Sidebar

25
út, čen

BLOGEE
Typography
  • Smaller Small Medium Big Bigger
  • Default Helvetica Segoe Georgia Times

Článek seznamuje čtenáře s přírodní medicínou, jež je významnou součástí alternativní medicíny a to především s fytoterapií, nebo-li léčbou bylinami. Přestože léčivé rostliny a metody přírodní medicíny nemohou zcela nahradit vědeckou medicínu, jsou velmi účinnou metodou léčby při lehčích onemocněních, chorobách s emocionálním i psychosociálním podtextem a jako prevence. Přírodní přípravky jsou podle mého názoru vhodnou alternativou k synteticky vyráběným volně prodejným lékům, jejichž produkce je spojena s řadou negativních faktorů, jako například testování na zvířatech a plýtvání energiemi a dalšími zdroji.

Alternativní medicína a její metody jsou dnes brány jako nový fenomén, který koexistuje vedle konvenční vědecké medicíny. Přesto některé její metody jsou známé a hojně využívané již po mnoho staletí, jako například bylinářství, které rovněž hrálo důležitou roli při zrodu vědecké medicíny, kdy byla farmakologie ještě neznámý obor. Změna nastala v 19. století s rozvojem organické chemie a farmakologie, s nímž přišla na trh celá řada nových léků a léčiv, které vzbudily vlnu nadšení a euforie z vítězství nad nemocemi, na které dříve umíralo tisíce lidí. Lidé touží po zdraví a kvalitním životě a neustále hledají prostředky, jak toho dosáhnout. Proto bylo žádoucí nemoci vymýtit a jak se zdálo, účinné zbraně ležely v rukou farmaceutického průmyslu. Tradiční lidové léčení rostlinami tak ustoupilo do pozadí. Ověřené bylinné recepty předávané z generace na generaci zůstávaly opomíjené a málem se zapomnělo na léčivou sílu, kterou v sobě rostliny mají v surovém stavu, aniž by musely projít chemickou úpravou. 

Brzy však vyšly na povrch také negativní stránky spojené s farmaceutiky a jejich výrobou, jako například vedlejší účinky synteticky vyráběných léků, lékové aféry, velká spotřeba energie a ostatních zdrojů, kruté zacházení se zvířaty při testování léčiv, rezistence mikroorganismů na čím dál tím větší počet léků i antibiotik a vznik nových chorob, na které zatím lidstvo nenašlo žádný účinný lék.

A tak se opět dostaly ke slovu tradiční léčebné prostředky a přírodní medicína. Stále více lidí začíná věřit v léčivou sílu přírody a souhlasí se starou moudrostí Marie Treben, že není na světě rostlina, aby na něco nebyla. Hledají tak alternativu k přechemizované vědecké medicíně s dehumanizovaným přístupem k pacientovi.

Někteří autoři uvádí, že dělení medicíny na vědeckou a alternativní není vhodné, neboť medicína je jen jedna a nemá alternativu, neboť jiné léčebné systémy se s ní nemohou srovnávat. Jiní s tím však nesouhlasí a argumentují tím, že západní medicína nikdy nebyla jediná, protože spolu s ní existovaly i jiné léčebné metody, které pocházejí z jiných kultur, jako například čínská, indická, africká nebo australská medicína a medicína určitých historických období, například starověku a středověku. Nelze opomenout ani tradiční lidové léčitelství, které lidé praktikovali odnepaměti a vědecké medicíně o dlouhou dobu předcházelo .


Přehled pojmů související se zdravotním stavem

1. Zdraví – tento stav je definován jako harmonická rovnováha tělesných a duševních funkcí, projevující se pocitem síly, spokojenosti, chuti do života, tělesného a duševního blaha. Ve skutečnosti jde o souhru všech fyziologických i duševních funkcí. 

2. Nemoc – stav označovaný tímto pojmem způsobuje narušení rovnováhy a psychosomatické jednoty organismu. To je provázeno nejrůznějšími pocity fyzické nevolnosti nebo psychickým rozladěním v různých stupních. Ve skutečnosti se však jedná právě o poruchu fyziologických funkcí, především orgánové změny. Přírodní medicína chápe chorobu jako porušení rovnováhy mysli a těla, které se vyjadřuje na emocionální, fyzické a mentální úrovni osobnosti. (Papas 1996:12) 

3. Léčení – tím rozumíme směrovaný cílený zásah do fyziologických funkcí organismu a jeho vnitřních poměrů, směřující k navrácení rovnováhy čili k vyléčení a uzdravení.

4. Vyléčení – je stav, kdy se nemocný cítí zdráv, bez potíží a také objektivní nálezy nenacházejí žádné narušení funkce. Původce nemoci ovšem není zcela potlačen, takže se sice neprojevuje, ale za příslušných podmínek se objeví znovu, často ve zvýšené míře.

5. Uzdravení – je konečná fáze vyléčení a znamená návrat plného zdraví. Proto také můžeme uzdravování považovat za vyšší formu léčení.

6. Péče o zdraví – je široký sociální systém zahrnující vše, čím celá společnost, organizace, sociální skupiny, rodiny i všichni jednotlivci přispívají ke zdraví. Rozvoj péče o zdraví závisí na tom, zda a v jakém rozsahu si lidé uvědomují individuální i sociální hodnotu zdraví. (Adamec 2006)

7. Samoléčba – samoléčením se rozumí léčení zdravotních potíží méně závažného typu způsobem, jaký si daný jedinec vybral a to bez asistence profesionálně zainteresovaných osob, jako například lékařů a léčitelů. Pacient sám rozhoduje o způsobu a metodách, které ke své léčbě použije. Samoléčení je také využíváno preventivně, jako předcházení onemocnění, dále jako podpora či upevnění zdraví a rovněž jako léčba méně závažných a chronických chorob, drobných zranění a jako rehabilitace.


K samoléčbě bývají využívány především volně prodejné léky, jejichž vydání není podmíněno návštěvou lékaře, registrované léčivé přípravky a potravinové doplňky. Dále rovněž domácí prostředky a různé způsoby alternativní, především přírodní medicíny.

Samoléčení má přitom své tradiční místo v lékové politice celého světa. Také v Evropském společenství ho lze považovat za nedílnou součást lékové politiky každého členského státu. Společným cílem je dosáhnout maximální ochrany spotřebitelů při užívání léků, zajistit jim bezpečnost a minimalizovat rizika.

Faktory ovlivňující zdravotní stav

Na zdravotní stav lidí působí řada vlivů, které mají podstatný účinek na jeho kvalitu. Asi nejpodstatnějšími z nich jsou dědičné dispozice, životní styl člověka a životní prostředí, ve kterém daný jedinec žije. 

Faktory ovlivňující zdravotní stav v technologicky vyspělých společnostech:

Faktory, které se podílejí na zdravotním stavu obyvatel ve vyspělých společnostech a které vysokou měrou přispívají k chronickým a degenerativním onemocnění, v mnoha případech vznikly lidskou činností, nebo jako průvodní jev opatření, která měla vést k řízení a kontrolování chorob, životního prostředí a společnosti. 

Lze je členit následovně: 

Fyzikální a chemické faktory

Tyto faktory se týkají  přísunu látek potřebných pro lidský organismus. Pokud není množství těchto látek dostatečné, dochází k fyziologické deprivaci a poškození organismu. To může vzniknout například důsledkem nevhodné stravy s nízkým obsahem živin a vitamínů, nedostatkem kyslíku a tekutin.

Sociální podmínky

Způsob života a sociální podmínky, ve kterých obyvatelé vyspělých společností žijí, tvoří druhý faktor. Lidé žijící ve městech jsou vystaveni celé řadě stresových vlivů, jako je hluk, rušná doprava, davy lidí, konflikty, ale i pocitu osamělosti a frustrace vlivem zhroucení tradičních hodnot. Tyto faktory vysokou měrou přispívají k onemocnění, která jsou vyvolaná stresem. 

 

Ekologické faktory

Zde je důležitá především lidská ekologie, která zkoumá vztah mezi člověkem a okolím, ve kterém daný jedinec žije. Velmi podstatná je přitom vzájemnost a vytváření rovnováhy. Předpokládá se, že jsou-li lidé v rovnováze s prostředím a ostatními lidmi, kteří v něm žijí, dosahují ekologické rovnováhy (jež se projevuje například minimální potřebou změny) a jsou zdraví. Pokud nejsou schopni se adaptovat, většinou se u nich vyskytne nějaké onemocnění. Tak například život v prostředí plném stresových situací, hluku a napětí s minimálními možnostmi relaxace a klidu může být příčinou onemocnění srdce a onemocnění psychosomatického původu, která se mohou projevit řadou lehčích i vážných chorob. Příliš industriální prostředí může mít zase vliv na vznik onemocnění dýchacích cest a infekcí,  ale může způsobovat i vznik patologických poruch.

feem masaze

FEEM.CZ - masáže v BRNĚ - masér Otakar HobzaFEEM.CZ - masáže v BRNĚ - masér Otakar Hobza

 

Produkty medicínských technologií

Tyto technologie na jednu stranu přinášejí člověku nesporné výhody, například jejich prostřednictvím dochází k léčbě řady nemocí, úlevě od bolesti a odstranění nepříjemných pocitů souvisejících s typem onemocnění. Ale mají i svou negativní stránku. Tou je například činnost farmaceutického průmyslu, který produkuje velké množství léků, jejichž výroba i užívání je spjato s řadou problémů a rizik. Mezi takové problémy patří testování na zvířatech, které mnoho lidí shledává jako neetické a kruté zacházení s živými tvory. Dalším problémem je používání do jisté míry nebezpečných látek a relativně vysoká spotřeba ropy. Jako rizika spojená s užíváním léků jsou známa vedlejší negativní účinky léků, které se mohou vyskytnout, dále zbytečné zatížení organismu, kontraindikace při užívání více přípravků a v některých případech i vznik závislosti. Medicínské technologie na jednu stranu výrazně přispěly k prodloužení lidského života, ale na druhou stranu si toto prodloužení vybírá svou daň zvýšeným výskytem chronických a degenerativních chorob, jako například onemocnění srdce, cerebrovaskulárním postižením, artritidou a diabetem. Tato onemocnění jsou ve většině případů velmi nákladně léčena, ale mnohdy bezvýsledně, neboť po jejich odstranění se často u starého člověka vyskytne jiná choroba.

Produkty průmyslových technologií

Poslední skupinu faktorů, mající vliv na lidské zdraví, tvoří produkty průmyslových technologií, které se významně podílejí na znečišťování životního prostředí, ať už vzduchu, země nebo vody. Jedno z možných členění těchto faktorů, podle způsobu vstupu škodlivin do lidského těla, uvádím níže.

Druhy škodlivin působící na lidské zdraví:

Člověk vstřebává dýchacím i trávicím ústrojím a pokožkou škodliviny, které se vyskytují v jeho bezprostřední blízkosti a v prostředí, které ho obklopuje. Nejhorší účinky na organismus jedince má kombinace těchto faktorů. Není nutné zmiňovat, že asi nejvíce jsou proto postiženi lidé žijící ve městech.

Mezi škodliviny, které vstupují do těla dýcháním, patří polétavý popílek z komínů elektráren, kde jsou spalována fosilní paliva. Ten se pak usazuje v čelních dutinách, průduškách, podčelistních a podpažních lymfatických žlázách, játrech a slezině. Dále je to smog, což je vlastně shluk toxických výparů a aerosolů, kdy nejvíc zasažená místa jsou ta s vysokou frekvencí dopravy a výfukových plynů s nepříliš dobrým přístupem vzduchu a větru. Kromě toho také místa v blízkosti komínů elektráren na návětrných stranách. Smog přispívá ke vzniku alergií, astmatu a bronchitidě. Mezi další škodliviny, mající negativní účinky na dýchací orgány, slezinu a játra, patří výpary z toxických nátěrů, lepidel a dalších materiálů, které se mohou u nových budov odpařovat až po dobu šesti měsíců.

Následuje skupina škodlivin vstupující do těla potravou. Mezi ně patří především potravinářská barviva, plísně, chemické látky, aroma a stabilizátory obsažené v některých potravinách. Živočišné výrobky, maso a uzeniny zase často obsahují nekvalitní suroviny a škodlivé příměsi. Jejich častá konzumace škodí žlučníku, játrům a slinivce. Také vyšší příjem pečiva z bílé mouky má na lidský organismus negativní vliv, neboť rafinované látky odbourávají z těla stopové prvky a minerály a často obsahují plísně. Ve větším množství jsou rovněž škodlivá vejce, rafinovaný cukr, tuky a sůl. U zeleniny, přestože patří mezi nejvhodnější stravu, se také objevují určité nedostatky. Těmi jsou plísně, kterými jsou napadeny, obsah hnojiv používaných při jejich produkci a zvýšený obsah dusíku. Vyšlechtěné ovoce zase obsahuje velké množství cukru a stejně jako zelenina je znehodnoceno chemickými postřiky. Tropické a dovážené ovoce je navíc sklízené nezralé, proto, aby se nezkazilo při transportu. Vyšší dávky takového ovoce mají negativní vliv na střeva, játra, ledviny, močový měchýř, pohlavní orgány a krev. Nekvalitní může být i voda, která je znehodnocena obsahem chemikálií, nečistotami, které se do vody uvolňují u netěsnících vodovodních trubek a výskytem těžkých kovů z olověných trubek. U vody ze studen navíc může vznikat riziko průsaků z polí a žump.

Poslední skupinu tvoří škodliviny, které vstupují do organismu člověka pokožkou. Jedná se zejména o koncentrovaný smog, který poškozuje oči a zrak, pokožku a dutiny. Dále pak mají nepříznivý účinek chemické čistící prostředky, prací prášky a některé kosmetické přípravky, zejména ty agresivnější z nich, které vyvolávají alergii a ekzémy. Také oděvy z barvených látek, chemicky ošetřované bavlny a syntetických materiálů nošených přímo na kůži, poškozují mléčné žlázy, nymfu, břišní dutinu a způsobují alergické reakce.

Tyto faktory velmi významně ovlivňují lidské zdraví. Škodliviny, které jsou s nimi spojeny, zaplavují organismus, který dává signály únavou, teplotami, náchylností k infekcím a zažívacím a nervovým obtížím. Přestože je organismus za normálních okolností schopný zbavit se škodlivin sám, v případě oslabení a dědičných dispozic to není možné. Nejčastěji oslabenými jsou orgány, jimiž proudí krev a nebo plní čistící funkci. Jedná se především o žlučník, žaludek, slinivku, ledviny, močové cesty a pohlavní orgány. Často pak dochází k léčbě synteticky vyráběnými léky, které sice potlačí příznaky, ale celkový stav nezlepší a naopak mohou poškodit nejslabší orgány. Podle přírodní medicíny je mnohem vhodnější aplikace určitých metod, jako například bylinných čistících kúr, které pomáhají odstraňovat škodlivé látky a regenerovat organismus, čímž zvyšují jeho obranyschopnost, přičemž riziko vedlejších nežádoucích účinků u těchto metod je daleko nižší než u léčby syntetickými léky. Dále je zejména pro obyvatele měst důležitá správná životospráva, psychická vyrovnanost, dostatek pohybu a prevence metodami přírodní medicíny. To vše napomáhá ke zlepšení odolnosti organismu a jeho lepší funkci.

Samoléčba přírodní medicínou však není možná, pokud zdravotní stav jedince dospěje do akutního stadia. Pak je zapotřebí, aby byla léčba vedená pod lékařským dohledem metodami vědecké medicíny (například provedení operace), aby nedošlo k riziku zanedbání a prodlení. Poté opět může pomoci přírodní medicína, jako doplňková léčba.

Následuje další kapitola věnovaná vědecké a alternativní medicíně, dvěma léčebným segmentům, které se významně podílejí na procesu prevence, léčení a uzdravování obyvatel.

Vědecká medicína

Vědecká medicína (nebo také oficiální, konvenční, klasická či západní ) prošla dlouhou vývojovou etapou. U jejího zrodu stálo lidové tradiční léčení, které bylo obohaceno zkušenostmi starověkých a středověkých lékařů a léčitelů, k čemuž v další etapě, především v 19. a 20. století, přibyl vědecký a lékařský výzkum. Tak se stala medicína vědou založenou na rozsáhlém empirickém šetření a vědeckém výzkumu souvisejících oborů (chemie, biochemie, genetika). Medicínu však přesto nelze považovat čistě za vědní obor, nýbrž  za multifaktoriální obor, který je kombinací vědy, empirie, empatie, umění a řemesla. Rovněž poznatky, z nichž medicína čerpá, mají základy v mnoha vědních sférách – jsou jimi přírodní a humanitní vědy, sociologie a demografie. Navíc nelze ani opomenout vlivy sociální, politické, ekonomické a náboženské. Ve své knize Pošetilost a omyly v medicíně definuje P. Škrabánek a J. McCormick medicínu takto: „Praktická medicína je empirická disciplína diagnostických a terapeutických obratností, s pomocí a návodem technologie, jež je úspěšným plodem vědy.“ 

Historické proměny vědecké medicíny

Medicína se postupem času značně měnila a vyvíjela, ale největší změnou prošla po 2. světové válce. Proměny, k nimž došlo popisuje J. Hořejší takto: „Z někdejšího poslání se stala nejprve profesí a nakonec určitým druhem podnikání s tržními atributy. Místo individuálního objevování nových poznatků nastoupila institucionalizovaná věda, individulní komunikaci rodinného lékaře s pacientem nahradila industriální mašinérie. Od někdejší koexistence s tradiční medicínou se moderní medicína dostala až do přímého rozporu s ní.“ 

K proměně lékařství také přispěl rozvíjející se výzkum, díky němuž slavila medicína velké úspěchy. Pokrok přinášely i mimořádné objevy a vynálezy. Jedním z jejich výsledků bylo očkování, které umožnilo eliminovat šíření smrtelných chorob, na které se v dřívější době často a ve velkých počtech umíralo. Dalším byl objev diagnostiky, transplantace, genetiky, mikrobiologie, bakteriologie, vědecký výzkum přinesl antibiotika a tak dále. Všechny tyto metody, objevy, vynálezy a také zkvalitnění hygienicko-epidemiologických poměrů umožnily člověku, žijícímu ve vyspělých zemích, prodloužit si od začátku století průměrnou délku života asi o 25 let. To s sebou však přineslo i určité problémy, neboť lidé dožívající se vyššího věku, začali trpět řadou chorob, které vyžadují léčbu. Přestože moderní medicína našla lék na mnoho infekčních onemocnění, na jiné stále účinný lék chybí a další, známé jako civilizační nemoci, přibývají v důsledku měnícího se životního stylu a životních podmínek. 

 

Vědecká medicína v dnešní době a její nedostatky

V dnešní době se vědecká medicína orientuje především na léčbu akutních a vážných onemocnění, která jsou často velmi těžko léčitelná a pravděpodobnost na uzdravení nebo zlepšení pacientova stavu je poměrně nízká.  Léčba těchto pacientů je přitom náročná na kvalifikované lékaře a ošetřující personál, ale i drahé technologie, které jsou k léčbě využívány. To vede ke třem důležitým faktům:

rostoucím nákladům ve zdravotnictví

nedostatku času lékařů na „méně závažná onemocnění“ ostatních pacientů, který je kompenzovaný pacientovou samoléčbou nebo svěřením se do léčitelových rukou

stagnující kvalitě zdraví obyvatel

Další nedostatky současné medicíny lze spatřovat v přístupu k pacientovi, jak je vidí kritici vědecké medicíny. Mezi jejich hlavní námitky patří, že medicína je příliš vědecká, přetechnizovaná a dehumanizovaná. Což lze podepřít slovy Roberta Jarvika, jednoho z průkopníků umělého srdce, který srovnává život s „přesně definovaným agregátem, tvořeným svazkem mechanických a chemických složek.“ Dále zmiňují, že medicína není celostní, neboť se soustřeďuje pouze na jednotlivé choroby a to zejména na jejich fyzickou stránku a materiální příčinu, bez ohledu na celkový stav pacienta, především na jeho duševní stránku. 

V poslední řadě existují problémy, které ale spíše pramení z organizace zdravotnictví jako instituce a personálních chyb, než by se jednalo o nedostatky medicíny jako takové.

Farmakoterapie

K moderní medicíně neoddělitelně patří její důležitá součást, kterou je farmakoterapie. Ta v dnešní době disponuje tisíci léků, které stále přibývají. Byliny až do 18. století tvořily základ téměř všech léků, které se připravovaly rozemletím listů, květů nebo kořenů rostlin nebo se užívaly ve formě čajů, tinktur a výtažků. Zásadní roli pro výrobu farmak hraje farmakologický a farmaceutický výzkum, jehož počátek lze datovat na začátek 19. století, kdy byla z rostliny poprvé získána účinná látka. Jednalo se o alkaloid morfin z máku setého a později organická látka z anorganického materiálu. Tím lékaři získali přesné znalosti o účincích této chemicky čisté látky, čímž se podstatně zjednodušilo dávkování. Během let první poloviny devatenáctého století byly izolovány čisté formy aktivních látek i z dalších léčivých rostlin. Tyto izolované sloučeniny jsou ale, jak se zjistilo, většinou více toxické než rostliny, z kterých pocházejí.

Později začaly být kromě izolovaných sloučenin syntetizovány i nové léky se zesílenými účinnými látkami. (

Stručná historie farmaceutik a farmaceutického průmyslu:

Čtyřicátá a padesátá léta dvacátého století přinesla v oblasti farmaceutik mnoho nových objevů, které umožnily vznik do té doby neznámých léků. Mezi ně patří například antibiotika, léky tišící bolest, antituberkulotika, neuroleptika, antidepresiva a diuretika a další. V této době byla farmakoterapie na vrcholu své oblíbenosti a lidé začali věřit, že infekční a jiné choroby byly úspěšně zažehnány.

V šedesátých letech přišlo rozčarování, které následovalo po  lékových aférách. Navíc se zjišťuje, že některé kmeny stafylokoků a streptokoků začaly být rezistentní vůči dřivé účinným antibiotikům.

Sedmdesátá léta se, co se týče farmaceutik, odehrávala ve jménu kontrol a revizí, ale také investic farmaceutických firem do výzkumu, z něhož měly vzejít účinnější, ale především bezpečnější léky.

Osmdesátá a devadesátá léta ukázala, že výzkumem farmaceutické firmy vsadily na správného koně a farmaceutický průmysl se dostal na druhý vrchol popularity. Bohužel šedým stínem na úspěchu zůstává stále rostoucí počet rezistentních mikroorganismů, kteří se mohou stát v blízké budoucnosti velmi reálnou hrozbou.

Začátek dvacátého prvního století je stále ve znamení farmaceutik, avšak stále více začínají na trh i do lékařských ordinací pronikat fytofarmaka a metody plynoucí z přírodní medicíny. 

V řadě evropských zemích se ceny farmak pohybují dost vysoko. Důvod je ten, že na jejich vývoj musejí farmaceutické firmy vydávat značné náklady a to jak z finančního, tak časového hlediska. Doba potřebná k vývoji daného léku se odhaduje průměrně na deset let a částka vydaná za výzkum, výrobu a uvedení do spotřeby jde do sta miliónů dolarů. Farmaceutické firmy chtějí, tak jako ostatní firmy, dosahovat zisk, neboť i ony se pohybují v tržním prostředí a rozvíjí svou podnikovou strategii. Mimoto farmaceutické firmy často používají část svých zisků na další vědecké výzkumy a na osvětovou a vzdělávací činnost.

Speciální část trhu farmaceutik zabírají volně prodejné léky. Jedná se o takové léky, k jejichž nákupu není zapotřebí předpis od lékaře, neboť jejich výdej není podmíněn lékařskou diagnózou, jelikož choroba a její příznaky (která má být danými léky léčena) se dá lehce diagnostikovat a nemá nebezpečný průběh. Proto jsou tyto léky nejčastěji využívány k samoléčbě a to u velké části obyvatel vyspělých států, Českou republiku nevyjímaje. Dokladem toho jsou rostoucí výdaje  za volně prodejné léky a také jejich prudký nárůst v uplynulých letech. V 80. letech bylo na českém trhu k dostání pouze 50 až 100 přípravků. Na začátku 90. let počet volně prodejných léků postupně stoupal na 350 v roce 1992 a s ním se zvyšoval i jejich prodej. V roce 2002 bylo již registrováno více než 2000 volně prodejných přípravků. Co se týče finančního vyjádření, celková spotřeba volně prodejných léků vzrostla od roku 1994 do roku 2000 o necelých 63%. To znamená z 3,4 mld. Kč na 5,5 mld. Kč. 

Největší poptávka je po lécích určených k léčbě nachlazení nebo tišící její příznaky (aspiriny, paracetamoly a další preparáty), tlumící bolest (analgetika, brufeny), podporující trávení, proti bolestem svalů a kloubů a vitamínových doplňcích. Dále jsou to léky zabírající na nespavost, pálení žáhy, alergii, kožní problémy a obezitu.

Některé léky jsou však spojeny s negativními vedlejšími účinky, jako například dráždění žaludku, bolest břicha, bolest hlavy, dráždění sliznice nebo krvácení z nosu a další. Možná nebezpečí také mohou vznikat při užívání více léků současně, kdy dochází k incidenci nežádoucích účinků a stoupá riziko výskytu lékových interakcí. Jedna ze studií uvádí, že asi 10% hospitalizací souviselo s farmakoterapií a u 4,4% to bylo z důvodu lékových interakcí. Přitom volně prodejné léky s sebou nesou srovnatelná rizika lékových interakcí jako léky podmíněné lékařským předpisem.

Přestože se rizika spojená s užíváním synteticky vyráběných léků, volně prodejné léky nevyjímaje, dostává čím dál tím více do povědomí veřejnosti, stále se 9,5% oslovených občanů, kteří si pravidelně volně prodejné léky kupují, domnívá, že jsou tyto preparáty naprosto bezpečné. Dalších 52% si myslí, že mohou vyvolat nežádoucí účinky a 18,3% (většinou mladší lidé a ženy) soudí, že volně prodejné léky mohou být v některých případech nebezpečné.

Prodej těchto léků je podporován velmi silnou reklamní kampaní, která se zaměřuje na všechny věkové skupiny, od batolat až po seniory. A jak vyplývá z výzkumu Farmaceutické fakulty UK v Hradci Králové, má reklama vliv na 5% kupujících volně prodejných léků. Speciální cílovou skupinu tvoří rodiče s dětmi. Tento segment trhu vynáší firmám vysoký zisk, neboť snadno podléhá sdělení reklam. K  jejich (nejen finanční) škodě však reklamní spoty nevypovídají nic o rizikách a negativech, které jsou s užíváním preparátů spojeny.

Tak například volně prodejné léky jsou často užívány, nebo lépe řečeno nadužívány k léčbě dětí. Jsou jim podávány ve větší míře, než je potřeba i v případech, kdy by si organismus mohl poradit sám – například při zvýšené teplotě nebo kašli. Přitom u mnoha z těchto preparátů nejsou prokázány zdravotní účinky. Tak dochází k tomu, že podaný lék nejen že nepomůže, ale může způsobit i zbytečná zdravotní rizika. Z reklamy každý rodič mající televizi ví, jak dítě sužované kašlem a rýmou po podání příslušného léku hezky spinká. Bohužel to není tím, že by nemoc polevila a příznaky ustoupily, nýbrž proto, že mnoho z těchto léků ve svém složení obsahují sedativní složky.

K volně prodejným lékům existuje alternativa spočívající v metodách přírodní medicíny. Ty se hodí k léčbě většiny onemocnění s lehčím průběhem, která se dají snadno léčit v domácích podmínkách a jejichž léčba nevyžaduje speciální, odborné a technické zázemí a nezakládá se na medikamentózním způsobu léčby. Přírodní medicína svým charakterem patří do rámce alternativní medicíny, které je věnována následující kapitola.

Alternativní medicína

Medicína, která je dnes nazývána jako alternativní, byla ještě zhruba před dvěma staletími v podstatě medicínou jedinou. V té době však nebyla známá pod termínem alternativní. Tímto pojmem začaly být označovány až během poválečného období různé varianty klinických postupů, diagnostických a léčebných metod. Všechny tyto varianty patřily do vědecké medicíny a lékař měl možnost si mezi nimi zvolit pro pacienta nejvhodnější více či méně klinicky účinný postup.

V šedesátých letech došlo ke změně konotace pojmu alternativní medicína, který začal být používán pro léčebné metody a postupy, jež se právě z medicíny založené na důkazech vymezovaly. Tato změna nastala především vlivem alternativního hnutí, které se v šedesátých letech stalo širokým sociálním procesem. 

 

 Metody a léčebné postupy, které se dříve používaly, většinou využívaly dary přírody, jako zdroj sloužící k léčbě. Tyto metody nacházely využití v mnoha domácnostech, při samoléčbě, ale i jako preventivní opatření. Jejími hlavními představiteli byli léčitelé a léčitelky, babky kořenářky a další. Postupem času se začala rozvíjet vědecká medicína, která zpočátku čerpala z poznatků přírodní medicíny, ale následně opřela své paradigma o vědecký výzkum a vědecké poznání. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, výzkum, objevy a vynálezy přinesly „nové“ medicíně velké úspěchy, takže postupně docházelo k oslabování tradiční medicíny, která ve světle pokroku vědecké medicíny postupně pohasínala. Přesto nezanikla úplně a po celou dobu stála vedle vědecké medicíny. V dnešních dnech se mluví o jakési renesanci alternativní medicíny, ke které u nás došlo především po roce 1989 s otevřením hranic. Eva Křížová uvádí: „Je přitom kuriózní, že k oživení pohaslého zájmu o lidové, tradiční či exotické léčebné postupy dochází v západním světě v éře vědeckotechnických zázraků. Na jedné straně věda a technika umožňují nevídané zákroky, na straně druhé vzbuzují obavy z nežádoucích efektů.“

 Navštivte profil uživatele Otakar na Pinterestu.

Dnešní metody alternativní medicíny se však značně liší od těch, které se využívaly před oněmi dvěmasty lety, neboť stále nové metody přibývají, stejně jako jejich interpreti v podobě senzibilů, psychotroniků a jiných léčitelů. Pravidlem zůstává, že metody řadící se pod alternativní medicínu, nějakým způsobem vychází z přírodních praktik, nebo využívají přírodní či duchovní sílu. Přesný počet metod a praktik, které jsou uplatňovány v rámci alternativní medicíny se dá určit jen velmi těžko, neboť se metody a jejich praktiky vzájemně prolínají  a často proměňují v nové metody. Pravdou zůstává, že je to počet poměrně vysoký, například Rodinná encyklopedie alternativní medicíny, kterou vydal The Reader´s Digest Association uvádí téměř sto metod a praktik, které se používají v rámci alternativní medicíny. 

 

Také jejich rozlišení do určitých kategorií není snadné, neboť jsou velmi různorodé a často se překrývají praktiky, které používají. Dalším rozdílem je, že některé postupy mají několikatisíciletou, nebo alespoň staletou tradici (například bylinářství), zatímco jiné patří do období novověku či dokonce vznikly v moderní době (například homeopatie nebo clusterova terapie). V poslední řadě může být hlediskem pro rozřazení do kategorie také to, zda se tyto metody opírají o nějakou logickou teorii, či ne (například okultní směry). Proto i autoři ve svých publikacích používají rozdílné způsoby rozřazování do kategorií. 

Pro příklad uvádím dva rozdílné způsoby dělení, první je podle Škrabánka a McCormicka:

1. Uzdravování duše – všechny formy léčení vírou (Christian Science), Simontonova léčba rakoviny, psionová medicína.

2. Podávání léčiv – homeopatie, Bachova květinová kúra, bylinky, soli, orální chelatony, léčba močí, uzdravování rakoviny meruňkovými peckami, Cousinova a Paulingova kúra s vitamínem C, omlazovací kúry.

3. Manipulace – osteopatie, chiropraxe, reflexologie, akupunktura, irigace tlustého střeva.

4. Okultismus – pyramidologie, léčba drahokamy, sympatetická magie, psychická chirurgie, medicínské proutkaření.

5. Přístroje z šarlatánské kuchyně – Abramův osciloklast, generátory ozónu, negativní jonizátory, Reichův orgonový akumulátor, komory s barevnými světly, černé komory, radionika, elektroakupunkturní přístroje. 

Alternativní medicína má, stejně jako vědecká medicína, mnoho synonym. Mezi nejpoužívanější patří nekonvenční, tradiční, naturální, holistická, celostní, integrovaná, komplementární, New Age medicína, paramedicína, nebo název  s poněkud negativním podtextem - šarlatánství. Jednu z definic alternativní medicíny poskytuje Klub českých skeptiků Sisyfos: „Alternativní medicína je souhrnný termín pro tradiční i nové diagnostické a léčebné postupy, používané v současné době, které se odlišují svými teoretickými východisky i svou praxí od principů racionální, vědecké medicíny. Postupy alternativní medicíny jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil. Jsou v rozporu se všeobecně akceptovanými přírodními zákony a vědeckými poznatky. Jejich specifická, vlastní účinnost nebyla prokázána standardními vědeckými metodami. Terapeutický efekt metod alternativní medicíny lze zkoumat vědeckými metodami a vyložit racionálně (placebový efekt, přirozené obranné síly, reflexní působení u metod kontaktních).“ 

Odnož alternativní medicíny však tvoří i přírodní medicína, na kterou se tato definice příliš nevztahuje. Jedním z bodů definice je ten, že postupy jsou založeny na víře v iracionální, duchovní principy nebo na předpokladu existence exaktně dosud neprokázaných sil, což není případ metod přírodní medicíny, které jsou založeny na empiricky ověřených účincích. Další nesrovnalostí je to, že mají být tyto postupy v rozporu se všeobecně akceptovanými přírodními zákony, což si s označením přírodní medicína přímo odporuje, a vědeckými poznatky, což také není tak docela pravda, protože vědeckým poznatkem je například to, že světlo působí blahodárně na organismus a ničí některé choroboplodné zárodky, což je právě využíváno při léčbě světlem. Další rozporuplnost tvoří bod, ve kterém se říká, že specifická, vlastní účinnost nebyla prokázána standardními vědeckými metodami.

To také není pravda, protože například léčivé byliny a jejich účinnost se v Evropě zkoumá již od poloviny 20. století. V Německu dokonce od roku 1978 existuje Komise E, tvořena z výzkumníků a zdravotníků, která se zabývá studiem příznivých účinků rostlinných přípravků. Dále shromažďuje informace a zprávy ze světové zdravotnické literatury a klinických a laboratorních studií. Tato komise již vydala zprávy o více než 200 účinných a bezpečných léčivých rostlinách. 

Dalším příkladem je to, že například třezalka ve 25 studií prokázala lepší účinnost při léčbě lehčích depresí, než podávané placebo. A jiné zase, že jsou její účinky srovnatelné se syntetickými léky předepisované na mírnou formu deprese. 

Faktory růstu alternativní medicíny

Příčiny růstu alternativní medicíny spočívají v mnoha faktorech, které v zásadě mají dvojí charakter, jenž E. Křížová nazývá jako pull a push, důvod přitažlivosti (identifikace s hodnotami a světonázorem, který alternativní medicína nabízí) a odpudivosti (útěk od moderní medicíny a hledání nových forem pomoci). 

Podle E. Křížové souvisí zájem o alternativní medicínu s tím, jaká je skutečná podoba medicíny na počátku 21. století. To, že se lidé se svými zdravotními problémy obracejí na léčitele a praktikují metody alternativní medicíny prý nesvědčí o tom, že by lidé techniku a vědu odmítali jako celek, jen jim vadí některé nedostatky technologizované, byrokratizované a racionalizované medicíny.

Jednotlivé faktory:

První faktor vychází z faktu, že nemoci provázejí člověka od počátku jeho žití, stejně tak jako snaha léčit je a hledat nové metody a možnosti, které přinášejí naději na uzdravení. Člověk tudíž přirozeně vyhledává další alternativy léčby, v případě, že se ta současná jeví neúspěšná nebo s sebou přináší vedlejší účinky, které na něho působí nepříznivě, či mu nevyhovuje z jiných hledisek.

Druhý faktor spočívá v kritice nedostatků zdravotnictví a nedůvěry k léčebným metodám vědecké medicíny a zároveň zvýšené náročnosti dnešního pacienta („healthismus”). To potvrzuje i empirický výzkum P. Sadílka, který uvádí, že až 75% obyvatel České republiky vnímá oblast zdravotnictví jako problémovou a hodnotí ji převážně negativně. (Sadílek) Jedním z důvodů je pocit pacienta z nedostačující péče a zájmu lékařů. Nebo domněnka, že ho vědecká medicína poškozuje, je nešetrná nebo naopak neúčinná a neodpovídá jeho potřebám, zatímco metody alternativní medicíny jsou šetrné, bezpečné, nestojí tolik peněz a přistupují k pacientovi jako k individuálnímu stvoření a ne jako k všeobecnému případu. K tomu také napomáhá činnost léčitelů a jejich charismatické vystupování, které působí na neinformovanou veřejnost přesvědčivým dojmem. 

Další faktor vychází z naladění dnešní společnosti západního světa, jejíž stále větší část hodnotí dnešní dobu jako příliš přetechnizovanou, což vede k antiscientismu a hledání alternativ. Termín alternativní dle svého latinského etymologického základu představuje „jinou cestu”, „jiné, druhé řešení”. Alternativní hnutí bylo významnou součástí společenských změn, které se udály v západním světě na konci 60. let. Postupně tak docházelo k aplikaci odlišných prostředků a stanovování odlišných cílů a to nejen v oblasti medicíny, ale i v kultuře, zemědělství, školství a dalších oblastech. V každém případě se ale jednalo o výraz diferenciace ve společnosti, ztrátu společenského konsensu a narůstající míru tolerance mezi obyvateli k menšinovým potřebám a názorům. 

S růstem alternativní medicíny také souvisí otázka životního prostředí. Lidé si čím dál tím více začínají uvědomovat odpovědnost za své chování, které má nezanedbatelný vliv na prostředí, ve kterém daný jedinec žije, stejně tak jako na životní prostředí z globálního hlediska. Zároveň mezi lidmi narůstá obava z rizik moderní technické civilizace a jejich dopadů na člověka. Proto začínají hledat šetrnější způsoby a alternativní metody ke svému dosavadnímu způsobu života. Z tohoto hlediska se jeví přírodní neinvazivní metody alternativní medicíny jako to správné řešení nejen díky své šetrnosti k lidskému organismu, ale i díky zachování harmonie mezi člověkem a přírodou. A možná právě tato myšlenka a uvědomění si sebe sama jako součásti přírody vede lidi k důvěře pro ně pochopitelných a přirozených metod alternativní medicíny spíše než k příliš vědeckým a nesrozumitelným postupům konvenční medicíny. Možná také z toho důvodu dochází k růstu důvěry lidí v léčivou sílu přírody, k jejímž kořenům se navracejí.

Další faktor se váže k liberálnímu postoji států k léčitelství. Česká republika, stejně jako mnoho dalších evropských zemí, nemá vyřešenou legislativní otázku týkající se léčitelské činnosti. Panuje tak liberální prostředí, ve kterém není léčitelská činnost nijak podchycena ani sledována, takže léčit může prakticky kdokoli a to s minimálními postihy v případě pochybení. Mimoto nejsou vedeny ani žádné seznamy nebo údaje o léčitelích a vše tedy spočívá jen na informacích, které si sdělí pacienti mezi sebou. Navíc také chybí kritické studie a hodnocení metod alternativní medicíny a k dostání jsou většinou jen tituly, které tyto metody nekriticky vychvalují a propagují a naopak jiné je neadekvátně shazují a očerňují, rovněž bez patřičných důkazů, které by potvrzovaly tato negativní tvrzení. To vše přispívá k tomu, že mezi léčiteli, kteří svým pacientům dokáží opravdu pomoci a nehazardují s jejich zdravím, se vyskytuje také mnoho podvodníků a i těch, kteří jednají nepoctivě. Tak se počet léčitelů a metod alternativní medicíny neustále zvyšuje, protože léčitelská činnost je v tomto liberálním prostředí lukrativním oborem.

Posledním faktorem je snadná dostupnost léčebných pomůcek, prostředků a potravinových doplňků používaných v rámci alternativní medicíny. Na jejich výrobu a prodej se v dnešní době orientuje celá řada společností, stejně tak je dostatek prodejních míst, od lékáren, které nabízejí velkou škálu bylinných přípravků, přes esoterické specializované obchody a internetové obchody až po veletrhy (například Esoterika nebo Biostyl), kde je možno sehnat důležité informace a kontakty na prodejce a producenty.

Alternativní medicína a složky podílející se na uzdravení

V souvislosti s alternativní medicínou jsou často spojovány následující pojmy. Prvním z nich je placebo efekt. (Věř a víra tvá tě uzdraví). Placebo efekt je jedna ze tří složek, které se podílejí na vyléčení pacienta. Druhou složkou je hojivá síla přírody a třetí je medikamentózní či jiná léčebná metoda. K placebo efektu může dojít buď podáním neúčinné látky, nebo provedením fiktivního zákroku, pacient však musí být přesvědčen o opravdovosti léčby. Důležitou roli zde přitom hraje sugesce, víra v uzdravení a víra v léčebné postupy. Psychika a psychosomatický stav je totiž v procesu uzdravování (ale i při vytváření nemocí) zásadní. Má totiž podstatný vliv na imunitní a oběhový systém, proto jeho narušení často vede k různým chorobám a onemocněním a to až u dvou třetin případů. Využití metody s placebovým efektem tedy může být u některých nemocí, zvlášť u těch, které mají psychosomatickou příčinu,  velmi přínosné a vést k pacientovu uzdravení. Je třeba říci, že pokud by léčba na bázi placeba pacientovi přinesla úlevu nebo by dokonce vedla  k jeho vyléčení, pak by jiná léčba, například medikamentózní, byla z etického důvodu špatná, protože by zbytečně docházelo k zatěžování organismu pacienta.

Druhou složkou je léčivá síla přírody (latinsky „vis medicatrix naturae“), kterým prof. Vratislav Schreiber nazval autoregulační systémy (imunitní, nervový a hormonální), kterými je každý organismus vybaven, a které se starají o stálost vnitřního prostředí, o stálé množství tekutiny, stálé PH krve, koncentraci minerálů atd. Díky těmto systémům se dokáže sám organismus bránit, adaptovat se na zevní prostředí a regenerovat. Dlouhodobé zevní působení vyvolá adaptační reakci, která může vést buď ke zlepšení nebo zhoršení psychického a fyzického stavu. Z toho plyne, že existují případy, kdy se může vyléčení připisované jedné z metod alternativní medicíny dostavit samovolně na základě výše zmíněné léčivé síly přírody. Na druhou stranu, propagátoři přírodní medicíny varují před nadměrným užíváním synteticky vyráběných léků, které způsobují, že organismus přichází o vrozenou schopnost bránit se a uzdravovat, na rozdíl od prostředků přírodních, které působí neinvazivně a podporují tělo, aby se uzdravilo samo. 

Přírodní medicína

Metody přírodní medicíny leží na hranici mezi vědeckou a alternativní medicínou. Je to zejména proto, že nesplňují veškerá kritéria, která jsou pro alternativní medicínu typická. Tím je například to, že si neodporuje s vědeckými poznatky, nevyužívá duchovní síly, ale přírodní materiální síly a její účinky jsou prověřené. Postupy přírodní medicíny jsou používány i ve vědní medicíně jako součást léčby spolu s medikamenty, nebo chirurgickou léčbou. Největší využití však přírodní medicína nalézá především v samoléčbě, která je stanovena na základě symptomů a k prevenci. Také je velmi vhodná jako způsob léčby lehčích onemocnění, která nemají nebezpečný, život ohrožující průběh. Přípravky přírodní medicíny na bylinné bázi zase slouží jako alternativa k volně prodejným lékům a vitamínům, které v mnoha případech dokáží účinně zastoupit. U metod přírodní medicíny se využívají jejich krátkodobé, ale i dlouhodobé účinky na tělo a organismus. Působením zevního podnětu dochází k adaptační reakci všech regulačních systémů organismu (nervový, hormonální a imunitní) a tudíž může dojít ke zlepšení fyzického a psychického stavu pacienta. Metody přírodní medicíny využívají k léčbě neinvazivní prostředky, jež jsou pro pacienta bezpečné a nijak ho nepoškozují a naopak probouzejí vrozené léčivé schopnosti těla.

Protože přírodní medicína vychází z holistického přístupu k pacientovi, zaměřuje se kromě oblasti, ve které se vyskytla nemoc, především na mentální a fyzický stav pacienta a na faktory, které na ně mají důležitý vliv. Těmito faktory jsou především ty, které jsou uvedeny ve druhé kapitole, například životní podmínky a prostředí, v němž daný jedinec žije. 

Časté debaty se vedou o účinnosti metod přírodní medicíny. Faktem je, že v mnoha případech nebyly provedeny klinické studie, které by zahrnovaly dvojitě slepý experiment, na jehož základě by se daly potvrdit (nebo vyvrátit) přesné účinky těchto metod. Na druhou stranu řada z nich prošla mnohaletou zkušeností předchozích generací, které si své poznatky předávaly buď ústním podáním z generace na generaci, nebo byly zapisovány do sešitů, knih a herbářů.

V přírodní medicíně vystupuje místo běžného léčitele naturopat. Naturopati používají k léčení lidové metody přírodní medicíny. Metody léčby jsou  často založeny na využívání fyzikálních faktorů, vody, prohřívání a ochlazování, aplikují se různé rostlinné přípravky a provádí masáže a cvičení. 

Dalšími představiteli jsou bylináři. Ti se zase věnují fytoterapii, tedy léčení prostřednictvím bylin. U nás z historie nejznámějšími bylináři byli a jsou například Božena Kamenická, známá jako “bába z Radnic, Jan Mikolášek, „páter” František Ferda, Ing. Jiří Janča, Jindřich Paseka, Ing. Valdemar Grešík, Josef Antonín Zentrich a další. Někteří z nich se stali vášnivými obhájci bylinné léčby, publikovali řadu knih a herbářů mající za cíl seznamovat širokou veřejnost o léčivých účincích rostlin a jejich využití při samoléčbě.

Metody přírodní medicíny

V následující kapitole se zaměřím na stručný přehled metod přírodní medicíny. Tyto metody mohou být aplikovány buď v různých kombinacích, nebo současně s praktikami vědecké medicíny jako jejich doplněk. V sousedním Německu mají klasické přírodní léčebné metody („klassische Naturheilverfahren”) pevnou tradici již od třicátých let 20. století a byly rovněž implementovány do studijního programu na lékařských fakultách. Jedná se o pět metod, fytoterapii, léčbu teplem, léčbu vodou a výživovou a pohybovou terapii. Tyto postupy využívají pouze přírodní zdroje, jako je teplo, světlo, voda, půda, pohyb a rostliny a jejich pozitivní účinek. Na druhou stranu například homeopatie, akupunktura nebo tradiční čínská medicína nejsou oficiálně přijímány jako přírodní léčebné metody, ale jsou řazeny pod alternativní léčebné metody („alternative Heilverfahren”)

Proto ani do následujícího přehledu metod přírodní medicíny není zařazena homeopatie či orientální léčebné systémy, jako je tradiční čínská medicína nebo ajurvéda. Místo toho se přikláním k rozdělení, tak jak jej uvádí J. Heřt.  Fytoterapii, neboli léčbě bylinami, jsem věnovala poněkud širší rozměr z toho důvodu, neboť ji považuji za nejvýznamnější a nejvyužívanější oblast přírodní medicíny.


Léčba chladem a teplem

V této metodě hraje velmi důležitou roli voda a teplota lišící se od lidské tělesné teploty. Krátkodobá terapie přináší aktivaci nebo pasivitu autoregulačního systému organismu a dlouhodobé praktikování posiluje přirozenou imunitu těla. 

Při léčbě se vybírá ze dvou variant:

aplikace tepla, které prospívá cévám, dochází k jejich rozšíření a okysličení, což napomáhá prokrvení svalů a uvolňování napětí a také vede k psychické rovnováze. Využití nalézá při léčení chřipky a nachlazení, bolestech a při nemocech ledvin a močových cest.

aplikace chladu, které zužuje cévy, což vede ke svalovému napětí, jež pak střídá příjemné uvolnění. Využití nachází při zánětech kůže a kloubů, bolestech hlavy, otocích a vnějším krvácení.

Způsoby aplikace jsou následující:

  • studené a teplé obklady a zábaly. Nejznámější jsou tzv. Priessnitzovy zábaly
  • koupele
  • saunování
  • klimatoterapie
  • suché teplo ve formě nahřátých obkladů a ohřívacích lahví
  • využití tepla vlastního těla, tak aby došlo ke zvýšení tělesné teploty

Vodoléčba 

Vodoléčba má dlouhou historii, známá byla už v době antiky, ale největší oblibě se těšila až v 17. století. Základem léčby jsou různé vodoléčebné procedury, při kterých se uplatňuje střídání tepla a chladu a různé skupenství vody, ale třeba i takové ranní brouzdání se rosou patří k léčebných metodám. Účinek vodoléčby spočívá v zákonu akce a reakce, kdy po zahřátí kůže (buď koupelí, nebo obkladem) krev stoupá k povrchu, aby se pak vrátila k hlouběji uloženým krevním cévám. Studená voda zase odvede krev z povrchu a pak se vrátí zpět do tkání a cév, čímž je následně vyvolán pocit tepla. Různé formy a teploty vody jinak působí na lidský organizmus. Studená navrací energii a posiluje, snižuje horečku, zmírňuje bolest a vylučuje toxiny. Teplá uvolňuje a vylučuje škodlivé látky, podporuje pocení a tlumí bolest a záněty. Střídání teplot podporuje krevní oběh. Významným představitelem byl Vincent Priessnitz, který praktikoval postupy jako koupele, sprchování, ponořování a jednoduché nebo dvojité obklady.

Známými metodami jsou:

Balneologie – tento termín je spíše známý pod pojmem lázeňství. Jedná se o obor využívající léčivých účinků vody, jehož velkým propagátorem byl Vincenz Priessnitz. Ten také u nás vybudoval první lázně. Lázeňství se v současnosti i minulosti těšilo velké oblibě, což umožnilo jeho značný rozmach. Vedle léčivých účinků vody zde působí i prostředí.

Kneippování - tato metoda nese název po svém znovuobjeviteli a propagátorovi v jedné osobě, Sebastianu Kneippovi. Ten v devatenáctém století převzal Priessnitzovy postupy a upravil je podle vlastních teorií hydroterapie. 


Léčba světlem

Vedle vody se v přírodní medicíně také používá světlo. Světlo je velmi důležitým faktorem pro všechny živoucí organismy. Dává jim nejen podmínky k životu, ale také léčí. Z archetypálního hlediska bylo slunce božské a světlo zázračné. Když bylo v roce 1801 objeveno ultrafialové záření, potvrdily se hypotézy, že sluneční světlo má antibakteriální vlastnosti. Léčba světlem je využívaná v lázních i sanatoriích a to především díky svým blahodárným účinkům na psychiku. Léčba světlem však proniká i do klinických a vědeckých zařízení, kde se zkoumá jeho účinek na psychické poruchy. Kromě slunečních paprsků se využívá také umělé světlo, především silné lampy s bílým světlem bez UV a části infračerveného záření o výkonu cca 10 000 W. Je však třeba zmínit, že se světlem se musí nakládat opatrně a nevystavovat se dlouho slunečnímu záření.


Detoxikační a vylučovací metody

Ze starověku pochází představa, že nemoc způsobují špatné šťávy v těle. Léčení tedy vycházelo z toho, že se tyto šťávy musí vypustit a tělo tak zbavit škodlivin. K těmto účelům se používaly někdy poněkud drastické metody, jako vyprázdnění žaludku zvracením, střev projímadlem a pouštění krve žilou. Tato představa přetrvala až do 19. století, kdy se podařilo jako příčiny chorob objevit infekční zárodky. Proto většina původních léčebných postupů zanikla, ale některé přetrvaly dodnes. Mezi ně patří léčba pijavicemi, při nadměrné srážlivosti krve, baňkování, klystýry a výplach střev, jež se dnes označuje názvem colonhydroterapie. Populární jsou různé detoxikační, tedy pro organizmus očistné, kúry a přípravky, jež mají tělo zbavovat toxinů, které mají být příčinou nemocí.


Léčba pohybem a cvičením

Pohyb je od přírody dán všem žijícím tvorům, přičemž většině savců je vlastní chůze i běh. A právě jeho nedostatek s sebou přináší mnoho negací, jako jsou obezita, problémy s páteří a klouby, deformace těla a civilizační choroby, například vysoký krevní tlak, onemocnění srdce, osteoporóza, ateroskleróza, problémy s metabolismem a další. Nedostatek pohybu vede nejen k postupnému upadání pohybového systému, ale projevuje se i na ostatních orgánech dýchacího, oběhového, trávicího a dokonce i nervového a hormonálního systému.

Protože se člověk již nemůže vrátit ke svému přirozenému způsobu života a pohybu s ním spojeným, byla vyvinuta řada cvičebních postupů a praktik. Možností pohybu je mnoho. Mezi ty nejběžnější patří chůze, běh, jízda na kole, plavání a další sporty. Ze Západu k nám přišla móda fitness a wellnes, Východ zase přinesl jógu, tai-či, kung-fu a čchi-kung.


Masáže

Masáže patří k jedněm z nejdéle používaných metod přírodní medicíny. Vlastně se jedná o přirozenou potřebu dotyku a to především bolestivých a citlivých částí těla. Kolébkou masáží je Čína, kde se masáže prováděly už před 4,5 tisíci lety, ale proslulost si získaly i v římských lázních, kdy jejich obliba byla velmi velká. V dnešní době je jedna skupina masáží, klasická, využívána i v konvenční medicíně. Druhá skupina je orientálního původu a esoterického charakteru. Účinky masáže působí na měkké tkáně, svaly a šlachy. Navíc podporuje prokrvení a funkci nervového systému a pomáhá snižovat krevní tlak, zmírňuje svalové napětí a napomáhá při nespavosti a bolestech.


Diety, zdravá strava a půsty

Metody přírodní medicíny, které spadají do této kategorie, převážně vycházejí z toho, že strava by měla být jednoduchá, v co nejpřirozenější podobě se zastoupením dostatku minerálních látek a vitamínů. Zároveň by její množství mělo odpovídat dennímu výdaji energie jedince a být orientovaná spíše na kvalitu než na kvantitu, s větším poměrem ovoce, zeleniny, luštěnin, vlákniny a celozrnných výrobků a menším poměrem potravy živočišného původu. U nemocného člověka je nutno stravu přizpůsobit tak, aby nemoc nebyla dále rozvíjena, ale naopak aby došlo k jejímu útlumu. Zdravá strava je totiž jedním z předpokladů pro kvalitní život a porušování vhodných stravovacích návyků má v dnešní době ve vyspělých zemích za následek řadu vážných onemocnění.

Co se týče diet, je jich známa celá řada, od makrobiotiky, přes dělenou stravu až po vegetariánství a veganství. Názory na jejich prospěšnost, či škodlivost, se v mnoha ohledech různí a odborníci na výživu se asi nikdy neshodnou na jednotném závěru. S čím ale souhlasí téměř všichni, je vhodnost stravy s vysokým podílem rostlinného původu a minimální příjem potravy živočišného původu.

Dieta kromě orientace na určité stravovací návyky nebo vynechání konkrétních složek stravy může rovněž spočívat v hladovění a půstech. I v tomto případě se názory liší, ale krátkodobý pravidelný půst (například jeden den v týdnu) je většinou odborníky doporučován, neboť slouží k očistě organismu, který se může snáze zbavit škodlivých látek a tím se zregenerovat.


Dýchací metody

Mezi přírodní metody lze řadit i ty, které se zabývají dýcháním. Je pravda, že dýchání je automatický nevědomý proces, ale občas se vyskytnou potíže, které vedou k nepravidelnému mělkému dýchání, což má za následek nedostatečné okysličování krve. Dýchací metody, které jsou například součástí jógy a zen filosofie, kladou důraz na hloubku a rytmus dechu, čímž se zlepšuje tělesný, ale i psychický stav. Dýchací metody jsou využívány i ve vědecké medicíně a to především při léčbě plicních a průduškových onemocnění a při psychických problémech.


Naturopatie

Principy naturopatie vycházejí z předpokladu, že příčinou všech chorob je nahromadění odpadních toxických látek v organismu a příznaky nemoci jsou vlastně projevem snahy organismu o vyloučení těchto látek z těla. Samotná léčba pak vychází z tvrzení, že lidský organismus se dokáže, zvolí-li se správný způsob, vyléčit sám. K tomu má pomoci hladovění, omezení tekutin a kombinace různých metod přírodní medicíny a psychoterapeutických postupů. Naturopatie přišla do Evropy z USA, ale takovou popularitu jako na domácí půdě si zde nezískala. Tedy kromě Rakouska, kde ji přijímá i lékařská komora. Naproti tomu v České republice jde zatím o velmi málo známou metodu.


Fytoterapie

Fytoterapie je jedna z nejstarších oblastí přírodní medicíny. Vždyť člověk a rostliny jsou spolu svázáni odnepaměti. Člověk v jejich stínu odpočíval, v teple, které z nich vznikalo se hřál, jejich plody ho sytily, jejich části šatily a jiné léčily. 

Právě těmi, které léčí se zabývá fytoterapie. Jak už bylo řečeno, jedná se o velmi starou součást tradičního léčitelství, jež i v dnešní době nachází poměrně široké uplatnění, o čemž svědčí její prvenství v samoléčbě a léčitelství. Rovněž je její opodstatněné místo ve vědecké medicíně.  V minulosti však ještě vědecká medicína neexistovala a tak byla fytoterapie ústředním léčebným oborem evropského lékařství. Ovšem v té době byla známá spíše jako bylinářství. 

Historie evropského bylinářství

Historie bylinářství v evropské kultuře je opravdu dlouhá. Někteří autoři uvádějí, že léčivé rostliny byly užívány již v prehistorické době, tedy zhruba před 5 000 lety. To dokazují archeologické výzkumy a nález „muže z ledovce”, který u sebe ve váčku měl dva kusy chorošů, které se používají jako silné projímadlo a navíc hubí parazity a bakterie. Jak se později ukázalo, „muž z ledovce” skutečně trpěl střevními parazity, které si diagnostikoval a léčil zmíněnými choroši.

I v pozdějších dobách byly byliny hojně využívány. Zpočátku zjišťování účinků bylin vycházelo z principu pokusu a omylu a ze zkušeností. Tímto způsobem lidé objevili řadu léčivých rostlin, které se používají dodnes.

V období starého Řecka se proslavil Hippokrates, který k léčbě svých pacientů rovněž využíval léčivé účinky rostlin. Na základě jeho učení byl žáky vytvořen soupis nazvaný Corpus Hippocraticum, v němž se uvádí 350 druhů léčivých rostlin, například anýz, tymián, rozmarýn, máta, hřebíček, skořice a další. 

Neméně významnou osobností, která přispěla k vědomostem o léčivých rostlinách, byl Theophrastus. Většina rostlinných druhů, které byly uváděny v jeho spisech nacházely praktické využití i v lékařství.

Ve starém Římě se botanikou léčivých rostlin věnoval Pedanios Dioskorides (40-90 n. l.), který vydal první evropský atlas léčivých rostlin zahrnující i poznatky lidového léčitelství pod názvem De materia medica (O předmětu lékařství). V něm se uvádí kolem šestseti druhů rostlin, například mák setý, tymián, rebarbora, anýz, aloe, kopr, majoránka nebo heřmánek.

Dalším představitelem byl Gaius Plinius Secundus (23-79 n.l.), který sepisoval poznatky starověkého vědění o rostlinách do díla Naturalis historia (Dějiny přírody). Jeho radami o využívání léčivých rostlin se řídili lékaři po staletí.

V pozdější době, po pádu Říma, Ibn Sína, neboli Avicenna (980-1037 n.l.), položil základy lékárnictví jako samostatnému oboru. Z mnoha léčivých rostlin se začali vyrábět sirupy, tinktury a masti. Později se léčení a lékárnictví dostalo do kompetence katolické církve. Přírodní léčitelství a pěstování bylin praktikovali zejména benediktinští mniši na klášterních zahradách. Karel Veliký v té době označil ve svých spisech léčivé rostliny jako „přátelé kuchaře i lékaře“, a zahrady, na kterých byly pěstovány, nechal ve své říši zakládat u všech klášterů. Postupně se na nich začalo pěstovat 24 předepsaných léčivých rostlin, mezi nimi šalvěj, kmín, saturejka, rozmarýn, máta, fenykl a růže, ale i bylinky využívané v kuchyni, například kopr a další.

Později, kolem roku 1500, začal Giambattista z Neapole šířit teorii, že o účincích rostliny, která je používaná k léčení, vypovídá její vnější vzhled. Tak například ořech má tvar lidské hlavy, proto se hodí i k jejímu léčení. Rostliny s dutými částmi se zase hodí k léčbě dýchacích cest, rostliny se žlutými květy k onemocnění jater a ty se srdcovitým listy k léčbě srdce. Teorii znaků, jež se později stala novým medicínským dogmatem, převzal a propagoval lékař známý pod jménem Paracelsus. Ten rovněž potvrdil svou domněnku o existenci účinných látek obsažených v rostlinách, načež začal chemickou cestou získávat silice z rostlin.

Se vznikem knihtisku začaly být vydávány herbáře. V roce 1525 a 1526 vyšly dva herbáře, které byly vydány jako protest bylinářů, kterým bylo výnosem Jindřicha VIII z roku 1511 zakázáno bez řádných zkoušek vykonávat svoji praxi. Tento výnos byl roku 1543 zrušen a nahradila ho tzv. Charta bylinářů. V dalších letech přibyly ještě další herbáře, které přispěly k tomu, že se byliny staly vyhledávanou metodou určenou k samoléčbě.

V sedmnáctém století byla v Londýně založena Bylinná zahrada Chelsea, která je dodnes známá jako jedna z nejproslulejších zahrad léčivých rostlin. Tato zahrada je udržována i v současnosti a na její ploše 3,8 akrů je k vidění kolem 5 000 místních i cizokrajných rostlinných druhů. (Castleman 2004)

Během let byla na základě znalostí mnohých bylinářů vytvořena klasifikace, v níž jsou rostliny uspořádány podle medicínských vlastností. V dnešní době je na světě známo přes 750 000 rostlinných druhů, ale jen malá část má léčebné účinky. 

Vedle mužů, kteří prosluli jako významní lékaři, či bylináři a botanici, hrály v přírodním léčitelství důležitou roli rovněž ženy, kterým se říkalo báby kořenářky, porodní báby a nebo vědmy. Nelze však ale opomenout také hanlivé označení těchto žen – čarodějnice, které dostalo svého významu hlavně v období mezi 14. stoletím a polovinou 17. století, kdy v Evropě probíhaly hony na čarodějnice.  Jejich hlavní doménou bylo léčení společensky nižších vrstev, některé se specializovaly především na ženské problémy spojené s početím, porodem a mateřstvím. K tomu využívaly nejvíce byliny a rostlinné prostředky. O ženách – léčitelkách se psané historické prameny lékařství příliš nezmiňují. Spíše jsou v nich uváděny úspěchy známých mužů – doktorů. Přesto však nelze pochybovat, že jejich úloha byla velmi důležitá. Doktor byl drahý a mnohdy na kilometry vzdálený, a tak snad každá vesnice a ves měla svou bábu, za kterou si lidé chodili pro radu i pro léčivou směs bylin či hojivé mazání a špetku víry v uzdravení. Přírodní léčitelkou, kterou prameny uvádějí, byla abatyše Hildegarda z Bingenu, benediktinská mniška, která svým bylinářským uměním proslula v době raného středověku.

Všichni výše uvedení léčili „jednoduchými léčivy” a jejich léčebné služby byly převážně využívány chudšími společenskými vrstvami. U vyšších společenských tříd, které si mohly dovolit platit za drahé služby doktorů, stále přetrvávala obliba složitých galenik.

Reálné možnosti fytoterapie v dnešní době

  • Využití fytoterapie jako doplňkové, případně souběžné léčby u většiny nemocí
  • Využití fytoterapie jako hlavní léčby u chorob s mírným průběhem
  • Využití fytoterapie jako alternativní metody (léčba volby) v těch případech, kdy využití účinnější léčby brání vnější okolnosti, např. přidružená choroba
  • Využití fytoterapie jako podpůrné symptomatické léčby (léčba podle příznaků)
  • Využití fytoterapie jako souběžné léčby u dlouhotrvajících chorob s vážnějším průběhem, aby bylo cíleně dosaženo snížení dávkování účinných léků a tím i snížení nebezpečí výskytu jejich nežádoucích účinků
  • Využití fytoterapie tam, kde obvyklá léčba „lege artis“ (podle pravidel soudobého lékařského umění) nepřináší žádoucí efekt a hledají se další léčebné možnosti
  • Využití fytoterapie pro dosahování alespoň přechodné úlevy při neléčitelných chorobách. 

Kromě léčby samotné hraje velmi důležitou roli prevence, ke které může být fytoterapie rovněž využívána. Prevence má dvojí význam – primární, kdy se jedná o předcházení nemocem a sekundární, kdy je snaha zabránit vážným následkům u chorob, které už propukly. Přitom primární využití eliminuje drahou a komplikovanou léčbu a je způsobem, jak snižovat vysoké náklady vznikající péčí o nemocné.

Prostředky užívané ve fytoterapii

Ve fytoterapii se využívají preparáty, které se připravují z rostlinných drog,  jako například odvary, nálevy, extrakty, tinktury, vína, masti a další, ale mohou se používat i byliny čerstvé. Dávkování by přitom nemělo přesahovat určitou míru, aby se zamezilo výskytu nežádoucích účinků, které i rostliny mohou na tělo a organismus člověka mít. V přiměřených dávkách se tak do těla kromě účinných látek dostávají i minerální látky a vitamíny, což pomáhá organismu k posílení a překonání nemoci, ale napomáhá i k dobré fyzické a duševní kondici.

Speciální skupinu prostředků užívaných ve fytoterapii tvoří fytofarmaka. Jedná se o tovární produkci preparátů, k jejichž výrobě se používají šlechtěné rostliny pěstované na obrovských plantážích. Pěstování, sběr, skladování a zpracování podléhá přesně stanoveným podmínkám, které se musí dodržovat, aby přípravky obsahovaly stejné množství účinných látek. Tímto způsobem je ve světě zpracováváno 3 400 druhů rostlin, které slouží k výrobě fytofarmak. Při výrobě se používá extrakce různými rozpouštědly, destilace, koncentrování a další procesy.  Těmito všemi opatřeními se docílí toho, že přípravky mají přibližně stejné množství účinné látky a tudíž je mnohem snazší odhadnout dávkování. Díky tomu pronikají fytofarmaka stále častěji do lékařské praxe v mnoha evropských zemích. Například v Německu, kde se jedná o velmi rozšířený trend, využívá fytofarmaka 80% praktických lékařů a kolem 40% z částky proplácejí pojišťovny. Bohužel má tento trend i své limity, protože evropské schvalovací úřady (a rovněž české), stejně tak jako FDA (Food and Drug Administration) stanovily pro rostlinné přípravky ucházející se o registraci do kategorie léčiv poněkud přísnější podmínky, které musejí být splněny. Ty budou podrobněji probrány v poslední kapitole této části, která se věnuje legislativě a schvalovacím procesům.

Přestože fytoterapie využívá k léčbě továrně vyráběné rostlinné léky v podobě fytofarmak, nedá se v žádném případě za fytoterapii považovat užívání takto vyráběných léčiv s obsahem jak bylinných výtažků, tak složek chemického původu, stejně tak jako aplikace izolovaných chemických látek z určité drogy (jako například morfin z máku, efedrin z efedry čínské a atropin z rulíku zlomocného).

Fytofarmaka jsou však kromě svých kladných stránek, jako je bezpečnost spojená s dávkováním díky standardizování účinných látek, rovněž spojovány i s negativními rysy. Jedním z nich je ten, že fytofarmaka obsahují i jiné látky, než čistě přírodní droga. To je zejména proto, že se při výrobě extraktů používají různá rozpouštědla, voda i alkohol. Dalším problémem je rozdílná účinnost rostlin, která vychází z kvality rostlin a kvantity účinných látek v nich obsažených. Oboje se odvíjí od odrůdy rostlinného druhu, ale vliv má i doba sběru, počasí, půda a způsob zpracování. A právě tyto podmínky se liší v rámci každé firmy, která fytofarmaka vyrábí.

Další problém se týká složení výrobku. Fytofarmaka se často vyskytují ve formě směsí, které obsahují více druhů rostlin. Jak je známo, rostlinné drogy obsahují celý arzenál chemických látek, z nichž jen minimum nemá žádný účinek. Zbytek se projevuje buď pozitivním účinkem, nebo dokonce škodlivým účinkem. Proto u fytofarmak vzniká vyšší riziko nebezpečí nežádoucích účinků.  

Z výše uvedeného plyne zamyšlení, zda upřednostňovat klasické bylinné čaje z ověřených rostlin a zdrojů, nebo továrně vyráběná fytofarmaka, jejichž výroba s sebou může nést určitá rizika v podobě znehodnocených bylin, které ve směsích mohou vytvářet řadu nepředvídatelných chemických reakcí mající vliv na organismus člověka. 

Klady a zápory fytoterapie

Názor lidí na léčbu bylinami, na její klady a zápory a praktické využití je v mnoha případech utvářen nekompletními informacemi, které pocházejí z neodborných zdrojů, nebo jsou sestaveny do mylných souvislostí. Z toho důvodu často dochází k chybné interpretaci a nesprávnému pochopení. Člověk se z médií a publikací dozvídá různé typy informací. Jedním z nich je zveličování rizik plynoucích z metod přírodní medicíny a bylinné léčby, jako například neprůkaznost jejich účinků, nebo rizika spojená s užíváním. Na druhou stranu existuje spoustu textů neadekvátně kritizující vědeckou medicínu a její praktiky. Dalším extrémem je bezvýhradné přijímání těchto metod, kdy se čtenář či posluchač dozví pouze samá pozitiva bez kritického, zpochybňujícího, nebo alespoň zamýšlejícího se obsahu, který je potřeba, aby si pacient uvědomil potencionální rizika a nebezpečí, která mohou nastat právě v jeho případě.

Velmi důležité jsou proto ucelené informace, kterých by měli mít spotřebitelé k dispozici co nejvíce, aby si mohli udělat vlastní úsudek a používat prostředky k samoléčbě v bezpečném dávkování a indikacích. Rovněž by si měli být vědomi i možných rizik a negativních vedlejších účinků, které i přírodní přípravky mohou vyvolat.

Klady fytoterapie:

Klady fytoterapie spočívají v příznivém účinku na psychiku nemocného, který věří v léčivou sílu přírody a důvěřuje léčebným postupům, které se vyvinuly z tisíciletých zkušeností. Většinou jsou to i takové způsoby, které způsobují menší rizika než synteticky vyráběné léky. Je to i díky pozvolnému působení účinných látek v rostlinných přípravcích, které mají i mírnější účinky a nepodmaňují si životní procesy organismu. 

Dalším kladem je to, že celé rostliny používané k léčbě obsahují různé vitální složky,  které se doplňují, vzájemně spolu reagují a tvoří jedinečnou kombinaci účinných látek. Na rozdíl od izolovaných sloučenin z rostlin, které tyto vlastnosti postrádají a navíc bývají i více toxické.

Následující klad vychází z toho, že vedlejší účinky spojené s užíváním bylin nejsou natolik závažné jako ty plynoucí z užívání farmaceutik. Příčina úmrtí na následky vedlejších účinků synteticky vyráběných léků je ve statistice udávána na čtvrtém místě z celkového počtu úmrtí. Počet úmrtí na následky vedlejších účinků či předávkování rostlinnými přípravky je přitom zanedbatelný. 

Také je třeba zmínit klad týkající se produkce bylinných přípravků, která není spojena s tolika negativními faktory, jako  tomu je u synteticky vyráběných prostředků. Příkladem je, že pro registraci přípravků z léčivých rostlin nejsou vyžadovány klinické studie, které by zahrnovaly testování na lidech či zvířatech. A rovněž produkce nevyžaduje tak vysokou spotřebu energií a dalších zdrojů, bez kterých by se farmaceutický průmysl neobešel.

Rizika a problémy spojené s fytoterapií

Obecně vzato je léčba bylinami považovaná za bezpečnou a méně rizikovou než je léčba synteticky vyráběnými léky a přípravky. Přesto i v tomto případě platí rčení o tom, že nic se nemá přehánět. Léčivé byliny sice jsou v patřičných dávkách a pro většinu lidí bezrizikové, ale zvýši-li se příjem aktivních látek, které jsou v každé rostlině obsaženy, pak se zvýší i účinek na lidský organismus. Bohužel ne vždy mají tyto účinky pozitivní charakter. Léčivé byliny totiž mohou, díky překročené doporučené dávce nebo interakci s jinými léky či bylinami, vyvolat nežádoucí vedlejší účinky, alergii (kterou většinou způsobují silice v rostlinách jako je například andělika, pelyněk, puškvorec, arnika, kostival, jalovec a další) nebo dokonce i otravu. Další mohou být pro organismus toxické, některé dokonce rakovinotvorné. 

Přitom u klasicky sbíraných rostlin je množství účinných látek těžko odhadnutelné a může se lišit rostlina od rostliny. Kvantita a kvalita aktivních látek závisí na několika faktorech:

  • genetické výbavě rostliny
  • místě, na kterém se nachází její stanoviště a má-li dostatek světla
  • podmínkách, které jsou vhodné pro růst
  • době sklizně
  • přípravě 

Odborníci na fytoterapii uvádějí, že nejvhodnější je krátkodobé užívání léčivých rostlin a to v nízkých dávkách po dobu nezbytně nutnou k léčení. Nahodilé popíjení bylinkových čajů většina z nich neschvaluje, vzhledem k tomu, že se podle nich nejedná o prevenci, ale naopak o zneužívání, kdy si tělo může postupem času vytvořit rezistenci na aktivní látku obsaženou v rostlině a ta pak v případě potřeby nefunguje tak, jak má. Někteří autoři to dokonce přirovnávají k toxikomanii. 

Další problém, který se může u léčivých rostlin vyskytnout, souvisí se znečištěním nebo jiným znehodnocením kvality rostlin. To může být způsobeno nevhodným skladováním, kdy jsou rostliny napadeny různými plísněmi, nebo pěstováním s použitím pesticidů, postřiků proti škůdcům a jiných chemických prostředků nebo v blízkosti silnic a míst se zvýšeným výskytem těžkých kovů. Aby byl člověk ochráněn před riziky tohoto typu, měl by si vybírat  léčivé rostliny z důvěryhodných zdrojů a ověřených značek, které jsou na výrobu přírodních přípravků a léčiv specializovány. Právě tyto podmínky obecně příliš nesplňují rostlinné přípravky dovážené z exotických zemí, zejména z Číny a Indie. Protože se nejedná o výrobky z Evropské unie, nejsou podrobovány takové kontrole jako ty evropské, které musí splňovat mnohem vyšší nároky, jež jsou kladené ze strany zdravotnických úřadů. Často tak tyto výrobky obsahují těžké kovy, toxické látky a  chemické látky, dokonce se vyskytly případy otravy. Zarážející výsledky přinesl výzkum provedený roku 2003 v Bostonu. V něm byly testovány ajurvédské výrobky dovážené z Indie, které podle závěrů výzkumu přesahovaly 1 000krát vyšší limit arzénu a rtuti. V jednom z výrobků byl zjištěn 10 000krát vyšší obsah olova, než je jeho bezpečný limit.

V této souvislosti má přijít v dubnu tohoto roku (2011) v platnost nová direktiva 2004/24/ES „o kodexu Společenství týkajícím se humánních léčivých přípravků, pokud jde o tradiční rostlinné přípravky“, která má napomoci k tomu, aby se spotřebitel mohl spolehnout na záruku kvality a účinných látek uváděných u léčivých rostlinných přípravků (registrovaných jako lék). Více o této direktivě uvádím na konci teoretické části práce.

Nelze také opomenout problematiku, která je spojena s činností léčitelů-bylinářů a samoléčbou. Někteří bylináři totiž neaplikují rostlinné přípravky na základě lidové moudrosti a ani na základě vědeckého poznání. Tak dochází k tomu, že pacientovi jsou doporučeny nevhodné drogy v nesprávném poměru, tudíž je jejich účinek slabý, nebo příliš silný do té míry, že mohou být rostliny pro organismus člověka škodlivé, někdy i jedovaté. Vyskytují se dokonce domněnky, že existují takoví podvodníci, kteří míchají rostliny s chemickými látkami, aby se jejich účinek zesílil, nebo aby vůbec k nějakému účinku došlo. Jiný případ je ten, že léčitelé-bylináři aplikují své léčitelské praktiky i v případě, kdy je pacient postižen vážnější chorobou, která vyžaduje lékařské vyšetření a léčbu, nebo stanovují chybnou diagnózu.

Asi nejlepším doporučením, jak se vyhnout všem rizikům plynoucím z užívání vyráběných rostlinných přípravků koupených v obchodě nebo z rukou léčitele-bylináře, je vlastní pěstování léčivých rostlin. U rostlin, které najdeme ve velkém zastoupení ve volné přírodě, představuje vhodnou alternativu samosběr. I zde se bohužel vyskytují problémy, které se k této činnosti váží. Přírodní zdroje, jak se všeobecně ví, jsou omezené a to se týká i říše rostlin. To si ale mnohdy neuvědomují sběrači léčivek, kteří s nimi při sběru zacházejí dost neodborně, ničí jejich kořenové systémy a nenechávají dostatek jedinců daného druhu potřebných k vysemenění a udržení se na území určité lokality. To může vést až k tomu, že rostlinný druh z lokality postupně zcela vymizí. K tomu také přispívá stále větší rozvoj lidské činnosti, která svými následky vytváří nepříznivé prostředí (nejen) pro rostlinné druhy. Vodním rostlinám nesvědčí meliorace půd, používaná v zemědělství. Selektivní herbicidy nedávají šanci plevelu, mezi který však patří i heřmánek pravý a další léčivky. Hospodářská a průmyslová činnost zase vytváří škodlivé exhalace, které poškozují řadu jehličnanů. A tak dále. Tak není divu, že na červeném seznamu ohrožené flóry České republiky přibývají další rostlinné druhy. 

Ze všech bylin, které historie znala jako léčivé, není mezi vyhynulými zatím žádná, ale některé z nich jsou nezvěstné. Tyto rostliny jsou druhově chráněny, nebo na ochranu aspirují. Částečná ochrana má rostlinám zabezpečit, že nebudou trhány jejich kořeny a oddenky.

Velmi zajímavým a výmluvným příkladem je příběh rostlinné antikoncepce, který uvádí M. Castleman. Kolem roku 700 před Kristem objevili řečtí kolonisté na území dnešní Libye zvláštní rostlinku s názvem silphium, která, jak se zjistilo, měla velmi silný účinek proti početí. Užívání této rostliny se rychle rozšířilo po celém Středomoří, ale do dnešních dnů se nám nedochovala, protože vinou intenzivního sběru zcela vymizela. 

Mám-li na základě výše uvedeného zhodnotit nejlepší variantu získávání rostlin pro léčebné využití a vezmu-li v potaz i zmíněná rizika a problémy, jeví se mi jako nejlepší alternativa vlastní bylinná zahrádka (bez používání chemických postřiků a hnojiv). Velmi vhodná forma je tzv. bylinková spirála.  Ale s přihlédnutím k reálným možnostem obyvatel, je vlastně nejlepším řešením kombinace výše popsaných variant. Tudíž pěstovat bylinky (má-li člověk kde), které se v přírodě moc nevyskytují, jako například měsíček, mátu, bazalku, šalvěj, rozmarýn, levanduli, yzop, libeček a další. Ty které jsou ve volné přírodě hojně zastoupeny sbírat tam, ale tak, aby nedocházelo k poškozování jejich rozmnožovacího systému a nesbírat na místech, která jsou zatížena těžkými kovy (v blízkosti frekventovaných silnic) a chemickými látkami (v blízkosti zemědělsky obdělávaných ploch a továren). A v poslední řadě rostliny, které nelze pěstovat nebo se vyskytují v přírodě jen zřídka nebo jsou druhově chráněny, je vhodné kupovat ve specializovaných obchodech od důvěryhodných producentů.