generálního ředitele musí být z časového rozvrhu zřejmé, že jsou u obviněných a odsouzených dodržována jejich práva. Jsou zde přesně rozepsány jednotlivé časové údaje povinností, které musí osoby ve výkonu trestu dodržovat. Vnitřní řád je umístěn na celách, v ložnicích a v každém oddílu odsouzených, je k dispozici také v každé vězeňské knihovně, návštěvní místnosti a čekárně. Každá věznice si vnitřní řád sestavuje samostatně na základě metodiky a legislativních kriterií, které je vydáno generálním ředitelstvím Vězeňské služby jako Nařízení generálního ředitele č.4/2011.

Každý vnitřní řád pro obviněné ve výkon vazby a pro odsouzené ve věznici s dohledem, dozorem a ostrahou obsahuje profilaci věznice (adresu a adresu krajského státního zastupitelství, v jehož obvodu se vazba nebo výkon trestu vykonává). Dále obsahuje informace o přijímání obviněných, o umísťování do cel, o stravování. Stravu si obvinění odebírají osobně v jídelně, někteří obvinění si mohou na celách ve vazebních věznicích vařit i čaj a kávu. Následují informace o vystrojování, tj. jakým způsobem probíhá výměna vlastního nebo vězeňského prádla, oděvu, obuvi a výstrojních součástek. Informace o zdravotní péči a péči o zdraví je popsáno, jakým způsobem a kdy se mají hlásit k lékaři, jak se mají chovat v ordinacích lékařů, časový rozvrh ordinačních hodin, informace o způsobu podávání léků, o povinnostech a pravidlech při vycházkách.

Pro odsouzené jsou také důležité informace o posílání a přijímání korespondence, o její kontrole, o využití telefonního automatu, možnosti přijímání návštěv a za jakých podmínek mohou být uskutečněny. Jak často a za jakých podmínek může být přijat balíček, co může obsahovat a jakým způsobem probíhá jeho kontrola. Dále jsou zde uvedeny informace o nákupu potravin a věcí osobní potřeby, možnosti využití duchovní služby, o možnosti uspokojení kulturních potřeb, tj. možnost sledovat televizi a její omezení podle oddílu nebo oddělení, objednávat si knihy, časopisy, půjčovat si společenské hra a knihy. Uvedeny jsou zde také možnosti příjmu peněz bezhotovostní formou a nakládání s nimi, možnost zaměstnání a také jakým způsobem mohou odsouzení využívat ochrany svých práv. Důležité jsou pro odsouzené také informace o pravidlech chování, ty obsahují zásady hygieny, bezpečnosti, ochrany zdraví a požární ochrany, informace o kouření, o zákazu zneužívání omamných a psychotropních látek. Informace o zacházení s obviněnými obsahují obecná ustanovení, ve kterých je uvedeno jakým způsobem a za jakých podmínek jsou odsouzení přemísťováni a přeřazováni, kde a jaké jsou aktivity jednotlivých programů zacházení, co jsou preventivně výchovné, vzdělávací, zájmové a sportovní programy.

Obsahem již zmíněných vnitřních řádů jsou také informace o kázeňském řízení a některá opatření po dobu výkonu vazby a trestu odnětí svobody. Podrobně jsou zde také popsány podmínky ubytování v nástupních a výstupních odděleních, v uzavřených a krizových odděleních, v odděleních pro trvale pracovně nezařaditelné. K těmto oddělením je stanoven ještě jednotlivý řád. Veškerá činnost odsouzených se řídí časovým rozvrhem dne, který je uveden v příloze každého vnitřního řádu.

Práva a povinnosti odsouzených ve VTOS

Odsouzení mají ve výkonu trestu odnětí svobody právo na uspokojování základních sociálních potřeb a poskytování zdravotní péče tzn., odsouzení mají právo na vytvoření podmínek k přiměřenému fyzickému i duševnímu rozvoji a na nepřetržitý osmihodinový spánek. Na dobu, která je potřebná k úklidu a osobní hygieně. Pokud odsouzený nemá svoje hygienické potřeby a ani na ně nemá finanční prostředky, věznice mu je poskytne. Musí mít přiměřené osobní volno a alespoň hodinovou vycházku. Mají právo na stravu a to 3x denně, tady se přihlíží na náročnost a druh vykonávané práce, zdravotní stav a věk odsouzeného a také na jejich kulturní tradice. Na lůžko a prostor, do kterého si může uložit své osobní věci. Ubytovací plocha odsouzených musí být o rozměrech nejméně 4 m². Každý odsouzený obdrží oděv, který bude chránit jeho zdraví a odpovídat klimatickým podmínkám. Pokud je odsouzenému povoleno používat vlastní oděv a obuv, musí být vše hygienicky nezávadné, věznicí je pak během návštěv umožněna jejich výměna (zákon 169/1999 Sb.). Když je odsouzenému povolena vycházka mimo věznici, musí mu být umožněno, aby se oblékl do vlastního oděvu nebo oděvu, který nevzbuzuje pozornost. Za podmínek, které jsou stanoveny předpisy, musí být odsouzeným poskytovány zdravotnické služby, duchovní zabezpečení a nemocenské pojištění.

Právo na udržování nebo případné rozšiřování sociálních vztahů. Rozsah některých těchto práv je podmíněn kvalitou chování, která je posuzována podle toho, jak odsouzení plní svoje povinnosti, které jsou vymezeny zákonem. Čím pozitivnější a aktivnější je jejich chování, tím více jsou v této oblasti jeho práva rozšířena. V opačném případě jsou omezena. Jedná se o právo přijímání návštěv, opuštění věznice na určitý počet hodin. Odsouzený může při jedné návštěvě přijmout nejvíce 4 osoby. Pokud má odsouzený víc jak čtyři děti, toto nařízení se jeho dětí nebude netýkat. Neplnoleté děti do patnácti let mohou odsouzeného navštívit pouze v doprovodu osoby starší osmnácti let zákon (169/1999 Sb.). Dále má odsouzený právo na nákup potravin a na příjem balíčku. Právo na příjem peněz, které mu můžou být do věznice posílány (tyto peníze se ukládají na účet vězněného, který je mu založen a veden věznicí). Právo na ochranu svých práv – tzn., že odsouzení můžou podávat žádosti a stížnosti příslušným orgánům. V určitých případech může být umožněn (na vlastní náklady) telefonický hovor blízké osobě .

Právo na uspokojování kulturních potřeb tzn., na vlastní náklady můžou odebírat tisk, časopisy, knihy nebo si je můžou půjčovat ve vězeňské knihovně. Můžou využívat služeb psychologa, psychiatra, speciálního pedagoga a právníka k řešení svých osobních problémů. Právo na duchovní službu. Mají právo půjčovat si a hrát společenské hry, které má věznice k dispozici (zákon 169/1999 Sb.).

Odsouzení jsou ve výkonu trestu povinni podrobit se omezením, které se týkají některých práv a svobod, které jsou v rozporu s účelem výkonu trestu nebo nemohou být vzhledem k účelu trestu uplatněna. Jedná se o omezení v zachování listového tajemství, svobodě volnosti a pohybu, nedotknutelnosti osoby a soukromí, svobodné volby povolání.

Po dobu výkonu trestu jsou odsouzení zbaveni práva na sdružování se ve spolcích, ve společnostech, svobodné volby lékaře a zdravotního zařízení. Nesmí podnikat, vykonávat veřejné funkce a zakládat politické hnutí.

Povinnostmi odsouzených ve výkonu trestu je zejména plnění pokynů a příkazů Vězeňské služby, dodržování kázně a pořádku. Mezi tyto povinnosti patří zachovávat ustanovení vězeňského řádu, nepoškozovat cizí majetek a se svěřenými věcmi zacházet šetrně. Plnit úkoly, které vycházejí z programu zacházení. Pokud je odsouzenému, který je pracovně způsobilý přidělena práce, má povinnost pracovat. Odsouzený je také povinen podrobit se osobní prohlídce a kontrole osobních věcí. Nechat se prohlédnout lékařem při vstupní, periodické, mimořádné a výstupní lékařské prohlídce. Pokud je zraněn nebo onemocní, musí to ihned oznámit. Ihned oznámí také okolnosti, které mohou způsobit vážné ohrožení bezpečnosti ať už věznici, jemu nebo spolubydlícím.

Odsouzeným je zakázáno konzumovat, přechovávat a vyrábět drogy a alkoholické nápoje. Navazovat styky s jinými osobami v rozporu se zákonem. Úmyslně si poškozovat zdraví nebo předstírat nemoc. Hrát hry o peníze a nechat se tetovat nebo tetovat někoho jiného (zákon 169/1999 Sb.).

A právě zakázané ovoce nejvíc chutná a to zejména v prostředí ve kterém se vězni nachází. Z toho důvodu je čistý karban, který dovádí mnohé vězně až na úplné dno života ve věznici nejčastější zábavou, která se umě skrývá za kroužky programu zacházení. Výroba alkoholu za zdmi věznice je pro některé dobrodružstvím a kumulace tetovacích salonů na tak malé ploše je dle vyjádření jednoho z vězňů neskutečná.

K motivaci odsouzených aby řádně plnili povinnosti, a ke spolupráci při naplňování účelu výkonu trestu jsou stanoveny kázeňské odměny. Těmito odměnami mohou být udělení pochvaly. Dále mimořádně zvýšená doba trvání návštěvy během jednoho kalendářního měsíce až na pět hodin. Věcná nebo peněžitá odměna až do výše 1000,- Kč. Může být povolen jednorázový nákup věcí osobní potřeby a potravin tomu, kdo tyto nákupy provádět nemůže. Zvýšení kapesného nanejvýš o jednu třetinu až na dobu 3 měsíců. Rozšíření osobního volna až na dobu jednoho měsíce na kulturní, sportovní nebo jiné zájmové aktivity. V souvislosti s návštěvou nebo programem zacházení povolení opuštění věznice až na dobu 24 hodin.

Pokud odsouzený svoje povinnosti neplní nebo zaviní jejich porušení, dopustí se tím kázeňského přestupku a je mu uložen kázeňský trest. Jako kázeňský trest může být uložena důtka, pokuta do výše 1000,- Kč. Dále může být odsouzenému sníženo kapesné o třetinu až na dobu 3 měsíců nebo nebude moci přijmout v kalendářním roce jeden balíček. Může být umístěn do uzavřeného oddělení až na 28 dnů (kromě doby stanovené k plnění určených programů zacházení) nebo do samovazby až na 20 dnů. Můžou mu být také odejmuty výhody, které vyplývají z předchozí kázeňské odměny. Kázeňské tresty mohou být uloženy také podmíněně se zkušební dobou půl roku (zákon 169/1999 Sb.). „Ukládání prostředků kázeňské praxe, obzvlášť trestů, má svůj správný postup a výchovné aspekty, které musí být vždy dodrženy“.

prisonart4 8

Odsouzení a programy zacházení

Dodržování práv odsouzeného, plnění povinností odsouzeným a kázeňská praxe vytvářejí funkční rámec pro realizaci obsahu zacházení s odsouzenými, jsou vzájemně propojeny a podmiňují se. Obsah zacházení je vyjádřen v jednotlivých programech zacházení. Vězeňská služba se stále domnívá, že je funkční a efektivní metodou resocializace - domnívá se. 

Proces resocializace odsouzených

Charakter resocializace navazuje na socializaci, která je v rozporu se společenskými normami. Je tedy prostředkem jisté převýchovy, nápravy a změny nevhodné socializace. Jedinec, který páchá protispolečenské činy a nedodržuje normy dané společnosti, se časem dostane do situace, kdy už společnost toto chování vzhledem k závažnosti a povaze porušování společenských norem netoleruje a využije sankcí, které jsou stanoveny zákonem. Nejtvrdší sankcí je v současné době trest odnětí svobody. Pokud je pachatel trestné činnosti pravomocně odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody, probíhá resocializace v nápravném zařízení.

Cílem resocializace odsouzených je pokusit se modelovat nebo formovat budoucí život odsouzeného tak, aby se mohl po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody reálně a bez problémů znovu začlenit do společnosti. Resocializace nebo také nápravně výchovná činnost v prostředí věznice znamená souhrn aktivit, zaměřených na dosažení účelu trestu. Ty se realizují prostřednictvím různých metod resocializačního působení. Můžeme metody rozdělit do dvou základních skupin na všeobecné nápravněvýchovné metody a na speciálně nápravněvýchovné metody.

„Za základní resocializační postup chápe současná praxe ve vězeňství tvorbu a naplňování resocializačních programů pro každého odsouzeného. V penitenciárních podmínkách se resocializace též nazývá korektivní socializací, či penitenciární resocializací, aby se odlišila od resocializace u jedinců s poruchami socializace, které však neměly důsledky páchání trestné činnosti“.

Všeobecně nápravnými metodami jsou metody, které působí na všechny odsouzené, i když s určitou mírou diferenciace, která je nevyhnutelná vzhledem k působení na různé kategorie odsouzených. Jedná se tedy o skupinové metody práce s odsouzenými. Jejich cílem je dosáhnout toho, aby odsouzení ve VTOS plnili svoje povinnosti a aby dodržovali pravidla ústavního pořádku, který upravuje chod života a činnost odsouzených.

Pokud má výkon trestu odnětí svobody vyvolat alespoň částečnou pozitivní změnu ve struktuře hodnot odsouzených a způsobu uspokojování jejich potřeb s ohledem na plnění společenských povinností, neobejde se převýchova a náprava bez uplatnění vlivu skupiny na jednotlivce. Odsouzený se tedy resocializuje při vzájemné interakci s jinými spoluodsouzenými, kteří ovlivňují jeho orientaci, postoje a tendence. Skupina může odsouzeného přivést k přehodnocení svých postojů a hodnot.

Speciálně nápravnými metodami jsou metody, které jsou zaměřeny na individuální práci s odsouzenými. Jejich cílem je odstranění různých deformací a poruch osobnosti odsouzených a jejich sociálních vztahů, které zapříčinily jejich delikventní chování. Při jejich uplatňování je důležité poznat osobnost odsouzeného. Patří sem různé individuálně poradenské, psychoterapeutické, reedukační, případně speciálněpedagogické postupy. Na jejich uplatnění je však potřebný multidisciplinární přístup. V praxi není možné individuální a skupinové metody resocializační práce s odsouzenými od sebe oddělit. Obě skupiny mají svá specifika nenahraditelná při dosažení stanoveného cíle, kterým je připravit odsouzeného na návrat do společnosti.

Realizace procesu zacházení musí být prováděna a volena vhodně k individualitě vězně a musí směřovat k cílům, kterými jsou:

  • kultivace návyků dalším vzděláváním,
  • výcvik a zdokonalování v dovednostech, které je možné uplatnit v běžných společenských podmínkách. Jedná se o rozvoj zájmů a zálib pro kvalitní využívání volného času,
  • osvojování si vhodných sociálních dovedností, aby se odsouzený mohl po propuštění lépe adaptovat a udržet si sociální vazby,
  • odborná poradenství, která jsou zaměřena na řešení osobních problémů.
  • Resocializace by měla být uskutečněna pomocí programů, které mohou odsouzení významnou měrou uplatnit při zlepšení nebo změně životního stylu po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Vnitřní diferenciace věznice

Hlavní úlohou diferenciace je chránit společnost a přitom provádět resocializaci odsouzeného přiměřenými formami zacházení.Podle vyhlášky 345/1999 Sb. se stanoví podrobnější podmínky vnitřní diferenciace ve vnitřním řádu tak, aby odsouzený mohl být na základě změn v přístupu, plnění povinností, programu zacházení, jednání a chování v souladu nebo nesouladu s vnitřním řádem během výkonu trestu postupně zařazován do jednotlivých skupin. Diferenciace výkonu trestu je rozdělena na vnější a vnitřní diferenciaci.

Vnější diferenciace je určena soudem. Odsouzený je zařazen do určitého typu věznice na základě druhu a závažnosti spáchaného trestného činu, věku a pohlaví.

Vnitřní diferenciace umísťuje odsouzené do oddělení a skupin na základě jejich nebezpečnosti, osobnosti a chování. Odsouzení stejných oddělení a skupin jsou spolu ubytováni a podílí se na plnění určených cílů zacházení a většinou spolu i pracují.

Základem diferencovaného zacházení je režim. Ve stejně označené diferenciační skupině ve věznicích s různými stupni střežení je ale zacházení rozdílné.

Podle vnitřního řádu může odsouzený vykonávat trest ve třech skupinách diferenciace:

I. prostupná skupina vnitřní diferenciace
Do této skupiny jsou zařazováni většinou odsouzení, kteří jsou ve VTOS poprvé a mají pozitivní výchovnou prognózu. Dále jsou zde zařazováni odsouzení, kteří jsou přeřazeni a jsou ve výkonu trestu opakovaně. Příkladným plněním povinností v II. prostupné skupině si ale vytvořili k přeřazení podmínky. Programy zacházení jsou zde zaměřeny zpravidla na vytváření podmínek k udržení vhodného vnějšího zázemí a na posilování vnitřní odolnosti. Odsouzení z I. skupiny jsou přednostně pracovně zařazováni. Zde můžou uplatnit svou kvalifikaci nebo projít rekvalifikací. Ředitel věznice může za účelem provádění pravidelných brigád povolit odsouzeným, kteří tyto brigády provádějí, volný pohyb uvnitř věznice. Odsouzení, kteří jsou do této skupiny zařazeni, mohou využívat výhod, jako je možnost zařazení do nestřeženého pracoviště. Jsou jim častěji povolovány návštěvy bez zrakové a sluchové kontroly zaměstnanců Vězeňské služby. Mohou častěji sledovat televizi, mohou být navrženi řediteli věznice k přeřazení do mírnějšího typu věznice nebo na podmíněné propuštění. Odsouzení nejsou na svých ložnicích uzamykáni, uzamyká se pouze ubytovna. Pohyb mimo ubytovnu probíhá pod dohledem pracovníků Vězeňské služby a organizovaně.

„Odsouzený, který opakovaně neplní stanovený program zacházení nebo hrubým způsobem porušil vnitřní řád věznice, je na návrh odborné komise rozhodnutím ředitele věznice přeřazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, v případě zvlášť závažného porušení vnitřního řádu věznice nebo spáchá-li trestný čin do III. prostupné skupiny vnitřní diferenciace“.

II. prostupná skupina vnitřní diferenciace
Zařazováni jsou zde odsouzení, kteří neplnili podmínky pobytu v I. prostupné skupině nebo jsou ve výkonu trestu opakovaně. Odsouzený může být v odůvodněných případech zařazen do denní formy vzdělávání nebo zaměstnán ve výrobní zóně věznice. Pracovní programy tvoří obvykle brigády, výjimečně jim kvůli tomu může ředitel věznice povolit volný pohyb uvnitř věznice. Programy zacházení se zde zaměřují na získávání a upevňování dovedností v oblasti hygieny, pořádku a kázně. Vychovatel spolu se speciálním pedagogem může navrhnout přeřazení odsouzeného do I. prostupné skupiny, pokud má odsouzený třikrát po sobě vyhodnoceno plnění programu zacházení kladně. Přeřazen do III. prostupné skupiny může být odsouzený na základě návrhu odborné komise, pokud neplní podmínky programu zacházení nebo závažným způsobem poruší vnitřní řád věznice nebo spáchá trestný čin.

III. prostupná skupina vnitřní diferenciace
Odsouzení jsou sem zařazováni z důvodu neplnění programů zacházení, opakovaného porušování kázně a pořádku, spáchání závažného kázeňského přestupku nebo trestného činu. Pobyt zde je většinou stanoven na dobu 6 měsíců, po uplynutí této doby posuzuje odborná komise, jestli podá řediteli věznice návrh na přeřazení odsouzeného do oddělení standardního režimu. Odsouzenému je stanoven minimální program zacházení. Pokud tento program neplní, může být odbornou komisí podán návrh řediteli věznice na přeřazení odsouzeného do věznice se zvýšenou ostrahou (Zákon č. 345/1999).

Diferenciační skupina je určována na základě poznatků o chování odsouzeného ve vazbě nebo trestu odnětí svobody na základě závěrů a doporučení psychologa. Podle jeho kriminálního a sociálního narušení nebo na základě jeho postojů k programu zacházení. Na základě doporučení odborných zaměstnanců rozhoduje o zařazení nebo změně zařazení odsouzeného do prostupné skupiny vnitřní diferenciace ředitel věznice nebo jeho zástupce. Při zacházení s odsouzenými není kladen důraz na to, že jsou vyřazeni ze společnosti, ale na to, že jsou i nadále její součástí.

Programy zacházení a jejich cíle

Programy zacházení jsou jedním z klíčových termínů při práci s vězni a jsou výchovným prostředkem, prostřednictvím kterého jsou odsouzení vedeni k přijetí odpovědnosti za spáchaný trestný čin. Zároveň ale také slouží k naplňování účelu výkonu trestu.

Na základě komplexní zprávy o odsouzeném se do zpravidla do tří měsíců od jeho umístění vypracuje program zacházení. Při jeho vypracování se přihlíží k poznatkům o odsouzeném a to poznatkům o jeho chování, délce trestu, příčinách trestné činnosti a poznatkům o odsouzeném získaným během vazby. Obsah komplexní zprávy je důvěrný a je shrnutím výsledků pedagogického, psychologického, lékařského posouzení a jiných materiálů, které jsou o odsouzeném dostupné. Program zacházení se zaměřuje na podporu pozitivního rozvoje schopností odsouzeného, sebeúcty a sebepojetí. Na základě zjištěných potřeb a problémů odsouzeného, které ho vedly k páchání trestné činnosti, jsou do programu zacházení vybrány aktivity, které se zabývají řešením těchto problémů. Aby byl tedy program zacházení efektivní, je potřeba zaměřit se na specifické problémy odsouzených. Po vypracování programu zacházení nabídne věznice odsouzenému výběr z alternativních programů, které nabízí a které pro něho považuje za vhodné. Může jít jen o výběr části programu zacházení. Odsouzený výběr programu podepíše. Kombinací alternativ je možné sestavit programy tak, aby byly individualizované. Po sestavení se program dává schválit řediteli věznice. Po jeho schválení je program zacházení pro odsouzené závazný a musí ho plnit.

 

Realizace programů zacházení je ovlivněna podmínkami, které musí věznice dodržet, a to je dodržet kladené požadavky na zajištění bezpečnosti věznice a vytvořit vhodný funkční režim těchto programů. Zabezpečit jejich dostupnost, hodnocení a účinnost na odsouzené. Realizace programů zacházení je také ovlivněna množstvím odborného personálu, prostorovými a materiálními podmínkami.

Aktivity jednotlivých programů zacházení jsou realizovány v kulturních nebo společenských místnostech, celách, ložnicích, popřípadě kancelářích zaměstnanců věznice nebo víceúčelových hřištích a vycházkových prostorech. Do jednotlivých aktivit programů se odsouzení přihlašují u zaměstnance, který je vedením aktivity pověřen nebo u vrchního dozorce. Počet aktivit je libovolný, není omezen počtem. Při volbě je ale přihlíženo na aktuální zdravotní stav odsouzeného a jeho celkovému chování.
Programy jsou pravidelně aktualizovány a vyhodnocovány. Pokud si podle vyhlášky č.345/1999 odsouzený z nabídky nevybere žádnou z nabízených alternativ programu, zúčastní se minimálního programu zacházení, který stanovuje vnitřní řád věznice. Základem tohoto programu jsou pracovní aktivity, které odpovídají jeho zdravotnímu stavu. Minimální program je určen pro ty odsouzené, kteří odmítnou vypracovaný individuální program zacházení, ale také pro ty, kteří jsou odsouzeni ke krátkodobému trestu odnětí svobody do 6. měsíců.

„Program zacházení obsahuje konkrétně formulovaný cíl působení na odsouzeného, metody zacházení s odsouzeným směřující k dosažení cíle a způsob a četnost hodnocení. Pravidelnou součástí programu zacházení je určení způsobu zaměstnávání odsouzeného, jeho účasti na pracovní terapii, vzdělávání nebo jiné náhradní činnosti směřující k vytvoření předpokladů pro jeho samostatný způsob života. Pokud u odsouzeného přichází v úvahu více variant programu zacházení, umožní se mu výběr“

Cíl programů zacházení stanovují ve výkonu trestu jednotlivě pro každého nově příchozího odsouzeného odborní pracovníci. Prvotní cíle jsou stanovovány u každého odsouzeného individuálně, ovšem jsou zpravidla zaměřeny na adaptaci odsouzených ve věznici a na jednotlivých oddílech. Obecně jsou cíle formulovány konkrétním a zřetelným způsobem tak, aby vychovatel při jejich následném vyhodnocení mohl jednoznačně stanovit, jestli odsouzený cíl programu plní komplexně, neplní nebo plní částečně. Hlavním cílem programu zacházení s odsouzeným je vytvořit předpoklad pro návrat do společnosti tak, aby ze svého života odstranil vzorce chování, které vedou k páchání trestné činnosti. Při tvorbě programů není důležité pohlaví, věk ani charakter trestné činnosti u odsouzených, ale jejich postoje, potřeby a zájmy .

Druhy programů zacházení

Programy zacházení s odsouzenými jsou podle vyhlášky č. 345/1999, §36 členěny na:
a) pracovní aktivity,
b) vzdělávací aktivity,
c) speciální výchovné aktivity,
d) zájmové aktivity,
e) oblast utváření vnějších vztahů.

Pracovní aktivity

Pracovními aktivitami programu jsou zaměstnávání, práce potřebná k zajištění každodenního provozu věznice a pracovní terapie, vedená zaměstnanci Vězeňské služby s potřebným odborným vzděláním.

Nejdůležitějším prostředkem zacházení s odsouzenými je ve VTOS práce. Práce podporuje zklidnění agresivního chování odsouzeného, pomáhá získat určité pracovní dovednosti, koriguje vzorce chování a učí odsouzené pravidelnosti. U skupin odsouzených s poruchami chování, drogově závislých a duševně postižených je práce zařazována jako součást léčby. Pracovní terapie jedním z významných atributů programů zacházení, které jsou odsouzení v průběhu svého pobytu ve věznici povinni plnit. Odsouzení nesmí nabízenou práci odmítnout, kromě práce pro soukromý subjekt. Odmítnutí může být posouzeno jako kázeňský přestupek. Za práci je odsouzeným poskytována odměna, ze které mohou hradit své dluhy, výživné a jiné pohledávky. Zbylá část je podle Hály (2006) uložena jako úschovné (tzn. uloženo na účet odsouzeného). Odměna za práci je stanovena podle vyhlášky 345/1999 Sb. do třech skupin:

  1. skupina – v této skupině není potřeba odborná kvalifikace, výše základní odměny činí 4500,- Kč.
  2. skupina – v této skupině je potřebné vyučení nebo odborná kvalifikace, výše základní odměny činí 6750,- Kč
  3. skupina – v této skupině se jedná o specializované a náročné práce, které většinou vyžadují vyšší než střední vzdělání, výše základní odměny je 9000,- Kč

Vzdělávací aktivity

Vzdělávání odsouzených patří mezi nejdůležitější formy resocializace ve výkonu trestu odnětí svobody. Zařazuje se mezi všeobecně nápravněvýchovné metody. „Vzdělávání odsouzených se realizuje jako součást individuálních programů zacházení. Prvořadou úlohu v oblasti všeobecného vzdělávání je zařadit do alfabetizačních kurzů celou populaci vzdělavatelných negramotných odsouzených“. Gramotně nevzdělaní lidé nejsou mezi odsouzenými výjimkou, ale tvoří podstatnou skupinu. Když se do věznic dostávají i mladiství odsouzení, kteří ještě nedokončili studium na středních nebo základních školách, je potřeba právě jejich vzdělání ve výkonu trestu odnětí svobody věnovat značnou pozornost. Ve vzdělávacím procesu je důležité pozitivní hodnocení a povzbuzování vzdělávaných. Nechat odsouzené pracovat vlastním tempem, sebereflexe po každém úspěšném zvládnutí zadané úlohy. Vzděláváním všech odsouzených se nejen pozitivně formuje osobnost, odstraňují se komplexy méněcennosti, ale zároveň se s odsouzeným vytváří lepší možnosti zaměstnání po skončení výkonu trestu. Úspěšnou účast odsouzeného na vzdělávání se započítává jako pracovní zařazení. K vzdělávání odsouzených výrazně přispívají také knihovny. Ty bývají vybaveny různou literaturou, jak odbornou, tak i beletrií.

Jak uvádí vyhláška 345/1999 Sb. může být vzdělávání odsouzených organizované nebo realizované středním odborným učilištěm, učilištěm a odborným učilištěm, může být vedené nebo kontrolované zaměstnanci oddělení výkonu trestu (oddělení výkonu vazby a trestu) nebo může být realizováno v síti základních středních, vyšších odborných nebo vysokých škol České republiky nebo formou korespondenčních kursů. Z osvědčení o absolvování tohoto vzdělání nesmí vyplývat, že se uskutečnilo ve VTOS.

Speciálně výchovné aktivity

Speciálně výchovnými aktivitami jsou individuální nebo skupinové aktivity a činnosti, které jsou vedeny odbornými pracovníky, jako je psycholog, pedagog nebo vychovatel – terapeut. V rámci programu zacházení jsou zpravidla zařazovány speciálně výchovné aktivity jako sociálně právní poradenství, trénink zvládání vlastní agresivity, psychologická terapie, artterapie, muzikoterapie, psychoterapie a metody protidrogové prevence (Vyhláška 345/1999 Sb.).

Speciálně výchovné aktivity probíhají ve všech typech věznic, nejvíce jsou ale uplatňovány ve specializovaných odděleních. Jejich cílem je snižovat nebezpečnost recidivy u rizikových odsouzených a přispívat ke zvyšování ochrany společnosti po jejich propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Motivovat odsouzené k nápravě a změně jejich chování.

Zájmové aktivity

Cílem zájmové činnosti ve věznici je přispět k harmonickému rozvoji osobnosti. Podchycení talentu, prohloubení a rozšíření zručnosti a schopností. Zmírnit negativní dopad vězeňského prostředí na odsouzené. Vykonávána je formou zájmových kroužků. Výběr obsahu činností těchto kroužků se vykonává diferencovaně v jednotlivých režimech výkonu vazby a v jednotlivých typech věznic s přihlédnutím na zájmy odsouzených. V souladu s programem zacházení a s přihlédnutím na materiální a prostorové možnosti věznice. Odsouzený si může vybrat z nabízených zájmových činností, které jsou mu na základě jeho individuálního programu zacházení nabídnuty. Zájmových kroužků se mohou účastnit osoby, které jsou zařazeni v I. a II. diferenciační skupině. Doživotně odsouzení se těchto zájmových činností mohou účastnit jen výjimečně.

Pro činnost každého zájmového kroužku se nejdříve se zpracují záznamy o jeho zaměření. Vymezí se rámcový a tematický plán. Rámcový plán obsahuje stručnou charakteristiku kroužku, vymezuje jeho činnosti a cíle. Tematický plán činností zájmového kroužku je stručná písemná příprava na setkání a činnosti členů kroužku. Plán se připravuje a zpracovává buď pravidelně na každé setkání, nebo předem na období půl roku, podle potřeb a zaměření kroužku. U každého kroužku se vede evidence odsouzených, kteří se ho účastní. Za činnost kroužku a vedení dokumentace o tomto kroužku zodpovídá zaměstnanec, který je jeho vedením pověřen. Po skončení každého setkání zpracuje tento zaměstnanec stručný záznam o jeho průběhu, činnostech a účasti odsouzených. Podle zaměření zájmového kroužku se zpracovává další dokumentace, která je určena hlavně spotřebě materiálu a vzniklým výrobkům.

Oblast utváření vnějších vztahů

Programy zacházení, které jsou zaměřeny na oblast utváření vnějších vztahů, jsou posilovány vztahy odsouzených k rodině a přátelům, kteří mají na odsouzené kladný vliv. Tyto sociální vazby mají čelit negativním důsledkům prizonizace. jedná se o diferencovaný způsob styků a návštěv odsouzeného s rodinou. Tento způsob může probíhat bez fyzického kontaktu tj. telefonicky, ale také může probíhat až po možnost několikahodinové návštěvy blízkých v soukromí bez jakéhokoliv dozoru. Odsouzenému může být také přerušen trest odnětí svobody za účelem návštěvy své rodiny nebo mu může být uloženo podmínečné propuštění z výkonu trestu.

V českých věznicích jsou také aplikovány standardizované programy zacházení. Systém standardizovaných programů se opírá o koncepční záměry rozvoje českého vězeňství 2007–2010 v oblasti diferenciace odsouzených a oblasti psychologické a terapeutické služby. Tento systém pracuje s jasně definovanými cílovými skupinami odsouzených. „V těchto programech je kladen důraz na snížení rizika a opakování trestného činu“.

Program 3Z (Zastav se, zamysli se, změň se)

Tento program je zaměřen na osoby, které jsou ve výkonu trestu opakovaně a převážně za majetkovou trestnou činnost. Odsouzení ho absolvují před podmínečným propuštěním nebo před koncem výkonu trestu. Cílem programu 3Z je vytvořit u odsouzených adekvátní pohled na trestnou činnost a uvědomit si důsledky, které vznikají z jejího páchání. Odsouzení by měli být motivováni k získání nových sociálních dovedností, ke změně postojů a myšlení, které vede k nekriminálnímu jednání po propuštění.

Program GREEP

Program GREEP je intenzivní reedukační program, který „je zaměřen na práci s pachateli, kteří byli odsouzeni za trestné činy násilí na dětech“ (Biedermanová, 2011, s. 36) jako je sexuální zneužívání a týrání dětí.

Závěr

Asi nejhodnotnější část článku se bude nacházet v následujícím ukončení. Pokud není vůle ani vůl nehne. Pokud nemá vězeň zájem na vlastní seberealizaci, sebeuvědomění si příčin a důvodů, které ho uvrhli do prostor věznice, tak je veškerý program jen nálepkou, kterou lze strhnout a nebude mít žádný vliv na cokoli. 

Nelze upřít vězeňske službě snahu, jenže tato vychází ze zákona, z povinnosti. Být zaměstnancem Vězeňské služby ČR není posláním, byť si to mnozí tak idealizují, ale prachsprostou kalkulací. Vězeňství i celý resocializační program se bude muset brzo postavit před rozhodnutí o skutečné reformě, o jiném řešení a přístupu k vězeňství, než tak jak ho představuje současnost. Věznice se plní a plní a to zejména recidivisty na kterých byl právě realizován tamní program zacházení.