Sidebar

11
po, pro

BLOGEE
Typography

Obezita patří v současné době k hlavním metabolickým poruchám v důsledku dnešního uspěchaného životního stylu. Lidé již nevidí v jídle jen zdroj potravy, tedy základ k tomu, aby přežili. Jídlo se často užívá „jako lék“ proti únavě, úniku od starostí, napětí nebo jako odměna. Nerovnoměrné rozložení stravy během dne může tak vést k nadváze až obezitě. 

 

Pravdou je, že neexistuje jediné zaručené pravidlo pro všechny při plánování rozložení stravy během dne. Kromě "energetické rovnováhy", pravidelnosti a vyšší frekvence jídla, musíme vzít v úvahu také cirkadiánní rytmus člověka. To znamená, že lidské tělo je nastaveno na určitý typ fungování ve vztahu k běžnému dennímu světlu. Cirkadiánní rytmus je u každého člověka odlišný. Základní dělení je na „sovy“ a „skřivany“. Desynchronizace cirkadiánního systému, jako například ve směnném provozu může ovlivnit energetický metabolismus a regulaci hmotnosti, což může také podporovat rozvoj obezity.

Stejně jako v ostatních oblastech života i ve výživě platí, „co se v mládí naučíš, ke stáru jako když najdeš“. Špatné stravovací návyky ovlivňují stravování v dospělosti. Právě za zdrojem nadváhy a obezity stojí nesprávná strava včetně nepravidelnosti v jídelníčku, nesprávnému rozložení potravy během dne. Zvláště pokud se nesnídá, nesvačí a prvním jídlem je oběd či se naopak ponocuje a dochází tak k přejídání ve večerních hodinách. S výchovou ke správným stravovacím návykům je potřeba začít již v batolecím věku.

2. OBEZITA

Definice a klasifikace obezity

Obezita je definována zmnožením tělesného tuku v organismu. Je nejčastější formou poruchy výživy. V posledních letech nabývá charakteru epidemie a je provázena řadou morfologických, funkčních, metabolických, nutričních, biochemických, hormonálních, ortopedických, psychologických, zdravotních a dalších změn. V konečném důsledku může vyústit ve zhoršení kvality a zkrácení očekávané délky života.

Tuk se ukládá do tukových buněk, adipocytů, v tukové tkáni. Jejich největší koncentrace se nachází v podkoží. Tukové buňky jsou schopny výrazně se množit v prvním roce života a v období puberty. Člověk s normální hmotností má v těle kolem 30-35 bilionů tukových buněk. Jestliže tato osoba začne přibírat na váze, adipocyty v její tukové tkáni nejprve zvětší svoji velikost a následně znásobí svůj počet. Pokud by tento člověk opět zhubl, počet adipocytů v jeho těle se již nezmění, pouze se zmenší jejich velikost. To je jeden z důvodů, proč je pro člověka, který někdy během života přibral výraznější množství na váze, obtížnější opět zhubnout.

Podíl tukové tkáně v organismu je určen věkem, pohlavím a etnickým charakterem populace. Fyziologicky je vyšší podíl tuku u žen. U jedinců s normální hmotností obsahuje tuková tkáň kolem 10-20 % tělesného tuku u mužů a 15-25 % u žen.

K hodnocení stupně nadváhy se nejčastěji používá index tělesné hmotnosti (Body Mass Index, BMI). BMI významně koreluje jak s tělesným tukem a jeho procentuálním zastoupením, tak i s množstvím FFM (fat free mass, tukuprostou hmotou). Na druhou stranu má i jistá omezení. Stanovená hodnota BMI nemusí vždy korelovat s množstvím tuku v těle vyšetřovaného jedince. Může být nadhodnocena u některých sportovců, kteří mají výrazně vyvinuté svalstvo a na druhé straně podhodnocena u osob se ztrátami svalové hmoty, např. starých lidí a osob s relativně vysokým zastoupením tukové tkáně.

Existuje velmi úzký vztah mezi BMI a incidencí vážných chronických onemocnění, spojených s hromaděním tukových rezerv (diabetes mellitus, hypertenze, zvýšená hladina cholesterolu, cholelitiáza, aj.). Jedná se přibližně o lineární závislost, kdy riziko zdravotních komplikací výrazně narůstá u jedinců s BMI >29, nezávisle na pohlaví.

Z hlediska rozložení tukové tkáně v organismu, lze obezitu dělit na androidní a gynoidní typ. Stanovení distribuce tuku je významné zejména pro stanovení rizika vzniku zdravotních komplikací.

Gynoidní typ obezity se označuje také jako obezita typu hrušky, kdy se tělesný tuk ukládá převážně v dolní polovině těla, od pasu dolů, v oblasti hýždí, stehen, eventuálně v rozsahu celých dolních končetin. Redukční režim s následným poklesem váhy nebývá na formování postavy tak efektní jako u androidního typu, neboť tuková tkáň se ztrácí z dolní poloviny těla jen neochotně. Bývá častější u ženského pohlaví.

Androidní typ obezity je nazýván také jako obezita typu jablka. Tuk je uložen převážně na břiše a v horní polovině těla, zatímco horní a dolní končetiny zůstávají štíhlé. Častěji se vyskytuje u mužů, ovšem setkat se s ním můžeme i u některých žen. Pokles hmotnosti u tohoto typu bývá efektní, neboť tuk se ztrácí v nápadných partiích. Tento typ obezity je obzvláště rizikový vzhledem ke kardiovaskulárním a metabolickým komplikacím.

Obezita je metabolické onemocnění multifaktoriálního původu. Na vznik obezity má vliv řada faktorů působících na daného jedince před a po narození, přičemž obezita vzniká interakcí genetických faktorů i vlivu prostředí. Vznik a vývoj nadváhy a obezity se děje na individuální úrovni jedince a mnoho z působících faktorů je možné ovlivnit, tzn. obezitě lze předcházet.

V současnosti se obezita rozděluje na běžnou obezitu, obezitu navozenou léky, obezitu endokrinně podmíněnou, monogenní obezitu, syndromy provázené obezitou a obezitu podmíněnou jinými patogenními faktory (např. adenovirové infekce, nepřiměřená doba spánku aj.)

Energetická bilance

Obezita vzniká v důsledku pozitivní energetické bilance, když dojde k porušení energetické rovnováhy a energetický příjem převýší energetický výdej. I když většina studií potvrdila příčinný vztah mezi nadměrným příjmem tuků a jednoduchých sacharidů a vznikem obezity, rozsáhlé metaanalýzy zdůrazňují, že je to především výše celkového energetického příjmu, která rozhoduje o hromadění tuku v organismu. Obézní mohou být i laktoovovegetariáni. Je známo, že jak navození pocitu sytosti, tak i preference potravin jsou významně geneticky determinovány.

Na zvýšeném energetickém příjmu se podílí především zvýšená konzumace tuků. Tuky mají přes svou vysokou energetickou denzitu (38 kJ/g) malou sytící schopnost a ze všech tří živin nejnižší postprandiální termogenezi (energetický výdej po požití tuků). Obézní jedinci často preferují tuk pro jeho senzorické vlastnosti. Konzumace sladkostí s vysokým obsahem tuku navozuje hédonické pocity, proto také jejich příjem není regulován pocitem nasycení, ale pozitivní zpětnou vazbou v odpověď na senzorické signály z dutiny ústní.

S obezitou je spojena také zvýšená konzumace jednoduchých sacharidů, jako je sacharóza a fruktóza. Na rozdíl od tuků mají sacharidy nižší energetickou denzitu (17 kJ/g) a dobrou sytící schopnost. Postprandiální termogenezi zvyšují sacharidy více než tuky, ale méně než bílkoviny. Z hlediska vzniku obezity se mohou sacharidy uplatňovat rozdílně v závislosti na výši glykemického indexu (neboli GI). Potraviny s nízkým GI vedou k menšímu postprandiálnímu vzestupu glykémie a inzulinémie a k protrahovanému pocitu nasycení.

Pokud je snídaně složena z potravin s nízkým GI, je příjem potravy při následujícím obědě poloviční oproti konzumaci snídaně s potravinami o vysokém GI. Vláknina díky své bobtnavosti také navozuje pocit sytosti. Navíc rozpustná vláknina příznivě ovlivňuje metabolismus tuků a sacharidů. Tudíž se její nedostatečný příjem může podílet na rozvoji obezity.

Nadbytečný příjem bílkovin nesehrává podstatnou úlohu při vzniku obezity v dospělosti. Bílkoviny mají nejvyšší sytící schopnost ze všech živin.

Alkohol se může podílet na vzniku obezity a na akumulaci rizikového viscerálního tuku. Má vysoký energetický obsah (29 kJ/g) a je hned po požití oxidován. Díky tomu dochází k potlačení oxidace ostatních energetických zdrojů a k jejich hromadění.

Vznik obezity je také ovlivněn frekvencí příjmu potravy. Bylo zjištěno, že až 50 % obézních vynechává snídani a většinu denního příjmu konzumuje během 4-6 hodin pozdě odpoledne nebo večer. Díky tomu se objevuje tzv. energetická úspornost, která predisponuje k rozvoji obezity. Nepravidelný stravovací režim u lidí pracujících ve směnném provozu, zejména při nočních směnách, bývá spojen s nárůstem hmotnosti. Jiné studie poukazují na to, že čím častější je konzumace potravy během dne, tím vyšší je BMI. Je to dáno spíše nekontrolovaným příjmem energetických potravin mezi jídly. Také častá konzumace rychlého občerstvení je spojena se vzestupem BMI. K typickým stravovacím zvyklostem obézních osob patří snacky - opakované svačiny, přesnídávky v průběhu celého dne. Mezi další jídelní návyky spojené s obezitou patří například vynechávání snídaně, emocionálně podmíněná konzumace potravy vlivem stresu, syndrom nočního přejídání či nárazové přejídání. 

Důležité je ještě zmínit, jakým způsobem dochází k energetickému výdeji. Ten se skládá z klidového energetického výdeje (55-70 %), postprandiální termogeneze (8-12 %) a z energetického výdeje při pohybové aktivitě (20-40 %). Vzestup energetického výdeje způsobuje také kouření (u silných kuřáků může představovat až 10 % celkového energetického výdeje) nebo konzumace kofeinových nápojů. Klidový energetický výdej závisí na genetických faktorech, věku, pohlaví, tělesné hmotnosti, hormonální aktivitě, aktivitě sympatoadrenálního systému, zevní teplotě, výši energetického příjmu a fyzické aktivitě.

Postprandiální termogeneze je spojena s trávením, vstřebáváním a metabolismem živin po jídle. Závisí na genetických faktorech, celkovém energetickém příjmu, rozložení potravy v průběhu dne, zastoupení jednotlivých živin v potravě, postprandiální aktivaci sympatického nervového systému a hormonální sekreci. Energetický výdej pohybovou aktivitou je čím dál tím nižší v důsledku sedavého způsobu života, ale také z důvodu automatizace a robotizace. Její pokles jde ruku v ruce s nárůstem prevalence obezity.

Krátkodobě působící pozitivní energetická bilance většinou aktivuje u zdravých jedinců fyziologické regulační mechanismy, které zabrání vzestupu hmotnosti. Avšak jedinci s predispozicí k obezitě mají fyziologické regulační mechanismy porušeny. Dlouhodobá pozitivní energetická bilance je příčinou hromadění tukových zásob a vzestupu hmotnosti i u jedinců, kteří nemají predispozici pro vznik obezity.

Genetické faktory

Dědičnost se uplatňuje různými způsoby, např. rozdílnou schopností spalovat základní živiny, velikostí klidového energetického výdeje, jídelními preferencemi a stupněm spontánní pohybové aktivity. Dědí se však také rodinné zvyklosti, tedy např. výběr a množství konzumované stravy, sklon k pohybu. Někteří autoři mluví v souvislosti s obezitou i o „genetických obětech“.

 

Řada studií potvrdila, že je vznik obezity ze 40-70 % determinován genetickými faktory. Většina genů nemá přímý vliv na narůst tělesné hmotnosti, avšak u jedinců vystavených specifickému prostředí zvyšují jejich náchylnost k nárůstu tělesné hmotnosti. Obezita vzniká ve většině případů v důsledku vzájemné interakce prostředí jak s obezigenními geny, které přispívají ke vzniku obezity, tak s geny leptogenními, které rozvoji obezity brání.

Mezi geneticky podmíněné obezity se řadí mendelovsky děděné syndromy (Prader- Williho syndrom, Bardetův-Biedlův syndrom) a monogenní formy obezity - mutace jednoho genu. Mnohem častěji se vyskytuje polygenní forma obezity, což je interakce několika genových variant s prostředím. Geny a genové varianty ovlivňují regulaci energetického příjmu, energetického výdeje a stravovacího chování. Každý jedinec je nositelem určitých
genetických variant, které mu dávají predispozice ke vzniku obezity v daném prostředí.

Endokrinopatologické faktory

Obezita související s hormonální regulací se vyskytuje u tzv. Cushingova syndromu, který je charakterizován nedostatečnou funkcí štítné žlázy a zvýšenou hladinou hormonů kůry nadledvin - glukokortikoidů. Obezita je patrná i u hypothyreozy a u nízké endogenní sekrece růstového hormonu.

Farmakologické faktory

Řada léků může při dlouhodobém užívání vyvolat nadváhu až obezitu. Tyto léky ve většině případů působí buď na energetický výdej a ukládání tukových zásob nebo ovlivňují příjem potravy. Vliv léků na organismus se může projevovat různě, některé léky ovlivňují rozvoj tukové tkáně, jiné, jako androgeny a anabolika, mají za následek nárůst svalové hmoty. Mezi léky, které mohou navodit vzestup tělesné hmotnosti, patří např.: antidepresiva, estrogeny, glukokortikoidy, beta-blokátory, některá antileptika, tyreostatika, antidopaminergika, antidiabetika, aj.

Sociální faktory

Sociální faktory vyplývají ze soužití s rodinou, společností, ve které se jedinec pohybuje, s chováním, kulturou, vnímáním okolního prostředí a životním postojem. Jsou to vlivy také sociografické, sociálně-kulturní a ekonomické. Mezi nejmarkantnější sociografické determinanty patří - vzdělání, společenské postavení, zaměstnání, finanční příjem, velikost domácnosti, pohlaví, národnost, rasa.

Výskyt obezity je v nepřímém vztahu k velikosti rodiny. „Dítě jedináček má daleko větší šanci stát se obézním, než kdyby žilo v rodině s více dětmi.“ Podle Málkové mají děti jedináčci vyšší pravděpodobnost stát se obézními, na druhou stranu mají ale také větší šanci na pozitivní změnu při léčbě.

V rámci ekonomické situace bylo prokázáno, že v rozvinutých zemích se obezita vyskytuje více v případě rodin s nižším vzděláním a nižším příjmem na hlavu a je častější u venkovské než městské populace, což je dáno nižším společenským tlakem na krásu, štíhlost a nižší dostupností nízkoenergetických potravin na venkově.

V rozvojových zemích je tomu opačně, vyšší výskyt obézních je ve městě. Jídelní chování a pohybové návyky západních zemí ovlivňují městskou populaci dříve, než populaci venkovskou. Vlivem západní kultury se také mění jídelní návyky - zvyšuje se konzumace potravin živočišného původu jako náhrada za tradiční potraviny rostlinného původu.

Psychologické faktory

Psychologické faktory mají vliv nejen na vznik obezity, ale zejména na jejím udržení. Ve většině případů jsou příčinou špatných stravovacích návyků kladné či záporné emoce.

Kladné emoce a s nimi požitek z jídla jsou obecně spojovány s pocitem pohody a dobra. V novorozeneckém období, kdy je tento fakt velmi patrný, je navíc spojován s emoční jistotou dítěte. V dospělosti jsou kladné emoce navozené jídlem navíc dávány do souvislosti s příjemným pocitem z posezení s přáteli, s kladným pocitem z navozování nových vztahů ve společnosti.

Negativní emoce ovlivňují stravovací návyky z hlediska přejídání se ve stresových situacích. Nadměrný příjem potravy nebo přejídání nejsou ve většině případů spojeny s hladem, ale s emočním stavem člověka a s reakcí na podněty. Jídlo jako prostředek pro řešení stresových situací se neobjevuje pouze u dospělých osob, ale je patrný již u dětí. Svůj původ má zakořeněn v kojeneckém věku, kdy se dítě naučí špatně rozlišovat fyziologické a psychologické aspekty hladu. Jídlo je používáno ve stresových situacích také proto, že v člověku navozuje stav pohody a uklidnění. Po konzumaci jídla se v těle vyplavují endorfiny. Takto řešené zátěžové situace mohou způsobovat u člověka návyk.

Prevalence obezity

Prevalence obezity dospělých i dětí na celém světě stoupá. Tento stav se týká zemí rozvinutých i rozvojových. Důsledky, zejména ekonomické, se jistě projeví v budoucnosti, a to díky zřejmým zdravotním komplikacím, které obezita způsobuje. Předpokládá se, že současné obézní děti budou žít kratší dobu než jejich rodiče.

Podle zprávy WHO z 9. prosince 2010 poslední studie prokazují, že 25-70 % lidí v Evropě má nadváhu, 5-30 % jsou obézní a 41 % nevyvíjí v průběhu týdne ani průměrnou sportovní aktivitu . S obezitou související komplikace jako kardiovaskulární choroby, nádory, chronické dýchací potíže a cukrovka 2. typu, představují v Evropě 86 % úmrtí. WHO dále uvádí, že každý rok na celém světě zemře skoro 2 miliony lidí kvůli fyzické nečinnosti. Z čehož je asi 600 000 lidí v Evropě.

Situace začíná být vážná i u dětí - s nadváhou se potýká minimálně 20 milionů dětí starších pěti let. WHO odhaduje, že v roce 2020 bude nejméně každá třetí dívka a pátý chlapec klasifikován jako obézní. Děti se dvěma obézními rodiči mají šestkrát větší šanci, že budou obézní, než děti bez obézních rodičů.

Z celostátního výzkumu v rámci projektu Prevence obezity, který prováděla agentura STEM/MARK pro 3. Interní kliniku Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a Všeobecnou zdravotní pojišťovnu v roce 2008 vyplynulo, že obezitou trpí 23,9 % mužů a 22,3 % žen starších dvaceti let a že 42,8 % mužů a 29,2 % žen trpí nadváhou.

ROZLOŽENÍ STRAVY BEHEM DNE

Příjem potravy je jedním z faktorů, které ovlivňují zdraví člověka. Příjem potravy je dán jídelními preferencemi a zvyklostmi již od dětství. Jídlo může být jednou z velmi pozitivně působících a potěšujících stránek života, ale na druhé straně může vést ke vzniku onemocnění až předčasného úmrtí.

Správná strava je taková, která je přiměřená energetickému výdeji a její složení je vyvážené vzhledem k věku, pohlaví a jiných individuálních charakteristik. Nedílnou podmínkou zdravé výživy je správný stravovací režim - tj. pravidelný příjem potravy v přiměřeném množství, kvalitě a úpravě, s dodržením vhodných přestávek mezi jídly a dostatečným přívodem tekutin během dne. Nevhodný jídelní režim je častou příčinou obezity, i když nemáme nadměrný příjem potravy.

Doporučované rozložení stravy

Ideálně bychom měli jíst 5-6 porcí denně v rozestupu dvou až tří hodin. Vhodná doba pro konzumaci je podle Brázdové v 7 hodin snídaně, 9 - 9,30 hod. dopolední svačina, 12-13 hod. oběd, 15-16 hod. odpolední svačina a 18-19 hod. večeře. Samozřejmě záleží v jakou dobu vstáváme, kdy jdeme spát, na celkovém denním režimu. Oběd má být podáván pokud možno ve stejnou dobu a to nejdéle do 3 hodin po dopolední svačině nebo nejpozději 4 hodiny po vydatné snídani. U dospívajících a dospělých je možno tolerovat mezi 20-21 hod. druhou večeři, obsahující lehce stravitelné jídlo.

Snídaně

Ranní jídlo má na lidský organismus jednoznačně pozitivní vliv. Snídaně je důležitá pro paměť, učení, dobrý fyzický stav, a to jak u dětí, tak dospělých. Konzumenti snídaně déle udrží pozornost, jsou pohotovější a efektivnější v řešení různých situací a problémů.

Snídaně má obsahovat všechny potřebné živiny, tuky, sacharidy i bílkoviny, protože je to start do celého dne. Snídaně by měla tvořit asi 25 % denního energetického příjmu. Měla by být také zdrojem vhodných tekutin, zeleniny nebo ovoce.

Dostatečná snídaně poskytuje energii pro tělesnou, ale i duševní aktivitu během dopoledne. Prodlužování stravovací pauzy až ke svačině nebo dokonce k obědu vede k únavě během dne, přejídání ve večerních hodinách, zhoršenému soustředění a horším pracovním výkonům. Dlouhodobé vynechávání snídaně přispívá také k nadváze a obezitě.

Dochází k zvyšování hladiny celkového a LDL cholesterolu a snižování inzulinové odezvy v lidském organismu. Podle výzkumu u lidí, kteří pravidelně snídají, se zlepšuje hladina krevního hemoglobinu a dochází i ke zlepšení funkce štítné žlázy. Snídaně také ovlivňuje náladu. Příčinou nejsou jen cukry nebo vitaminy skupiny B, ale také aminokyselina tryptofan, ze které si organismus vyrábí serotonin - „hormon dobré nálady“.

Lidé vynechávají snídani v mylném domnění, že tím snižují svůj energetický příjem a efektivně přispějí k redukci hmotnosti. Při vynechávání snídaně startuje lidský organismus veškeré své úsporné mechanismy. Snídaní podporuje látkovou výměnu a přispívá k hubnutí.

 

Dopolední svačina

Správná svačina by měla obsahovat vždy čerstvé ovoce nebo zeleninu, tekutiny, dále například celozrnné pečivo s kvalitním sýrem nebo libovou šunkou či domácí pomazánkou.

Správnou volbou jsou i mléčné výrobky. Sladké svačinky by měly být výjimkou. Dopolední svačina má představovat asi 10 % denního příjmu energie. Pokud byla energeticky nižší snídaně, měla by dopolední svačina doplnit živiny, které ráno chyběly.

Oběd

Oběd by měl být zdrojem 30 % denní energie a měl by poskytnout všechny druhy živin. Měl by tedy být složený z přílohy (zdroj složených sacharidů), bílkovinné potraviny (libové maso, ryby, luštěniny, vejce, mléčné výrobky), ovoce (může být součástí jídla i jako dezert) nebo zeleniny (ať už ve formě oblohy nebo salátu). Oběd by měl poskytnout také kvalitní tuky a dostatek tekutin (polévka nebo nápoj, nejlépe obojí).

Odpolední svačina

Odpolední svačina by měla doplňovat jídelníček tak, aby byl co nejpestřejší. Množství energie (10 % denní energie) a složení odpolední svačiny je obdobné jako u svačiny dopolední.

Večeře

Večeře je doplněním energie na udržování všech vegetativních funkcí organizmu během spánku. Večeře by se měla konzumovat asi dvě až tři hodiny před spánkem a měla by nám poskytnout asi 25 % energie. Nemusí být teplá, ale důležité je, aby obsahovala opět kvalitní bílkoviny, vhodné je pečivo nebo jiná příloha, neměla by chybět zelenina. Dohánění celodenního nedostatečného příjmu večer vede k obezitě, špatnému usínání a horší kvalitě spánku.

Druhá večeře

Druhá večeře se doporučuje pohybově aktivním osobám nebo osobám ve fázi rychlého růstu. Buď jako druhou odpolední svačinu nebo druhou večeři (ne těsně před spaním). Měla by být ale už jen velmi lehká, ideálně tvořená méně sladkým ovocem nebo zeleninou, případně mléčným výrobkem.

Rozložení stravy z hlediska stravovacích zvyklostí

Výzkum společnosti TNS AISA z prosince 2007, který proběhl v rámci projektu společnosti Unilever Zdravý kořínek, ukázal, že podle denních stravovacích návyků můžeme respondenty rozdělit do tří základních skupin:

1. „Večerní jedlíci“ (tj. symbol pyramidy) - dopolední jídlo odbývají, a často na něj zcela zapomínají, přičemž prvním jídlem je pak pro ně oběd. Hlavním zdrojem denního příjmu energie je pro ně vydatná večeře.
2. „Polední strávníci“ (tj. symbol diamantu) - ráno si dají pouze něco malého (často ve spěchu) a nejvíce energie (větší podíl energie, než se doporučuje) přijmou formou poledního jídla. Večeře je pro ně pouze nedůležitým doplněním jídelníčku.
3. „Snídající“ (tj. symbol obrácené pyramidy) - rozložení energetického příjmu je pro ně důležité již od rána. Snídaně je základem dne, nezapomínají na oběd a jejich energetický příjem postupem dne klesá.

Strava z hlediska cirkadiánního rytmu


Cirkadiánní systém dává organizmu vnitřní denní program. Cirkadiánní hodiny u denních živočichů jsou nejčastěji synchronizovány celou světlou částí dne, tzv. fotoperiodou. Fotoperioda se v průběhu roku mění a rytmicita i funkční stav hodin v suprachiasmatických jádrech (SCN), tak mohou být modulovány roční dobou. Suprachiasmatická jádra jsou uložena po obou stranách hypotalamu v těsné blízkosti nad křížením optických nervů. SCN jsou spojena přímou dráhou s retinou a přijímají tak informace o světelných změnách v okolním prostředí. Dle chování se lidé dělí na různé chronotypy (z řeckého chronos = čas), tj. na „skřivánky“, kteří brzy vstávají a brzy uléhají, na „sovy“, které si posouvají den do noci, a na další chronotypy pohybující se mezi nimi.

Cirkadiánní rytmy v periferních orgánech (např. játrech, srdci, plících) jsou nepřímo synchronizovatelné světelnými podněty prostřednictvím SCN. Mohou však být seřizovatelné i přímo, a to např. omezeným příjmem potravy. Omezením příjmu potravy pouze na určitou atypickou dobu tak může dojít k desynchronizaci rytmů v hodinách centrálních a periferních. Tato desynchronizace by mohla být příčinou i některých psychosomatických poruch.

Volný běh vnitřních hodin vykazují nevidomí, ale často také pracovníci ve směnném provozu či lidé s nedostatečně strukturovaným a pravidelným denním řádem. Několik studií v minulosti například ukázalo, že potraviny a návyk pravidelného jídla mají synchronizační účinky na cirkadiánní systém.

Souvislost mezi narušeními cirkadiánního systému a metabolickými poruchami byla popsána. Myši s mutovaným genem Clock či s vyřazeným genem Bmal1 vykazují metabolické abnormality, které připomínají metabolický syndrom. Geny Clock a Bmal1 jsou jedny z hlavních hodinových genů savců zodpovědných za cirkadiánní rytmicitu. Myši s mutovaným genem Clock mají změněný vzorec příjmu potravy, jsou obézní a trpí hyperglykemií, hypoinzulinemií a jaterní steatózou. Navíc vykazují sníženou expresi genů pro orexin a ghrelin, které kódují peptidy účastnící se regulace bdělosti, apetitu a energetické bilance. V souladu s možnou korelací mezi narušeným cirkadiánním systémem a metabolickými poruchami je i skutečnost, že u pracovníků ve směnném provozu, u starší
populace či u lidí spících málo hodin je zvýšen výskyt obezity a metabolického syndromu.

Mnoho funkcí trávicího traktu vykazují cirkadiánní variace. Sekrece žaludeční kyseliny vykazuje cirkadiánní variaci s vysokou úrovní v pozdních večerních hodinách a nízkou v ranních hodinách. Dále sekrece amylázy z exokrinní slinivky vykazuje cirkadiánní variace s nárůstem večer a poklesem ráno. Také motilita gastrointestinálního traktu a transportéry, které se podílejí na absorpci makronutrientů vykazují časově závislou činnost. V nedávné studii Pana a Hussaina bylo zjištěno, že chronicky narušený cirkadiánní profil může také ovlivnit gastrointestinální funkce a absorpci živin.

Experimentální studie na potkanech prokázaly, že spánková deprivace může vyvolat up-regulaci orexigenních peptidů a down-regulaci anorexigenních peptidů vedoucích k hyperfagii. Takže mechanismus propojení spánku a nárůst tělesné hmotnosti může být modulován sekrecí peptidů, které jsou zapojeny do příjmu potravy. Faktory, které jsou zodpovědné za krátkou délku spánku jsou např. delší pracovní doba, noční práce, méně fyzické aktivity, sledování televize či "surfování" na internetu. Kromě těchto neurofyziologických změn, lidé, kteří méně spí, mají více času k jídlu. V současné době je jídlo k dispozici všude. Lidé jsou méně fyzicky aktivní. Sedět, jíst a pít se stalo predisponující pro pozitivní energetickou bilanci.

Nutriční výchova

Režim stravování a obecně postoj k jídlu jsou naučené procesy, které jsou ovlivněny výchovou a stimuly vnějšího prostředí. Jedná se o důležitou součást životního stylu. Mezi stimuly vnějšího prostředí patří např.: vzhled, móda, reklama, úroveň vzdělání, příjem, sociální situace, aj.

Na utváření nutričních zvyklostí se podílí mnoho okolností a faktorů. V raném dětství, v období tzv. primární socializace, má největší vliv na formování stravovacích návyků rodina. Ta určuje v prvních letech života způsob stravování i denní režim dítěte. S postupným vývojem a osamostatňováním dítěte, v období předškolního a školního věku, nabývá na významu působení školní výchovy, školního prostředí a vliv vrstevníků. K dalším změnám ve výživových zvyklostech pak dochází v období adolescence, ve kterém dospívající začínají výrazně vnímat souvislost vzhledu s tělesnou hmotností, zejména u dívek se objevují poruchy příjmu potravy. Mění se preference v konzumaci různých druhů potravin (dospívající začínají konzumovat kávu, alkohol a častěji také navštěvují provozovny rychlého občerstvení - fast food, případně preferují netradiční kombinace jídel) nebo mají tendenci vynechávat jednotlivá jídla (meal skipping).

Přestože se v průběhu dalšího života mohou výživové návyky i životní styl proměňovat, nesprávná výživa v dětství, jejímiž důsledky jsou různé typy malnutricí, může vést k vážným onemocněním.

STUDIE ZABÝVAJÍCÍ SE ROZLOŽENÍM STRAVY A OBEZITOU

Pokud se zaměříme na výzkumy z oblasti stravovacích režimů, zjistíme, že převážná většina z nich se věnuje právě snídani, a to zejména v dětském věku a dospívání. Důvodem je její role v prevenci obezity a dalších onemocnění a zdravotních komplikací, na něž si zaděláváme již v dětském věku. Z výsledků vyplývá, že ti, kteří snídají, dodržují celkově zdravější životní styl (zapojují se častěji do pohybových aktivit) a mají kvalitnější jídelníček. Souvislost byla prokázána i mezi vynecháváním snídaně a vyšším BMI. Snídaně má tedy významnou úlohu v prevenci vzniku nadváhy a obezity.

Z výzkumů srovnání životního stylu dětí obézních a dětí s normální váhou, bývá hlavní odlišností rozložení jídla během dne. Obézní děti mnohem častěji nesnídají, málo jedí i dopoledne a většinu jídla kumulují do odpoledních a večerních hodin. Stejné je to také u dospělých. Souhra genetických dispozic a nevhodného režimu jídla stačí k tomu, aby se s nadváhou či obezitou potýkal i ten, o němž rozhodně nelze tvrdit, že se přejídá.

V posledních několika letech se výzkumníci zaměřili na účinky rozložení stravy a většina těchto výzkumu se oprávněně zabývá epidemii obezity. Primárním účelem bylo zjištění vlivu rozložení stravy na složení těla, různé zdravotní markery, cirkadiánní rytmus, termický efekt potravy, pocit sytosti aj.

Studie zabývající se rozložením stravy jsem rozdělila na studie sledující frekvenci jídla (3 vs. 5-6 porcí jídel během dne), pravidelnost (příjem stravy v intervalu dvou až tří hodin) a dobu příjmu jídla (ráno vs. večer).

Studie z hlediska frekvence jídla během dne

První popis vztahu mezi frekvencí jídla a energetickou bilancí byl v roce 1960 Fabrou et al.. Ve své studii československých starších mužů byl popsán inverzní vztah mezi tělesnou hmotností a jídelní frekvencí. Asi polovina následných studií potvrdila tyto výsledky, zatímco u jiných nebyl zjištěn významný vztah. Výzkum z roku 1997 Chivou dospěl k závěru, že jídelní frekvence nemá významný vliv na rychlost úbytku hmotnosti během energetického omezení a také ne na 24-hodinový energetický výdej. Chapelot et al. prokázala, že vynechání jednoho jídla po dobu 4 týdnů u lidí, kteří obvykle jedli čtyři jídla denně, vedlo ke zvýšení množství tukové hmoty.

Přejídání může vést ke skladování a mobilizaci živin potenciálně podporujících lipogenezi a zvyšování tělesné hmotnosti. Na druhé straně, častější jedení může potenciálně zabránit metabolickému kolísání.

Vliv na celkový energetický příjem nemá pouze frekvence jídla, ale také složení makronutrientů. Člověk například spotřebuje více potravin po jídle bohatém na sacharidy ve srovnání s jídlem bohatým na bílkoviny. Vysoký glykemický index potravin způsobuje menší pocit nasycení, což vede k vyšší chuti k jídlu a příjmu energie v následujícím jídle. Tomu by mohlo být zabráněno rozložením energie na několik malých jídel.

Kromě možných kladných účinků na energetickou bilanci, je častější frekvence jídla také spojena s nižším nalačno měřeným cholesterolem a LDL cholesterolem.

Zkoumali se účinky izokalorické stravy (= stejného energetického složení) na sérové lipidy a glukózu u lidí po dobu 14 dnů. Skupinky se dělily na jedno větší jídlo za den, 10 jídel denně každé dvě hodiny a tří jídla denně. Jedno větší jídlo za den vedlo ke zvýšení sérových lipidů ve srovnání se třemi jídly denně. Naopak 10 jídel za den vedlo k malému snížení sérových lipidů, jako jsou sérové fosfolipidy, esterifikované mastné kyseliny a cholesterol.

Další studie zkoumající jedince obézní a s normální hmotností ukazují také významné zlepšení celkového cholesterolu, při izokalorické stravě ve frekvenci osmi jídel versus jednoho jídla za den. V průřezové studii, která zahrnovala 6890 mužů a 7776 žen ve věku 45 až 75 let, bylo zaznamenáno, že koncentrace celkového a LDL cholesterolu byly o ~ 5 % nižší u jedinců, kteří jedli více než šestkrát denně oproti těm, kteří jedli pouze jednou nebo dvakrát denně. Podobně, Edelstein et al. (studie v letech 1984 - 1987) uvádí, že u 2034 osob ve věku 50 - 89 let, kteří jedli čtyři a více jídel denně, měli významně nižší celkový a LDL cholesterol.

Nedávná randomizovaná, zkřížená studie Stote et al. (2007) zkoumala vliv frekvence jídla na různé zdravotní markery, kdy porovnávala účinky konzumace tří tradičních jídel (S-O-V) versus jedno jídlo denně podle chuti (vždy v 16. hodin). Jednotlivci, kteří konzumovali pouze jedno jídlo denně měli významné zvýšení krevního tlaku, celkového a LDL cholesterolu.

Existují důkazy o tom, že zvýšením počtu jídel má rovněž pozitivní vliv na kinetiku glukózy. Gwinup uvádí, že zvýšení frekvence stravy zlepšilo glukózovou toleranci. Jenkins et al. (1989) neprokázal významné změny v sérových koncentracích glukózy v závislosti na frekvenci stravy. Nicméně u těch, kteří jedli 17 jídel denně, se významně snížila sérová hladina inzulinu o 27,9 % ve srovnání se třemi izokalorickými jídly denně.

Pokles hladiny sérového inzulinu zvýšenou frekvencí jídla může snížit uložený tělesný tuk snížením enzymatické aktivity lipázy.

Na rozdíl od výše uvedených studií, některé výzkumy nezaznamenaly žádné výhody ve vztahu k cholesterolu a plazmatickým lipidům. Je však třeba poznamenat, že studie zaměřené na zvyšování frekvence stravy byly poměrně krátké a není známo, zda by tyto pozitivní účinky byly i v delším trvání studie.

Při konstantní celkové denní energii (nízkokalorické), se ztráta tělesné hmotnosti nelišila, i když se frekvence jídla zvýšila z jednoho jídla za den až na devět jídel za den. Zkoumal se účinek osmi-týdenní nízkokalorické stravy u obézních mužů a žen.

Subjekty konzumovaly buď tři jídla denně nebo šest jídel za den o stejné energii (průměrně 700 kcal/den). Obě skupiny snížily průměrně 5 % jejich původní hmotnosti, podobnost byla také ve snížení svalové hmoty, tukové hmoty a BMI (4). Několik experimentálních studií bylo provedeno u subjektů s normální hmotností. Nicméně ani tady nedošlo k žádnému zlepšení tělesného složení s rostoucí frekvencí jídla.

Studie týkající se zvýšené frekvence stravy společně s fyzickou aktivitou naznačují následující výhody:
• Potlačení ztráty svalové hmoty v průběhu nízkokalorické diety
• Významné zvýšení svalové hmoty
• Významné zvýšení odbourávání tuků

Některé studie se zaměřily na frekvenci jídla vzhledem k pocitu hladu a sytosti. Významně větší zvýšení pocitu hladu bylo u jedinců, kteří jedli jen jedno jídlo denně, ve srovnání s třemi jídly za den. Konzumace stejného energetického obsahu rozloženého na tři (S-O-V) namísto dvou (S-V) jídel denně vedlo k významně lepšímu a delšímu pocitu sytosti během dne. Naopak se uvádí, že nebyly zjištěny statisticky významné rozdíly v pocitu hladu nebo plnosti mezi subjekty, kteří konzumovaly stravu sestávající se buď ze tří hlavních jídel za den nebo tři jídla a tři svačiny.

Studie zabývající se frekvencí stravy a metabolismem se dají rozdělit na následující oddíly, které popisují účinky frekvence stravy na:

• Dietou indukovaná termogeneze (DIT)
• Klidový metabolismus/celkový energetický výdej
• Metabolismus bílkovin

I zde se setkáváme se studiemi, které podporují vyšší frekvenci stravy, ale i ty, které to vyvracejí. Většina studií, které zkoumaly vliv frekvence stravy na termický efekt potravy a celkový energetický výdej, se zdá, že rostoucí frekvence stravy nijak významně statisticky nezvedá rychlost metabolismu.

Častá strava s vyšším obsahem bílkovin (15 % versus 10 %) může snížit ztráty dusíku během období nízkokalorického příjmu. Jiní badatelé nezjistili žádný významný rozdíl v udržování svalové hmoty (tedy dusíku) v odlišných frekvenčních režimech jídla. Je třeba zdůraznit, že předchozí studie byly založeny na technice dusíkové bilance, což je měřítko celého tělesného toku bílkovin, a nemusí to být ideální měřítko kosterního metabolismu svalových bílkovin.

Distribuce stejného množství bílkovin do tří hlavních jídel (16 % bílkovin v každém jídle) vyústilo ve vyšší celkovou syntézu bílkovin a svalové hmoty, ve srovnání s „optimálním“ modelem příjmu bílkovin 8 % na snídani a oběd, 27 % na večeři. Výsledky naznačují, že obsah bílkovin v každém jídle je důležitější než frekvence požité stravy, a to zejména při nízkokalorické stravě.

Studie z hlediska pravidelného příjmu potravy

Kromě frekvence jídla je také důležité vzít v úvahu pravidelnost příjmu potravy. Mnoho lidí, zejména pracující populace se stala více a více "flexibilní", pokud jde o dobu příjmu potravy. Jídla se často konzumují mimo domov, a požití není v pravidelnou dobu, ale v pravý čas, v závislosti na pracovních plánech a sociálních faktorech.

Vědci zkoumali vliv pravidelné vs. nepravidelné frekvence jídla na dietou indukovanou termogenezi, citlivost na inzulín a profily lipidů nalačno u obézních žen. Hlavním výsledkem studie bylo, že pravidelná strava byla spojena s významně větší postprandiální termogenezi a nižším energetickým příjem, stálejším celkovým a LDL cholesterolem a zlepšením inzulínové odpovědi. Pocit hladu a sytosti se nelišil mezi pravidelným vs. nepravidelným příjmem potravy. V další studii se energetický příjem pravidelného i nepravidelného rozvržení stravy významně nelišil u štíhlých žen. Termický efekt potravy byl nižší po nepravidelném příjmu potravy.

Studie z hlediska časového příjmu potravy

Časový příjem potravy se týká doby, ve které je vyšší příjem energie - dopolední vs. večerní hodiny. Souvisí také s cirkadiánním rytmem člověka. Ze studií na zvířatech je známo, že narušení cirkadiánního systému, ale také krmení nočních hlodavců v průběhu světelné fáze může vést ke zvýšení tělesné hmotnosti.

Ve dvou studiích byl sledován vliv příjmu potravy ve specifickou denní dobu na celkový energetický příjem. Na základě analýzy 7 denního recallu u 867 volně žijících jedinců se přišlo k závěru, že příjem potravy v dopoledních hodinách je zvláště sytící a může snížit celkový příjem energie za den. Příjem potravy v pozdních hodinách neměl sytící vlastnosti a mohl vést k vyššímu celkovému energetickému příjmu. Kromě toho se ukázalo, že až 1,5krát energie z potravy se spotřebovává večer ve srovnání s ránem. Vzhledem k tomu, že velikost stravy se zvyšuje během dne a večeře je méně sytící, dochází k rozvoji obezity.

Vliv příjmu potravy ve specifickou denní dobu na sytost je také makronutričně specifické.

Zejména sacharidy na snídani jsou sytící, což vede k nižšímu celkovému příjmu během dne. Výsledky průzkumu NHANES III ukázaly, že osoby, jejichž snídaně obsahuje vysoký podíl sacharidů, mají nižší BMI než ti, kteří snídani vynechají, nebo jedí potraviny s vysokým obsahem bílkovin. Nicméně, také obsah vlákniny a glykemický index by měly být brány v úvahu. Snídaně obsahující velké množství sacharidů s vysokým glykemickým indexem má výrazně méně sytící účinek než s nízkým glykemickým indexem.

Ve studii u 10 žen s nadváhou/obezitou bylo prokázáno, že konzumace větších ranních jídel může mít za následek mírně vyšší ztrátu hmotnosti ve srovnání s většími večeřemi (-3.90 kg vs -3.27 kg za 6 týdnů). Po 6-týdenní intervenci ranní skupina ztratila 1,28 kg beztukové hmoty vs. 0,25 kg ve večerní skupině a procentuálně tělesný tuk poklesl o 1,8 % v ranní skupině zatímco požití většího množství kalorií ve večerních hodinách má za následek ztrátu 2,5 % tukové hmoty.

Další výzkumníci prokázali, že podání izokalorické stravy dopoledne ve srovnání se stejně energetickým, ale pouze jedním jídlem ve formě snídaně, vedlo k významně nižšímu příjmu energie (asi o 26 %) z následujícího oběda, jehož množství nebylo předem omezeno.

Tato studie ukázala, že rozdělení snídaně na celé dopoledne může pomoci k lepším pocitům kontroly chuti k jídlu a mohou ukázat výhodné účinky na režim hubnutí.
Nedostatek spánku a syndrom nočního jedení (NES) také přispívá k rozvoji obezity.

Syndrom nočního jedení je definován jako požití více než 25 % denních kalorií po večeři. Vztah mezi spánkem a obezitou existuje. Změny trvání a kvality spánku ovlivňují energetický metabolismus, jídelní chování, pohybovou aktivitu a společně s tím i vznik nadváhy a obezity.

Ovlivnění příjmu potravy v závislosti na délce spánku je prokazatelné. Pokud člověk spí méně, hladiny hormonů regulujících energetický příjem a výdej (jedná se o hormony leptin, inzulin a ghrelin) nedokonale kopírují fyziologický cirkadiánní rytmus. U lidí se spánkovou restrikcí je v plazmě objektivně snížená koncentrace leptinu a zvýšená hladina ghrelinu. Důsledkem těchto změn je pak subjektivně vyšší chuť na jídlo a intenzivnější pocit hladu.

Nejen nedostatek spánku, ale také změna doby spánku s přidruženou cirkadiánní desynchronizaci jako ve směnném provozu je spojena s obezitou, vyššími hodnotami triglyceridů a nižším HDL cholesterolem. Vztah mezi prací na směny a obezitou nebo metabolickém syndromem byl prokázán v různých studiích. Mechanismy nejsou dobře známy. Jedním z mechanismů může být poškození cirkadiánních hodin, které mohou ovlivnit různé fáze příjmu potravy. Dále se ukázalo, že pracovníci směnného provozu mají tendenci konzumovat stravu s vysokým obsahem tuku.

Joomla SEF URLs by Artio