Sidebar

24
út, říj

BLOGEE
Typography

Dnes se výzvám říká nehonosně - challenge. Děti rády přebírají anglicismy od svých youtuberských vzorů, kteří se za každou cenu snaží být cool. Neberu jim to. Jedná se o výraz, který používají ke stanovení jistých někdy měřitelných krátkodobých cílů.

 

Rychlost dnešního světa vyzývá k rychlým pomíjivým okamžikům a lidem se z očí ztrácí smysl života. Tento pojem, myslím challenge si pro tuto glosu půjčím, byť ho nemám moc rád, nejsem si jist, že bych ho měl používat. Nemám rád anglicismy, tam kde nepatří a když jsem fríkulín, neznamená, že budu cool používáním debilních výrazů z řad omladiny. Gentleman mluví do prdele česky.

Už víš, že jsi pro mne výzvou

Aby měla challenge smysl musí splňovat určitá kritéria, především a to je dle mého názoru podstatné musí být hraniční. Hraniční v tom smyslu, že dotyčný podobného cíle nikdy nedosáhl a není jednoduché se k němu třeba jen přiblížit. Vyzvat může třeba jen ostatní, aniž by se zúčastnil a to je “vopruz”. To není challenge v pravém slova smyslu, tomu se říká po moravsky - hec. Hecovat umí i můj pes.

Vyhecovat se k nějaké činnosti, k cíli, výsledku, metě musí dávat smysl, nebo nesmysl. Chápete? Těžko, je to hra s filozofií a slovy.

Tak jsem si po vzoru “jůtůberů” a jejich slovníku stanovil challenge. Po měsíci tréninku na koloběžce zvládnout nadupat 50 km. Takže si jdu zadupat.

Pokud moje dosavadní hraniční meze se pohybovala (s jazykem na vestě) na úrovni 25 km, jednalo se tedy o pořádnou challenge, která snese záznam do kanálů internetu. Rád k událostem přidávám příběhy a postřehy, protože takové mají čtenářský smysl. Lidi dnes málo čtou a ještě málo píší.

Pro měření a zaznamenání sportovních hodnot, jako jsou rychlost, spotřebované kalorie, trasa atd. používám nejen já, ale stovky sportovců od jisté doby mobilní aplikaci EPP (pomahejpohybem.cz). Aplikace výsledek litrů potu transformuje do virtuální reality. Úsilí mění na body, které pak v rámci aplikace Nadace ČEZ posíláte na účet některého vybraného spolku, sdružení či akce, kam doputují v podobě finančního sponzorského daru od energetického gigantu.

Nakonec jsem zvládl jak svoji výzvu, tak jsem přidal navíc ještě jeden velmi cenný kilometr. Ten jediný kilometr si nechávám jako dárek o kterém se zmíním později a možná až na konec, jakmile tato myšlenka otěhotní mezi řádky. Ten poslední kilouš má totiž největší smysl této anabáze básníka na koloběžce. Nejsem básník na koloběžce, jsem majitel koloběžky co umí básničky.

Celých 50 kilometrů na koloběžce udělalo pěkných 615 virtuálních bodů a spálená energie by se dala přirovnat energii 17-ti rohlíků, naštěstí pečivo už tři měsíce není v mém jídelníčku. Technicky bych měl spálit čtvrt kilogramu tuku, ale to je teorie. Tělo si bere kde může. Ze svalů, z krve a někdy i z hmyzu co spolknu jako řádně vysmátý člen koloběžkového gangu při průjezdu komářím rojem.

615 bodů za 50 km cesty jsem věnoval organizaci Hospice sv. Zdislavy, která doprovází umírající, pomáhá jim, aby netrpěli na sklonku života bolestí a nezůstali oni, ani jejich rodiny na umírání sami.

A má to smysl jí být

Důvodem volby byla osobní zkušenost z návštěvy LDN, kde kdysi ležel můj otec a já v jistý den, myslím, že to byl ten poslední kdy jsem ho viděl, nemohl díky své nechutné citlivosti na nepříjemné pachy do jeho ložnice a stál jsem mezi futry, v průvanu a připadal si jak debil. Potlačovat pocity zvracení a dávat najevo tuto slabost jsem prokázal mým odstupem mezi ním a mnou, slabostí, kterou by vyřešil jeden malý přístroj.

Styděl jsem se a stále se stydím, ale jedná se o fyziologickou reakci. Proto jsem se rozhodl mezi dalšími projekty věnovat tuten challenge tutemu projektu.

Proč? Mnoho pacientů v konečném stádiu nemoci trpí řadou obtíží, mezi které patří i nepříjemný zápach z nehojících se nekrotických ran. Není to nepříjemné pouze pro pacienta, ale hlavně pro rodinné příslušníky, které to instinktivně odrazuje od kontaktu s jejich blízkým. Projekt si dal za cíl, tento odstup a nepříznivý stav vyřešit nákupem čističek vzduchu AIR CREATIVE PREMIUM, které efektivně odstraňují nepříjemné pachy a následně obohacují ovzduší přírodními vůněmi na bázi éterických olejů. Líbivá vůně má příznivé účinky na psychiku každého člověka, může zvednout náladu a také zlepšit spánek i toleranci bolesti. Má to smysl. Už protože mi druhý den přišlo poděkování a informace, že cíl byl splněn. Hospic tak může nakoupit čističky a umožnit stejným pachovým tupounům jako jsem já se víc přiblížit ke svým umírajícím rodičům.

Protože voníš

Při pobytu v přírodě na člověka působí desítky dojmů a jeden z nich je právě široká škála vůní a pachů od zetlelého dřeva v lese, podhoubí, ionizovaného vzduchu po bouřce, jehličí, mrtvého ježka, hromady srnčích bobků, šišek. V městském prostředí nám tyto vjemy chybí a proto je často vyhledáváme a vážíme si jich. Jen v jistých okrajových částech města se lze seznámit se zajímavými směsicemi pachů a nejsou to závany ze stánků s pizzou. Aby ne, vůně mají relaxační vliv na lidskou psychiku a rozpoložení. Když vám někdo voní, tak je vám příjemně. Obecně aromaterapie má do sebe víc, než si lidi myslí. I ti co jí nevěří se ráno obalí do různých vůní a mnohdy ani netuší, že právě jedním z procesů aromaterapie vědomky-nevědomky prošli Zakrývají sice vlastní feromony, ale dnešní dobu píší Dolce Cubana a Dunim a Igor Boss a je o něčem jiném.

Protože hledáš

Pro cestu na koloběžce je nanejvýš potřebné si zvolit správnou trasu, protože trasa je cesta a cesta má cíl. Najít tu ideální je součástí procesu, protože koloběžka nejsou kecky, nebo kolo s převodovkou a nebo nedej bože s přidaným elektromotorem. Ten cíl byla pro mne meta 25 km od bydliště, abych se mohl po stejné vrátit. V Brně moc vhodných okruhů pro koloběžku není a jako sportovce mne odrazuje možnost se někam nechat dopravit a tam zahájit start. Trasa Brno - Bílovice nad Svitavou - Adamov - Křtiny je velmi krásnou a příjemnou cyklostezkou, která neobtěžuje a když chcete, tak vás vnitřně obohatí. Záleží jak příležitost uchopíte a kolik času jí budete věnovat.

Já se domnívám, že právě sportování ať už se jedná o turistiku, jízdu na kole, koloběžce či cokoli dalšího nám naplňují místa a je škoda, že o místech, které jsou pro nás cíle či body zájmu nejevíme větší zájem než si zaslouží. Proto nechápu trenažéry ve fitnesscentrech, proto už jsem přestal ctít kulturistiku, protože jsem jí pochopil.

Moje trasa je zajímavá a tak stojí za to se jí pořádně načuchat.

I liška podlehla

Bílovice nad Svitavou jsou pro mne například jedním z častých cílů, mají nádherně zdobený kostel a bílovické lesy jsou předobrazem umístění děje lyrické bajky, kterou znají snad všechny děti. Spisovatel Rudolf Těsnohlídek právě pro sv děti napsal bajku o Lišce Bystroušce a její děj umístil do bílovických lesů. O čem je děj bajky?

Revírník Bartoš na jedné své cestě domů usne v lese. Aby měl výmluvu, která by odůvodnila jeho opoždění, chytí zaběhlé liščí mládě Bystroušku, která se má stát domácím mazlíčkem. Domestikace lišky ještě nebyla dotažena do konce, a tak i v tomto případě vítězí pravá povaha šelmy. Poté co Bystrouška postupně zdecimuje drůbež chovanou v myslivně, prchá na svobodu. Na své cestě za svobodou prožívá hledání nového domova v noře po jezevci, hledání obživy pytlačením v jezerské myslivně, škádlení trhovců s drůbeží, lásku lišáka. Každý si v té bajce najde své. Někdo vraždy domácí zvířeny, někdo nepředstíranou lásku lyšáka.

Jenže ty potřebuješ důkaz

O Adamově se nelibě zmínil turistický bedekr, který jsem již recenzoval. V jistém ohledu má pravdu. Adamov za nic nestojí a jediné čím je zajímavý, je příroda přilehlého moravského krasu. Jenže ta už tu byla miliony let před Adamovem a bude i po něm. V Adamově se třeba někdy někdo probudí.

Hnusné sídliště v kopcích. Zastavil jsem se u sochy, kde jsem zvěčnil fotografií důkaz, že jsem tam skutečně byl a skutečně na koloběžce.
No Jížní pól to není a defacto se není čím chlubit. Vźdyť jeden spocený tlusťoch z Brna dojel do Adamova a tam si vyfotil koloběžku - boží. No boží to není, ale má to smysl. Jeden bezdomovec, co se klátil pozvracený pozvracenou ulicí a který mi uskočil mě však potykal: “Hele chlupatej Rambo.”

Socha na sobě skví (stkvít se = svítit, zářit, blyštět se, třpytit se, vynikat) velmi zajímavý nápis, který jsem si vzal jako motto toho dne. Neznalý, řekne nápis, znalý řekne úryvek z básní. Při hodinách češtiny jsme se smáli jeho prostřednímu jménu a myslím, že mu nikdo z nás nevěnoval alespoň minimální pozornost jakou by si zasloužil. K pozornosti nad básníkem podobného kalibru se musí člověk prokousat životem a ocenit krásu slov, ať už vyřčených nebo zamlčených. Mluvím o Stanislavu K. Neumanovi.

A já ve stínu tvého života i radosti i krásy

Jedná se o verš ze sbírky Kniha lesů, vod a strání. SKN byl český básník, novinář, literární kritik a překladatel z francouzštiny a ruštiny.

Také jsem básník, novinář a kritik, ale francouzsky a rusky nevládnu. Možná bych si nyní ve vlaku, ve kterém píši tuto včerejší vzpomínku popovídal s neskutečně krásnou černovláskou, jejíž rty nemusí mluvit, aby bylo všem jasné, že toto je ta ryzí smyslnost. Její polibek zlomí každého chlapa. Možná zlomil i tu čivavu co jí leží na kolenou a olizuje jí to decentní tetování. Asi bych chtěl být cestou z Děčína do Prahy čivavou. Pak si lehla a usnula a černé krajkové spodní prádlo napovídá, že ta černovlasá kráska, že..... Čivava na mě čumí. Ale zpět k tématu.

Narodil se někdy v předminulém století ten SKN a někde v Praze a protože byl někdy rebel, tak nedokončil studia na obchodní akademii, prostě dostal od ředitele letenku. Za styky s jistým tehdy politikům nelibým dělnickým hnutím si odseděl rok za katrem.

Rok je akorát. Nezblbnete a odpočinete si. Nestane se z vás homosexuální hříčka přírody a vyvrhel bez naděje. Že je někdo rok mimo realitu lze skrýt v zahraničních cestách, nemoci, rodinných trablech, popřípadě v moderním hledání sebe samého. Vězení a tamní prostředí v lidech otevře mnohdy netušené schopnosti, protože omezený prostor a absolutní pravidelnost režimu, kdy se dny kopírují do dní a krásných okamžiků a vzpomínek je čím dál méně, nutí tělo a především mozek k sebeobraně. K emoční a intelektuální sebeobraně, která podporuje tvůrčí talent. Vězení otevírá díky nedostatku přísunu podnětů, které nás denně obklopují, fantazii netušených rozměrů a tvůrčí kalibr. Tím nedávám návod neschopným básníkům a spisovatelům, kteří se stále nemohou dostat na světlo, aby si kriminální prostředí zkoušeli sami na sobě. Každá mince má dvě strany.

Proto, nejlepší díla světových spisovatelů vznikají mnohdy ve vězeňském prostoru bez podnětů, bez lásky a něžností, bez chutí a vůní, mezi čtyřmi smradlavými žlutými zdmi se vzkazy a stesky a za nepříjemných dozvuků vzpomínek a svědomí. Vzpomeňme Václava Havla. Základ jeho nejlepších děl tvoří zápisky, které si vytvářel za pobytu za mřížemi.

Po návratu z místa kde lišky rozhodně dobrou noc nedávají se SKN stal vůdčí osobností anarchistů. Dnes anarchisti umí jen čmárat po zdech - “Geržiko myluju te !”. Určité období byl komunistou, ale jen chvíli, možná tu stejnou chvíli, kdy by komunistou byl každý z nás, já a ty, tvoje máma, teta, děd, strýc, brácha, soused,....králík, pes, kohout.....blecha, hnida, veš a Václav Klaus. V období, kdy se vytvářela ideologie, která tehdejší době vlévala život naději a něco neprašivého do žil. Zvláště to umělé radostění v meziválečném období muselo být zajímavé.

Politiku dělají lidi a někteří lidi v politice jsou svině. Zejména ty co se politikou živí. Nástup arcikomouše Klementa Gottwalda donutil SKN od komunistů odejít. Přesto zůstal levičákem, básník té doby bohužel nemohl jím nebýt.

Ve 30. letech bojoval s nemocí i nastupujícím fašismem, před kterým se ukrýval na velkově. Zemřel v roce 1947 a asi by se divil tomu, co komunisti po jeho smrti spustili za divadlo, které trvalo 50.let.

Motto na soše v Adamově je z básně “Vstupní modlidba”, kterou, kdo chce si najde. V mém případě si báseň našla mne. Ale to je moje karma, nikoli vaše. Kniha lesů, vod a strání je nádhernou a poutavou sbírkou s přírodní milostnou lyrikou, kde je oslavována právě ta krásná moravská příroda, kterou miluje každý, který se jí občas dotkne. Dotknout se krásy není samozřejmostí, to se musí umět.

Ve sbírce oslavuje život na který mi zapomínáme. Zachycuje jednotlivé měsíce a roční období, popisuje části lesa, procházky, plody rostlin i zvířata a člověka jako nedílnou součást přírody. Přírodní zákonitosti jsou protikladem životní deziluze a zmatení. Život se podle Neumanna má žít naplno a radostně, to je smysl bytí. Nejvyšším ideálem člověka pak má být svoboda. Příroda člověku svobodu dává, naopak ve městě je zajatcem povinností a bídy.

Sbírka obsahuje 62 básní a moje další přání nikoli challenge je si je všechny přečíst a věnovat jim pozornost takovou, kterou si zaslouží.

Se modlím

Motto z úvodní básně je jakousi parafrází Otčenáše. Má stejný smysl a rytmus jako motlitba. Autor promlouvá k zemi, oslavuje její krásu. Chce se jí podřídit a žít jako její součást stejně jako hmyz, kytky či voda. Žádá ji o sílu, která by mu pomohla překonat klamy, prosí o odpuštění za nevědomost, touží po uvrhnutí do pokušení, aby mohl objevovat vše, co mu příroda nabízí. Báseň oslavuje život, radost i krásu a neopětovanou lásku.

Pro mne ten den byl verš na soše velmi důležitý, abych si v hlavě srovnal jisté události, které mne trápí, abych se vypořádal s překážkou, kterou chci překonat. Cesta tak nabyla dalšího kvazilineárního rozměru.

Únava z dehydratace je svině. Všude se to píše, víte to a přece. Množství vody, které jsem spotřeboval se nerovnalo množství, které jsem si vzal a po cestě u studánky lišky Bystrušky ještě navíc doplnil. Stop. Studánka v Bílovicích. Tam jsem ještě stihl přednášku z teorie koloběhu pro jeden krásný mladý pár na procházce. Slečna se nejprve zajímala o moje lýtka, nevím proč. Vysvětlil jsem jim co se týče koloběžek vše co jsem věděl a dostal na challenge požehnání. Můj příběh a důvod výzvy je zaujal. Vždy když přijdou na přetřes lýtka, vzpomenu si na nesmrtelnou scénku ze hry Švestka z dílny divadla Járy Cimrmana. “A vítr si pohrával s kadeřemi na jejích svalnatých lýtkách.”

Kousek za Adamovem mne potkala akutní nedostatečnost kapalin a začala se mi viditelně točit hlava. Z potoka jsem chlemtat nechtěl, nejsem žába. Naštěstí si nerovně se pohybujícího šílence na koloběžce s podivným výrazem ve tváři všimla malá skupinka, která u silnice odpočívala a darovala mi litr čisté vody. Lidi jsou hodní. Seděli ve stínu staletých dubů u jeskyně, která se jmenuje Býčí skála. Nikdy jsem tam nebyl a když to je 23 km od Brna tak věřím tomu, že se tam vrátím, abych místo prozkoumal tak, jak si zaslouží. Nebudete tomu věřit, co se o Býčí skále vypráví. Tak čtěte.

Protože když skály pláčou

Je úctyhodná z několika pohledů. Není až na dny otevřených vrat veřejnosti přístupná a tvoří druhý nejdelší jeskynní systém v České republice o celkové délce přes 15 kilometrů. Vysoká bílá skála s puklinou a několika otvory v dolní části je opředená legendami a stále v sobě ukrývá mnohá tajemství. Jedná se o tajuplné místo pravěkých rituálních vražd, sršící negativní energií, jenž je schopna odradit nejednoho citlivého jedince od prozkoumávání jejich útrob. Jméno Býčí Skála, které souvisí patrně s kultem býka si jeskyně vysloužila dávno předtím, než zde byla v roce 1869 nalezena soška bronzového býčka. Byl zde odkryt pohřeb spojený s lidskými oběťmi. Šlo o pohřeb jakési vznešené osobnosti v 5. století př. n. l., jehož musely jako v zemi Skytů, následovat do říše mrtvých i jeho ženy, čeleď a koně.

Mrtvý velmož byl do jeskyně, magicky osvětlené spoře vnikajícím denním světlem, přivezen na dřevěném povoze. Spolu s ním přivlekli ozbrojenci do jeskyně na čtyřicet mladých dívek a velmožovy sloužící. Zatímco hranice s nebožtíkem vzplála, ženy s čeledí byly zavlečeny do útrob jeskyně. Nikdo z nich neušel krutému osudu – velmi brutálním způsobem byly usmrceny. Useknuté ruce dívek se našly na kamenném oltáři. Jiným ženám rozetli nebo usekli hlavy. Mrtvoly padaly přes sebe a jejich mučitelé je nechali ležet tam, kde se zhroutily. Také koně neušli krvavým orgiím. Byli rozsekáni na kusy a jejich údy rozmetány po jeskyni. Hrůznou scénu nakonec vykonavači obřadu zasypali obilím. Ke skále se váže řada pověstí, které jsou snad vzpomínkou na děsivý pravěký obřad, jenž plně nevymizel z myslí lidí.

V rozlehlém jeskynním systému je prý slyšet zpěv, výkřiky i volání a objevují se světla tam, kde nejsou žádní lidé. Za temných nocí prý vychází z jeskyní okázalé průvody a za svítání se vrací zpět do hlubin. Když člověk přichází k Býčí skále a soustředí se alespoň trochu, tak pocítí negativní energii, vycházející z jeskyně naproti. Pokud se k jeskyni přiblíží, nepříjemný pocit sílí a je natolik intenzivní, že může příchozího zastavit. Negativní energie linoucí se z Býčí skály pochází právě z rituálních obětí, pravěkého hromadného zabíjení. Energie vychází ze dvou míst. Jeden zdroj je v útrobách jeskyně a druhý ve skalním okně. Z obou míst je cítit zoufalství a odpor zabitých obětí, nedobrovolnost násilného odchodu ze života a lidská beznaděj.

Jistou beznaděj jsem pocítil i já, když mne v jedné zatáčce málem potkal vůz hasičů, který jak jsem se dověděl o kilometr dál od skupinky turistů, kteří mne varovali, ať jedu “opatrňuško” vyprošťoval jednoho motorkáře zarytého ve stromu.

Jednou jsi

V roce 2016 na silnicích zemřelo 61 motorkářů. Můj zaměstnavatel se motorkářem touží stát. Je to sexy? Pro někoho. Nejvíc smrtelných nehod motorkářů se stalo o letních prázdninách.

A jak se traduje všeobecná mýlka, tak bohužel z řad motorkářů se dárci orgánů neprofilují. Jejich orgány jsou totiž dle lékařů díky rozsahu zranění mnohdy nepoužitelné. Rozmáznutý motorkář na stromě, nebo po desetinásobném saltu mortale na asfaltovém koberci je pro věnování orgánů nepoužitelný. Energie, při které se motorkář rozstřelí, je tak silná, že je většina orgánů na kaši. Pro transplantaci orgánů potřebují lékaři člověka, který má mrtvý mozek, ale ostatní orgány jsou zdravé. U motorkářů je to ve většině případů naopak. Helma je totiž mezi nimi otázkou prestiže, tudíž i největší investicí. S kvalitní ochranou hlavy je tak mozek často jediný orgán, který v případě havárie zůstane v pořádku. Je však mozek motorkáře sám o sobě v pořádku? Rychlost je nebezpečná a 61 mrtvých pro pocit svobody z jízdy - zaslouží si to opuštěné rodiny?

Když už nic, tak vážení motorkáři, než vás budou škrábat z chodníku, věnujte lidstvu něco ze sebe, co bude použitelné. Věnujte krev, těm kteří kotrmelce přežili a dětem, které neměli to štěstí si v létě hrát. Darujte krev. Je to snadné a nic vás to nestojí.

 

srdce gamee

A jednou nebudeš

Lidi mají rádi památky a jsou mezi námi nadšenci, kteří investují celé své já a veškeré prostředky do jediného cíle. Zachránit nějakou stavbu, či život někoho, protože si myslí, že to má smysl. Mezi dominanty okolí Adamova patří Františčina huť, nazývaná též Stará huť. Dnes se jedná o kulturní památku kde jejím největším výrobním programem v dobách slávy byl vojenský materiál – pětikilové koule a granáty, drobné kartáčové koule a hmoždířové bomby o váze až 100 kg. Huť si prošla po rozsáhlém požáru přestavbou, ale přesto si v roce 1877 její majitelé kvůli rentabilitě provozu řekli dost a huť zavřeli. Konec, finito. Huť bez provozu a péče umírala. Protože se našel někdo, komu stavba a místo kde stojí imponovala. V roce 1971, kdy se stala národní kulturní památkou byla zahájena rekonstrukce, která trvala 13 let. Prostě se lidi rozesmutnili nad stavem tak krásné a v lese se honosící stavby, že jí vdechli druhý život a ukázali světu, že krása je v něčem jiném než se mnozí domnívají a že může mít svojí vyšší hodnotu.

Netvrď, že to nejde

Hodně dlouho jsem přemýšlel komu věnovat ten jeden jediný kilometr. Není to málo. Právě ten poslední kilometr stojí sportovce často zbytky sil a je velmi důležitý. Statisticky totiž na poslední kilometry cesty přichází efekt “těšení se” a například v automobilismu způsobuje tento efekt velké množství nehod z nepozornosti.

Jeden jediný kilometr, a to ten nejtěžší, nejdůležitější věnuji člověku, který v tomto příběhu má svoje místo a třeba si ho najde a už o něm ví a třeba umí číst i jinak než jen slova.

Nech rozhodnout čas nebo srdce

Nedělám závěry. Závěr znamená, že něco končí. Spíš takové shrnutí celého článku do jednoho řádku ponaučení. Ve jménu života i radosti i krásy buďme vnímaví a trpěliví. Na broskev se vyplatí si počkat než si ji utrhnete ze stromu, zakousnete se do sladkého slunce a pocítíte lásku přírody v tom jejím surovém stavu. Ale ten okamžik čekání jí musíte střežit a opečovávat. Když se budete řídit úslovím, které ukončí tuto glosu, nikdy nic nezkazíte.

“Žij tak, aby ti na pohřeb nepřišel nikdo, nebo všichni.”

 

Joomla SEF URLs by Artio