Sidebar

27
čt, čec

Blogosféra
Typography

Osobitý charakter Svatojakubské pouti se zapisuje do lidských životů, měřítek, postojů a pohledů na svět. Její duchovní dědictví bourá hranice prostoru a času. Průběhem změn v dějinách lidstva a transformace společnosti se i Cesta patřičným způsobem proměnila. Přesto zde poutníci nacházejí její skrytou sílu, kterou je hloubka osobního prožitku, osobní zkušenosti, která je v lidském životě ceněna nade všechny informace.

 

Chceš-li růst, střetej se svými rozpory – vedou tě k Bohu. To je jediná možná cesta.
Přijímáš-li utrpení, rosteš. Jsou však neduživé stromy, které pouští vítr nezformuje. 
A jsou lidé slabí, kteří se nedokážou překonat. 
Zabíjí nejprve velkou část sebe sama, a pak své štěstí budují na prostřednosti.
(Antoine de Saint-Exupéry)
 
Ve svých životech se učíme jednat a stavět se k situacím, které přicházejí buď z našeho podmětu, nebo nezávisle na něm. Učíme se hodnotám a prohlubujeme vlastnosti empatie, trpělivost, spolehlivost, víra v sebe a druhé, odhodlání, statečnost…, které nám pomáhají v každodenní komunikaci s okolím, v řešení a zvládání problémových, nebo krizových situacích. 
 
Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba (španělsky Camino de Santiago) je název historické sítě dvanácti poutních cest, která vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Trasy jsou značené moderním turistickým značením a procházejí většinou historickými poutními směry. (Wiki)
 

Na cestě během dne jako poutník zažiješ mnohé - poslechneš si příběhy ostatních, vyslyšíš přání a problémy jiných stejně jako se podělí o ty své, dozvídáš se o kulturách, ze kterých poutnici pocházejí, a přes kulturní, národnostní rozličnost si začínáš uvědomovat podobnost všech poutníků se sebou samým. Uvědomíš si pospolitost a svázanost celého lidstva a výjimečnost každého člověka zvlášť. Ze všech těchto informací si nevědomky stavíš obrázek o sobě a o světě.

Až dojdeš do cíle a vrátíš se domů, kde se toho moc nezměnilo, pocítíš u sebe velkou proměnu, která nebude z venku patrná. Rozhled, který jsi na pouti získal, tě posunulo za tvé dosavadní hranice. Odhodlání a úsilí, které jsi prokázal, tě udělalo silnějším, stabilnějším a odolnějším. Zároveň jsi pozornější k lidem okolo tebe, protože jsi poznal, že pomoci druhým může člověk pro ně zcela neznámý.

Cesta v sobě nese velkou symboliku životní cesty, životní poutě. Člověk je v neustálém pohybu, v prostoru a času, každý tento pohyb znázorňuje nějakou dráhu – cestu. Každé náboženství chtělo ukázat svým věřícím tu správnou cestu k dosažení Boha. S cestou jako se symbolem se vědomě nebo nevědomě v průběhu života setkáváme. V našich životech zažíváme těžké chvíle, kdy „to jde ztěžka“, a hezké chvíle, kdy se nám „jde z kopce“, nebo „kráčíme po růžích“. Stejně tak se mnohokrát „ocitáme na křižovatce“ a volíme si „cestu našeho života“.

Blízkým lidem, kteří „sešli na scestí“ se snažíme pomoci a ukázat jim „tu správnou cestu“. Když se zamyslíte, určitě vás napadnou další a další spojení. Z těchto rčení, která denně používáme je patrné, že jsou nám tyto pojmy: chůze, cesta, pěšina, úskalí, kopce a výšiny blízké a přirovnáváme je k našim životům, nebo různým životním okamžikům. K cestě jako k synonymu našeho života, stejně jako té, po níž fyzicky kráčíme, máme všichni velmi blízko a vnitřně ji každý nějak prožíváme. Cesta, jak vidíme, má mnoho významů. 

Jednou formou cestování – přesunu z jednoho místa na druhé, je pouť – cestování z náboženských důvodů.  Pouť v sobě skrývá proces chůze, průběh času stráveného na Cestě – pouti, a svůj specifický cíl – posvátné místo. 

Pouť dnes také chápeme, díky postupné ateizaci, kdy se tento zvyk osamostatnil od náboženského původu, jako synonymum zábavního parku. Poutní místo jinými slovy místo, které se zpravidla díky určitému tradovanému zázraku stalo cílem poutí. 

Veškeré dnes rozšířené náboženství (křesťané, hinduisté, buddhisté, islamisté, židé) vnímá symboliku cesty jako iniciační akt a akt odevzdání. V průběhu času vznikly v každém z těchto vyznání svatá, poutní místa, která jsou roztroušena po celém světě. Hlavně tam, kde lidé spojení s danou vírou (Ježíš Kristus, Mohamed, Buddha, ale i svatí a apoštolové – panenka Marie, apoštol Petr a Pavel, apoštol Jakub, svatý Václav atd.), působili. Podobně tomu bylo již v dobách antických, kdy z dochovaných památek víme, že Řekové, stejně jako Římani velice uctívali svá božstva, stavěli jim chrámy a zasvěcovali jim posvátná místa. Tento rys můžeme spatřit také v Egyptě za vlády faraonů, stejně jako v rozličných kulturách Jižní Ameriky (Inkové, Aztékové, Mayové).

Každé vyznání určuje ve svých přikázáních, jak často, kdy a jak se člověk má k poutnímu místu dostavit a také to, jak se má chovat při pouti a na zasvěcené půdě. 

V křesťanské Evropě se dochází ke svatým místům, zejména během výročí poutí, v den zasvěcení kostelů nebo v den svátku jejich patrona. Jejich smyslem bylo uctít patrona, jemuž je místo zasvěcené, a poklonit se jeho skutkům a zázrakům.   Poutník na těchto místech, kde byl Bohu blíže, prosil jej či světce o uzdravení nebo přišel za takové uzdravení poděkovat a skrze namáhavou cestu ukázat svou oddanost, provést pokání a dát svou oběť Bohu.

Postupem času se z této tradice vytvořila tradice poutí – zábavních parků, které mají v naší krajině trvání do dnešních dob.  

„Kdo podniká pouť, podrobuje se určitou dobu jakémusi výjimečnému stavu; opouští domov a vyráží do ciziny.“

(Norbert Otler)

Konečně „cesta“ znamená způsob, jak člověk vede svůj život; zda se při tom řídí Božími přikázáními. „Žít podle Boží vůle je „cestou záchrany“; kdo po ni kráčí, nalezne pokoj.“ 

Svatojakubská cesta patří vedle cesty do Říma a do Jeruzaléma k jedněm z hlavních a nejznámějších křesťanských poutí. Již od IX. Století a v průběhu středověku byly tyto cesty hojně navštěvované. Dnes by se dalo říct, že Svatojakubská cesta zažívá své zlaté období. A to převážně díky službám, které jsou pro poutníky nabízeny a uspokojují jejich potřeby – potřeby člověka zhýčkaného moderní dobou, která má v evropských měřítkách přívlastek komfortní a konzumní. Je to převážně síť ubytoven, na Cestě zvány albergos, z nich většina své služby poskytuje za dobrovolný příspěvek od poutníků. U jiných se cena pohybuje mezi 3- 5 €, u zbylých lépe a pohodlněji zařízených albergů tento příspěvek nepřekročí hranici 15 €. Velkou návštěvnost Cesty zvyšuje její značení, rekonstrukce památek a dostupnost dopravního servisu a zájezdových výletů. S tím se pojí myšlenka, zda není jeden z prvků, které si člověk/ poutník na Cestě uvědomí a prožije, znovunavrácení do matičky přírody, dodnes mnohými nazývaná Pachamama? Je toto navrácení do přirozeného rytmu a bytí, kde se na delší dobu a po celý průběh dne poutník setkává s absencí halogenových světel, ruchu, hluku, smogu, stresu, cestou pro nalezení duševní rovnováhy, nalezení našeho vnitřního hlasu a o přejití za naše hranice a tím i prostředkem pro všestranný rozvoj? Jsem si jistý, že ano. Je pochopitelné, že i poutní cesta se vlivem času a změn ve společnosti bude pomalu měnit a transformovat do podoby, do jaké ji dnešní společnost je schopna vnímat a chápat. Nemusel se nutně změnit obsah poutnictví a poutní cesty, jako spíše obal, který lidé oprášili a zformovali do nové podoby, vyhovující normám a požadavkům dnešní většinové společnosti. 

Pro každého je toto poznání jiné, protože jako se každé zrnko písku liší od jiného, liší se člověk od člověka, jejich životy jako jejich prožívání a potřeby. To co jsem v této kapitole chtěla blíže poukázat, je vnímat Cestu jako prostředek osobnostnímu nebo sociálnímu rozvoji. 

Novodobý člověk, se ve své podstavě velmi neliší od člověka středověké doby. Ano musí se sice vypořádat s rychlostí dnešního světa a informacemi, které na něj každý den z okolního světa doléhají, někdy je proto více zaměstnán světem venkovním na místo tím vnitřním a nemá čas na vstřebávání dojmů, zážitků, svých pocitů a myšlenek. To je pravda, to v časech dřívějších člověk zvládat nemusel. Nicméně ty základní potřeby, které jsou zabudovány v člověku a dědí se již po generace, jsou stejné. Zatím si neumíme představit život bez základních potřeb fyzických – potřeba nadechnutí se a vydechnutí, potřeba potravy a vody, potřeba smyslových podmětů, sexuální potřeba, potřeba spánku atd., a psychických, v jejichž výčtu se skrývá mnoho pojmů, které avšak nejsou obecně používány, protože jsou předmětem spekulace.


Jak dát životu smysl ? 

1. Vykonáním činu 

Čímž chápeme jakoukoliv činnost, cokoliv, co děláme. Každá činnost skrývá smysl, děti, které si hrají, mohou najít smysl ve hře, kadeřník ve vytváření účesů. Nad druhou stranu se práce – čin, jinak cenný a hodnotný, může stát bezsmyslnou. Předpokladem je její sebestředné konání, konání bez ohledu na druhé. Bude-li prováděná činnost zaměřená na zisk a bude-li prováděna bez ducha jen s cílem hmotného zisku, nebude mít pak práce pro dané ten pravý smysl a bude významově bezcenná. 

Činem pro poutníka se může stát chůze, nebo vykonávaná pouť, která se zároveň stává předmětem a prostředkem dosažení smyslu. Předmětem, protože sama o sobě jako taková může mít smysl, bude-li ji vykonávat uvědoměle. A prostředkem, bude-li ji poutník vnímat jako obohacující, povznášející zážitek, kdy pozoruje své vnitřní pochody a procesy, dává si dohromady jednotlivé úseky svého života a odpovídá si na otázky. Během chůze může přijít na to, jak vyřešit otázku, kterou… ale to už se ocitáme v další způsobu - prožívání hodnoty.

2. Prožití hodnoty

Může se jednat o prožívání krásy přírody, nebo úspěšného lidského výkonu. Důležité je, že se vždy jedná o opravdový lidský zážitek. Frankl zastává názor, že tím nejhodnotnějším lidským zážitkem je láska (láska milenců, matky k dítěti, láska dvou starých přátel, láska duchovní), která podle něj zvyšuje vnímání plnosti . 

Životní smysl není abstraktní a není statický, nýbrž je to adynamický proces, který je přítomen v každé situaci, v každém teď a tady a to mu dává jedinečnost, hybnost specifickou a různost. Na Cestě, kde je prostor, čas a vnitřní popud přemýšlet, se nad svým životem dokola a dokola poutnici zastavují a pozorují jej z více pohledů. V mysli během chůze vyvstanou otázky typu: Proč jsem tady? Jaký smysl má můj život? Jaký smysl má to, co se mi právě děje? Proč jsem na světě? Jsou to otázky, které napadly, řekla bych více než jednou, každého z nás. Napadnou nás v různých chvílích, jsou tu stále s námi. Otázky se nemění odpovědi ano.

3. Utrpení 

V utrpení, a obtížích lze najít způsob dojití smyslu života. Poukazuji na to, že hlavní věcí je postoj, zaujmutí postoje vůči utrpení. Je nesmyslem vyhýbat se těžkým situacím a osudu, postavíme-li se našemu utrpení, nebo nešťastnému osudu dojedeme k vyrovnání. Proměníme-li své utrpení v morální vítězství, objevíme konečný smysl v životě .


O smutku mluví také indický Osvícený Mistr OSHO. Svým žákům ukazuje rozdíl v hloubce mezi smutkem a štěstím. Když jste smutní, seďte a pozorujte svůj smutek. Všimněte si jeho hloubky. Štěstí je mělké. Štěstí se podobá vlnkám na hladině. Zato smutek ten má svou hloubku, to jistě cítíte ten rozdíl. Smutek se nepodobá vlnkám na hladině, podobá se spíš hlubině Tichého oceánu, na míle hluboké. Aby člověk našel hloubku v životě hloubku, kořeny svého bytí, kde se ukrývá smysl života, musí toto pocítit, uvědomit si to ticho smutku, jeho plnost, nekonečnost, věčnost a půvab. Ale neztotožňujte se s ním, jen jej pozorujte. Jeho květ, tmavý květ smutku. Pak může vejít ze tmy a pocítíte blaženost, udělali jste velký krok. Prošli jste nekonečným prostorem svého nitra a vyšli jste na světlo . 

Poutník na cestě objevuje mnohé z vnějšího světa, tak ze svého nitra. Do světa nekonečných rozměrů, který každý ukrývá v sobě a nejde ničím změřit ani ohraničit, se v běžném životě málo kdy dostáváme. A přitom je to naše největší bohatství, jenom naše, každý má to své, o které nikdy nemůže přijít, může je pohřbít a nespatřit, ale ono tam přes to stále je. Na Cestě, kde je spousta neomezeného prostoru a času se poutník snáze dostane „k sobě“. 

„Jsem u sebe“

Jsme lidé, to, co děláme většinu času, je, že přemýšlíme o věcech běžných, o vztazích, o tom, co budu dělat teď, večer, zítra, o sobě, o tom, co se mi povedlo a co ne. Někdo si myslí, že je to ztráta času, hloubání nad „nesmrtelností brouka“. Nicméně, k tomu abychom se rozvinuli, posunuli dál, si potřebujeme „urovnat“ své nitro. Podobně Jung ve své knize Člověk a duše mluví o vzniku a vývoji osobnosti:

Ze zkušenosti je známo, že člověk zaměřený na vnější svět se přece nikdy nespokojuje s tím, co je nutné, ale snaží se vždycky přesto přes všechno ještě o něco více, a o něco lepšího a věren svému předsudku hledá to stále ve vnějším světě. Zapomíná přitom úplně, že on sám zůstává při všech vnějších úspěších vnitřně stejný, a proto si stěžuje na svou chudobu… Vnější život člověka by se jistě dal v mnohém zlepšit a zkrášlit, ale obojí ztrácí svůj význam, pokud s tím nedrží krok vnitřní člověk.

Ta nejhodnotnější informace pochází z vlastního prožitku, z vlastního objevení, porozumění. Na Cestě člověk získává větší a svobodnější rozhled. Nic mu není vštěpováno násilím nebo navíc. Vše má svůj přirozený průběh. Vše se stává procesem a součástí přítomnosti a života. A to jsou podmínky, které psychickému dění pomáhají v procesu.  

Poutnictví je symbol stojí nad historií a náboženstvím. Daleko přesahuje přítomný čas, který vnímáme a dokážeme si představit. Idea poutnictví spočívá v aktu transcendentality toho, co je konáno. Konkrétně nejprve v překonání všeho a nalezení vnitřního smyslu.

Příliš mnoho lidí ještě hledá ve vnějším světě; jedni věří v klam vítězství a vítězné moci, druzí ve smlouvy a zákony a jiní zase ve zničení stávajícího řádu. Zatím však příliš málo lidí hledá uvnitř, ve svém vlastním bytostném Já, a ještě méně si klade otázku, zda by nakonec lidské společnosti neposloužilo nejlépe, kdyby každý začal u sebe a ono zrušení dosavadního řádu, ony zákony, ona vítězství, o nichž se káže na každé ulici, vyzkoušel jedině a výlučně na vlastní osobě a ve svém vlastním vnitřním státě, místo aby je očekával od svých bližních.

Všechny přechodné a okamžité plné chvíle, ve kterých si člověk uvědomuje nebo nachází smysl, by měly vést k dlouhodobému životnímu smyslu. Pouť se rodí v srdci poutníka s jeho potřebami a osobním charakterem a potom se vydává cestou jemu nejvlastnější.“ 

Co vede člověka k tomu, že se vydá na tak dalekou cestu? Jaký má vnitřní motiv? Než si na ně odpovíme, pojďme se podívat do psychologie osobnosti, jak motiv vysvětluje. Ačkoli se prakticky jedná o jednu Cestu, má v sobě tatáž Cesta mnoho Cest. Každý člověk jde po té stejné jedné Cestě, ale tím, co prožívá, jak ji vnímá, jaký on sám má charakter, je každá Cesta jiná a individuální. Proto jsem mluvila o její početnosti. Stejně jako nikdy nevkročíme do stejné řeky, nikdy nebude ta samá Cesta pro druhého tou, jak ji vnímáme my, bude jiná. V celkovém pohledu na Cestu se k sobě řadí mnohé malé skutečnosti. Již jsem uvedla charakter člověka, pak tu máme charakter životní etapy, ve které se člověk před poutí nachází, stejně jako osobní vlastnosti, přání, potřeby a v neposlední řadě motivy, to vše utváří naši jedinečnou Cestu. Místa – města kostely, příroda – se na v určitý čas nemění, jsou pro každého poutníka stejné, ale vnitřní obsah je ukryt v každém z nás a dávají tu specifickou ojedinělost, kterou pak označujeme slovy „moje Cesta“. 

Ve středověku převládaly některé motivy, které již dnes neexistují. Mnozí poutníci měli a mají více jak jeden motiv, jedná se spíše o soubor motivů. Pojďme si popsat ty hlavní z nich.

1. Víra v Boha, důvěra ke svatým

Pro někoho je modlitba velmi důležitou potřebou, která mu dává jistotu a bezpečí. Je pro něj stejně důležitá a běžná jako potřeba spánku, objetí, blízkosti. Tento motiv zároveň je nejčastějším typem pouti. Může být pojímána jako zbožnost nebo jako praktika askeze a osobního zdokonalení. Někteří si vytvoří silný vztah ke svatému a podnikají pouť každý rok.  

V pouti tohoto druhu nastávala katarze neboli očištění. Je to cesta očištění svého nitra, pokory, odevzdání se a smíření. Cesta, která vede z vnitřku člověka ven. Z vnitřního očištění a probuzení ven do světa kolem nás a dává poutníku nový průzračný pohled na skutečnost. Tento typ pouti je velmi podobný východním praktikám - vipassana.

Je založena na bdělosti a je ústředním pojmem buddhismu, nejčastěji se překládá jako vhled, případně jako intuitivní poznání. Jedná se o intuitivní poznání tří charakteristik bytí – vhled do pomíjivosti, neuspokojivosti a neosobnosti všech tělesných i duševních jevů.

Když se podíváme do východní filozofie, byla chůze a pomalé kráčení bráno za zásadní prostředek dojití vnitřního klidu, vnitřní blaženosti – nirvány. Tedy uvědomělý pohyb, v našem případě chůze, je cestou, prostředkem spojení člověka s Bohem. Ať si pod Bohem představujeme Hospodina nebo harmonii a blaženost- v podstatě se jedná o stejný stav bytí, stejný stav rozpoložení mysli.

2. Návštěva svatých míst a získávání relikvií 

Tento typ poutě byl spojen s prosbou nebo poděkováním. Jejím účelem bylo od daného svatého, nebo Krista, žádat o pomoc (většinou se jednalo o uzdravení, nebo o početí dítěte – i co se týče modliteb králů o narození následovníků na trůn) a ochraně či za ni děkovat. Cílem tedy bylo posvěcené místo, kde se poutník obracel přímo na svatého (někteří svatí byli pro své zázraky a moc více vyhledávání nežli jiní) nebo prostřednictvím jeho přímluv se odkazoval ke Kristu. 

Lidé na základě neotřesitelné důvěry věřili, že jim světec díky své síle, kterou mu Bůh propůjčil, může pomoci . V tomto směru byl svatý Jakub jedním z těch, který byl vyhledáván jako "zázračný světec". Byl tak vnímán hlavně díky jeho přímému vztahu ke Kristu. Je známo, že při mnohých Kristových zázracích stál právě Jakub po jeho boku. Přičteme k tomu fakt, že on sám se zasloužil o mnohé uzdravení. 

Do Compostely se v době raného středověku na pouť vydávali mnozí králové, papeži, šlechtici (mezi nimi byly také Svatý František z Asissi, Sigifred, biskup z Maguncie (1071), Matilda, vdova po Jindřichu IV. Německém (1125), Ludvík VIL král francouzský (1137), Sancho II. Portugalský (1244), Svatá Isabela Portugalská, El Cid, a další). Tato pouť měla snahu zaštiťovat své podniky a konání a svěřovat své národy pod ochranu určitých světců, v rámci velmi rozšířené okázalé zbožnosti, pro efekt. To v národech těchto zemí mělo mnohonásobný účinek, který naplňoval cesty a svatá místa poutníky ze "zasvěcených" zemí. 

Na sklonku života se mnozí lidé stěhovali do blízkosti poutních míst. Jiní si kupovali relikvie a odnášeli je do svých domovů . Existuje jedno rčení „když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi.“

3. Bezdomovectví v Ježíšových stopách

Už ve středověku (od 6. století) mnozí mnichové z lásky k Bohu opouštěli bezpečí a ochranu svých klášterů a vydávali se do nehostinných dálek. Na cestě žili asketickým životem a šířili víru. Tento misijní život byl prováděn po vzoru Ježíše nebo putujícího Abrahama . Nešli za konkrétním cílem, cílem jim byla Cesta sama. 

Mnichové z dnešních Cest nevymizeli, jen se možná „jako jehla v kupce sena“ ztrácejí v davu prostého lidu. Nejčastěji to jsou mniši z řad řádu Františkánů, kteří dle vzoru sv. Františka dodržují tři řeholní sliby : chudoba, poslušnost a čistota. Jako symbol těchto slibů slouží tři uzly, které jsou uvázané na bílém provaze, jímž si v pase svazují hnědou kutnu. Potkat takového mnicha na cestě může vyvolat v poutníkovy i silný duchovní prožitek. 

4. Slib

I tento motiv byl častým „motorem“ v aktu vydání se na pouť. Je známé, že i Kryštof Kolumbus, když bylo počasí nehostinné a štěstěna mu nepřála, se spolu s jeho posádkou modlili ke svatým a složili slib, že pokud se zdraví dostanou do Španělska, podniknou pouť (k tomuto slibu dal Kolumbus losovat jednoho muže, který tuto pouť vykoná. Přesto, že los padl na admirála, rozhodli se všichni, že jakmile stanou na pevné půdě, odeberou se – oděni jen v košili – k modlitbě do chrámu zasvěceného Matce Boží). 

Dát slib, znamenalo jej taky dostát. V dnešní době se tento motiv nevidí tak často, ale hrstka těch, kteří kráčí na Cestě, jsou tu právě proto. Takovým příkladem byl i poutník, který dal slib sám sobě i celému lidstvu. Slíbil, že se vydá na dlouhou pouť a navštíví tři nejvýznamnější poutní místa – Santiago, Řím a nakonec Jeruzalém. Byl to Belgičan Mateo a putoval s oslicí Elis (příloha č. 6). Potkali jsme jej na Cestě do Finistierry a strávili v jeho přítomnosti pár dní. Jeho odhodlání dávalo všem poutníkům sílu a pocit, že se spolu s ním podílejí na něčem hlubokém a velikém. A že Cesta znamená něco víc, co je ukryté a na první pohled není vidět, ale přesahuje lidské hranice.

5. Prosba o ustanovení závěti

Po celé dějiny až do dnešních dob existovaly zástupné modlitby, kdy se rodiče modlili za své děti, celé rodiny za svého člena, který byl těžce nemocen, nebo jej čekal nesnadný úkol . Slova: „Budu se za vás modlit.“, „Modlím se za tebe.“ uslyšíte mezi lidmi ještě dnes (v mé rodině jsou to poměrně častá slova). Ve středověku bylo pro lidi běžné vysílat na pouť místo sebe zástupného člověka, který se měl na posvátném místě modlit místo lidí nemocných, zmrzačených nebo mrtvých. Jako příklad uvedu pana Johanna Hilgehoz Lübecku, který roku 1413 vyplatil 100 lübeckých marek, za něž měl být vyslán jeden poutník do Santiaga a jeden do Jeruzaléma. Poutník jeruzalémský měl obětovat po jednom dukátu u Svatého hrobu, dále na místech, kde se Ježíš narodil, kde večeřel se svými učedníky, jakož i na vrchu Kalvárie, „aby Bůh měl se mnou slitování.“  

Na tomto typu pouti se setkáme s pojmem vikář, nebo také vikářská pouť, která představuje nějakého sloužícího nebo "profesionála", který pouť vykonal, ve jménu daného člověka, a byl za to placený ve jménu onoho poutníka.

Takovou pouť člověk plnil na příkaz, z pověření nebo na zakázku, když někdo sám nemohl anebo nechtěl pouť vykonat. Má stejnou duchovní i materiální hodnotu jako poutě vykonané s jiným zaměřením. Často se takový požadavek vyskytoval v závětích, které dědicovi přikazovali, že pouť má buď sám vykonat, nebo dohlédnout na to, aby byla někým jiným vykonána. Nesplnění těchto příkazů mohlo být potrestáno církevními nebo světskými úřady. V dobách pozdějších se tento způsob rozšířil a osoba pověřená vykonávala pouť za celou obec, farnost, nebo okres (jako v době morových epidemií, kdy byla vyslána jedna osoba, aby prosila za zbavení města od tohoto neštěstí)  .  

6. Pokání 

„V základním smyslu slova by měla být každá křesťanská pouť ex poenitentia, kajícná, protože každý křesťan jakožto člověk hříšný se má kát za své hříchy, a žádný křesťan nemůže o sobě tvrdit, že není hříšný, jelikož nemá pravomoci k vynášení soudu nad sebou nebo jinými o míře hříšnosti.“  

Hříšně činy a skutky mají mnohý charakter a závažnost. Podle něj se určovalo pokání nebo přímo trest. Pokání pochází od slova pena - lítost, kterou hříšník pociťuje nad tím, co provedl. Pokání je způsob jak přemýšlet o svém činu, dojít rozhřešení a smíru v duši i před Bohem. Umožňuje vyvážit negativní důsledky hříchu při božím soudu. Nejčastějším způsobem pokání byla modlitba, pak tu také bylo opakování a učení se teologických znalostí a základních ctností, vykonávání dobrých skutků, nebo fyzické a tělesné pokání jako jsou půsty, nebo poutě. Toto pokání tedy může být buď svobodným rozhodnutím, anebo přikázané, které se v dnešní době nevídá. Nemálo politiků podnikalo takovéto poutě. Například český král Ferdinand II. Štýrský (zvolen 5. června 1617) se zavázal vykonat kajícnou pouť k zázračnému obrazu Panny Marie do Mariazellu, poté, co potvrdil trest smrti pro 27 českých pánů. Údajně celou noc nespal a radil se se svým zpovědníkem . 

Nejprve se tento druh trestu objevil v irských křesťanských komunitách a na britských ostrovech. Poté se rozšířil i na kontinent. V zemích střední Evropy existovala tato tradice od středověku až do Francouzské revoluce. Podle zločinu se odsuzovalo k poutím "větším" (mayores) nebo "menším" (menores) . To, že byl tento trest rozšířený, může být patrné také z faktu, že v některých zemích se kajícné církevní poutě (trestné) dostávají do civilního trestního řádu, kde byli k dispozici civilní soudní moci (první zemí, která tento trest v soudním řízení přijala, byla Belgie) .  

7. Poutě duchovní 

Poutě duchovního charakteru jsou zaměřené hlavně na vnitřní svět poutníka. Buduje se zde silné pouto k Bohu – ať si pod ním představujeme v dnešním chápání různé věci. Den by měl mít stanovený nějaký plán a přes modlitby, které by měly být rozloženy do celého dne, by měl poutník pomalu pootevírat dvířka k vesmírnému a blaženému pochopení Boha . Poutě Františka Lízny, jsou přesně takového charakteru. V jeho knihách je vidět zřetel na modlitby, zastavení se u kostelů, posvátných míst, oddanost. Je jen hrstka těch, kteří takovéto poutě podnikají, přesto se mezi nimi objeví i skupinka španělských žáků vedena jejich profesorem. Katolická víra má ve Španělsku velmi silnou tradici, již od vlády Katolických knížat Isabely Kastilské a Fernanda Aragonského.

Systém základního vzdělávání je velmi spojen s výukou religionistiky. Už jen to, že tradiční španělské školy spadají pod nějaký klášter a jeptišky, které v něm žijí, jsou jejich učitelkami a vychovatelkami, je dosti výřečné. Pro české poutníky je tento motiv poutě méně častý. Častěji se objevuje motiv, který by se dalo říci, že je jeho modifikací- Pouť jako hledání. Jinými slovy poutník nemá určený konkrétní důvod, nebo si jej neuvědomuje, ale Cesta je pro něj velmi blízká a lákavá, chce ji zkusit a najít, to co hledá. Zatímco poutě duchovní mají pohyb zevnitř ven – přes svou vnitřní víru jdou k Bohu, poutě popsané níže mají opačný charakter – z venkovního světa jdou dovnitř do nitra člověka, kde poutníci nacházejí sami sebe. A tak může být hlavním smyslem této pouti nějaký osobní motiv.

Nemusí jít přímo o náboženskou tématiku. To, že poutník podstoupí tento fyzicky obtížný pochod, kde překonává žízeň, nepohodlí, nejistotu z neznáma, mnohdy sám sebe, mu přináší vnitřní pocit, který může být blízký pocítění něčeho posvátného, duchovního nebo náboženského. To může být vysvětlením toho, proč se svatojakubští poutníci, kteří nemají křesťanskou víru, cítí přitahování touto Cestou , protože tato Cesta příjme každého a každému taky přinese cenné zkušenosti a silnou vazbu s touto Cestou. 

8. Následování a útěk

Ve své paletě motivů Ohler zmiňuje i tuto kategorii . Pod kterou si můžeme představit poutníka, který se chtěl vyhnout doma nějaké robotě, nějakému poslání či nařízení. 

9. Pouť turistická, nebo dobrodružná

Poutě, jejichž cílem se stala touha poznávat nové země a horizonty, kultury a jejich zvyky, písně a tradice, stejně jako zažívat dobrodružství a zábavu, se pomalu objevuje už ve středověku. Lidé chtěli poznávat příběhy a životy ostatních. Z tahového motivu se na Cesty vydávali, básníci, spisovatelé nebo dobrodruzi, kteří pak sepisovali své zkušenosti a zážitky, do svých děl . Tato díla byla velice přínosná pro poutníky, jiné dobrodruhy a cestovatele, jako obchodníky. Cestopisy nebo příručky obsahovaly autorovo doporučení, jeho zkušenosti, mapy a to, před čím by se měl člověk mít na pozoru. Dalo by se říci, že by se tyto příručky daly srovnat s dnešními turistickými příručkami a průvodci. Tím nejznámějším dílem – kronikou, která byla více než příručka, byl spis Codex Calixtinus, jinak známý také jako Liber Sancti Jacobi (12. Století) . Pojímala kázání, zprávy o zázracích a liturgické texty související se sv. Jakubem, popisy tras, popisovala mimo jiné zvyky místních obyvatel.

Je pravda, že Cesta se sto kilometrů před Santiagem podobá poutnické dálnici. Spojí se tam všechny cesty v jednu hlavní a v období léta je Cesta sama o sobě plná poutníků, turistů a jejich množství se na ten poslední úsek koncentruje do hutného seskupení. I v nabídkách některých českých cestovních kanceláří naleznete zájezd nabízející Svatojakubskou cestu. A nemnozí poutnici Cestu pojímají turisticky. Za posledních 10 let se Cesta dostala do mnoha povědomí lidí, byly o ní psány cestopisy, točeny dokumenty, stala se dědictvím lidstva a zařadila se do památek UNESCO. Je pochopitelné, že to muselo přivést davy turistů a pozornost lidí, kteří by se o ní dříve nezajímali. Přesto všechno to neznamená, že vydá-li se poutník na Cestu z motivu převážně turistického, že si neodnese hodnotný vnitřní prožitek, který jej zcela určitě přesvědčí, že tato Cesta má v sobě něco specifického a smysluplného. A uvědomí si, že na ni našel smysl vnitřního řádu nebo odpovědi na nezodpovězené otázky. Cesta je jen jedna a přitom mnohá. 


Joomla SEF URLs by Artio