Sidebar

17
, lis

BLOGEE
Typography

Aktuálně žijeme v době, kdy se člověk ve své podstatě čím dál více obrací sám k sobě a zaměřuje svůj pohled na rozvoj své osobnosti, nalezení podstaty a smyslu své existence a umění co nejlépe se vyrovnat se všemi událostmi, kterých je na své životní cestě nedílnou součástí. Publikace na téma osobnostního rozvoje, ať už se jedná o knihy či periodika, zaznamenávají nárůsty prodejů. Před pouhými deseti lety by si málokdo pomyslel, že by právě on mohl mít svého osobního trenéra (populárně „kouče“) pro zvládání více či méně každodenních stresových situací, nebo „alespoň“ svého psychologa, souhrnně odborníka s nezávislým úhlem pohledu.

 

Karty se obracejí a ústředním termínem těchto změn se stává kreativita. Ta se již dávno netýká jen uměleckých oborů a vytváření hmotných předmětů. Velmi často se o kreativitě či, chcete-li, tvořivosti hovoří v souvislosti s přístupem k řešení problémů a situací, které nové způsoby zacházení se sebou nepřímo vyžadují. Stále častěji se objevují nové možnosti a přístupy k nacházení vlastní rovnováhy, nezřídka související s duševní očistou.

Proto se kreativita dostává také do zorného pole podnikatelských subjektů, jejichž fungování a existence s mírou a podobou tvořivosti bezprostředně souvisí. O kreativitě lze hovořit všude tam, kde jsou tvůrci hodnot lidé, tedy kdekoliv si vzpomeneme. Management osobního rozvoje představuje oblast, která nám přibližuje poznatky z každodenního života, jejichž osvojení může člověka přimět k zamyšlení nad způsobem vlastního života, jeho vhodnějším uspořádáním a následným řízením. Důležitým krokem ke smysluplnému životnímu seberealizování je poznání všech skutečností, se kterými se můžeme setkat, a získání potřebných vlastností, dovedností a zkušeností, jež jsou pro efektivní cestu životem esenciální. Podstatné jsou nejen z tohoto hlediska problematika duševní hygieny, způsoby sebeřízení a efektivní životní styl, jež jsou podrobněji rozebírány dále.

Management

Termín management je dle anglického překladu slovesa „to manage“ možné definovat jako spravování, řízení, ovládání, zvládnutí či dosažení. Na nejobecnější rovině se managementem rozumí souhrn veškerých aktivit a činností nutných ke správnému fungování organizace. 

Management je zároveň souborem poznatků, odvozených a vypozorovaných z praxe, jež by měl manažer přijmout za své pro výkon svojí role ve firmě.

„Management v sobě obsahuje i prvky umění, které souvisejí s individuálními schopnostmi manažerů. Jde o organizační schopnosti manažerů, umění jednat s lidmi, o vystupování, schopnost kvalifikovaného rozhodování atd."

Osobní rozvoj

Osobní rozvoj chápat jako tendenci k vylepšování životních podmínek. Osobní rozvoj není spojen pouze s profesním životem, ale také s ostatními oblastmi života, které představují například partnerské vztahy, manželství, volný čas, seberealizace ve sportovní oblasti, životospráva, zdraví apod. Do oblasti managementu osobního rozvoje zahrnujeme i duševní hygienu, sebeřízení a efektivní životní styl.

Aktuálně žijeme v době, kdy se člověk ve své podstatě čím dál více obrací sám k sobě a zaměřuje svůj pohled na rozvoj své osobnosti, nalezení podstaty a smyslu své existence a umění co nejlépe se vyrovnat se všemi událostmi, kterých je na své životní cestě nedílnou součástí. Publikace na téma osobnostního rozvoje, ať už se jedná o knihy či periodika, zaznamenávají nárůsty prodejů. Před pouhými deseti lety by si málokdo pomyslel, že by právě on mohl mít svého osobního trenéra (populárně „kouče“) pro zvládání více či méně každodenních stresových situací, nebo „alespoň“ svého psychologa, souhrnně odborníka s nezávislým úhlem pohledu.

Karty se obracejí a ústředním termínem těchto změn se stává kreativita. Ta se již dávno netýká jen uměleckých oborů a vytváření hmotných předmětů. Velmi často se o kreativitě či, chcete-li, tvořivosti hovoří v souvislosti s přístupem k řešení problémů a situací, které nové způsoby zacházení se sebou nepřímo vyžadují. Stále častěji se objevují nové možnosti a přístupy k nacházení vlastní rovnováhy, nezřídka související s duševní očistou.

Proto se kreativita dostává také do zorného pole podnikatelských subjektů, jejichž fungování a existence s mírou a podobou tvořivosti bezprostředně souvisí. O kreativitě lze hovořit všude tam, kde jsou tvůrci hodnot lidé, tedy kdekoliv si vzpomeneme.

Management osobního rozvoje

Management osobního rozvoje představuje oblast, která nám přibližuje poznatky z každodenního života, jejichž osvojení může člověka přimět k zamyšlení nad způsobem vlastního života, jeho vhodnějším uspořádáním a následným řízením. Důležitým krokem ke smysluplnému životnímu seberealizování je poznání všech skutečností, se kterými se můžeme setkat, a získání potřebných vlastností, dovedností a zkušeností, jež jsou pro efektivní cestu životem esenciální. Podstatné jsou nejen z tohoto hlediska problematika duševní hygieny, způsoby sebeřízení a efektivní životní styl.

Management

Termín management je dle anglického překladu slovesa „to manage“ možné definovat jako spravování, řízení, ovládání, zvládnutí či dosažení. Na nejobecnější rovině se managementem rozumí souhrn veškerých aktivit a činností nutných ke správnému fungování organizace.

Pojem management nabývá trojího významu:

• management jako specifická aktivita (profese), z pohledu významového pojetí českého ekvivalentu „řízení“, „je stále s větší vážností uznáván jako významný činitel ovlivňující prosperitu každé organizace“;
• skupina řídících pracovníků;
• vědní disciplína.

Management je zároveň souborem poznatků, odvozených a vypozorovaných z praxe, jež by měl manažer přijmout za své pro výkon svojí role ve firmě.

„Management v sobě obsahuje i prvky umění, které souvisejí s individuálními schopnostmi manažerů. Jde o organizační schopnosti manažerů, umění jednat s lidmi, o vystupování, schopnost kvalifikovaného rozhodování atd“.

Osobní rozvoj

Osobní rozvoj lze chápat jako tendenci k vylepšování životních podmínek. Osobní rozvoj není spojen pouze s profesním životem, ale také s ostatními oblastmi života, které představují například partnerské vztahy, manželství, volný čas, seberealizace ve sportovní oblasti, životospráva, zdraví apod. Do oblasti managementu osobního rozvoje zahrnuje i duševní hygienu, sebeřízení a efektivní životní styl. Výkon zaměstnanců lze zvyšovat nejen skrze uspokojování potřeb fyziologických, ale také potřeb sociálních, tj. potřeby seberealizace. V sestavené pyramidě potřebu seberealizace neboli potřebu existence či růstovou potřebu staví na nejvyšší úroveň, čímž poukazuje na lidskou snahu naplnit svoje schopnosti a cíle.

Řízení kariéry

S efektivním životním stylem úzce souvisí optimalizace našeho pracovního uplatnění a v rámci něj řízení kariéry. Základním předpokladem při plánování kariéry je schopnost určit své silné a slabé stránky. Zde je zapotřebí se nad sebou zamyslet a uvědomit si nejen to, co skutečně chceme, ale také předpoklady pro tu kterou profesi. K posouzení slabých a silných stránek se automaticky nabízí např. SWOT analýza, která je oblíbeným a praktickým nástrojem při tvorbě podnikových strategií, ale v tomto případě může dobře posloužit i k sebepoznání. Dalším krokem je bezprostřední identifikování strategií a stanovení priorit. V poslední fázi rozhodujeme, jaká strategie je ta nejlepší. Pro zjednodušení rozhodování o budoucí kariéře lze využít Hollandovu typologii osobnosti, která rozeznává šest osobnostních typů, jež se liší kariérovými preferencemi:

• R - realistický typ (soustředí se na praktické činnosti, finanční ohodnocení)
• I - zkoumavý typ (upřednostňuje systematický výzkum a abstraktní myšlení)
• A - umělecký typ (využívá intuice, tvořivosti, emotivnosti a originality)
• S - sociální typ (má rád komunikaci s lidmi, stará se o ně a pomáhá jim)
• E - podnikavý typ (sebevědomý jedinec vyhledávající riziko, je úspěšný při vedení a ovlivňování druhých)
• C - konvenční typ (pracuje s informacemi a čísly, má rád situaci pod kontrolou a naopak odpor k improvizaci)

RIASEC

Životní styl

Současný většinový životní styl je čím dál uspěchanější a protkaný stresem, což má prokazatelně negativní dopady na lidský organismus. Jedním z řešení, jež je zároveň prevencí možných pramenů a příčin stresu či zvýšené zátěže, je v prvé řadě důsledné dodržování principů zdravé životosprávy. Doporučit lze některé zásady podporující zdravou životosprávu:

• Stanovme si naše životní cíle.
• Usilujme o jejich dosažení a správně odhadujme naše individuální možnosti.
• Každou činnost dělejme s plným nasazením.
• Každou práci kompenzujme odpočinkem.
• Věnujme dostatek času spánku.
• Nezapomínejme na vhodný způsob stravování.
• Nezapomínejme také na pobyt na čerstvém vzduchu a na naše zájmové aktivity.
• Vedle rodiny a koníčků si udělejme čas také na naše přátele.
• Vnímejme sami sebe jako osobnost.

Proces uskutečňování vytyčených cílů vyžaduje dobře rozvržené pracovní a životní směřování, sestavení konkrétního programu, optimální řešení time managementu, adekvátní zacházení s prioritami, uplatňování tvůrčího přístupu a průběžnou práci na své osobě. Tvůrčí přístup znamená překračování

„zaběhaných stereotypů a osvědčených algoritmů v pracovní oblasti i v životě, v zájmu zkvalitnění pracovního výkonu a získání prožitku větší barevnosti či košatosti průběhu svého života.“ 

Otázka priorit a životních cílů je otázkou konzistentního nastavení mysli a přiměřeného zakotvení v každém období života, a proto je zapotřebí své cíle neustále přehodnocovat a prověřovat. Určitým ukazatelem může být spokojenost naše a též našeho blízkého okolí. Proces dopracovávání se k cílům lze uvádět do praxe pouze na základě volního úsilí, díky kterému zdoláváme vnitřní i vnější překážky. V rámci pozitivní motivace hrají důležitou roli takové návyky, tedy již zautomatizované způsoby jednání a smýšlení, které dávají našim dnům strukturu a řád. V ideálním případě bychom si činnosti měli vybírat tak, aby byly v souladu s naším osobním rytmem a tempem. K žádoucím návykům se řadí dodržování pravidelných oddechových pauz během práce, vyvažování vynakládání psychického úsilí fyzickou činností, pohled do zeleně po dlouhé práci před monitorem a další.

Doporučením pro efektivní životní styl je harmonie mezi prací a osobním životem, tzv. work-life balance. Svůj čas je potřeba věnovat jak zaměstnání, tak rodině, ale také sobě. Upřednostňování jedné oblasti vede k neuspokojení ostatních, které jsou stejně důležité. V životě se nezřídka setkáváme s mírně staromódním jevem, kdy ženy pečují více o rodinu a muži o svou profesi, avšak v některých případech již rozdíly nejsou tak patrné. Soudobá žena často také touží po naplnění nejen ve formě péče o rodinu, ale také v podobě budování kariéry a zažívání úspěchu, a proto má možná poněkud náročnější úkol při nacházení harmonie mezi těmito dvěma oblastmi. Někteří muži zase naopak touží po rodičovské dovolené a větším uplatnění v péči o rodinu nejen z materiálního hlediska.

„Život je - nebo by měl být - pravidelným a harmonickým střídáním práce a odpočinku, napětí a uvolnění, akce a klidu, povinností a radosti.“

Pouze vyváženost pracovního a osobního života však nevypovídá o jeho celkové kvalitě, s níž bývá spojován tzv. well being, jehož počátky sahají až do doby Aristotela. 

• autonomie
• osobní růst
• kompetence
• pozitivní vztahy
• účel života
• sebeakceptování

 

U nás se pro tento termín používá překladu „životní pohoda“. 

1. psychologické dimenze

- sebepřijímání (přijetí sebe sama takového, jaký jsem)
- osobní růst (touha po sebezdokonalení)
- účel života (určení životního cíle)
- začlenění do života (schopnost řídit svůj život)
- samostatnost, autonomie (schopnost být sám a samostatně se rozhodovat)
- vztah k druhým lidem (kladné mezilidské vztahy)

2. sociální dimenze

- sociální přijetí (začlenění se do společnosti)
- sociální aktualizace (víra, že společnost v sobě nese něco pozitivního)
- spoluúčast na společenském dění (provozování společenského života)
- sociální soudržnost (neoddělování se od společnosti)
- sociální integrace (sdružování)

Nejdůležitější pro well being se zdá být náš celkový přístup k životu. Jeho koncepce není v této souvislosti postavena jen na pocitu životní pohody, ale i na tom, jak nahlížíme na fungování sebe sama, a na pocity ve vazbách na sociální prostředí. Je zcela na místě snažit získat spíše optimistický přístup k životu, zahrnující pozitivní náhled na lidi a svět i smysl pro humor. Právě nadhled a smíření se životem v takové podobě, v jaké je, přispívá k uvolnění mysli a tudíž k větší míře spokojenosti. Poněkud nevhodnou variantou je toužit po tom, aby vše bylo dokonalé, neboť to zdaleka není vždy reálné.

Chybovat je lidské a právě naše chyby nám umožňují se učit a tím se rozvíjet. Pro dosažení větší harmonie a pozitivního přístupu k životu je ideální k sobě negativní zdroje energie nepřipouštět. Zde je však zcela zásadní začínat vždy od sebe. Jestliže si člověk každou chvíli na něco stěžuje a všímá si hlavně toho, co nefunguje, vytváří si tímto přístupem život plný negativních zážitků, nespokojenosti a zklamání. Pozitivní přístup je v mnoha zdrojích doporučován právě proto, že je stavebním kamenem šťastnější a spokojenější budoucnosti. V souladu s tím, jak je nastavena naše mysl, žijeme náš současný i budoucí život. „ „Všechny události našeho života jsou zrcadlovým obrazem našich myšlenek.“

„ To, co si myslíme o realitě, o světě, funguje jako filtr, jako brýle s barevnými skly, kterými vidíme hlavně ty detaily, jež jsou v souladu s tím, čemu věříme.“

Duševní hygiena

Duševní hygiena je nástrojem, jenž slouží k ochraně a udržení duševního zdraví a zvyšování odolnosti člověka vůči negativním vlivům. Představuje návod, jak cíleně a cílevědomě upravit životní styl a podmínky tak, aby nepříznivé vlivy měly nejen co nejmenší dopad, ale aby se co nejvíce uplatnily právě ty vlivy, které posilují naši duševní kondici a rovnováhu. Učí člověka, jak předcházet psychickým potížím, případně jak se k nim co nejlépe stavět. Usiluje o vyloučení dopadu negativního působení na člověka hledáním způsobů, jak jejich vlivům vědomě předcházet.

Vlastnosti, které bezprostředně souvisejí s psychickým zdravím. Mezi tyto vlastnosti se řadí otevřenost, tolerance, kreativita, přirozenost, sebedůvěra, liberálnost, samostatnost, spontánnost a uvolněnost.

„Duše není žádný předem daný stavební plán, který člověk během svého vývoje z dětství do dospělosti nechává dozrávat, nýbrž je to prázdná nádoba, která se pozvolna naplňuje. K té náplni patří na jedné straně zkušenosti a na druhé vlastní úsudky, které se odrážejí v chování. Z těchto obsahů se také rozvíjejí vlastnosti osobnosti.“

Je na místě celý proces řídit a mít pod kontrolou průběh, jakým se naplňuje. Proces sebeřízení vychází ze stanovení profesních a životních cílů, uvědomění si svých priorit a zvyšování odolnosti vůči psychické zátěži. Jeho hlavní úloha spočívá ve zvládání každodenních situací, kdy jsou před nás kladeny různé překážky. Mimo to hraje důležitou roli pro manažery, neboť má za následek zlepšení výkonnosti a efektivity práce. V této souvislosti mluvíme o selfmanagementu, jenž se svým významem velmi přibližuje managementu osobního rozvoje. Účelem je tedy rozvíjet svoji osobnost (své „Já“, tedy „self‘) díky sebekázni a vědomému sebeřízení. Využíváním možností sebeřízení se můžeme vyhnout takovým negativním psychickým jevům, jako jsou workholismus, únavový syndrom či syndrom vyhoření. Workholismus vzniká disharmonií mezi prací a odpočinkem, přičemž je na organismus vyvíjen nadměrný tlak a na svoji osobu kladeny vysoké nároky, což mívá za důsledek tzv. burn-out effect, neboli syndrom vyhoření.

Ten v pokročilých fázích vyžaduje odbornou psychologickou, potažmo psychiatrickou intervenci, pročež je lepší dbát na prevenci, která spočívá právě v sebeřízení.

Dnes se od člověka očekává více a více. Nejen v zaměstnání a při studiu, ale také v mezilidských vztazích. Z toho vyplývá, že je potřeba zintenzivnit úsilí v oblasti sebeřízení a sebevýchovy, nezůstat na jednom místě, ale neustále pracovat na svém charakteru a zvládání sebe sama. Nepochybně nám to pomůže na naší cestě životem.“

Zásady úspěšného manažera

Manažer jakožto řídící pracovník musí v prvé řadě dokonale ovládat řízení sebe samotného, teprve potom může řídit ostatní pracovníky. Čím nadšeněji na sobě pracuje, tím více zkušeností a poznatků může předat dalším lidem. Jestliže dovede zorganizovat svůj čas, plánovat svou činnost, sám se motivovat apod., oplývá výbornými (ačkoliv ne zcela samospásnými) předpoklady k tomu, aby zvládal bezproblémově organizovat také práci dalších pracovníků, sestavovat plány a zadávat úkoly, motivovat své zaměstnance k dosahování výsledků apod.

 

Úspěšný manažer začíná vždy nejprve u sebe. Ze všeho nejdříve formuluje vlastní osobní vizi, přitom uspořádá své priority a velkou pozornost věnuje i time managementu. Vlastní jsou mu dovednosti a schopnosti udržování stability a integrity týmu, motivování, evaluace práce ostatních a koučing. Dovede ve správné chvíli a optimální míře pochválit i kritizovat, efektivně řešit vzniklé konflikty na pracovišti (a také jim předcházet) a ustát krizové situace. Dobře sloužícím nástrojem je mu přitom komunikační strategie asertivity. Tento termín vyjadřuje důraz na umění prosadit své názory vyváženým způsobem. Představuje otevřenou komunikaci s druhými, jejímž účelem je zajistit, aby přání, potřeby, očekávání a hodnoty jedince byly jeho okolím přijímány a uznávány. Asertivní člověk jedná na základě znalosti svých práv, která dokáže prosadit a obhájit. Zároveň zná a respektuje též práva druhých.

„Osobní vize je jasná, konkrétní, působivá a aktivující představa budoucího stavu - dosažených výsledků, postavení nebo způsobu života. Usměrňuje nás na životní cestě, pomáhá nám rozhodovat v mnoha situacích a dodává nám energii pro každodenní práci. Lze existovat a spokojeně žít bez jakékoliv vize, nicméně lidé s jasnou vizí většinou dosahují podstatně lepších výsledků ve svém zaměstnání i v osobním životě.“ 

Člověk by se měl v ideálním případě vážně zamyslet nad tím, co od života očekává, a čeho touží dosáhnout. Tato osobní vize, jakmile je stanovena, umožní dosažení a naplnění smyslu života, přičemž by měla také korespondovat s jeho kariérovým zaměřením.

Principy pro stanovení osobní vize:

1. Vize by měla být v souladu s jeho kotvou.
2. Vize má mít formu jasné a konkrétní představy.
3. Vize by měla mít citový náboj.
4. Vize se stane stimulem aktivního jednání.

Pod pojmem „kotva“ se skrývá obraz talentu, schopností, potřeb, názorů a hodnot. Svoji kotvu je důležité nejprve poznat a na jejím základě poté stanovit svou osobní vizi. Formulace vize je pro její jasnost a udržení zapotřebí co nejkonkrétnější a pro její udržení a zafixování v mysli je dobré ji viditelně vystavit jako heslo. Jejím účelem je svého tvůrce povzbuzovat, těšit a pomáhat mu v obtížných životních chvílích.

Ze všeho nejpodstatnější je však realizace vize. Jestliže jsme se rozhodli naši vizi uvést do praxe, neměl by nám k tomu chybět postup jejího dosažení, konkrétní formulace dílčích cílů a opatření k jejich dosažení. Jako ideální varianta se jeví formulovat cíle písemně, abychom měli na očích všechny akce, jež je třeba vykonat zítra, během týdne, do konce měsíce atd. Samotné naplňování cílů nás začne uspokojovat a stane se impulsem pro další plány a činnosti.

Seřazení priorit je účelné v tom směru, že nás přiměje soustředit se na podstatné záležitosti a činnosti si rozvrhnout na základě jejich důležitosti. U každé činnosti přitom odhadujeme množství času potřebného k jejímu splnění. Nejvyšší prioritu mají úkoly naléhavé a ty, které jsou přímo vázány k vizi. Není nic výjimečného, když se pořadí priorit v průběhu času změní, pročež bychom na to měli myslet a zůstat flexibilní. Jako velmi šikovná pomůcka pro tyto účely poslouží např. osobní diář a metoda ABC vedoucí k rychlému roztřídění priorit.

Sedm návyků lídrů pro úspěšný a harmonický život názorně ukazuje Coveyho schéma. Jedná se o návyky efektivnosti, které maximalizují množství reálných, prospěšných a dlouhodobých výsledků. Tvoří základ osobnostního charakteru, jasně naznačují správný způsob efektivního řešení problémů, maximalizují příležitosti a vedou k osobnímu růstu. Objasněním těchto návyků a souvisejících principů se práce zabývá níže.

1. Buďme proaktivní (principy osobní vize).
Proaktivní lidé se zaměřují na ty věci, které mohou nějak ovlivnit. Jsou si vědomi své odpovědnosti za to, co se děje v jejich životě, a nepřisuzují hlavní díl viny okolnostem. Jejich chování je výsledkem jejich smýšlení a rozhodnutí, jež se zakládají na hodnotách místo jejich aktuálních pocitů. Proaktivní přístup představuje změna směrem zevnitř ven, což opět akcentuje potřebu začínat vždy u sebe místo pasivního čekání, až dojde ke změně okolí. Na tomto místě se setkáváme s principem osobní vize. Její stanovení je reálné jen a právě na základě naší aktivity. Je to rozhodnutí pro přebrání odpovědnosti a iniciativy, aktivní obranu vůči manipulaci zvenčí a naslouchání svému nitru a svým potřebám. Skrze práci na sobě si ujasňujeme naši životní vizi a rozvíjíme svou osobnost.

„Štěstí stejně jako neštěstí je proaktivní volba.“


„ Štěstí je vnitřní postoj a má jen málo společného s tím, co ve skutečnosti prožíváme ve vnějším světě.“

2. Začínejme s myšlenkou na konec (principy osobního vůdcovství).
Podstatou druhého návyku je začít dnes s představou o konci našeho života jako kritériem, podle nějž budeme hodnotit vše ostatní. Právě stav, kdy máme tento konec neustále jako živou představu, nám umožňuje kontrolovat, zda směřujeme k životnímu cíli, a každý den využíváme a žijeme naplno. Princip osobního vůdcovství chápe vedení jako první vytváření a rozeznává vedení a řízení jako dva odlišné přístupy. „Peter Drucker a Warren Bennis říkali: „Řízení je dělání věcí správně; vedení je dělání správných věcí.“

Tomu můžeme rozumět tak, že vedení je předchůdcem vlastního řízení a zároveň naším pomocníkem pro uvědomění si, čeho skutečně chceme dosáhnout. V praxi však bohužel často chybí. Soustředíme se na oblast řízení, usilovně si vytyčujeme cíle, které s plným nasazením plníme, ale přitom jsme zapomněli nejdříve sestavit svůj žebříček hodnot. Máme možnost stát se autorem svého vlastního scénáře a uvědomovat si, zda právě ten scénář, podle něhož svůj život vedeme, je v konsenzu s našimi životními hodnotami.

„ Virtuální realita, kterou si tvoříme, může být ryzím odrazem skutečnosti, nebo může být naprosto zkreslená. Ať je tomu jakkoliv, jedná se o umění. Naše dílo může být naším osobním rájem, anebo se může stát naším osobním peklem.“

Za nejúčinnější způsob, jak uchopit myšlenku na konec, vyjádření osobního poslání, osobní filozofie či kréda. Jejich podstatou je to, jací chceme být, tedy náš charakter, co toužíme dělat, resp. naše úspěchy, a principy či hodnoty, na nichž je naše existence založena.

3. Dejme přednost důležitým věcem (principy osobního řízení).
Díky návyku věnovat se důležitým věcem nejdříve realizujeme oba předešlé. Je fyzickým uskutečňováním toho, co jsme si nejprve stanovili v rámci osobní vize a osobního vůdcovství. Princip osobního řízení je následovníkem principu osobního vůdcovství. Řízení je rozdělení problému na menší části, přičemž dává exaktní návod a udává pořadí jednotlivých kroků.

„Efektivní řízení znamená dát přednost důležitým věcem. Zatímco vedení určuje co je důležité, řízení klade důležité věci na přední místo v každodenním životě. Řízení je kázeň, je to uskutečňování.“

Kvalitní osobní řízení se zakládá na sebekázni a víře ve vlastní hluboko zakotvené hodnoty. Je bezprostředně propojené s plánováním času.

4. Mysleme způsobem výhra/výhra (principy interpersonálního vůdcovství).
Pokud již člověk dokáže praktikovat princip osobního vůdcovství a osobního řízení, dostává se velice blízko k vytváření pevných, čestných a bezproblémových mezilidských vztahů, a k řízení jiných lidí. Čtvrtý návyk dává nahlédnout k jádru principu interpersonálního vůdcovství. Společný užitek se zde staví před vzájemnou konkurenci, což podporuje hodnoty spolupráce a sdílení informací. Pro efektivní interpersonální vůdcovství je zapotřebí jasné vize, proaktivního vyvíjení iniciativy a jistoty, duševní síly a moudrosti, které vyplývají z osobního vůdcovství.

Původní princip lze ještě obohatit o jednu výhru, tedy na výhra/výhra/výhra, týkající se koučování, kde profitují všechny zúčastněné tři strany - koučovaný, firma i kouč.

Koučování je na jednu stranu proces učení, ale na stranu druhou také partnerský vztah. Pohled kouče se zaměřuje na potřeby koučovaného, na jeho problémy, přání, osobní růst a úspěch ve všech oblastech života. Zabývá se způsoby, jak se sžít s pravidly a respektovat je, řídit se zdravým „selským“ rozumem a citem pro lidi, zapojit nejen tvůrčí schopnosti své, ale i všech zúčastněných, a pak dosáhnout předem stanoveného výsledku.

5. Nejdříve se snažme pochopit, potom být pochopeni (principy účinné komunikace).
Jednoznačně nejdůležitější dovedností je efektivní komunikace. Zdaleka nestačí jen mluvit, je nutné se také naučit aktivnímu naslouchání, což objasňuje princip účinné komunikace. Když nasloucháme druhému člověku a přitom použijeme empatie, tedy když se staneme aktivními informačními receptory, nejspíše mu mnohem lépe porozumíme a na základě toho mu poskytneme účinnější zpětnou vazbu, než když budeme informace pouze produkovat. Porozumění by mělo nejen v profesním životě předcházet jednání a ovlivňování lidí. Doporučuje se jít dobrým příkladem ostatním a řídit se přitom zlatým pravidlem: „Co nechceš, aby ti jiní činili, nečiň ty jim.“

Každý z nás touží být, ač to někdy nepřiznává, pochopen, a přitom se nezřídka zapomínáme snažit pochopit ostatní. Takový návyk nám může být nápomocen v případě absence principu výhra/výhra. Udělejme pro sebe to, že budeme jeden druhému vědomě naslouchat a snažit se o vzájemné pochopení, zadívejme se na svět očima toho druhého.

6. Vytvářejme synergii (principy tvůrčí spolupráce).
Na základě vzájemného chápání se aktivně otevíráme tvůrčímu řešení a existující názorové rozdíly tak již nepředstavují komunikační překážku, nýbrž se stávají nástrojem synergie. Tento pojem chápeme tak, že celek je větší než součet všech jeho částí. Umožňuje silné stránky jednoho člověka využít jako vyvážení slabých stránek druhého, tedy aplikaci principu tvůrčí spolupráce.

Z výše popsaného vyplývá, že podstatou synergie je uvědomění si hodnoty odlišností.

„K tomu, abychom si uvědomili hodnotu těchto odlišností, si musíme uvědomit, že všichni lidé vidí svět ne takovým, jakým je, ale takovým jakými jsou oni.“

Poznání jiného mínění, než je to naše, odhaluje naší mysli nové možnosti a přináší zdroje inspirace. Otevření se není vždy jednoduché a vyžaduje velkou dávku odvahy a zdravého sebevědomí, nicméně je přínosem pro všechny zúčastněné strany a naplněním mezilidských vztahů.

Synergie je vrcholem všech předcházejících návyků. Rovná se vytváření týmů, práci v nich, utváření jednoty a tvořivosti spolu s ostatními bytostmi. Obrací nás směrem k přírodě, v níž má vše souvislost se vším.

7. Ostření pily (principy rovnovážné obnovy sil).
Poslední návyk znamená obnovu čtyř dimenzí lidské podstaty - fyzické, duchovní, duševní a společensko-citové - na principu rovnovážné obnovy sil.

„Je to nejlepší investice, jakou můžete v životě udělat - investovat do sebe, do jediného nástroje, pomocí kterého můžeme prožít plnohodnotný život. My sami jsme nástrojem své výkonnosti a k tomu, abychom mohli být výkonní, si musíme uvědomit nezbytnost pravidelného ostření pily v uvedených čtyřech oblastech.“

Fyzická dimenze představuje péči o tělesnou schránku, výživu, odpočinek a fyzickou aktivitu. Dimenze duchovní zahrnuje meditaci, relaxaci apod. Duševní dimenze v sobě skrývá oblasti vzdělávání, společenského života, seberozvíjení, organizování a plánování. A poslední, společensko-citová dimenze se neustále obnovuje tvůrčí spoluprací, při komunikaci, resp. jednání s lidmi, ve vztazích atd.

Tyto dimenze lze vztáhnout také na organizace, potažmo na firmy. Fyzická dimenze je představována ekonomikou organizace, duševní dimenze se pojí s lidskými schopnostmi, v dimenzi duchovní spatřujeme poslání organizace a společensko-citová souvisí s mezilidskými vztahy. Požadavkem výkonnosti jedinců a organizací je rovnoměrná obnova všech čtyř dimenzí. Podcenění byť jedné jediné má negativní dopad na všechny ostatní.

„Pokud člověk začíná usilovat, aby se znovu stal pánem ve svém domě, usiluje o „posílení své osobnosti “, o probuzení Já, o rozvoj individuality, o probourání omezení a uspořádání, o překonání strachu, o znovunabytí sebeurčení.“

Time management

Uvědomění si podstaty fungování time managementu a možností, které nám efektivní řízení času poskytuje, je zásadním krokem k dosažení účinného stylu života.

Pět principů čtvrté generace time managementu:

  1. Člověk je více než čas
  2. Cesta je více než cíl
  3. Zevnitř je více než zvenku
  4. Pomalu je více než rychle
  5. Celek je více než část

Lepší přístup k času, než být jeho otrokem, je být jeho pánem. Pocit, že svůj čas a tudíž i život máme ve svých rukou, nám dodává větší nadhled. V rámci hospodaření s časem je zcela klíčové stanovit si své priority. Tím nejdůležitějším nakonec nejsou jen výsledky našeho úsilí, ale především samotná cesta k cíli. Náš život je tvořen právě těmi všedními dny, kdy nám do cesty padá spousta překážek, samotné dosažení vytyčeného cíle je pak sladkou odměnou. Vnímání „teď a tady“ a zaostření na přítomný okamžik jako na aktuální část životní trasy jsou tedy důležitější než cíl sám o sobě. Stojíme-li na pevných základech naší vnitřní síly a sebevědomí, vnější svět nás může ohrozit či vyvést z rovnováhy jen velmi omezeně.

TIME MANAGEMENT

Vnitřní pohnutky nám dodávají na odvaze a povzbuzují k lepším výkonům. Fakt, že za určitý časový úsek stihneme více činností než někdo jiný, ani zdaleka není zárukou úspěchu. Často je lepší zpomalit a více si danou aktivitu užít, což opět znamená vychutnat si cestu, která vede k našemu vysněnému cíli, a zároveň si uvědomit přítomný okamžik.

„Naše štěstí a spokojenost nejsou závislé na tom, až vyřešíme nějaký problém, až, až, až... Chceme-li být šťastní - buďme prostě šťastní! Není třeba hledat důvody.“

Poslední princip vyjadřuje celistvost a plynutí života a vztahuje se ke Coveyho šestému návyku, tedy principu synergie. Jednotlivé skutečnosti nemají nijak velkou váhu. Člověk by pokud možno neměl upadnout v deprese z dílčích neúspěchů, nýbrž si z nich vzít veškeré poučení a jít dál. Na druhou stranu malé úspěchy je lépe si užívat a náležitě se za ně pochválit.

Další pravidla zvládání time managementu:
• Vymezme si naše nejdůležitější životní role.
• Pro každou roli si stanovme jeden velký životní cíl.
• Ke každému velkému cíli přiřaďme úkoly, které nám mohou pomoci v jeho dosažení.
• Určeme či upřesněme si cesty konkretizace každé naší životní role.
• Každý týden si najděme pro každou naši životní roli nejméně 90 minut.
• Seznam alespoň jedenkrát za rok aktualizujme.

Avšak zdaleka ne vše v našem životě lze přesně naplánovat a roztřídit do škatulek.

„ Úcta a pokora k nepoznanému či nepoznatelnému zde určitě nechybí. Ale právě proto, že je kolem nás ještě mnoho nepoznaného, bychom se měli snažit poznávat. S neřádem se nemá smiřovat, ale má se proti němu postavit řád.“

Okruhy managementu, jež přímo ovlivňují řízení času:

• Question management neboli Pokládáme si správné otázky?
• Life and vision management neboli Odkud jdeme a kam míříme?
• Life targets management neboli Jaké jsou naše životní cíle?
• Concentration management neboli Profesionální soustředění - univerzální spořič času.
• Smileface management neboli Buďme optimističtí.
• Mail management neboli Jak denně zvládat množství e-mailů?
• Conflict management neboli Jak řešit konflikty?
• Colleague management neboli Jak spolupracovat?
• Delegation management neboli Jak nejvhodněji postupovat úkoly?
• Money management neboli Jak vycházet s penězi?
• Anger management neboli Rozzlobí se každý, ale mistři času se rychleji zklidní.
• Stress management neboli Jak zvládat stres?
• Relaxation management neboli Čas šetří i rychlý odpočinek.
• Refusal management neboli Umění říci NE jako zdroj úspor vašeho času.
• Reading management neboli Čas a rychločtení.
• Gender management neboli Porozumění mezi muži a ženami.

Sebepoznávání

Sebepoznáním rozumíme soustředění a uvědomění si specifik svého prožívání a chování, pozitivních i negativních aspektů osobnosti. Dochází k němu při společenské interakci mezi jedinci. Hodnocením druhých se člověk učí poznávat lidské vlastnosti a s těmi se pak seznamovat u sebe skrze analýzu vlastního chování, jednání v různých situacích a výsledky činností. Důležitou úlohu hraje také v našem pracovním životě a ke zvládání vůdčího postavení. Zvládnutí požadavků manažerské role a rozšiřování manažerských dovedností vyžaduje určitou hloubku sebepoznání, jež se projevuje v úrovni připravenosti manažera poznat druhé a porozumět jim. Vnímání a poznávání dalších lidí ovlivňují jak vnitřní faktory (fyzický a psychický stav, motivace, nabyté zkušenosti), tak ty vnější (osobnostní charakteristika, situační faktory). Je jedním z prvků konkrétní interakce, kdy na sebe lidé vzájemně působí a reagují na sebe.

Specifické určující rysy člověka, mající přímý vliv na míru exaktnosti v rámci poznávání druhých, jsou mimo jiné:

  • znalost sebe sama
  • míra sebepřijetí
  • vlastní charakteristické rysy a znaky osobnosti

Znalost sebe sama je možné zdokonalovat jedině v interakci s ostatními, předpokládáme-li přiměřeně otevřený postoj a zároveň připravenost spolu s ochotou přijímat zpětnou vazbu. Přitom je zapotřebí dosáhnout harmonie mezi sdílením informací o sobě a jejich přijímáním.

„Sebeotevření znamená sdílení informací o sobě, o svém vnitřním světě, nikoli však se všemi a za všech okolností. Nalezení správné míry předpokládá vyváženost mezi otevřeností a diskrétností či taktem.“

Nalaďme se na to, že své postoje, myšlenky a nápady začneme sdílet s lidmi kolem sebe a nebudeme si je ponechávat pouze ve svém nitru. V případě, že se dopustíme chybného jednání, je na místě si jej připustit a v tom nejlepším případě ho také bez zbytečného otálení otevřeně přiznat, neboť jsme přeci lidé a na chybování máme nárok.

Za nízkou mírou otevřenosti se může skrývat nízké sebevědomí, plachost, ostýchavost, komplex či nedostatečná sebedůvěra apod. V těchto případech je na místě pustit se do rozvoje komunikačních dovedností nejprve v rámci zcela neformálních rozhovorů. Naopak jsou tu i jiní lidé, mající sklony k nepřiměřené extroverzi, kdy o sobě poví více, než je nutné a vhodné, a následně trpí pocity viny. Těm se obecně doporučuje, aby se dříve, než o sobě prozradí něco dalšího, zamysleli, co a kdy druhým skutečně chtějí říct, a respektovali připravenost svých komunikačních partnerů.

„Měli bychom mít ze sebe i z druhých dobrý pocit a být spokojeni s tím, jací jsme.“

Až v momentě, kdy sami sebe poznáme a máme sami sebe rádi takové, jací jsme, otevíráme dveře vlastnímu rozvoji a změně k lepšímu. Úkol to není jednoduchý, neboť vyžaduje značnou míru sebekázně. Pro pevné psychické zdraví a vyspělost je základem schopnost pohotově dosahovat harmonie mezi vzájemně na první pohled nesourodými cíli, potřebami, povinnostmi, odpovědnostmi, nařízeními a podobně.

 

Nástrojem vedoucím k sebepoznání je sebepozorování. Navrhuji používat za účelem sebezkoumání magické otázky, které vedou k uvědomení si, co se v daném momentě děje, a utvářejí úrodné pole pro změny:

• Co dělám?
• Co cítím?
• Co si myslím?
• Jak dýchám?
• Co pro sebe v tomto okamžiku chci?

Učební styly

Doporučuji držet se tří základních pilířů efektivního učení a rozvoje osobnosti:

• Nejvíce se toho můžeme naučit ve chvílích, kdy jsou na nás kladeny nestandardní a příliš vysoké nároky.
• Úspěšné zvládání nečekaných a obtížných situací zpravidla vyžaduje využívání rozličných způsobů chování.
• Z každého zážitku lze získat maximum a přetavit jej ve zkušenost v případě, že si dopředu ujasníme, co se chceme naučit a jakými cestami můžeme dojít do cíle.

Stěžejním úkolem dosahování versatility, tedy osvojení si různorodých dovedností a schopnost používat je ve vhodný čas a ve správné míře, v oblasti osobního rozvoje je rozšíření množství používaných učebních způsobů. Níže jsou uvedeny čtyři takovéto efektivní styly:

Aktivní styl učení se koncentruje na nové prožitky a emoce. Lidé jsou v tomto případě otevřeni novým zážitkům a na náročné situace nahlížejí jako na výzvu. Jejich nástrojem je intuice, zároveň se zbytečně nezabývají obavami a negativní zkušenost je obvykle neodradí. Naopak ve svém přístupu postrádají systematičnost a kritický odstup. Aby člověk dosáhl aktivního stylu, je nezbytné odbourat nevhodné ustálené zvyky či zavedené způsoby myšlení, pokoušet se o dosažení vyšší psychické i fyzické odolnosti, dát šanci aktivitám, které jsme doposud míjeli, a vyvolat v mysli moment, v němž jsme promrhali příležitost kvůli vlastním obavám a nejistotě.

Teoretický styl se soustředí na logiku a racionalitu. Vše je zapotřebí prověřit, promyslet a rozplánovat. Lidé tohoto typu se ve svých pochybeních snaží hledat ponaučení a pátrají po jejich zdrojích, důvodech a souvislostech. Nejsou nakloněni risku a neoplývají ani spontánností a empatií. Mají ve zvyku vynášet obecné soudy a při práci postupovat systematicky, což naopak aktivnímu stylu učení chybí. Teoretickému stylu přivykáme prostřednictvím rozvíjení analytického a logického myšlení, dovedností argumentace a zpětnou vazbou například ve formě psaní deníku.

Reflektivní styl zahrnuje zkoumání a sběr informací z různorodých zdrojů. Lidé, jimž je tento styl vlastní, mívají rozvinutou schopnost naslouchání a obvykle preferují opatrnost a bezpečí. Když se cítí být v koncích, nemají problém požádat o pomoc. Pozorování a zkoumání považují za zdroj ponaučení pro vlastní existenci, ovšem na druhou stranu mnohdy nejsou schopní pružně a duchapřítomně reagovat. K vylepšování tohoto stylu lze doporučit práci na rozvíjení pozorovacích vloh a vnímavosti, projevování zaujetí a aktivní naslouchání druhým osobám, rozvíjení trpělivosti a kontrolu nad výsledky vlastních aktivit.

Pragmatický styl je charakterizován pohotovostí a testováním rozličných postupů. Pragmatici mají tendence pátrat po jednodušších a efektivnějších způsobech řešení, jež míří přímo k jádru problému. Upřednostňují bleskové rozhodování a s nadšením aplikují metodu pokus - omyl. Určité rezervy se objevují ve schopnosti naslouchat a v míře preciznosti příprav. Pro rozvíjení pragmatického stylu je vhodné naučit se důvěřovat v sebe samé, činit denně alespoň jeden užitečný skutek a působit v projektu s brzkým ukončovacím termínem.

Mezi protichůdnými styly (aktivní versus teoretický, reflektivní versus pragmatický) je nutné uchovávat rovnováhu. To představuje hledání harmonie mezi koncentrací na emoce a rozum, respektive reflexe a účinnost. Versatilní přístup k učení je staví na schopnosti flexibilně přepínat mezi těmito styly. „Rozvoj v oblasti deficitu (nedostatečně používaného stylu) je nutné kombinovat s odpovídajícími změnami v oblasti stylu preferovaného (používanéhopříliš mnoho).“ Jednou ze zásadních rolí rozvoje v rámci efektivního používání různých učebních stylů je ovládání vlastních negativních emocí korespondujících s úsilím o změnu navyklých vzorců chování (sebekontrola).

Řešení konfliktů

Lidé toho mají spoustu společného a zároveň jsme každý tak trochu jiný. Různými způsoby přemýšlíme a uvažujeme, liší se i naše hodnoty, motivace a cíle, které si mohou až vzájemně konkurovat a soupeřit spolu. To je přirozený zdroj mezilidských konfliktů a nedorozumění.

„Dopustit, aby nás naše odlišnosti dovedly k tomu, že se dohodneme na nejmenším možném společném jmenovateli, je marnotratným mrháním! Brání nám to dát prostor principu tvořivé spolupráce a nalézat řešení problémů, která by byla lepší než původní představy zúčastněných stran! “

Právě management osobního rozvoje je užitečným nástrojem též při příležitosti řešení konfliktů, s nimiž se v osobním i pracovním životě setkáváme někdy až příliš často. Promítají se do nich odlišné cíle, city i skutky a nalezení oboustranně přijatelného řešení bývá nezřídka oříšek. 

• Předcházet konfliktům.
• Vyloučit emoce.
• Odloučit se od problému a zaměřit se na zájmy.
• Hledat vzájemně akceptovatelnou alternativu.
• Využít externího poradce a objektivních údajů.

Do určité úrovně mohou konflikty znamenat přínos. Jistý stupeň konfliktu je pro organizaci nutný, nechce-li ustrnout na mrtvém bodě a má-li se adaptovat na změny. Podle následků lze na některé problémy v organizaci nahlížet jako na funkční, pakliže mají přímý dopad na zlepšení v dosahování jejích záměrů. Dysfunkční jsou tehdy, když k tomuto rozvoji nevedou a naopak převládají jejich negativní dopady na oblast vztahů mezi pracovníky, fungování pracovní skupiny či celého podniku.

„Ne každý konflikt musí mít nutně zápornou hodnotu. Určitý rozpor v názorech a požadavcích je vývojovou hnací silou. Veškerý pokrok má vždy u svého zrodu inspirativní nespokojenost.“ 

Kladnédopady konfliktu: posílení vztahů, rozvíjení schopnosti aktivně naslouchat, nárůst vzájemné důvěry, zvyšování míry sebeúcty, dobré zázemí pro kreativitu, udržení přirozené úrovně konkurence, povzbuzení k pracovnímu výkonu (spor je výzvou).

K omezení vlivu záporných emocí konfliktu lze doporučit následující postup:

• I v konfliktní situaci jednejme s druhými s respektem.
• Naslouchejme a vyjádřeme snahu porozumět stanovisku a pocitům druhého.
• Jasně formulujme své názory, potřeby a pocity.

Styly řešení sporů diferencujeme na bázi dvou rovin. Jedna z nich označuje úroveň, na níž jedinec vydobývá své vlastní zájmy, a druhá úroveň, na které bere v potaz zájmy druhých stran. Vymezuje pět stylů hledání východisek z problémů:
1. únikový (malá míra zaměření na vlastní prospěch i péče o druhé)
2. soupeřivý (tendence naplňovat svá přání bez ohledu na druhé)
3. přizpůsobivý (upřednostňování zájmů druhé strany)
4. kompromisní (nalezení východiska přiměřeně vyhovujícího oběma stranám)
5. kooperativní (nalezení naprostého uspokojení obou stran)

„Ačkoliv kooperativní styl zvyšuje pravděpodobnost dosažení dlouhodobého a akceptovaného řešení, nelze jej využít ve všech situacích. Řídicí práce poskytuje příležitosti pro uplatnění všech výše uvedených stylů.“

Řešení sporů je jednou z nejnáročnějších disciplín, se kterými se manažeři na pracovištích setkávají. Představují časovanou bombu, neboť v případě, že se nezačnou řešit včas a správným způsobem, mohou narůst v závažné problémy a vyostřené mezilidské vztahy. Zúčastněné strany musejí konflikt cítit a uvědomovat si ho. Pokud byť jen jeden člověk vidí situaci jako konfliktní, pak opravdu konfliktní je, přestože další člověk tento pohled na věc sdílet nemusí. A na druhou stranu tehdy, kdy situace splňuje vnější znaky konfliktu, nemusí nezbytně o konflikt jít, pokud to tak zúčastněné strany necítí. Autor doporučuje dodržet tyto zásady:

1. Získejte informace o kořenech konfliktu.
2. Nejprve zvažte variantu kooperativního přístupu.
3. Konfrontační, tedy silový přístup volte jen tehdy, pokud jste si jisti, že právě vaše řešení je nejvhodnější a jediné reálné, a máte zájem na prodiskutovávaných tématech.
4. Ústup volte, pakliže pro vás daný problém není nijak zásadní a větší důležitost přikládáte zachování trvalého vztahu.
5. Kompromisu se snažte dosáhnout, když je problém a vám i vašemu oponentovi na něm příliš nesejde.
6. Volte přístup vyhýbání se, jste-li lhostejní a čas pro vás nehraje roli.

„Jestliže neidentifikujeme problém, ale snažíme se jej zakrýt, je to jako provést operaci se zavřenýma očima. Abychom našli lék, musíme problém jasně vidět a přijmout jej takový, jaký je.“

Je dobré přiznat si, co se ve skutečnosti děje, a snažit se vidět všechny pozitiva a přínosy vzniklého problému. „Se svými problémy se můžeme spřátelit. Když přijdou obtížné emoce, můžeme se jich zeptat, co chtějí. Začneme-li být ke svým problémům přátelštější, můžeme zjistit, co máme dělat.“

Příčiny konfliktů se mohou různit:

• vnější konflikt (požadavky jsou protichůdné)
• vnější vnitřní konflikt (rozpor mezi požadavkem na chování zvenčí a vnitřní sklon člověka vystupovat určitým stylem)
• vnitřní konflikt (rozporuplné tendence v nitru jedince)

Řiďte se při vypořádávání se s problémy následujícími postupy:

• udržet si klid a věcný přístup,
• začít řešit hned při prvních náznacích,
• držet počet účastníků konfliktu na minimu,
• započít vyjednávání,
• umožnit vstup nezaujatého moderátora,
• aktivně vyhledávat pozitiva a dílčí úspěchy,
• přistoupit na závěry jednání.


Charakterizujeme dva výchozí modely konfliktu. První z nich je cyklický a dynamický, jehož základem jsou postupné kroky problémů. Jedna událost je následována další (akce, reakce, důsledky, frustrace...). Druhý model je strukturální. Ten se soustředí na faktory, které mají vliv na střety a jednání zúčastněných stran, jejich predispozice ke konfliktním situacím, míru vzájemné vázanosti, protichůdnost zájmů, nátlak. Pozornost se v rámci tohoto modelu upíná směrem ke zdrojům konfliktu. Propojí-li se tyto dva přístupy, vede to obvykle k lepšímu porozumění a hladšímu řešení konfliktů jak v běžném životě, tak v tom pracovním. Neřešené konfliktní situace se v záporném slova smyslu dotýkají naší duševní rovnováhy a tím pádem i našeho výkonu na pracovišti. Zintenzivňují přítomnost různých neurotických symptomů, a to zejména pokud jde o problémy vleklé. Mohou navíc vyvrcholit až onemocněními psychosomatického rázu.

Kreativita

Kreativita komplexní fenomén, jehož vymezení je zejména vzhledem k rozsáhlosti jevu obtížné. Přesto je jako předmět vědeckého zájmu definována relativně stručně. 

Struktura kreativity je tvořena:

• kreativní osobností;
• kreativním procesem;
• kreativním produktem;
• prokreativním prostředím.

Definice kreativity by měla vzít v úvahu všechny čtyři uvedené substruktury, čímž by byla velice obsáhlá, neboť každou z těchto substruktur lze dále horizontálně i vertikálně rozvíjet. V empirických výzkumech lze za nejlépe použitelnou definici považovat tu, jež je založena na zkoumání kreativních produktů, a to proto, že na existenci kreativního procesu lze usuzovat právě podle povahy výsledného produktu - a také soubor osobnostních rysů typických pro kreativní jedince bývá sestavován na základě identifikace kreativních lidí podle výsledků jejich aktivit .

Problematikou definice kreativity se zabývalo a zabývá mnoho badatelů. Jejich definice lze rozdělit do několika skupin podle toho, z jakého aspektu autor na kreativitu nahlíží, a na co klade důraz:

  • kreativita jako souhrn schopností vidět a řešit problémy: tento přístup klade důraz na to, že pro kreativitu je stejně důležité nacházení problémů jako jejich řešení; zároveň schopnost objevovat a formulovat problémy zahrnuje celkovou osobní zkušenost; proces nalézání problémů je prchavý a nepostižitelný, nicméně je veden cílem, ačkoliv často pod prahem vědomí
  • kreativita jako osobnostní charakteristika: v této skupině definic je zdůrazňována určitá konstelace osobnostních charakteristik kreativních lidí; kromě divergentního myšlení, inteligence a silné vnitřní motivace je uváděna též nezávislost a nekonformnost, otevřenost novému, bohaté zájmy, smysl pro humor a řada dalších, přičemž výsledky výzkumů stále více potvrzují především důležitost tolerance vůči dvojznačnosti, popřípadě nejednoznačnosti;
  • kreativita jako motivace: tyto přístupy poukázaly na úzkou vazbu mezi kreativitou a vnitřní a vnější motivací; např. podle výsledků rozsáhlých výzkumů existuje úzká souvislost mezi kreativitou, optimálním prožíváním a motivací
  • kreativita jako proces a produkt myšlení: definice této skupiny zdůrazňují vznik něčeho nového či neobvyklého;
  • kreativita jako interakce: kreativita je určitým druhem interakce mezi jedincem a okolním světem vymezuje kreativitu jako intrapersonální a interpersonální komunikaci, kreativita je považována za vytváření a sdělování nových asociací;
  • kreativita jako soubor dovedností překonávat bariéry: kreativitu lze vymezit také jako soubor dovedností překonávat její bariéry s důrazem na důležitost rozpoznávání těchto bariér.

S přihlédnutím k výše prezentovaným přístupům se kreativita jeví jako dynamický komplexní proces vzdorující úplnému popisu či jako naprosto zvláštní komplexní schopnost.

Tvořivost představuje souhrn atributů osobnosti, jež se promítají do aktivit zdravého člověka či sociálního společenství.

Rysy osobnosti kreativního jedince:

tolerance dvojznačnosti (existence více možností řešení problému),

povzbuzující svoboda (umění překročit hranice a podívat se na problém z jiného pohledu),

funkční svoboda (improvizace a využívání předmětů k rozličným účelům, nejen k jejich původním),

pružnost (schopnost vzdát se neuspokojivého řešení),

otevřenost k risku,

odvaha,

odložení satisfakce (vzrušení z dlouhodobého vyvíjení úsilí stimuluje kreativitu),

ustoupení od stereotypu sexuálních rolí (kreativní proces není nijak ovlivněn pohlavím),

vytrvalost (přání vlastního uspokojení, vlastnost nevzdávat se, vytrvat a nedělat si nic z nezdarů).

Za další znaky kreativní osobnosti můžeme považovat vnímavost ke konfliktům, velkou míru sebekontroly, otevření se novým zážitkům, nezávislost, zodpovědnost, pozitivitu, neotřelost a mnohé jiné. Kreativní osobnost zachycuje známá typologie podle Junga. Ten odlišuje jednak extroverty a introverty a na druhé straně kombinaci těchto možností s mírou psychické rovnováhy (stability), resp. nerovnováhy (lability). Svoji typologii Jung rozvinul do ještě větších rozměrů - na základě psychických funkcí rozeznává dále tyto typy: smyslový, citový, intuitivní a racionální, jak lze vidět na následujícím obrázku.

Z aspektu tvůrčí činnosti jsou podstatné především typy extrovertní a introvertní intuitivní a extrovertní a introvertní racionální. Extrovertní intuitivní osobnost vidí všechny varianty řešení konfliktu a umí predikovat jeho další vývoj, má vlohy k inovativnosti, ale jeho nestálost mu brání vytrvat a dotáhnout aktivitu ke zdárnému konci. Typ introvertní intuitivní nakládá se svými představami a nápady jako s obrazy. Jeho náhled na situaci bývá až ohromující, ale potýká se s obtížemi při formulaci své vize. Lidi tohoto ražení je zapotřebí podpořit v komunikaci a zároveň jim aktivně naslouchat. Extrovertní racionální povahy zdůrazňují logický přístup, analyzování situace, produktivitu a použitelné řešení. Jsou obvykle výřeční až výbojní a vlastní jim je odhalování nových skutečností a jejich uvádění do souvislostí. Poslední, tedy introvertní racionální typ, se ze všech nejlépe orientuje ve svém vlastním uvažování. Mezi jeho pozitivní rysy patří objevování nových úhlů pohledu, pokládání nových otázek a formování nových teorií. Jejich vyjadřování je spíše opatrné, někdy až příliš zkostnatělé a vážné.

Rozvoj tvořivosti

K základním cestám rozvoje kreativity se řadí:

• výchova k tvořivosti
• stimulace
• kultivace
• facilitace

Výchova ke kreativitě je otázkou výchovy dětí a dospívajících v kruhu rodiny i ve školním prostředí s orientací na podporu rozvoje rysů osobnosti a těch znaků, jež jsou dispozicemi k tvořivosti. Stimulací se v tomto případě rozumí působení na jednotlivce či skupinu, ovlivňování jejich motivace a produktivity. Zdokonalování atributů kreativity tvoří procesy, které v pozitivním slova smyslu ovlivňují rozvoj potenciálu kreativity. Jedná se o pojetí, jež zesilují způsobilost jedince k přemýšlení, rozhodnosti a tvořivosti v rámci práce i vystupování. Naposledy se facilitace kreativity zakládá na vědomé a účelné subvenci tvořivého východiska problémů. Metody facilitace zjednodušují postup procesu kreativity a likvidují její překážky.

  • Buďme zvídaví, pozorujme život a dění kolem sebe.
  • Jděme pod povrch při poznávání toho, čemu se právě věnujeme.
  • Sledujme a poznamenávejme si své myšlenky.
  • Zachovejme si všeobecný přehled.
  • Denně si klaďme nové otázky.
  • Pokoušejme se překonávat zafixované vzorce myšlení a hledejme nové alternativy.
  • K vlastním ideám buďme vnímaví stejně jako k myšlenkám ostatních lidí.
  • Při pozorování buďme vnímaví a bedliví.
  • Pěstujme záliby podporující kreativitu.
  • Hledejme inspiraci v knihách.
  • Držme si svůj smysl pro humor.
  • Učme se znát sebe samé a vlastnímu porozumění.
  • Nestrachujme se zdravě riskovat, obavy z nezdaru potlačují kreativitu

Kreativní schopnosti a postoje

Kreativní schopnosti chápeme jako schopnost přijít na něco nového anebo si něco nového představit, utvářet svá přesvědčení a realizovat nápady, schopnost percipovat konflikty, analyzovat je a utvářet jejich východiska. Řadí se k nim i práce s obrazotvorností a samostatnými znaky emoční inteligence. Tvůrčí procesy mají souvislost s technikami a metodami, jichž je při kreativním pojetí užíváno, ať už záměrně či nezáměrně. Kreativní přístup je spojen otevřeností snášet riziko a přijímat změny, přizpůsobivostí, otevřeností vůči hraní si s nápady a pomyšleními. Jeho určujícími rysy jsou cílevědomá a tvrdá práce, důsledné soustředění a improvizace.

Rozkvět tvůrčího přístupu je podmíněn překonáním bloků a bariér, které nám překážejí v jeho zaujetí. 

1. Pojmenování překážek.
2. Odstranění.
3. Rozvoj a úsilí vedoucí k vyloučení dalšího výskytu.

Rozvoj tvůrčích schopností přímo ovlivňuje důsledek celého procesu. 

• flexibilita
• fluence
• originalita
• analýza
• produktivita
• konstruování
• přetváření
• uspořádávání
• síla vyjádření
• realizace
• kombinace
• transformace
• rozhodování
• přiřazování
• organizování

„Mnoho lidí je přesvědčeno, že nedisponují tvořivostí, která by se mohla dále rozvíjet. Tento mylný závěr vzniká z chybného názoru, který nám předává deterministické pojetí světa. Geniální tvůrčí osobnost pokládají lidé za výjimku, za vzácnou genetickou konstelaci. Ze své zkušenosti psychologa však vím, že takzvané „geniální“ možnosti a výkonné Já jsou dány všem. Každý by mohl být géniem, kdyby se mohl svobodně rozvíjet v příznivých podmínkách této společnosti.“

S kreativitou souvisí například tyto bariéry: kritický naturel, obavy, typ osobnosti, převaha činnosti a působení levé mozkové hemisféry, usazené zvyklosti, rigidita myšlení, neschopnost či neochota změnit názor, negativismus, časový tlak, disproporčnost schopností a činností a další.

Dle jejich původu rozlišujeme překážky vnější, vnitřní (psychické) a působící z prostředí. Mezi vnější první typ se řadí projevy přehnané zásadovosti, nadsazená kontrola a zdůrazňování moci, zavrhování hravosti jakožto vlastnosti nepříslušící a nedůstojné dospělému jedinci a smyslu pro humor jako projevu znevažujícího důležitost. Zábranami duševní povahy jsou překážky intelektové (jednoduchost a strnulost myšlení), obavy emočního charakteru, percepční (profesionální slepota), příliš velká kritičnost, negativismus a nedostatečná kondice mající kořeny ve špatném životním stylu.

Souvislost mezi kreativitou a osobním rozvojem

Kreativní produktivita se v čím dál rozsáhlejším okruhu povolání stává klíčovým měřítkem pro evaluaci úspěšnosti zaměstnanců pro organizaci a zároveň i celou společnost. Při tvůrčím procesu jsou zaměstnány veškeré duševní funkce - mimo intelektové a volní taktéž emocionální, podvědomá a zážitková osobnostní oblast. Při procesu je zapojena a rozvíjena celá osobnost a zaměřena její aktivita a počínání. Považovat však kreativitu jen za součást přípravy jedince za účelem zvyšování výkonů v tvůrčím zaměstnání by byla chyba, neboť je i význačným prvkem při trávení volného času a důležitou roli zastává také při utváření smyslu bytí jako takového.

„Rozvoj osobnosti není snadný, je to sice naše touha, ale zároveň se panicky bojíme nějak s tím začít.“

K rozvoji osobnosti dochází v jisté míře přirozeným vývojem člověka a postupem času se tato míra prohlubuje. V případě, že je však naším zájmem větší změna a vniknutí pod slupku až do jádra naší osobnosti, je na místě zapojit právě kreativní přístup a rozvíjení těch osobnostních atributů, které jsou pro tvořivost podpůrné. Skrze větší míru extroverze, nadhled, odhodlání, pozitivní postoj atd. lze disciplínu osobního rozvoje prohlubovat.

„Podstata umění je svoboda autonomie, což neznamená chaos nebo bezzásadovost. Umělec se odpoutává od tradičního pojetí umění a jde svými cestami tvorby, které nemusejí být bezpodmínečně senzační, ale mohou takové být. Drží se svých vlastních zásad, které si sám tvoří, dostává se do tvůrčího procesu, v němž už dále nehledá, nýbrž nalézá lehce a nenuceně.“

Alternativní přístupy

Osobního rozvoje lze docílit za použití mnoha možností, které nám nabízejí nepřeberné množství alternativních přístupů. Ty se rychle dostávají mezi lid a postupem času získávají stále více příznivců, ale pro mnohé prozatím ještě nepředstavují přirozenou součást každodenního života. V této práci bude přiblížena nejprve technika Ho-oponopono, dále pak jóga a naposledy bude nahlédnuto pod pokličku psychologických her. Ačkoliv nejsou jmenované přístupy ničím novým (mají hluboké kořeny v historii), mluví se zde o nich jako o alternativních neboli doplňkových, neboť většinovou populací nejsou považovány za běžné ani za přirozené - o tom bude blíže pojednáno v rámci empirického výzkumu. 

Ho’oponopono je prastarou technikou, která má své kořeny na Havaji a je praktikována za účelem vytváření hojnosti, pevného zdraví a stavu míru. Její podstatou je navrácení se do tzv. „nulového stavu“, čímž se rozumí takový stav, ve kterém nejsou přítomny žádné vzpomínky ani vzorce chování a naše mysl i podstata jsou zcela čisté. V takovémto stavu bychom pak měli být schopni dosáhnout čehokoli, po čem toužíme, neboť ve stavu, kdy nás neovlivňuje nic, co by souviselo se zážitky z naší minulosti, máme možnost ovlivňovat svoji přítomnost a vztah ke všemu, čím jsme bezprostředně obklopeni.

Hooponopono má obdobně jako kupříkladu buddhismus za to, že nic neexistuje vně nás, tedy že veškerý okolní svět včetně všeho, co se v něm děje, je čistě vyobrazením našeho vnitřního světa a způsobu reakce, jakou tomuto vnitřnímu světu odpovídáme. Všechno, co se odehrává v nitru nás samotných, v naší podstatě, se promítá do naší existence a touto cestou se vytvářejí vzpomínky, jež se posléze zhmotňují v realitu v podobě, v jaké ji vnímáme.

V případě, že v našem životě něco funguje špatně nebo nefunguje vůbec, je dle této techniky zapotřebí naše vzpomínky vyčistit. Tohoto vyčištění vzpomínek, negativní energie uvnitř nás samotných a znovuobjevení našeho vlastního Já můžeme dosáhnout prostřednictvím jednoduchého procesu, díky němuž se přiblížíme k „nulovému stavu“ pomocí opakování mantry: „Miluji Tě - Omlouvám se - Prosím, odpusť mi - Děkuji Ti“.

Opakovaným pronášením těchto prostých slov, která pravděpodobně všichni používáme zcela běžně, lze dosáhnout procesu čištění, narušení negativní energie v nás, tedy závadných myšlenek, zažitých vzorců chování a paradigmat. Procesem čištění lze na základě tohoto přístupu dosáhnout prakticky čehokoli - navýšení kvality našeho života, překonání těžkých a složitých situací, napravení mezilidských vztahů, dosažení osobních i pracovních úspěchů a mnohého dalšího.

Pakliže zvládneme negativní energii přetavit v energii pozitivní, vymazat z paměti nesprávné vzorce uvažování, postavili jsme se před něco zcela nového a velkého, tedy život, jenž stojí za to žít, který je prosycený radostí a naplněním, který dokážeme plně řídit a vědomě ovlivňovat.

Pokud by bylo v našich silách ovlivnit na sto procent výsledky veškerého našeho jednání a myšlenek a naplnit naše cíle, byla by (možná nejen) tato planeta plná zdravím kypících milionářů, málokdy by pršelo, nekonaly by se žádné dopravní nehody a lidé by pravděpodobně neumírali (alespoň ne nečekaně a tragicky). Lidé dokážou ovlivnit mnoho situací, příkladem mohou být všichni ti, kteří dokázali porazit vážnou nemoc. Pořád existuje početná skupina jedinců přesvědčených o tom, že ovlivní naprosto vše, co jim v životě přijde do cesty, protože si o tom přečetli v knize či se k nim dostala „zázračná metoda“ k dosažení věčného mládí a nedozírného bohatství. Když člověk žije v tomto druhu iluze, může dojít k tomu, že si zavře dveře možností a postupem času se dostane do depresí, neboť jeho očekávání nebyla reálná.

Jádrem této techniky je odlišení toho, co jejím praktikováním dosáhnout lze a co již není možné. Ho’oponopono říká, že nemůžeme řídit:

• konkrétní situace a výsledky
• rozhodnutí a vůli druhých
• nahodilé okolnosti
• skutečnosti, jež nemáme ve svých rukou (například počasí)

Pokud je člověk v očekávání, že získá určitou věc, osobu, místo apod., znamená to, že životu neponechává prostor k činu. Zároveň nemůže vědět, co je pro něj v danou chvíli nejlepší. Dosažení výše zmíněného nulového stavu se totiž rovná oproštění se od předpokladu konkrétního výsledku a tudíž život bez omezení a zbytečného vytváření hranic toho, co je uskutečnitelné.

Naopak zcela reálné a v rámci této techniky klíčové jsou věci, nad kterými máme moc, a těmi jsou:

• naše činy,
• emoce,
• myšlenky.

To znamená, že přestože nemáme ve svých rukou konkrétní výsledky, je naopak zcela v naší režii způsob, jakým se k dané situaci postavíme a jak na ni budeme nahlížet, neboť řídíme své emoce a myšlenky, pročež je na nás, zda zaujmeme pozitivní či negativní stanovisko. Díky zaměření se na věci, jež můžeme ovlivnit, můžeme zažít pocit vnitřního klidu a vysvobození. V souvislosti s tím je na místě vzít si k srdci slova známého autora Dalea Carnegieho:

„ Očekávejte jen to nejlepší a buďte připravení na nejhorší.“

Autogenním tréninkem se rozumí jedna z relaxačně koncentračních metod psychoterapie, mezi něž se řadí například i jóga, meditace, hypnóza a další. Vypracována byla po první světové válce německým lékařem I. H. Schultzem jako léčebná metoda rozvíjející osobnost. Jejímu názvu dalo vzniknout spojení řeckých slov „autos“ (sám) a „genos“ (původ, počátek) a autogenní lze tudíž přeložit jako od sebe pocházející či sám sebe utvářející.

Podstatou autogenního tréninku je takové cvičení, při kterém sami sebe působíme vlivem sebeřízení a autosugesce. Toho se využívá nejen při léčení neurotických diskurzů různého charakteru a u nemocí psychosomatického rázu, ale také v mnohých dalších odvětvích medicíny, a zároveň představuje významný přínos též pro zdravé jedince, kteří na sobě chtějí pracovat. Trénink nachází využití v rámci rozvoje osobnosti či při sebevýchově, pročež je jeho praktikování doporučováno také manažerům například jako příprava na důležitá jednání apod. V běžném životě pak napomáhá uvolnění, relaxaci a dosažení vnitřní harmonie.

Základní složky autogenního tréninku tvoří relaxace (uvolnění) a koncentrace (soustředění), podobně jako je tomu u mnoha dalších způsobů relaxace. Autor tohoto přístupu jej pojmenoval koncentrativním sebeuvolněním (neboli soustředěným sebeuvolňováním), čímž se mu podařilo vyjádřit zásadní princip této metody. Podstatou cvičení j e tedy dostat se do stavu niterné psychické koncentrace a současně fyzické relaxace. Tím, že se na chvíli odpoutáme od okolního světa, bychom měli nabýt stavu hlubokého pohroužení se do svého nitra. Toho můžeme docílit prostřednictvím autosugesce, tedy ovlivnění sebe samých za pomoci představ a myšlenek.

Tento druh tréninku přímo ovlivňuje nejen oblast somatickou (pohybové ústrojí) a psychickou, ale též viscerální (orgány), jeho základy tkví ve schopnosti působit skrze mysl na tělesnou schránku a díky tomu zase zpětně na mysl. Rozeznává se zde šest základních cviků:

• tíže v rukách a nohách
• pocit tepla v končetinách
• klidný puls
• poklidný dech
• vnitřní teplo
• chlad na čele - klid v mysli.

„Autogenní trénink je jedna z cest, jak plně rozvinout své přirozené schopnosti, je to klíč k tomu, jak uvolnit a uvést do činnosti své dosud nepoužívané možnosti. Otevírá se nám tím nový svět. Člověk touto cestou dosahuje schopnosti řídit, regulovat a ovládat sám sebe. Je to metoda sebeřízení, autoregulace a sebevlády.“

Autogenní trénink se praktikuje za účelem dosažení naprosté fyzické i psychické rekreace, znovuzískání sil a bleskového obnovení energie. Připisují se mu kladné účinky jako uklidnění ve vypjatých okamžicích, usměrnění negativních projevů, jako například jednání ve strachu či zlosti, a eliminace chybných návyků. Zároveň dochází k oproštění se od rušivých elementů a zvyšování rezistence vůči nim. Taktéž je reálné docílit rozvinutí pozitivních citů díky uvolnění tíživých emočních bloků. V souvislosti s dopadem na psychosomatickou a viscerální oblast můžeme hovořit o účincích celkového uklidnění a harmonizace na zdravotní stav jedince, neboť autogenní trénink představuje aktivní předcházení onemocněním, vede k optimalizaci funkce jednotlivých orgánů a působí jako analgetikum. Mezi jeho další pozitivní efekty se řadí zlepšení koncentrace, navýšení imunity, rozšíření paměti apod. Soustavným cvičením je člověk na dobré cestě k prohloubení harmonie ducha, sebepoznání a sebevědomí.

„ Člověk má tedy v autogenním tréninku nejlepší možnost, nástroj ovládnout sám sebe, stát se pánem sebe sama, získat plnou schopnost sebevlády, tj. vlády ze sebe, sobě a sebou.“


Autogenní trénink nám otevírá nové možnosti osobnostního růstu, schopnosti sebekontroly a ovládání emocí.

Cvičení započíná soustředěním na naprostou tělesnou relaxaci, kdy se kompletně uvolníme, zavřeme oči a přesměrujeme pozornost do svého nitra. Přitom se orientujeme na uvolnění veškerých svalů v obličeji a poté v celém těle. Jako nástroj poslouží autosugestivní afirmace: „Jsem zcela uvolněný.“ Jakmile se dostaneme do stavu uvolnění, začneme si všímat pravé ruky a představujeme si, jak příjemným způsobem těžkne. Obdobně pokračujeme se všemi ostatními končetinami. Soustředění se na tíži je následováno koncentrací na teplo. V další fázi se obrátíme na vnímání svého poklidného pulsování srdce a následně uvolněného dechu. Na konci tohoto cvičení si uvědomujeme pokojnou mysl a komfortně studené čelo. Celý proces dokončíme a zrušíme hlubokým nádechem, protažením paží a otevřením očí.