Sidebar

20
po, led

BLOGEE
Typography
  • Smaller Small Medium Big Bigger
  • Default Helvetica Segoe Georgia Times

Jistě již člověk doby kamenné si promačkával a rozhýbával namožené nebo pohmožděné svaly a klouby. Ovšem prvním konkrétním písemným dokladem o této činnosti je Ebersův papyrus ze starého Egypta, který je některými badateli datován až do doby 5000 let př.n.l.. 

 

Již zde je masáž uváděna jako jeden z mnoha tehdejších léčebných prostředků. Rovněž z Číny, tradiční bašty neinvazivních technik léčby, máme pojednání v kánonu Nei Thing Sou Wen (asi 3700 let př.n.l.) o použití masáží. V této zemi ovšem patřila masáž k celkovému životnímu stylu. Kombinovala se nejčastěji s gymnastickými, energetickými a vitalizačními cvičeními. Obdobná situace byla i v dalších tehdejších kulturách. Babyloňané, Asyřané, Peršané a posléze Řekové a Římané využívali léčebného, relaxačního a vitalizačního účinku masáží plnými doušky. Podle dochovaných zpráv, se využívala dokonce i k léčení zlomenin. Jako masážní prostředky se tehdy užívaly různé oleje s přídavkem jemného písku a pryskyřic z různých dřev, kořenů a plodů, jež měly účinek masáže zesílit. Cladius Galenus, asi nejslavnější z římských lékařů, již používal masáží přímo cíleně při výcviku gladiátorů. Rozeznával masáž přípravnou (frictio), která připravovala zápasníka na výkon a masáž k odstranění únavy (apoterapeutická), používanou po výkonu k urychlení regenerace.

Ve středověku se v Evropě o masáži hovořilo vzhledem k pohrdání tělesnými požitky jen málo, nastal velký úpadek zájmu o přírodní vědy, lékařství i kulturu těla. Rozšířily se infekční choroby a epidemie plundrovaly celá města. To vše vedlo k omezování lázní a tedy i masáží v nich prováděných. Jen Arabové si udrželi znalosti o přírodě i člověku a dále masáž provozovali. Typickou zvláštností arabské masáže byly některé hmaty, například masáž zad chodidly. Naši slovanští předkové k masáži přistupovali poměrně originálně a tepali se březovými či dubovými metličkami. Používali také různé masti a výtažky z rostlin svařených na oleji nebo smíchaných s medvědím či vlčím lojem. Tepání metličkami se dodnes udrželo v lidových parních lázních jako je ruská baňa či horkovzdušných saunách. Masáž se dočkala svého znovuvzkříšení v 16. století hlavně zásluhou francouzského doktora Ambroise Parého. 

SPORTOVNÍ MASÁŽE

Historie sportovní masáže

Moderní masáž se začíná rozvíjet až v devatenáctém století. Jejím tvůrcem je P.Ling, původně misionář v Orientu, který se na svých cestách seznámil se starobylou masáží a jejími blahodárnými účinky v lázních, které navštěvoval. Vypracoval léčebný postup označovaný dnes jako švédská masáž. Uplatnil při ní své vlastní znalosti gymnastiky a fyziologie a spojil je s poznatky čínských, egyptských, řeckých a římských technik cvičení. V roce 1813 byla ve Stockholmu založena první fyzioterapeutická škola, kde masáž tvořila součást osnov. Od té doby se začaly na mnoha místech objevovat ústavy a lázně nabízející jako součást léčebných procedur také masáž. 

Masáž podporující sportovní výkon, bez které se neobešli ani atleti starověkého Řecka, se v novodobé éře sportu objevuje již ve specifickém podobě. Kolem roku 1900 převzali Američané prvky švédské a finské masáže, upravili je do technik vhodných pro sport a s úspěchem je použili na olympijských hrách v roce 1912.

Rozvoj masáže se nezastavil ani v Evropě. Na území Čech a Moravy se první publikace o masáži objevila v roce 1906. Základem našeho pojetí byly techniky zpracované Zabludowskym, které ve třicátých letech uváděl do praxe Cmunt. Avšak ani jeho snaha, ani přednášky MUDr. Jaroše , které zahájil v roce 1928, nepřinesly očekávanou odezvu mezi sportovci. Až po druhé světové válce se sportovní masáž stává součástí vzdělávacích sportovních kurzů. Sportovní masáž se postupně stala povinným studijním předmětem na sportovních a zdravotnických školách. Velkou měrou se o její popularizaci zasloužili MUDr. Josef Kvapilík, MUDr. Ján Jánošdeák a K. Žaloudek. V současné době je masáž velmi populární nejen ve výkonnostním sportu, ale také v různých formách léčebných a rekreačních aktivit.

feem masaze

Cíle sportovní masáže

Masáž můžeme charakterizovat jako působení mechanických podnětů na lidské tělo bud' za účelem léčebným, kdy se příznivě ovlivňují poruchy a chorobné změny tkání místně nebo celkově, nebo za účelem regeneračním, kdy se vylaďují tkáně změněné únavou. Masáž ve sportu má obvykle připravit sportovce k podáni určitého výkonu, urychlit nebo zdokonalit zotavení po sportovním výkonu nebo se používá v průběhu tréninku. Využívá se rovněž k doléčení některých zranění. Obecně slouží k upevnění tělesného a duševního zdraví a k posílení organismu.

Masáž kladně ovlivňuje:

  • prokrvení, díky masáží se zlepší přívod kyslíku a potřebných výživových látek ke tkáním
  • odstranění únavových látek a zplodin látkové výměny 
  • svalové napětí
  • centrální nervový systém
  • psychické napětí 
  • kloubní pohyblivost

Účinky masáží se dělí na místní a celkové:

Místní účinky masáže

  • urychlené odstraňování povrchových zrohovatělých vrstev kůže 
  • zvýšení sekrece potních žláz a normalizace napětí kůže 
  • třením se dosahuje urychleného vyprazdňování povrch. žil a lymf. cest 
  • podporuje se vstřebávání otoků, výpotků a krev. výronů 
  • zlepšuje se svalová činnost 
  • snižuje se bolestivost 
  • zlepšuje se činnost tkání, zlepšuje se výživa (trofika) svalů 

Celkové účinky masáže 

  • vznik biologicky aktivních látek (aminů) 
  • změna vegetativní rovnováhy, zvýšení látkové výměny 
  • změna vnitřního prostředí a činnosti žláz s vnitřní sekrecí 
  • celkový uklidňující, nebo povzbuzující účinek na tělesnou výkonnost 
  • vliv na stav centrálního nervového systému, který zpětně ovlivňuje periferní orgány a jejich funkci 

Jinými slovy vyvolává masáž komplexní proces s mechanickými, biochemickými a reflexními účinky, kdy místní působení je bezprostředně spjato s působením celkovým. Prostřednictvím nervů a vaziva masáž oslovuje vnitřní orgány. Účinnost masáže závisí na výběru masážních hmatů, jejich intenzitě, směru a rychlosti provedení. Vhodnou masáží ve vhodnou dobu lze zkvalitnit regeneraci po jakékoliv fyzické zátěži, a to nejen po sportovním výkonu. Můžeme jí přispět k odstranění únavy a vyrovnávat důsledky jednostranného zatěžování organismu během dne. Masáž celého těla má velmi pozitivní regenerační vliv. Sportovní masáž využívají výkonnostní sportovci, ale také ostatní cvičenci, turisté i pravidelně nesportující osoby. Pro skupiny aktivních lidí se stává příjemným a potřebným doplňkem tělesné kultury. 

Sportovní masáž aplikovaná ve výkonnostním sportu musí mít jasně stanovený cíl. Při jeho stanovení se přihlíží ke stádiu tréninkového nebo závodního či odpočinkového období.

Specifické cíle sportovní masáže:

  • příprava na sportovní výkon
  • pomoc při rozcvičování i během déle trvající soutěže
  • specifická pomoc při strečinku
  • podpora zotavovacích procesů po zátěži 
  • navození pocitu pohody a relaxace
  • specifická pomoc při doléčování zranění po schválení příslušným lékařem 

Masáží lze podráždit či tlumit i hluboké receptory, přes něž lze reflexně ovlivňovat i centrální nervovou soustavu, která může dále příznivě působit i na ostatní hluboko uložené orgány. Zároveň překrvení kůže a svalů zlepšuje odtok přebytečné krve z vnitřních orgánů a tak dochází k zlepšení distribuce krve.

Druhy sportovní masáže

Sportovní masáž dělíme na specifickou a nespecifickou.

Sportovní masáž specifická se dále dělí na:

  • přípravná masáž
  • pohotovostní masáž
  • masáž v přestávkách mezi výkony
  • masáž odstraňující únavu
  • masáž po cestování
  • sportovně léčebná masáž

Přípravná masáž 

Uplatňuje se v kondičně náročném tréninkovém cyklu před hlavním závodním obdobím, podporuje rychlé zotavení po intenzivním tréninku. Je neocenitelnou součástí regenerace. V přípravném období můžeme kondiční masáž poskytovat denně.

Kondiční masáž se převážně provádí jako masáž celého těla a má být velmi vydatná. Masírování celého těla trvá 60-70 minut. Je-li poskytována jako částečná masáž, například poloviny těla, trvá asi 30 minut. Využíváme u ní všech masérských technik a hmatů, jejich hloubku a intenzitu podřizujeme cíli ošetření.

Cíle kondiční masáže: 

  • Podpořit rychlejší zotavení po intenzivním tréninku vzhledem k předpokládané únavě, svalovým bolestem a pocitu tíhy v končetinách.
  • Zrychlit krevní a mízní oběh, při částečné masáži zrychlit odtok tekutin z masírované oblasti.
  • Podpořit odplavování metabolitů.
  • Zlepšit pohyblivost a ohebnost v kloubech (je-li příprava zaměřena na zvyšování síly, vytrvalosti a celkové odolnosti).
  • Zabránit opožděné svalové bolesti (velké tréninkové dávky mají za následek zvýšenou bolestivost svalů, měkkých tkání, bolest se může objevit až druhý den po sportovní aktivitě)
  • Psychologický efekt - příjemný dotek navodí celkové psychické uvolnění, pozitivní vliv má komunikace maséra a sportovce.

Pohotovostní masáž 

Je považována za přípravu na sportovní výkon. Uvádí organismus do stavu pohotovosti.  Může se provádět více způsoby: 

  • masáž dráždivá – pro sportovce, u kterých před soutěží převládá útlum. Je tvrdá rychlá a hmaty se u ní velmi rychle střídají
  • masáž uklidňující – pro sportovce s převahou podráždění a netrpělivosti. Masáž je jemná, masážní hmaty plynule přecházejí v další, rytmus hmatů je plynulý a pravidelný, neprovádíme tepání a pohyby v kloubech.
  • zkrácená pohotovostní masáž – používá se při nedostatku času, některé hmaty se vynechávají úplně.

Cíle pohotovostní masáže: 

  • Připravit svaly na aktivitu a námahu, zvýšit cirkulaci ve všech částech těla, zejména ve svalech, které budou nejvíce zatíženy.
  • Posílit účinky rozcvičení.
  • Podpořit možnost plného protažení.
  • Optimálně vyladit i psychiku, duševně připravit na výkon.

Masírujeme v rychlejším tempu, vynecháváme některé hmaty. Začínáme masáží dolní končetiny, její zadní části, potom přecházíme na část přední.

Třeme rychle všemi směry na úvod i na konec masáže. Hnětení se prakticky vynechává. Roztírání na kloubech a na plochých svalech provádíme středním tlakem, rychle a zkráceně. Tepeme středním úsilím, rychlým tempem. Chvějeme jednotlivé krajiny i celou končetinu rychle a energicky. Pasivní pohyby provádíme v hlezenním kloubu jen kroužením, zvýšenou pozornost věnujeme kolenním a kyčelním kloubům. Při pohotovostní masáži nezpracováváme chodidlo, prsty a nárt.

Masáž v přestávkách mezi výkony

Masáž v přestávkách mezi výkony provádíme v případech vícekolových soutěží. Mezi jednotlivými soutěžními koly jsou přestávky, během nichž může být masáž velmi potřebná a užitečná. Například v atletických vícebojích je opakující se rozcvičování časově i fyzicky náročné. Masáž v těchto případech umožní kratší rozcvičení i uklidnění. Zkušený masér musí odhadnout, jaký postup při aplikaci masážních technik zvolí, aby vystihl poměr mezi odstraněním únavy a připraveností k dalšímu výkonu. Před aplikací masážních prostředků je nezbytné očistit kůži.

Cíle masáže mezi výkony: 

  • Podpořit zotavení z předešlého sportovního výkonu. 
  • Umožnit cirkulaci a odstranění únavových látek. 
  • Umožnit návrat svalových struktur do stavu před výkonem. 
  • Osvěžit sportovce. 
  • Odhalit zranění nebo poškození. 
  • Předejít svalovým křečím a opožděné svalové bolesti. 
  • Psychologický účinek - udržet motivaci pro další část soutěže, odstranit napětí, eventuelně stres, ujistit sportovce, že nemusí jít o zranění.

Postup při masáži v přestávkách mezi výkony: nejprve použijeme ve stejné intenzitě masážní techniky, kterými se dělá masáž odstraňující únavu. Soustředíme se na části těla, které byly nejvíce zatíženy. Po uklidnění zařadíme prvky pohotovostní masáže s cílem obnovit akceschopnost nejvíce zatěžovaných partií.

Masáž odstraňující únavu 

Masáž odstraňující únavu provádíme po skončení sportovního výkonu, ať už tréninku nebo závodu. Využíváme masážní hmaty a techniky v podstatě v celém základním rozsahu a převážně na celém těle. Doporučujeme aby sportovec došel na masáž hned po skončení sportovního výkonu osprchovaný teplou vodou, nebo zahřátý ze sauny, neboť prohřátím se zvyšuje účinek masáže. Trvání masáže odstraňující únavu je závislé na velikosti plochy kterou masírujeme.

Cíle masáže odstraňující únavu:

  • Podpořit odplavení odpadních látek ze svalu. 
  • Podpořit zotavení. 
  • Navrátit srdečně cévní systém do stavu před výkonem. 
  • Předcházet opožděné svalové bolesti. 
  • Ošetřit zdravotní problémy po výkonu. 
  • Odstranit nebo zmírnit nepříznivé stavy sportovce.

Masáž po cestování

Na místo sportovního utkání musejí sportovci často dlouho cestovat. Někdy se soutěž koná i na druhém konci světa. Také střídání sportovišť hraje velkou roli v udržování optimální kondice. Čas strávený v dopravním prostředku může také negativně ovlivnit psychiku a v souvislosti s tím i stav připravenosti na sportovní výkon. Následky se mohou projevit ztuhlostí celého těla, nezájmem, únavou, bolestmi zad a otoky končetin. Proto se provádí masáž po cestování. Doba trvání masáže závisí na tom, jak velká oblast bude masírována. U dolních končetin lze doporučit dobu zhruba 30minut, při masáži celého těla se musí počítat přibližně s hodinou.

Cíle masáže po cestování:

  • Urychlit žilní a mízní oběh, odstranit otoky a ztuhlost. 
  • Odstranit bolest a zvýšit pružnost tkání. 
  • Obnovit normální rovnováhu tělesných funkcí. 
  • Navodit pocit pohody.

Sportovně léčebná masáž

Tato masáž pomáhá doléčovat následky zranění a zkracuje dobu rekonvalescence. Její použití určuje pouze lékař. Například sportovní zranění doprovázená krvácením nebo otoky mohou být ošetřena masáží až po dvou dnech od úrazu. Krevní výrony lze masírovat až čtyři dny po úrazu. Jizvy nebo srůsty pak nejdřív 3 dny po sportovní zátěži. Naopak masáží lze přispět k odstranění svalových křečí. Sportovně léčebná masáž může trvat 10-30 minut, je závislá na stavu a citlivosti masírovaného místa. Četnost je závislá na velikosti reakce, pocitech sportovce a na tréninkovém plánu. Nikdy nemasírujeme sportovce, který se na masáž necítí, přesnou diagnózu a postup musí stanovit lékař.

Cíle sportovně léčebné masáže: 

  • Podpořit žilní a lymfatický oběh, odstranit nadměrné množství tkáňových tekutin v okolí poškození. 
  • Podpořit zotavení po zranění, čím lepší je krevní zásobení v poškozené oblasti, tím rychleji dojde k regeneraci poškozené tkáně. 
  • Rozvolnit zjizvené měkké tkáně a vazivové srůsty, které mohou být zdrojem dalších traumat. Podpořit celkovou pružnost, podpořit žádoucí rozsah pohybu v poraněné oblasti, udržovat maximálně žádoucí potenciál protažení svalových struktur. 
  • Obnovit rozsah pohybu v kloubech do optimálního stavu. 

Informujeme-li sportovce o zlepšování jeho poúrazového stavu, sám si začne uvědomovat zlepšení pohyblivosti, což má značný psychologický účinek.

Nespecifická sportovní masáž se používá bez vazby na aktuální sportovní výkon v době, kdy pro sportovce skončilo závodní období, tréninky jsou velmi lehké nebo žádné, ale je potřeba udržet tělo ve stavu připravenosti na budoucí zatěžování. Může se poskytnout i v soutěžním období, ovšem nejméně 48 hodin před výkonem (a 24 hodin po masáži po cestování). Není prováděna se specifickým cílem a může mít podobu masáže celého těla nebo částečné masáže (jednotlivých partií).

Cíle nespecifické masáže:

  • Podpořit uvolnění. Zvýšit svalový tonus. 
  • Sledovat stav měkkých tkání. 
  • Ovlivnit mikrotraumaty sníženou pohyblivost tkání. 
  • Zlepšit tělesný stav. 
  • Udržet motivaci pro další závodní období. 
  • Zlepšit pohodu a chuť do dalších tréninků.

Indikace sportovní masáže 

  • Celková únava organizmu

  • Svalové spazmy

  • Snížený svalový tonus

  • Větší tréninkové zatížení

  • Poúrazové a pooperační stavy

  • Chronické revmatické choroby 

  • Choroby krevního oběhu a cév

  • Chronické choroby dýchacího systému

  • Chronická zácpa

  • Funkční nervové poruchy

  • Jednostranné i oboustranné ochrnutí končetin

  • Rekonvalescence po těžkých chorobách

  • Stavy po fyzickém vyčerpání a svalové únavě.

Kontraindikace sportovní masáže

Kontraindikace znamená situaci, kdy masáž není vhodná nebo je zakázaná. Například hrozí zhoršení stavu nebo návrat starších zdravotních problémů. Kontraindikace může být buď celková nebo částečná. Masáž při kontraindikacích zásadně neposkytujeme.

Kontraindikace celková:

  • Vyčerpání po nadměrné tělesné zátěži

  • Akutní zranění pohybového aparátu

  • Zánět šlach

  • Poruchy krevního oběhu

  • Bakteriální onemocnění kůže

  • Virová onemocnění

  • Horečnaté stavy

  • Nádorová onemocnění

  • Nemasírujeme dříve než dvě hodiny po jídle a lidi pod vlivem alkoholu nebo omamných látek.

Kontraindikace částečná:

Místa kde jsou těsně pod kůží hrany nebo trny kostí

Oblasti třísel, podkolenní, podpažní a loketní jamky

Prsní bradavky u mužů

Celá prsa u žen 

Pohlavní orgány

Břicho při menstruaci nebo jakékoliv bolesti

Plísňová onemocnění

Kožní poranění

Místa s bradavičnatými útvary

Oblasti se zvětšenými a zanícenými žílami

Masér by měl vždy zjistit aktuální zdravotní stav masírovaného. Zjistit jeho reakce na předešlé masáže, pokud na nějakých již byl. Zvážit vhodnost masáže a případné nejasnosti konzultovat s lékařem. 

Masážní techniky používané při sportovní masáži

Techniky používané při sportovní masáži dělíme podle způsobu použití na šest základních skupin:

Tření

Hnětení 

Roztírání 

Tepaní

Chvění 

Pohyby v kloubech

Dále se rozlišuje intenzita a hloubka účinku, která se musí přizpůsobit stavu tkáně a cíli masáže: 

  •  Stupeň 1. je velmi lehký s uklidňujícím účinkem
  •  Stupeň 2. je silnější dotek se stimulujícím účinkem
  •  Stupeň 3. je silně prováděná masáž ovlivňující hluboko položené tkáně

Tření

Provádíme bříšky prstů obvykle od vzdálenější části masírované oblasti ke středu směrem k trupu, ale pohyb nemusí být pouze dostředivý (směrem k srdci). Může být prováděn také jednosměrně, do více směrů, krouživě, do tvaru čísla osm nebo písmene T.

Lze masírovat jednou rukou, oběma rukama, dlaní, hřbetem ruky, nebo pouze bříšky prstů či vidlicí ze dvou ohnutých prstů. Hmaty z této skupiny masáž většinou začínají i ukončují. 

Do této skupiny patří:

Tření dlaní nebo oběma dlaněmi prováděné celou plochou dlaní od sebe a k sobě vpřed a zpět.

Tření obtahováním prováděné hřbetem jedné ruky nebo oběma.

Tření bříšky prstů prováděné od sebe celou dlaní a k sobě bříšky ohnutých prstů. Pohyb zpět je prováděn klikatě.

Tření vytíráním přes ruku prováděné střídavě jednou a druhou dlaní přičemž je palec vždy v opozici.

Tření kolébkou prováděné sepnutými dlaněmi (například na achilovce).

Tření nůžkovým hmatem, kdy ukazovák a prostředník tvoří jakousi vidlici.

Cílem tření je přizpůsobení masírovaného masáži, navození příjemného pocitu, snížení svalového tonu, uvolnění a prohřátí povrchových tkání, odstranění nervozity masírovaného, podpora odtoku krve a mízy z povrchových cév.

Při vyšší intenzitě dále vyvolání vazodilatace v masírované oblasti, zrychlení cirkulace v hlubších tkáních.

Pří vysoké intenzitě ovlivňuje tření také hlubší tkáně, zrychluje krevní oběh a zvyšuje svalový tonus.

Hnětení

Provádíme pouze na dlouhých bříškatých svalech. Ploché svaly nelze stlačovat, uchopovat a odtahovat. Je to účinná technika, která uvolňuje svalovou tkáň a vazy, pomocí kožně svalové řasy. Postupuje se dostředivými pohyby. 

Do této skupiny hmatů patří: 

Hnětení uchopováním a odtahováním, které se používá hlavně na končetinách.

Hnětení vlnovité prováděné oběma rukama za pomoci protisměrného pohybu.

Hnětení finské, které lze provádět dvěma způsoby: spirálovitě nebo klikatě. Pohyb vykonávají palce a ostatní prsty k nim hrnou kožně svalovou řasu.

Hnětení pomalým válením uplatňujeme na horních a dolních končetinách. Jde o uchopení části končetiny mezi napnuté dlaně a válení pomocí protisměrných pohybů.

Hnětení rozmačkáváním pěstmi se používá pouze na hýždě a provádí se v pěst sevřenýma rukama.

Hnětení stlačováním hrudníku provádíme přiložením dlaně k hrudníku a jeho stlačením, druhá ruka může pomáhat.

Cílem hnětení je urychlení odtoku krve a mízy z povrchových cév, rozvolnění povrchových tkání a zlepšení jejich pohyblivosti, příprava na rozcvičení a strečink.

Při vyšší intenzitě rozvolnění hlubších tkání odvod nahromaděných tělních tekutin do oběhu, zrychlení odstraňování metabolitů.

Roztírání

Pomocí hmatů této skupiny ovlivňujeme podkožní tkáně, vazivovou tkáň i svaly. Tyto hmaty, které jsou velmi podobné hmatům patřícím do skupiny tření, se hodí k masáži v okolí kloubů a oblastí, kde je tenká tkáň. Také se hodí pro masáž jizev, srůstů, svalových povázek a svalových spasmů, šlach a svalových spojení. Hmaty provádíme odstředivě od masírovaného místa spirálovitým nebo krouživým pohybem. K masáži používáme palce, prsty, dlaně nebo pěsti.

Do této skupiny patří: 

Roztírání částí dlaně,  které se provádí takzvanou patkou, což je část těsně u zápěstí.

Roztírání jedním až čtyřmi prsty prováděné bříšky prstů.

Roztírání osmi prsty prováděné bříšky prstů obou rukou propletenými do sebe.

Roztírání palcem prováděné spirálovitě podél páteře.

Roztírání pěstí takzvanou žehličkou prováděné tam a zpět.

Roztírání špetkou.

Roztírání oběma palci, tzv. obkružování.

Cílem roztírání je protažení a uvolnění tkáně a zvýšení cirkulace v místě masáže.

Při vyšším stupni intenzity docílíme urychlení odtoku krve a mízy, rozvolnění srostlých tkání, spasmů a obnovení jejich pohyblivosti, pomoc při odstraňování metabolitů, ovlivnění stavu pohybového systému po sportovním výkonu.

Tepání

Používá se jako stimulující masáž před sportovním výkonem a během kondiční fáze tréninku. Je to velmi účinná technika s hlubokým účinkem, který závisí na intenzitě a frekvenci provedení. Povzbuzuje a osvěžuje. Pohyby jsou prováděny ve velmi rychlém tempu které se nemění. 

Mezi hmaty této skupiny patří: 

Tepání tleskáním,  kdy na masírovanou oblast dopadají dlaně a prsty, které jsou v jedné rovině ve stejný okamžik.

Tepání pleskáním, což je hmat velmi podobný tleskání, ale prsty s dlaní tvoří misku.

Tepání smetáním, které provádíme bříšky prstů uvolněných rukou směrem k sobě.

Tepání konečky prstů, při kterém jsou prsty ohnuty a dopadají buď současně nebo postupně.

Tepání vějířovité, prováděné hranou malíků, na které postupně dopadají ostatní prsty. Provádíme rytmicky střídavě a pohyb vychází ze zápěstí.

Tepání sekáním, kdy jsou prsty napnuty a dopadají na masírovanou oblast střední částí malíkové hrany dlaně. Pohyb nevychází ze zápěstí, ale z loketního kloubu.

Tepání pěstmi. Střídavě tepeme rukama sevřenýma v pěst a pohyb vychází převážně z ramenního kloubu.

Cílem tepání je při nízké intenzitě uvolnění, uklidnění a prokrvení. Při vyšší intenzitě má dráždivé a povzbuzující účinky a zvyšuje svalový tonus. Při vysoké intenzitě částečně tlumí bolest, navozuje pocit zahřátí, rozšiřuje cévy a urychluje cirkulaci tělních tekutin. Také povzbuzuje nervový systém přes senzorické nervy.

Chvění

Provádí se pouze na dokonale uvolněných oblastech. Dle velikosti masírované oblasti používáme buď celou ruku s prsty nebo jenom jeden až dva prsty. Pomocí rychlých pohybů do stran tkáň rozechvějeme. 

Do této skupiny hmatů patří: 

Chvění dlaní, které má dvojí provedení, kdy jsou prsty buď u sebe nebo jsou roztaženy od sebe. Dlaň položíme na masírovanou oblast a pomocí rychlých pohybů do stran ji rozechvějeme.

Chvění vidlicí, kdy palec s prsty tvoří vidlici a krátce a rychle pohybuje masírovanou oblastí.

Chvění rychlým válením, které je podobné pomalému válení ze skupiny hnětení. Přiložíme obě ruce ze stran na masírovanou oblast a chvějeme protisměrnými pohyby.

Chvění vytřásáním se používá pouze na končetinách, kdy celou končetinu uchopíme za chodidlo či dlaň a po nadzvednutí s ní třeseme.

Cílem hmatů ze skupiny chvění je při nízké intenzitě osvěžení svalů, uvolnění a také zlepšení pohyblivosti měkkých tkání. Při vyšší intenzitě dochází k uvolnění hlubších tkání a zvýšení svalového tonu.

Pohyby v kloubech

Většinou se provádí pouze pasivní pohyby v kloubech, ale můžou se používat i aktivní nebo smíšené. O tom, které pohyby budeme provádět rozhoduje stav masírovaného a cíl, kterého chceme masáží dosáhnout. 

Patří sem: 

Pohyby v jednom kloubu – ohýbáním a natahováním. 

Pohyby kroužením.

Pohyby ve více kloubech – kombinací ohýbání a natahování, kroužením.

Cílem těchto pohybů je zlepšení pohyblivosti, dráždění hlubokých nervových zakončení a zlepšení prokrvení.

Masážní prostředky

Masážní prostředky mají za úkol ulehčit práci maséra a zlepšit skluz při hmatech ze skupin tření, hnětení a roztírání. Musí mít dvě základní vlastnosti a to skluz a přilnavost. Pokud by byla přilnavost příliš velká, masáž bude dřít a bude pro masírovaného nepříjemná. Pokud by byl skluz příliš velký značně by to ztížilo provedení masáže. Masážní prostředky by měly být snadno odstranitelné z pokožky a nesmí dráždit, drhnout nebo dokonce vyvolávat alergické reakce. Výběr závisí na teplotě prostředí, na tom jakého účinku chceme dosáhnout a na navazujících procedurách (například pokud je po masáži plánovaná sauna nebo bazén, masíruje se mýdlem). 

Prostředky kterými lze masáž provádět jsou:

Mýdla – používají se toaletní kvůli vyššímu obsahu tuku, aby tolik neodmašťovala kůži. Jejich velkou nevýhodou je nestála klouzavost, která je na začátku příliš vysoká a rychle mizí.

Pudry  - nepoužívají se příliš často kvůli své nízké klouzavosti.

Lihové prostředky – vhodné pro pohotovostní masáž, v lihu jsou rozpuštěny látky které se vstřebávají do kůže. Líh se rychle odpařuje a ochlazuje kůži.

Emulzní prostředky – pro sportovní masáž nejpoužívanější díky správnému poměru skluz a přilnavost.

Masti a krémy – zvyšují účinek sportovně léčebné masáže díky obsaženým látkám.

Oleje – udržují kůži vláčnou, mají nejstálejší skluz, díky čemuž umožňují stálý kontakt s pokožkou a tím její větší prohřátí. Problémem je jejích vyšší cena, horší odstraňování, zvyšování potivosti a neprodyšnost.

Masážní pomůcky

Používají se různé pomůcky, například kartáče, dřevěné nebo pryžové koule, válečky, pásy atd. Dále se používají elektrické přístroje od ručních až po velké stojanové. 

Elektrické přístroje můžeme dělit podle pohybu, který vykonávají, na přístroje, které vykonávají pohyb ve vertikální rovině a na přístroje které vykonávají pohyb v rovině horizontální.

Účinek přístrojů vykonávajících pohyb v rovině vertikální se dá přirovnat k tepání. Vyskytují se v různých velikostech. Některé jsou malé ruční, jiné jsou větší, například masážní polštáře, matrace a křesla. 

Přístroje, které vykonávají krouživý pohyb v rovině horizontální, více napodobují pohyb rukou maséra, jsou proto pro využití ve sportovní masáži vhodnější. 

REFLEXNÍ TERAPIE

Za kolébku této metody se v Asii považují Čína, Vietnam a Indie. Dlouhou dobu se zde vedly spory o tom, zda byla dříve reflexní terapie či akupunktura a zda za autory reflexní terapie v této části Asie mají být považováni Číňané či Vietnamci. Ačkoli jednoznačnou odpověď neznáme, pravdou je, že manipulační léčba, zahrnující prvky reflexní terapie, akupunktury i akupresury, je zde předpokládána již někdy ve 4. či dokonce 5. tisíciletí před n. l.

Jednu z prvních písemně zaznamenaných zpráv máme ze základní knihy čínského lékařství Nej-Ting za jejíhož autora je pokládán legendární Žlutý císař Chuang-Ti, žijící v 3. tisíciletí před n. l. Další zmínky je možno najít i v nejdůležitější knize čínské filosofie taoismu Tao-te-ting, sepsané snad kolem roku 500 před n.l. Další prameny jsou z let 206 před n. l. (Hua Tuo Mi Ojo) a 1279 n. l. (Hva-Do Ren). Do Evropy byly z Číny dovezeny písemnosti o reflexní terapii cestovatelem Markem Polem. V současnosti reprezentují v Číně reflexní terapii především Národní lékařská akademie v Pekingu a akademie Sinika v Nankingu.

Další pátrání po minulosti reflexní terapie nás zavede do města Sakkára (Džoserova Stupňovitá pyramida) ve starověkém Egyptě. V hrobce známé též jako "lékařova hrobka" byla nalezena nástěnná malba znázorňující reflexní ošetření rukou a nohou. V kryptě byl pohřben Ankhmahor, nejvyšší funkcionář, "dozorce vznešeného domu" a "první muž po faraonovi". Stáří hrobky je datováno do roku kolem 2330 před n. l. Překlad hieroglyfů je následující: "Neubliž mi." A praktikující lékař odpovídá: "Budu činit tak, abys mne velebil." Není jisté, nakolik je dnešní podoba reflexní masáže totožná s tou praktikovanou ve starověkém Egyptě, nicméně určité vazby by tu být mohly. Například Dr. Riley se domnívá, že se tato forma léčení rozšířila postupně až do starověkého Říma. 

Stopy po dávných znalostech o reflexních zónách najdeme i v dalších kulturách. Pravděpodobně v letech 1500 - 1000 před n. l. dochází v Indii k literárnímu ztvárnění dosud ústně předávaných Véd. Na základě čtvrté z véd - Atharva-védy, pojednávající o aplikaci univerzálních zákonů na úrovni konkrétního vesmíru, zřejmě vznikla i "věda o životě" Ajurvéda. Jednou z klasických knih Ajurvédy je pojednání zaměřené především na chirurgii Sušrutasanhita. Její autor, chirurg Sušruta, mimo jiné identifikoval citlivé, tzv. marmické body, jejichž poranění může způsobit smrt. 

Velmi staré jsou například i vědomosti Indiánů v Severní Americe a Inků v Jižní Americe, které se prakticky dodnes využívají v indiánských rezervacích. V této souvislosti jistě není bez zajímavosti, že když se 20. americký prezident Carfield (1831-1881) nemohl zbavit bolestí ze zranění po atentátu, posloužila k jejich utišení právě reflexní terapie údajně převzatá od Indiánů.

Do Evropy se písemné prameny o reflexní terapii dostaly zřejmě spolu s cestovatelem Markem Polem po jeho návratu z Číny. Je známo, že už velký florentinský sochař Cellini (1500 - 1571) s úspěchem využíval reflexní ošetření mačkáním prstů na nohou i na rukou. Už v šestnáctém století byly v Evropě o reflexní terapii napsány také první knihy. První z nich sepsali uznávaní lékaři Dr. Adamus a Dr. A´tatis. Krátce po tom, co se jejich dílo dostalo na veřejnost, svou práci publikoval v Lipsku i Dr. Ball.

V roce 1833 zavedl anglický lékař a fyziolog Marshall Hall termín reflexní činnost a popsal ho v dopisu pro Královskou společnost. Přes počáteční opozici byl postupem času tento termín obecně uznán. Nicméně první vědecky fundovaná teorie se v Evropě objevila až na samém konci 19. století. Svým výzkumem vztahů mezi zónami kůže a vnitřními orgány se na ní významně podílel zejména londýnský neurolog sir Henry Head (1861 - 1940) . Ten také vyvinul jakousi "mapu" reflexních zón lidského těla, které se podle něj označují jako Headovy zóny. 

Mimo Anglie se reflexní masáže objevují také v Německu. Němci se na konci 19. století seznamují s léčbou onemocnění pomocí masáže, kterou nazvali reflexní. Dr. Alfonse Cornelius objevuje, že pokud je bolestivým oblastem věnováno více času, podpoří to zdraví a bolest ustoupí. V roce 1902 publikuje knihu Druckpunkte, v překladu "tlakové body". Německé fyzioterapeutce Elizabeth Dicke se někdy na konci dvacátých let 20. století z infekce cév na pravé noze vyvinula vážná forma gangrény, kvůli které jí měla být noha amputována. Kromě toho měla potíže s játry, ledvinami, žlučníkem a trpěla silnými bolestmi hlavy. Při masáži zjistila, že jí do nohou vystřelují neobvyklé, bodavé pocity doprovázené vnímáním tepla. Pomocí této masáže se během 4 měsíců uzdravila natolik, že mohla odejít z nemocnice. Po dalších deseti letech studií vyvinula masážní techniku nazvanou Bindegewebsmassage neboli "masáže pojivových tkání", vycházející z Headových reflexních zón. 

Klíčovou postavou moderní reflexní terapie je americký lékař (1872 - 1942). V roce 1917 vydal s pomocí Dr. Edwina Bowerse svou první knihu nazvanou Zone therapy. Podle jeho představ, se tělo dělí na 10 svislých reflexních zón, na nichž se terapie kterou navrhl zakládá. Kromě toho popsal body, jejichž tisknutím může být mírněna bolest a obnovována funkce orgánů. Bohužel ale zůstává záhadou, jak vlastně své poznatky objevil. Se základy reflexní terapie se Dr. Fitzgerald zřejmě seznámil při svém studijním pobytu ve Vídni. Zalíbila se mu, a proto ji začal zkoumat a rozpracovávat. Po svém návratu do Ameriky pracoval jako nosní a krční chirurg v rodném Connecticutu. Při práci s pacienty, kterým bylo nutno provádět lokální umrtvení pro menší chirurgické zákroky, mohl postupně rozvíjet svou teorii a rovnou si ji v praxi ověřovat. Pravděpodobně se ale inspiroval i u původního indiánského obyvatelstva, možná u kmenu Cherokee, u kterého jsou doložené znalosti dělení těla na zóny a oblasti. 

Dr. Fitzgerald vedl řadu kurzů a shromáždil kolem sebe velký okruh praktiků. Jeden z nich, Dr. Joe Shelby Riley, začal s lokalizací míst podobných bodům z čínské akupunktury na uších a chodidlech. Kromě toho k Fitzgeraldovým deseti podélným zónám přidal čtyři příčné. Také odstranil používání různých sond a dalších pomůcek, dosud v reflexologii užívaných, které se díky přidání příčných zón staly nadbytečnými. Se svou ženou, Elizabeth Ann Rieley otevřel školu ve Washingtonu a napsal knihu Zone Therapy Simplified - "zónová terapie jednoduše". 

Další klíčovou postavou vývoje reflexologie je americká masérka Eunice D. Inghamová (1989 - 1974). Doba mezi roky 1930 a 1970 je pro masáže a terapie určitou dobou temna. V tomto čase masáže a terapie ztratily mnoho ze své dobré pověsti, protože je začali praktikovat neškolení lidé bez jakéhokoli vedení. Právě Eunice Inghamová pomáhala tento trend, který se vzhledem k současnému stavu zřejmě objevuje periodicky, částečně zvrátit. Pracovala jako fyzioterapeutka s Dr. Rileyem a Dr. Fitzgeraldem a řadu let jejich poznatky dále rozpracovávala, vylepšovala, sledovala své výsledky a nakonec své vědění zkoncentrovala na malou plošku chodidla. Paní Inghamová vyvinula speciální metody přítlaku a upravila je do dnešní podoby. V roce 1938 vydala knihu Stories the Feet Can Tell - "Příběhy, které mohou nohy vyprávět". Během této doby vedla a organizovala velké množství učebních kurzů reflexologie a se zdarem šířila její oblibu. V tom samém roce kdy paní Inghamová zemřela, byl v Americe založen Mezinárodní institut reflexologie. Prezidentem tohoto institutu se stal její synovec Dwight Byers.

Dva směry reflexní terapie v současnosti

Nyní se v Evropě postupně rozšiřují dva směry reflexní terapie, které se navzájem prolínají a obohacují. Prvním z nich je výše uváděná americká metoda, reprezentovaná Mezinárodním institutem reflexologie a jeho prezidentem Dwightem Bayersem. Na rozšíření tohoto směru do Evropy má velký podíl Hana Marquartová. Ta po objevení knihy paní Inghamové, začala její metodu ve vlastní praxi využívat od roku 1958. Od roku 1967 s paní Inghamovou spolupracovala osobně až do její smrti. Od roku 1971 začala vyučovat lékařský personál v Rakousku a později i pořádat kurzy ve Švýcarsku, Velké Británii, Jižní Africe a mnoha dalších zemích. Její zásluhou dnes existuje mnoho škol tohoto směru reflexní terapie po celém světě a zejména ve Skandinávii. Hana Marquartová zdůrazňovala důležitost příčných zón na hlavě, těle a hrudníku a některé upřesnila - například brániční zónu a zónu pasu. V roce 1976 napsala knihu Reflexzonenarbeit am Fuss - "Ovlivňování reflexních zón na chodidle". 

Druhý směr vychází z původních čínských tradic a dnes je reprezentovaný Mezinárodním zdravotním institutem RWO SHUR v čele s Dr. S. N. Goh (Geraldine Tay). O rozšíření tohoto směru se nepřímo zasloužila švýcarská zdravotní sestra Hedi Masafretová. Ta se s tradiční reflexní terapií seznámila v Číně a napsala o ní knihu Gesund in die Zukunft - "Zdravě do budoucnosti".

V roce 1970 přichází na Tchaj-wan katolický kněz, narozený v německé části Švýcarska, Josef Engster. Josef Engster, mluvící anglicky, německy, francouzsky a řadou různých čínských dialektů, měl v té době za sebou jakožto misionář již mnoho cest v zemích po celém světě. Dlouhé roky trpěl revmatismem v koleně a jen stěží chodil. V té době se mu dostala do rukou kniha Hedi Masafretové a tak se začal sám učit a léčit. Otec Josef (jak se mu říkalo) měl ve své působnosti mnoho věřících, kteří pro zdravotní problémy nemohli navštěvovat kostel. Nyní, sám již zdravý, je začal navštěvovat a léčil je. Během poměrně krátké doby takto pomohl velkému množství lidí a zpráva o knězi léčícím lidi se donesla k místním doktorům. Následoval zákaz z ministerstva zdravotnictví a boj o povolení reflexní terapie. Ten byl nakonec úspěšný, bylo povoleno založení nemocnice a výuka dalších terapeutů. Metoda se rychle rozšířila do Číny, Japonska, Malajsie a Singapuru. Josef Engster napsal a vydal knihu "Bing - lin An - Muo" pomocí níž reflexní terapii v Číně velmi rozšířil a tak vlastně Číňanům vrátil jejich vlastní metodu. V roce 1982 založili bratři Mau - Šiung Čen a Thonet Mau - Song Čen spolu s panem Engsterem organizaci "RWO SHUR Health Method". Vzhledem k tomu, ze znaky RWO a SHUR jsou v podstatě přepis jména Josef, jedná se tedy o "Josefovu terapii". V roce 1986 tato terapie přichází do Číny a získává si ohromnou oblibu.

V České Republice se o rozšíření tohoto "čínského" směru reflexní terapie zasloužil především reflexní terapeut Ing. Jiří Janča, CSc., dnes již po celé Evropě proslulý svým léčitelským uměním.

Cíle a principy reflexní terapie

Tato metoda vychází z poznání, že na periferiích lidského těla se odráží celé tělo se svými orgány. Těmito periferiemi jsou uši, oči, ruce a v reflexní terapii nejvíce využívány nohy - chodidla a nárty. Každý orgán v těle má na noze tzv. reflexní plošku, která se využívá při diagnostice a následně i pro léčení. Uvedené plošky jsou energeticky a nervově spojeny s odpovídajícími orgány lidského těla. Zkušený terapeut dokáže na našich bosých chodidlech rozpoznat co nás trápí, nebo by mohlo trápit i v budoucnu. 

Diagnózu terapeut stanoví podle míry bolestivosti jednotlivých plošek. Protože je míra citlivosti a bolestivosti u každého jiná, určí si nejprve stupnici bolesti na speciálním bodě. Poté stlačuje jednotlivé plošky a ty nejcitlivější oznamují nemoc, nebo energetické oslabení jednotlivých orgánů v těle člověka. Při léčení terapeut jednotlivé plošky stlačuje palcem a využívá při tom různých hmatů podle potřeby - tlumivých, stimulačních, sedativních nebo pokud je bolest v reflexní plošce ostrá až nesnesitelná, pouze ji hladí. Tím vysílá energetické a léčivé impulsy zpět k nemocným orgánům. Cílem reflexní terapie je obnovení toku životní energie v těle člověka. Výhoda této metody spočívá v tom, že pracuje s tělem jako s uceleným systémem a zároveň respektuje zákonitosti a vztahy jeho fungování.

Účinky této metody nejsou většinou znát ihned, uzdravení je však trvalé a bez vedlejších účinků. Reflexní terapií lze výrazně ovlivnit činnost imunitního systému, lymfatického systému, látkové výměny, zmírnit či odstranit bolesti zad a krční páteře, je možno ji použít u řady běžných i chronických nemocí, zažívacích problémů, migrény, ale i při stresu. Masáž chodidla a mačkání reflexních plošek příznivě ovlivňuje i psychiku. Pokud se člověk podrobí této terapii preventivně, včas se dozví o varovných signálech těla ještě před vypuknutím choroby. 

Terapeut ihned zjistí nejaktuálnější informace o člověku a jeho orgánech. Je samozřejmé, že reflexní terapie vyžaduje hodně vědomostí a praxi, ale není podmíněna mimořádnou schopností lékaře či léčitele. Je úžasná svou jednoduchostí a tím, že si jí může pomoci každý. Tato metoda nenahrazuje tradiční vyšetření a léčbu, ale každému rozšiřuje možnosti využít další metody pro své trvalé vyléčení. Uplatnění najde zejména u chronických potíží, kde současná léčba často selhává.

Teorie zón

Teorie zón vysvětluje princip spojení mezi reflexními oblastmi nohou a odpovídajícími částmi těla. Podle této teorie existuje deset zón neboli drah, kterými proudí energie. Tyto dráhy vedou tělem vzhůru, od nohou k hlavě. Na každé straně jich je pět. Pro každý prst na noze jedna. Kterýkoli orgán, žláza nebo tkáň, umístěná v určité zóně. Je spjata reflexem s odpovídající oblastí na chodidle nebo na dlani. Například reflexní oblast páteře probíhá po vnitřní straně obou nohou a oblast jater přes čtyři vnější zóny pravého chodidla. Zónové čáry překrývající anatomické zobrazení těla, nám umožňují představit si spojitost mezi ošetřením reflexního bodu v určité oblasti jedné zóny nohy se stavem jakékoliv části těla ležící v téže zóně. Pokud při ošetřování nohy narazíte na citlivou oblast, často to znamená, že v té části těla, která leží ve stejné zóně, existuje napětí nebo městnání. Ve skutečnosti má jakákoli překážka, bránící proudění energie v kterémkoliv úseku zóny, škodlivý účinek na všechny struktury uložené v této zóně. 

Vlastní termín reflexní zóna se používá již poměrně dlouho v manuální terapii, většinou ve spojitosti s nervovými reflexy. Medicínsky je reflex definován jako nekoordinovaně probíhající svalová kontrakce vyvolaná vnějšími podněty prostřednictvím ústředního orgánu, například míchou. Pro pochopení působení reflexních zón na chodidle neplatí výraz reflex ve vztahu k nervovému systému, ale vysvětluje se dvojím způsobem: 

Jako reakce funkčního celku, například hlavy, krku, těla na jiné, menší plošky na chodidle.

Jako speciální označení určitých oblasti chodidla, které podle empiricky prokázaných energetických vztahů mají souvislost s oblastmi celého těla.

Při práci s reflexními zónami musíme brát na zřetel také to, že se navzájem křižují a překrývají a je zde určité nebezpečí nesměrovaného působení.

Indikace reflexní terapie

Funkční a chronická organická onemocnění vnitřního ústrojí, onemocnění srdce (stenokardie, stavy po infarktu myokardu, stavy po operacích srdce), choroby dýchacího ústrojí (chronická tracheobronchitida, spastická bronchitida, astma bronchiale, stavy po pneumoniích, stavy po operacích plic), choroby žaludku a tenkého střeva, choroby žlučových cest, žlučníku a jater, choroba vylučovacího systému, gynekologické choroby, neurologické choroby. 

  • Cévní choroby. 
  • Funkční, degenerativní a některé chronické revmatické choroby páteře a kloubů. 
  • Poúrazové a pooperační stavy. 
  • Vegetativní a endokrinní dysregulace.

Kontraindikace reflexní terapie

  • Kontraindikací reflexní terapie je pouze transplantovaný orgán. 
  • Nemasírujeme při otevřených poraněních apod. 
  • Reflexní terapii nelze praktikovat u lidí s amputací chodidel.

Masážní techniky používané při reflexní terapii

Reflexní terapie by měla začínat diagnostikou, při níž terapeut zjistí aktuální stav masírovaného. Existují dva způsoby zjišťování a to pohmatem nebo pohledem, kdy se hodnotí zbarvení, tvar a jakékoliv odchylky od normálu. Po provedení diagnostiky se přistupuje k vlastnímu provádění masáže. Můžeme provádět buďto masáž posilující, nebo masáž tlumící, podle toho v jakém rozpoložení se masírovaný nachází a podle toho čeho chceme masáží dosáhnout. Všechny pohyby musí být volné a plynulé. Musí se respektovat stav ošetřované tkáně. Každý přítlak se skládá ze dvou fází. První fází je impuls, který vychází ze středu ruky a přes konečky prsů je přenášen do reflexní plošky. Přitlačovaný palec se uvolněně a šroubovitými pohyby postupně propracovává do hloubky tkáně a pak postupně přidává na přítlaku až po příslušnou zakřivenou polohu základního kloubu palce. Je-li provedení takovéto, jedná se o masáž posilující. Stejně postupně jako napětí roste by mělo i opadat. Pasivní postup z hloubi tkáně by proto měl být stejně pozvolný. Tyto pohyby, přítlak a uvolnění, se cyklicky a systematicky opakují. Vždy mezi stlačeními by se měl palec o kousek přemístit, čímž se zajistí harmonický přísun energie do bolestivého místa. Masáž by měla být prováděna vždy ve směru vpřed z pohledu ošetřujícího, protože pohyby zpět bývají většinou nekoordinované. Přítlak by neměl být prováděn nehtem a neměl by pro masírovaného být traumatizující. Platí, že pohyby a přítlak palce by měly být plynulé, hladké a bez tvrdých, nárazových zásahů. Při tlumící masáži postupujeme měkce a pomalu a aplikujeme ji na lidi podrážděné a zanícené. Masáž posilující aplikujeme na lidi líné a unavené.

Prostředky používané při reflexní terapii

Při reflexní terapii se nepoužívají žádné oleje ani krémy a dochází k přímému kontaktu terapeuta a masírovaného. Masážní prostředky nejsou vhodné, protože zabraňují pocení.

Masážní pomůcky

Jednu dobu byla používána celá řada pomůcek vyvinutá doktorem Fitzgeraldem, který poté, co zjistil, že nejsou vhodné, všechny odboural. Dnes se vyskytuje spousta „zázračných“ metod, samozřejmě za příslušný poplatek, které buď nefungují vůbec nebo mohou spíše uškodit. Jedná se o vložky do bot nebo přímo speciální obuv, dále o různé válečky, rohožky, kuličky, dřevěná tvarovaná prkna, nebo kartáče. Všechny tyto pomůcky však mají většinou hlavičku akupresury,  která nemá s reflexní terapií nic společného. Pro ty kteří nemají možnost využít reflexní terapie existuje alternativa v podobě takzvané masážní bedny. Jedná se většinou o  dřevěnou bednu velikosti cca 60 x 60cm, ve které jsou kulaté kamínky různých velikostí a ve které se provádí automasáž šlapáním. Tato terapie se musí dávkovat postupně, protože je nesmírně účinná. 

ZÁVĚR

Maséři a terapeuti by se ve své praxi neměli zaměřovat pouze a striktně na jedno možné řešení zdravotních problémů pacienta, ale měli by své znalosti obohacovat o různé další směry a snažit se porozumět všem souvislostem.  Ve své práci jsem se proto snažil stručně ukázat, jaké jsou vlastnosti těchto dvou procedur a také to, že i přestože se jedná o metody velmi rozdílné a  fungující na jiných principech, můžou se navzájem kombinovat a obohacovat. 

Pro sportovce je dle mého srovnání výhodnější sportovní masáž, která je přímo cílená pro okamžitou potřebu a její účinek je znát okamžitě. Existuje celkem šest druhů specifické sportovní masáže, které se aplikují v závislosti na aktuálním zatížení a také sportovní masáž nespecifická, která se používá bez vazby na aktuální sportovní výkon. Sportovec má díky těmto vlastnostem sportovní masáže a její pestrosti, možnost efektivněji pokračovat v příslušné aktivitě, snížit riziko zranění a dosáhnout lepších výsledků. Sportovní masáž také dovoluje větší tréninkové zatížení díky příznivému vlivu na urychlení regenerace, což je velmi důležité obzvláště u vrcholových sportovců.

Oproti tomu reflexní terapie, která pracuje s tělem jako s uceleným systémem, respektuje zákonitosti a vztahy jeho fungování, účinkuje postupně vyrovnáváním energetické hladiny a obnovuje tok životní energie v těle člověka. Reflexní terapie je vhodná spíše pro lidi s chronickými či degenerativními onemocněními, onemocněními orgánů nebo pro lidi, u kterých se vyskytuje některá z četných kontraindikací sportovní masáže. U reflexní terapie je absence kontraindikací nesporně jednou z největších výhod. Může být s výrazným účinkem aplikována tam, kde zdravotní stav pacienta jinou proceduru nedovoluje, její efekt se sice projevuje postupně, ale uzdravení je trvalé a bez vedlejších účinků. Je-li reflexní terapie aplikována odborníkem, nepředstavuje prakticky žádné riziko a může jí proto využít beze strachu každý člověk.