Sidebar

12
čt, pro

BLOGEE
Typography
  • Smaller Small Medium Big Bigger
  • Default Helvetica Segoe Georgia Times

Masáž jako taková se již v dávných dobách těšila zájmu široké veřejnosti a od poloviny 20. století její obliba ještě stoupá. Není to jen kvůli větší informovanosti okolí a její snazší dostupnosti, ale v první řadě sedavým způsobem života a nedostatkem aktivního pohybu. Proto dochází u stále větší části populace k funkčním poruchám pohybového aparátu a masáž je jednou z účinných metod využívaná k mírnění jejich příznaků.

 

Postupem času vzrůstá zájem nejen o klasickou a sportovní masáž, ale i o alternativní masáže jako je např. Shiatsu nebo Masáž reflexních zón.

Zájem o masáž vzrůstá nejen ze strany ošetřovaných, ale i ze strany těch, kteří by tuto službu chtěli poskytovat.

Historie masáže

Masáž pravděpodobně patří k jedním z nejstarších léčebných prostředků člověka. Již v pravěku si člověk třením poraněné oblasti zmírňoval bolest, nebo jej využíval k odstranění únavy a k osvěžení. Tyto dovednosti se postupně rozvíjely a zdokonalovaly.

Nejstarší písemné zmínky o masáži pochází z Egypta z Ebersova papyru, jehož stáří je odhadováno do doby asi 5000 let př.n.l.. Pojednává se v něm o masáži jako o jednom z možných léčebných prostředků.

V Číně je nejstarší literární památkou „Nei Tchin Sou Wen“, který napsal Houang-Ti, datována je asi do roku 3700 př.n.l., a v jedné z jejích kapitol se nachází písemné zprávy o použití masáže a gymnastiky. Další jsou Konfuciovy knihy, ve kterých je v masáži, jako léčebném prostředku, doporučováno tepání hrudníku ve spojení s dechovou gymnastikou. Čínská kultura měla vůbec v porovnání s ostatními kulturami značný náskok. V 6. století založila první vysokou lékařskou školu na světě a jedním z přednášených předmětů byla masáž.

V indii byla masáž využívána taktéž již od nejstarších dob, předně jako součást denní hygieny. Podrobně je to opsáno ve Védách v nichž se doporučuje časné vstávání, vypláchnutí úst vodou, natření těla olejem, cvičení a masáž.

V Japonsku se masáž využívala ve spojení s vodními procedurami.

Za zakladatele sportovní masáže lze považovat Babyloňany a Asyřany, kteří masáže používali hlavně ve vojsku.

feem masaze

Do Řecka se první masérské techniky dostaly z Egypta. První zmínka o ní je v Homérově eposu Odyssea. Hippokrates využíval léčebného účinku masáže při onemocnění kloubů nebo při léčení zlomenin a svalových kontraktur. Znal rozdíl mezi mírnou a vydatnou masáží a věděl, že vhodně zvolenou masáží lze napjaté svaly uvolňovat a ochablé utužovat. Dále, že mírná masáž podporuje přírůstek tělesné hmotnosti a vydatná působí naopak. A neznámý mu nebyl ani účinek masáže na krevní oběh, nespavost a hojení následků poranění.Řecko je také první zemí, kde se začala uplatňovat masáž při různých druzích tělesného cvičení. Používali ji především zápasníci a sportovci před výkonem. Tento druh masáže, který bychom dnes označili jako sportovní, prováděli profesionální maséři - aleptové. V gymnazionech se vyučovala kromě gymnastiky i masáž.

Do Říma se masáž dostává z Bithynie z Řecka, odkud ji převzal Asklepaides v 1. století př.n.l. Rozlišoval masáž suchou a s tukem, jako masážním prostředkem, a dále podle trvání na krátkodobou a dlouhodobou. Zavedl nový hmat - chvění. Asklepaides mimo jiné doporučoval masáž jako jeden ze základních zdravotních prostředků a vedle ní i aktivní a pasivní pohyb, studenou sprchu a střídmost v jídle a pití.

Největší zásluhy na rozvoji masáže v tomto období má Claudius Galénus, římský lékař školy gladiátorů, který jako první použil masáž jako součást tělesné výchovy. Zavedl masáž přípravnou, prováděnou třením a hnětením na zápasnících před utkáním a po zápase masáž k odstranění únavy, kterou nazýval apoterapeutickou. Poznal také vliv pravidelně prováděné masáže na zvýšení výkonu a oddálení únavy. Nejen proto je považován za praotce sportovní masáže.

Doba středověku znamenala pro masáž období úpadku. Jedině Arabové navázali na poznatky antického světa a nadále rozvíjeli přírodní vědy a lékařství. Avicena, tádžický lékař, filozof, básník, matematik a astronom, znal vedle arabské vědy a filozofie i díla antických řeckých filozofů a po celý život z nich čerpal. V Kánonu lékařství je zaznamenán jeho nový poznatek o masáži, že jejím cílem je urychlit odplavování látek způsobujících únavu a bolest ze svalů. Na rozdíl od Řeků, kteří masírují výhradně rukama, používají Arabové i nohou a mají i některé pro nás nezvyklé hmaty.

Staří Slované používali tepání březovými či dubovými větvičkami. Masírovali se i různými mastmi nebo výtažky z rostlin svařenými s oleji nebo smíchanými s medvědím či jiným lojem.

V 16. století, v období renesance, dochází k obrození stagnující medicíny. Lékaři objevují antická díla a s některými poznatky se seznamují i prostřednictvím arabských učenců. O opětovné zavedení masáže se zasloužil Symforius Chambie píšící knihy o tělesném pohybu, klidu a masáži.

Teprve v 19. století se zrodila moderní masáž. Svou zásluhu na tom má Peter Henrik Ling, který v roce 1813 založil ve Stockholmu Ústřední ústav pro gymnastiku. Systém jeho gymnastických cvičení byl zaměřen především zdravotně, přičemž všechny jeho cviky měly podklad ve studiu anatomie a fyziologie pohybového aparátu. Součástí ústavu bylo i výukové středisko masáže. Lingův systém je dodnes znám pod názvem švédská gymnastika.

Tělesná výchova a masáž se oddělily a začaly se rozvíjet samostatně, hlavně masáž léčebná. Vznikla řada masérských škol, pro nás je významná škola Isidora Zabludowského, který nejprve působil v Petrohradě a později na universitě v Berlíně. Napsal více než sto esejí o masáži a vycvičil mnoho světově proslulých masérů.

Samostatná sportovní masáž vznikla u severských národů - Švédů a Finů. U nich se také velice rozšířila automasáž.

Začátkem 20. století se dále rozvíjela sportovní masáž, ale byla dostupná jenom majetným jednotlivcům a bohatým sportovním klubům.

První pojednání o masáži v Čechách vydal v roce 1906 ortoped Vítězslav Chlumský. Naše masáž je po technické stránce odvozena od Zabludowského a zavedl ji u nás ve 30. letech Edvard Cmunt, který ji začal nazývat klasickou masáží. Z ní se postupem času diferencovaly i ostatní druhy masáže, které se od sebe liší pojetím i technikou provádění.

Sportovní masáž se u nás začala provádět až po 2. světové válce, kdy se začala, ve velmi omezeném rozsahu, přednášet na tělovýchovných kurzech.

Od roku 1953 je sportovní masáž zařazena do učebních osnov na FTVS na katedře tělovýchovného lékařství a hygieny a později i na FTVŠ v Bratislavě.

Od roku 1961 se již každoročně koná školení nových sportovních masérů.


Účinky masáže

„Masáž je pojem známý na celém světě. Je odvozen od řeckého slova „massó“, což znamená mačkat, hnísti“.

Cílem masáže je příznivé ovlivnění místních i celkových stavů a změn, které vyvolalo onemocnění, zranění nebo námaha.

Masážními hmaty v organismu dosáhneme určité odezvy, léčebného účinku, a to nejen v místě působení, ale i na vzdálených místech, nebo dokonce v celém organismu. Při mechanickém podráždění buňky uvolňují histamin a jemu podobné látky, které se krevním oběhem dostávají do celého těla a navozují tím celkovou odezvu na masáž. Podrážděním nervových receptorů dochází nejen k odezvě humorální, ale i nervové. Tyto dva mechanismy dohromady zapříčiňují vyplavování hormonů do krevního řečiště a pak mluvíme o hormonální odezvě.

Mezi celkové odezvy masáže se řadí hlavně větší cirkulace krve v organismu a tím zvýšené prokrvení všech tkání a orgánů. Dále se zlepšuje energetická bilance svalových buněk a dochází tím k rychlejšímu zotavení svalů po zátěži. Pomocí dostředivě prováděných hmatů, lze docílit lepšího žilního návratu do srdce a tím jeho ekonomičtější činnosti. Vzruchy vyvolané působením masážních hmatů na nervová zakončení, a přenesené nervovými drahami do mozku, mají vliv na jeho řídící a regulační činnost a také na psychiku.

Místní odezva na masáž má převážně charakter prosté reakce na mechanické působení. Dochází k odstranění povrchových zrohovatělých buněk kůže a následnému uvolnění potních a mazových žláz. Zlepšují se buněčné pochody v kůži a buněčné dýchání. Zlepšuje se prokrvení kůže a podkoží a tak dochází ke zvýšenému přísunu kyslíku, živin a ochranných látek. Zároveň se zlepšuje odplavování odpadních látek, a působením na nervová zakončení lze masáží zmírnit nebo utlumit kožní bolest. Masážními hmaty zasahujícími do hlubších vrstev tkáně lze rozrušit svalové zatvrdliny, srůsty a eventuálně i jizevnatou tkáň v kloubních pouzdrech nebo šlachových pochvách.

Klasické typy masáží

Následující kapitola je věnována klasickým typům masáže. Jsou to masážní techniky, jejichž hlavním cílem je pozitivně ovlivnit lidský organismus. Buď ho regenerovat nebo připravit na nadcházející zátěž. Řadí se mezi ně:

Klasická "švédská" masáž

Sportovní masáž

Automasáž, jako alternativa klasické i sportovní masáže.

Klasická masáž

Klasická masáž je procedura provádějící se zejména při léčení nebo doléčení některých nemocí a stavů po úrazech.

V poslední době je záležitostí i čistě komerční, kdy se klasické masáže využívá k dokonalé relaxaci člověka.

Je prováděna výhradně rukou, nebo její částí. K usnadnění masáže se využívá masážních prostředků, které umožňují lepší skluz ruky po těle masírovaného a mohou obsahovat i léčivé látky.

V klasické masáži se používají následující hmaty:

Tření

Roztírání

Hnětení

Tepání (od této techniky se upouští)

Chvění

Pasivní pohyby v kloubech.

Tření je hmat působící nejpovrchněji, zasahuje do kůže a podkoží. Mechanickým tlakem na pokožku způsobíme její lehké zčervenání a zároveň působíme na krevní a lymfatický oběh v podkoží. Třecí hmaty se provádějí dlaní, patkou, vidlicí nebo konečky prstů. Jejich pomocí nanášíme masážní prostředky. Začínáme periferně a pokračujeme směrem k srdci. Pomocí tření rozpoznáváme kvalitu pokožky, její reliéf, citlivá a bolestivá místa.

Roztírání je středně hluboce působící hmat při kterém používáme větší tlak než u tření. Působí na svaly a na pouzdra měkkých tkání kloubů. Masáž roztíráním provádíme opět v dostředivém směru. Masírujeme jím především velké svalové plochy na zádech, hrudníku a končetinách. Roztírání provádíme patkou, palci, prsty, pěstí nebo špetkou.

Hnětení je nejhlouběji působící masérský hmat, kterým působíme nejen na kůži a podkoží, ale především na svaly. Má velký vliv na žilní a mízní oběh, zlepšujeme jím lymfatickou drenáž a tak i lepší přísun živin do tkání a rychlejší odplavování metabolitů a látkovou výměnu. Svaly při hnětení musí být naprosto uvolněné, jinak může docházet ke svalovým křečím. Podle razance hmatů lze 

nepřímo působit i na psychiku člověka, mírnější provádění má spíše sedativní účinek a naopak dráždivě provedená masáž má na svaly tonizující účinek a zlepšuje se tím jejich pracovní ekonomika. Do hnětačích hmatů patří uchopování a odtahování, finská masáž palci, válení, promačkávání a stlačování hrudníku.

Dalším hmatem je tepání, což jsou rytmické nárazy prováděné střídavě oběma rukama. Podle techniky tepání můžeme působit na svaly relaxačně nebo naopak tonizačně. Silnější údery vedou ke svalovému uvolnění, rozšíření cév a k utlumení nervového systému. Tepáním ovlivňujeme nejen masírované místo, ale i vzdálenější části těla. Podle hloubky jeho provádění je tepání buď povrchní nebo hluboké. Mezi povrchně působící tepání se řadí tepání tleskáním, pleskáním, konečky prstů a smetání. Do hlubokého zařazujeme vějířovité tepání, tepání sekáním a pěstmi.

Chvění je další hmat, který vyžaduje naprosté uvolnění svalů masírovaného. Rychlým chvěním dráždíme svaly a reflexně navodíme jejich tonizaci a pomalým chvěním vyvoláváme relaxaci a uvolnění. Hmaty provádíme malými pohyby dlaní, vidlicí nebo pomocí celé paže. Mezi chvění patří chvění dlaní, vidlicí, rychlé válení a vytřásání celé končetiny.

Na konec masáže zařazujeme pasivní pohyby v kloubech, jsou prováděny buďto pasivně, aktivně nebo pasivně-aktivním způsobem. Jedná se o naprosté uvolnění kloubů horních i dolních končetin. Provádíme ho natahováním, ohýbáním a kroužením v jednom nebo více kloubech naráz.

Pro správné provedení klasické masáže je nutné dodržovat sled, směr a intenzitu prováděných hmatů. Správný směr hmatů je na končetinách směrem od periférie, na břiše ve směru peristaltiky a na zádech a hrudníku dostředivý. Sled hmatů by měl být následující: tření, roztírání, hnětení, tepání, chvění a pasivní pohyby v kloubech. Ale ne vždy využíváme při masáži všechny hmaty. Intenzita by se měla odvíjet od očekávaného výsledku masáže - sedativní, nebo tonizační účinek.

Sportovní masáž

Sportovní masáž vychází z klasické masáže, má však svá specifika, jimiž se od klasické odlišuje. Samotná technika se od klasické masáže příliš neliší, ale podstatná změna je ve sledu hmatů, kde hnětení předchází roztírání. Provádění masáže záleží také na tom, jakého sportovce masírujeme, jestli atleta nebo kulturistu, a jestli je masáž prováděna před výkonem během něho nebo po výkonu. Volíme také mezi masáží celkovou a lokální.

Cílem sportovní masáže je připravit sportovce ke sportovnímu výkonu, pomoci při rozcvičení, předejít poranění a podpořit zotavovací procesy po zátěži. Dělí se na:

Přípravnou nebo kondiční masáž

Pohotovostní masáž

Masáž mezi výkony

Masáž odstraňující únavu

Sportovně léčebnou masáž

Masáž sportovně kosmetickou

Přípravná masáž je důkladná celková masáž připravující sportovce na nadcházející výkon. Od klasické masáže se liší sledem hmatů. Po tření následuje hnětení a pak teprve roztírání, tepání, chvění a pohyby v kloubech. Má celkové posilující účinky a upevňuje tělesnou i duševní zdatnost. Celkové trvání je asi 60 minut.

Kondiční masáž je obdoba přípravné, ale používá se v přechodném období ročního tréninkového cyklu k udržení stavu trénovanosti sportovce.

Masáž pohotovostní se provádí těsně před výkonem. Je to lokální masáž trvající asi 5 - 10 minut a soustředí se na nejvíce namáhané svaly. Kvalitu masáže určuje masér podle psychického stavu sportovce. Je-li sportovec v útlumu provádí se dráždivá stimulující masáž, naopak pokud je sportovec podrážděný, nervózní nebo netrpělivý, provádíme masáž uklidňující, sedativního charakteru.

Masáž odstraňující únavu se provádí po namáhavém výkonu nebo tréninku. Urychluje zotavení a navozuje celkové zklidnění organismu. Provádí se buď celková nebo částečná na nejvíce zatěžovaných svalech. Napomáhá odplavení katabolitů a urychluje celkovou regeneraci. Její doba trvání je závislá na typu masáže.

Masáž v přestávkách mezi výkony je kombinací dráždivé masáže odstraňující únavu v namáhaných svalech a zkrácené masáže pohotovostní. Tato kombinace zaručuje rychlé připravení sportovce k dalšímu výkonu. Cílem je urychlit odplavení katabolitů a obnovení energetických zásob ve svalech. A zároveň nabudit sportovce k dalšímu výkonu dráždivě provedenou pohotovostní masáží. Je prováděna pouze lokálně a trvá kolem 10 minut.

Sportovně léčebnou masáž indikuje vždy lékař. Tato masáž výrazně zkracuje dobu rekonvalescence po úrazech nebo nemoci. Náhlé příhody nebo drobné úrazy při výkonu lze touto masáží zmírnit nebo odstranit.

V poslední době se začíná u sportovkyň uplatňovat sportovně kosmetické masáže zvláště ve sportech, kde je důležitý estetický vzhled. Masáž se soustřeďuje na ošetření obličeje a strany krku. Technicky se provádí stejně jako klasická masáž těchto partií.

Automasáž

O automasáži mluvíme tehdy, když provádíme masáž na svém vlastním těle bez pomoci jiné osoby. Tato metoda však v žádném případě není improvizací klasické nebo sportovní masáže, ale je s masáží prováděnou masérem v mnohých ohledech rovnocenná.

Již v dávných dobách byla automasáž součástí rituálů. Ať už při přípravě na sport nebo právě jako součást přípravy válečníku pro zbavení se strachu z boje.

Automasáž má také své nesporné výhody. Jednak není omezená časem, protože masérem i masírujícím je stejná osoba. Ale hlavně v tom, že přesně víme co nás bolí a jak si přinést co nejrychleji žádanou úlevu. Největším kladem je možnost srovnávat objektivní nález se subjektivními pocity, které automasáž vyvolává. Stejně tak můžeme intenzitu hmatů i délku masáže přizpůsobit svým vlastním potřebám.

Automasáž má však i své nevýhody. Jednak je to omezení repertoáru hmatů, také se nám budou hůře masírovat vlastní záda. Mnoho hmatů budeme provádět z druhé strany než jak jsme zvyklí z klasické masáže a u automasáže horních končetin můžeme masírovat vždy jen jednou rukou.

Automasáž však není pouze pasivní procedurou, ale vykonáváme při ní aktivní práci. Proto nebudeme pravidelně provádět automasáž celého těla, ale jen jeho některých části. Budou se lišit i polohy ve kterých masírujeme, většinou to bude v sedě na zemi, na židli nebo ve stoje, pouze u břicha zůstávají stále zásady uvolněných svalů a pokrčených dolních končetin.

Na rozdíl od ostatních druhů klasické masáže nebudeme jako první ošetřovat záda, ale masáž zahájíme na dolních končetinách, konkrétně na plosce nohy. Pak postupujeme ve směru žilního toku vzhůru. Navážeme automasáží břicha a přední plochy hrudníku, poté se přesuneme na horní končetiny, kde začínáme od prstů na ruce. A na závěr masáže se zaměříme na šíji a záda.

Automasáží můžeme provádět jak klasickou tak sportovní masáž a její doba trvání se nedá přesně určit. Závisí na osobních potřebách každého jedince.

Indikace a kontraindikace masáží

Pro klasický typ masáže je jedním z hlavních cílů regenerace těla a odstranění únavy. Její prospěch tedy můžeme nalézt při:

rekonvalescenci po tělesném výkonu

stavech po úrazech

srdečních či cévních chorobách

vadném držení těla

chronickém degenerativním onemocnění kloubů a šlach

Klasický typ masáže mimo jiné napomáhá při:

odstranění únavy a bolestí

zlepšení tělesné kondice

povzbuzení duševní činnosti

relaxaci

Za kontraindikace se u klasické masáže považují oblasti s velkým množstvím cév, nervů a mízních uzlin blízko povrchu. Oblasti, kde jsou kosti uložené těsně pod kůží, pohlavní orgány, přední strana krku a prsy u žen.

Dále se doporučuje masírovat až 40 - 60 minut po jídle a po vyčerpávajícím výkonu až druhý den.

Za absolutní kontraindikace považujeme všechny stavy a poruchy cévních funkcí, celkové a akutní onemocnění.

Alternativní typy masáží

Obsah této kapitoly je zaměřen na alternativní typy masáží, které se od klasické masáže liší nejen svým místem původu, ale předně jejich zaměřením a celkovým prováděním. U alternativních masáží není jediným cílem příznivé ovlivnění dějů v organismu člověka, ale hlavně navození celkové duševní rovnováhy pomocí speciálních masážních technik.

Řadí se mezi ně:

Shiatsu

Masáž reflexních zón

Bowenova reflexní masáž

Thajská masáž

Ajurvéda

Reflexní masáž

Holistická masáž

A dalších typy alternativních masáží

Shiatsu

Shiatsu je manuální léčebná technika pocházející z Japonska, která vychází ze stejných medicínsko-filozofických principů jako akupunktura.

Toto léčebné umění dostalo své jméno na počátku 20. století, ale jeho historické základy sahají tisíce let zpět asi do doby 2500 let př.n.l. Vyvinulo se z masáže zvané „Anma“. Tato masáž vznikla ve starověké Číně spolu s moxováním, bylinou léčbou a akupunkturou. Postupem času se ale z této původně léčebné masáže vyvinula masáž relaxační.

Shiatsu je název pro širokou škálu technik, které vedou k uvolnění a povzbuzení těla a mysli. Všichni, kdo ho provozují, vycházejí ze stejného principu, a tím je víra v energii těla a její využití.

Samotný název Shiatsu je tvořen spojením slov Shi, což znamená prst a Atsu, což v překladu znamená tlačit.

Druhy Shiatsu

Vzhledem k tomu, že Shiatsu je velmi individuální metoda, jak v přístupu k pacientovi, tak i v pojetí terapeuta, vznikly její různé druhy, zaměřující se na různé aspekty léčby.

Největšími osobnostmi, které měly vliv na vývoj Shiatsu jsou Tokujiro Namikoshi a Shizuto Masunaga. Díky Namikoshimu bylo Shiatsu roku 1964 

Japonskem uznáno jako samostatná léčebná disciplína a mohlo se volně šířit dále po celém světě.

Z Namikoshiho pojetí Shiatsu se vyvinul tzv. Nipponský styl, kde je kladen velký důraz na fyziologii člověka. Naopak Masunaga, známý psycholog, se zajímal spíše o emociální a duchovní aspekty energetické rovnováhy. Tak se vyvinul další styl - Zen Shiatsu. Masunaga také rozšířil systém meridiánů, zavedl diagnostiku pomocí energetické rovnováhy, označované jako Kyo-jitsu, vypracoval podrobnou diagnostiku břicha a zad a propojil tradiční čínskou medicínu s psychologií.

Dalším druhem je tzv. Makrobiotické shiatsu, které využívá meridiánové ošetření společně s makrobiotickou stravou. Tomuto stylu bývá přiřazováno i Bosonohé shiatsu, za jehož zakladatelku je považována Shizuko Jamamotová. Ohashiatsu, jako další styl, který byl pojmenován po Wataru Oashim, v sobě zahrnuje aspekty Zen shiatsu a Nipponský styl.

Přestože je shiatsu nazýváno masáží, zahrnuje v sobě tři následující oblasti. Masáže a prvky rehabilitace, kde se používají nejrůznější druhy jemné manipulace s tělem a nejrůznější masážní techniky, jako hnětení, tepání nebo chvění. Dále je to akupunktura, která místo jehel využívá tlak palci na akupunkturních drahách. A nakonec přikládání dlaní, které vnáší do shiatsu další rozměr. Dlaně přikládáme podle výsledku diagnostiky pohmatem, jednu na místo energeticky nejprázdnější a druhou na místo energeticky nejplnější.

Ki

Shiatsu, stejně jako akupunktura, je založeno na harmonizaci toku energie tělem. Tato energie se nazývá Ki. Existuje v rozmanitých podobách, od nejčistší jako je světlo, až po nejhrubší, jakou je třeba žula. Podle starověké filozofie se projevuje Ki jako pět různých aspektů energie. Jsou to oheň, země, voda, kov a dřevo.

Část Ki získáváme v okamžiku početí od rodičů a ostatní denně transformujeme ze stravy a vzduchu. Ki proudí tělem v pomyslných kanálcích, které jsou označovány jako akupunkturní dráhy nebo-li meridiány, kterými je podle určitého řádu dopravována k jednotlivým orgánům v těle. Každá z těchto drah úzce souvisí s jedním orgánem. Na nich jsou uloženy akupunkturní body zvané tsubo, pomocí nichž ovlivňujeme tok i velikost Ki.

Ve zdravém stavu je tok Ki plynulý a vyrovnaný ve všech meridiánech stejně. Pokud je tělo oslabeno stresem, chorobou, psychickou či emoční zátěží, úrazem nebo otravou, přestává Ki v meridiánech proudit hladce a pravidelně a v některých drahách tak dojde k jeho nadbytku nebo nedostatku. Tím pak dochází k různým onemocněním.

Zvláště v dnešním uspěchaném světě je tok energie Ki v meridiánech nevyvážený a zde je právě místo pro preventivní léčbu pomocí shiatsu.

Jin a Jang jsou dvě protikladné síly či elementy, které se navzájem doplňují a jeden bez druhého nemůže být, neboť by ztratil svůj smysl. Jin je typicky ženský princip, je to vše co je tmavé, chladné, vlhké a měkké, a naopak Jang je typicky mužský princip, představuje všechno světlé, teplé, suché a tvrdé.

Pro grafické znázornění principu Jinu a Jangu se v Číně již od nepaměti užívá symbolu monády. Jedná se o kruh rozdělený obráceným esíčkem na dvě stejné poloviny, z nichž ta, která převažuje nahoře a vlevo je označena červeně a symbolizuje složku Jang. A ta polovina, která převažuje dole a vpravo je Jin. Bývá symbolizována modrou či zelenou polovinou. Pro znázornění ještě větší paradoxní jednoty protikladů kreslili Číňané uprostřed každé poloviny malé kolečko opačné barvy. Tento prvek symbolizuje to, že v každém Jangu je vždy obsažen alespoň malý kousek Jinu a naopak. Monáda představuje i dynamiku transformace Jangu v Jin a Jinu v Jang.

Když se přesuneme od filozofie k lidskému tělu, tak hlava, která je nejvýše je jangová a nohy jsou naopak jinové. Podle monády je levá polovina těla jangová a pravá jinová. Když se zaměříme na směr, tak od hlavy k nohám je směr jangový a od nohou vzhůru je jinový. Také směr od povrchu do nitra je jangový a naopak jinový. Lidské orgány mají také své zařazení do Jinu a Jangu. Všechny duté orgány, jako je žaludek, žlučník či střeva, jsou jangové. A plné orgány, kam patří játra či ledviny, jsou jinové

Energie Jinu proudí po přední ploše těla vzestupným směrem a po zadní ploše těla, od hlavy až do dolních končetin, proudí energie Jangu. Tam, kde se hromadí mnoho jinové energie, je tendence k chladu, vlhku, vzniku otoků a při dlouhodobém trvání této energetické nerovnováhy dochází k tvorbě nádorů. Naopak při nedostatku jinové energie dochází k nadbytku energie Jangu, což se projevuje nervozitou, podrážděností, nespavostí, suchem v ústech apod. A nedostatek Jangu se projevuje únavou, zimomřivostí a zpomaleným krevním oběhem.

Protože je člověk nedílnou součástí přírody, světa a vesmíru musí pro všechny tyto kategorie platit stejné zákonitosti. Proto děje v jednom systému musí být podobné s ději v systému jiném. Takže obecné zákony platí, jak pro vesmír, zemi i člověka, stejně.

Podobně jako pohyb slunce po obloze si můžeme představit roční koloběh. Ránu je vlastní roční období jaro. Slunce vychází na východě a začíná více hřát, den se stává delším a začíná přibývat více světla. Stejně tak se začíná pomalu probouzet příroda, rostliny klíčí a zvířata plodí mladé. V létě, stejně jako v poledne, slunce dosahuje svého vrcholu, je nejtepleji, nejvíce světla a světlo převládá nad tmou, stejně jako Jang nad Jinem. Po tomto vrcholu ubývá světla, dny se krátí a stávají se chladnějšími. Příroda vydala všechny své plody a chystá se k odpočinku. Je podzim nápadně podobný večeru, kdy ubylo světla a tma začíná převládat nad světlem, stejně jako Jin nad Jangem. Poté následuje chladná zima, dny jsou nejkratší a převládá tma. Zimu můžeme přirovnat k půlnoci, která je vyvrcholením Jinu. Ale jak víme, tak i v úplné nadvládě Jinu se značí malý kousek Jangu, jako příslib nadcházejícího světla a nového začátku.

Číňané tento koloběh symbolizovali a jednotlivým obdobím přiřkli jeden znak, nebo-li element. Pro střed, přiřkli prvek země, jako pevný bod na kterém stojíme a od kterého se vše vyvíjí. Můžeme si ho představit jako hlínu, kámen, popel apod. Další symbol dali rodícímu se Jangu, tedy východu nebo jitru, jako element dřeva. Oheň symbolizuje vyvrcholení života nebo tepla v poledne. Chladnému podzimu, večeru, či úpadku stáří přiřkli symbol kovu. A zimě, smrti a půlnoci, představitelům konce a nadcházejícího nového začátku, přisoudili element vody.

Samozřejmě i seřazení elementů není náhodné, ale má svoji logiku odvíjející se od koloběhu života. Voda dává život dřevu, a to živý oheň, ze kterého vzniká popel, jako prvek země. Ze země získáváme kovy a na kovu se sráží voda. Proto se element země postupem času přesunul ze středu kruhu mezi prvky ohně a kovu. Pokud rozmístíme všech pět elementů po kružnici, tak jejich spojením získáme schéma, které se nazývá pentagram.

Každému z pěti elementů je přiřazena barva, chuť, roční období, vůně cit a zvuk, stejně jako některý z lidských orgánů. Pod elementem dřeva se značí žlučník a játra, oheň skrývá srdce a tenké střevo. Žaludek, slezina a slinivka jsou pod elementem země, tlusté střevo a plíce se odvíjí od elementu kovu a pod symbolem vody najdeme močový měchýř a ledviny. Je samozřejmé, že pod každým prvkem jsou orgány Jinu i Jangu. Proto třeba močový měchýř patřící pod prvek vody je jangový a ledviny jsou jinové. Jak již víme, tak monáda určuje i směr, který se odvíjí i v ovlivnitelnosti lidských orgánů. Například dřevo ovlivňuje oheň, tudíž jangový žlučník ovlivňuje jangové střevo pod symbolem ohně, a naopak srdce pod stejným elementem, ale obsažené v jinu ovlivňuje játra jako jinový prvek dřeva.

Podle tohoto koloběhu se vyvinuly akupunkturní dráhy využívané v shiatsu. 

Meridiány

Meridiány jsou akupunkturní dráhy (obr.3) vedoucí celým tělem, ve kterých proudí životní energie Ki. Jejich podélný průběh připomíná průběh poledníků na glóbu. Každému z pěti elementů je přiřčen pár meridiánů, jeden je jangový a druhý jinový. Pouze prvek oheň má páry dva. Dohromady tedy tělo protíná dvanáct párů akupunkturních drah - meridiánů. Dvanáct párů na levé polovině těla a dvanáct na pravé.

Potom zde máme ještě dva zvláštní meridiány - jinový a jangový. Jinový probíhá na střední čáře přední strany těla a jangový na střední čáře zadní poloviny těla.

Každý z meridiánů je spjat s určitým orgánem nebo psychofyzickou funkcí. Dutým orgánům přísluší jangové dráhy a plným orgánům meridiány jinové. Energie Ki v jangových orgánech proudí shora dolů, tedy v jangovém směru a všechny tyto dráhy začínají nebo končí na hlavě. Jinové akupunkturní dráhy vedou energii Ki směrem vzhůru a shromažďují ji v hrudníku.

Meridiány jsou mezi sebou propojeny vazbami a vzájemně se ovlivňují. Proto působením na jakýkoliv bod tsubo ovlivňujeme nejen jeho nejbližší okolí, ale také celou akupunkturní dráhu na jedné a druhé straně těla. 

Na každém z meridiánů leží i velmi důležité body, jejichž ošetřením ovlivňujeme aktivitu celé dráhy. Jsou to tzv. tonizační a tlumivé body, pomocí nichž lze ovlivnit tok energie Ki v příslušných drahách.

Akupunkturní body, nebo-li tsubo, jsou místa, ve kterých lze na meridiánu ovlivnit tok životní energie Ki.

V místě těchto bodů se nenalézá žádný specifický orgán, je zde však hustší síť nervových zakončení, lepší krevní zásobení a řidší podkožní vazivo. Z tohoto důvodu se tyto akupunkturní body dají nalézt pouhým pohmatem. V jejich místě pozorujeme větší citlivost na jemný tlak.

Bod tsubo má i své fyziologické vlastnosti. Je tepelně vodivější než jeho okolí, v tomto místě je snížený elektrický odpor a asi 50 % těchto bodů má bezprostřední topografický vtah k nervovým vláknům.

Dnešní věda uznává asi 692 bodů tsubo. Tradiční akupunktura jich znala asi 360 a v nynější praxi se užívá nejčastěji kolem 150 akupunkturních bodů.

Kyo a Jitsu

Při jakékoli poruše funkce, nemoci nebo oslabení organismu, dochází k nerovnoměrnému průtoku Ki v meridiánech.

Jestli, že je energie Ki nedostatečná a dráha v tomto případě energeticky chudá, označujeme ji jako stav Kyo. Pokud je naopak v meridiánu přebytek energie Ki, označujeme tento stav jako Jitsu. Nej častěji se pak stává, že část meridiánu je Kyo a část Jitsu. Dochází k tomu tím, že je v proudění Ki postavena nějaká překážka.

Prohmatáváme-li dráhy s nedostatkem energie, tzv. Kyo dráhy, máme pocit dutosti, tkáně jsou jakoby vkleslé, ochablé. Pokud jsou bolestivé, jde o stálou, tupou, neohraničenou bolest. Tlak na tsubo v oblasti Kyo meridiánu je pociťován jako velice příjemný. Daleko snadněji nalezneme Jitsu meridián, který bývá na pohmat bolestivý. Bolest je ostrá, ohraničená a stisk v této oblasti ji ještě zvětšuje. Hmatem můžeme zjistit prosáklé, napjaté, tvrdé tkáně. Protože dotek v této oblasti je velice nepříjemný v shiatsu pracujeme pouze s Kyo meridiány.

Postupně se zvětšujícím tlakem na Kyo meridián provádíme jeho pozvolnou tonizaci a vyrovnáváme energetický nedostatek. Znovu oživením těchto meridiánů aktivujeme regulační mechanizmy těla, které postupně vyrovnají nadbytek energie v Jitsu meridiánech.

Také vhodnou polohou kloubů dosáhneme napětí v tkáni a meridián tak vystoupí blíže k povrchu těla a je snadněji přístupný ošetření tlakem. Proto v shiatsu nejprve začínáme polohováním těla, a teprve poté jeho ošetřením tlakem na tsubo.

„Technické provedení shiatsu se zásadně liší od klasické nebo jiné z ní odvozené masáže.“

Oproti jiným masážím využívá pouze dva hmaty - protažení a tlak. Rozmanitost této masáže je dána různými nástroji, které využívá. Mimo palců to jsou například lokty, či kolena. Během masáže jsou ruce maséra v neustálém kontaktu s tělem masírovaného. Velikost tlaku

přizpůsobujeme masírované oblasti i subjektivním pocitům ošetřovaného.

Energie, potřebná k provádění shiatsu, vychází z Hara - energetického centra v břiše, odkud je prostřednictvím maséra přenášena do těla ošetřovaného. Neustálý kontakt rukou maséra s tělem masírovaného je potřebný ke kontrole jeho reakcí na masáž a k přenosu Ki do jeho Kyo meridiánů.

Shiatsu se provádí na zemi nebo japonské matraci, zvané futon. Tak mohou být masér i masírovaný ve stejné úrovni, což umožňuje lepší přístup k celému jeho tělu. Masírovaný je oblečený v pohodlném bavlněném oblečení, což umožňuje masérovi kontakt s Ki a ne s pokožkou ošetřovaného.

Masér provádějící masáž shiatsu pracuje v jedné ze tří pozic. Jsou to seiza - sed na patách, klek a pozice lučištníka, nebo-li poklek.

Seiza je nejstatičtější z klasických pozic. Je vhodná v situacích, kdy se dlouho pracuje na jednom místě, bez potřeby přemísťovat se. Dále se používá tam, kde nemusí být tlak příliš silný, např. na obličeji, rukou či břiše.

Klek se jako mimořádně stabilní poloha využívá při aplikaci tlaku dlaní nebo při procházce, kde je třeba působit silným tlakem. Není vhodná při práci v oblastech těla, kde je nutná nejvyšší opatrnost a jemnost.

A poklek, nebo-li pozice lučištníka je nejméně stabilní ze tří poloh. Ale její výhoda spočívá v dynamičnosti a maximální pohyblivosti celého těla. Využíváme ji vždy, když se chceme rychle přesunout na jiné místo, bez přesušení kontaktu s masírovaným.

Při shiatsu je nutné uvolnit váhu svého těla, protože tlak nebo údery jsou pro ošetřovaného bolestivé, zatímco opírání je příjemné. Ruce nebo palce by se měly procházet po meridiánových drahách a rytmus by měl instinktivně vyplynout z kvality pacientovy Ki.

Nástroje

Pracovními nástroji při shiatsu nejsou jenom palce, jak vyplývá z jeho názvu, ale využívá se i ostatních prstů, dlaní, chodidel, loktů a kolen.

Použití jednotlivých nástroj ů se liší podle části těla na které se pracuje a podle druhu techniky. Zda je nutné místo uvolnit nebo posílit.

Pokud chceme vyvinout dostatečný tlak na akupunkturní bod tsubo, využijeme k tomu palců ruky.

Dlaně využíváme k ošetření části meridiánů, které pod ní probíhají a zároveň, když není potřeba působit přesně na tsubo. 

Oblasti s velkým objemem svaloviny masírujeme loktem. Úhel, který paže svírá s předloktím musí být větší než 90°, protože při ostrém úhlu bychom masírovanému působili bolest. Svaly paže a předloktí jsou naprosto uvolněné.

„Dračí tlama“ je výraz pro hmat srovnatelný s vidlicí u klasické masáže. Tlak na meridiány vykonáváme základním kloubem ukazováku.

Pokud využíváme kolena, tak jen obě zaráz, abychom nepůsobili na masírovaného moc velkým tlakem. Roznoženými koleny si klekneme na ošetřovanou oblast, sedneme si na paty a rytmicky se pohupujeme vpřed a vzad. Tlak koleny nesmí být bolestivý, ale silný.

Postup

Masáž provádíme jen v dobře větratelné místnosti na futonu, nebo jiné vhodné podložce. Při shiatsu nepoužíváme žádné masážní prostředky.

V první části procedury leží masírovaný na břiše, ruce podél těla. Jako první začínáme ošetřovat zadní plochu těla. Postupujeme od hlavy směrem dolů. Nejdříve se zaměříme na záda, poté na oblast pánve a dále pokračujeme sestupně na obou dolních končetinách až na chodidla. Nakonec se vrátíme k hlavě, kde ošetříme zadní stranu ramen, odtud přes zadní plochu paží na předloktí a ruku.

Po otočení masírovaného na záda začneme masáž na přední ploše ramen, ošetříme krk, hlavu a obličej. Poté pokračujeme po přední straně paže na předloktí a ruku. Dále následuje oblast Hara, tedy břicho, odkud pokračujeme na dolních končetinách opět v sestupném směru až na nárt.

Záda nejprve protahujeme diagonálně, poté podélně a tím zpřístupníme meridiány k ošetření tlakem. Zde masírujeme nejdříve dlaněmi, poté palci.

V křížové krajině se nejprve zaměříme palci na body tsubo. Hýžďové svaly ošetříme jejich stlačením a přítlakem lokty.

Zadní plochu dolních končetin ošetřujeme odshora dolů. Tlak začínáme vyvíjet dlaněmi a později koleny. Po ošetření tsubo v oblasti kotníku vypneme bérce do tří směrů a pokračujeme na chodidle.

V oblasti pletence ramenního začínáme na nadhřebenové krajině a ramenním kloubu tlakem palců. Mezilopatkové svaly ošetřujeme lokty. Nakonec uvolníme svaly pletence ramenního tlakem chodidel.

Při ošetřování přední strany ramen a krku začínáme na ploše ramenních kloubů a v mezižeberních prostorech. Poté se zaměříme na šíjovou krajinu a jejím uvolněním a protažením zakončíme tuto sekvenci.

Hlavu ošetřujeme nepřímo tahem za vlasy. A po masáži ušních boltců se zaměříme na obličej, kde začínáme na čele, přes spánky na tváře a horní a dolní čelist.

Horní končetiny ošetřujeme systematicky od ramen k prstům. Ošetření prstů provádíme tahem. Masáž zakončujeme vyšetřením celé horní končetiny.

V oblasti břicha začínáme v podbřišku, ve směru hodinových ručiček, a pak pokračujeme v podžeberní krajině, odkud sestupujeme dolů. Masáž ukončíme uvolněním břicha kolébáním.

Masáž přední strany dolních končetin začínáme na vnitřní straně stehna až po lýtko. Potom pokračujeme ve stejném směru na přední straně stehna, obkroužíme čéšku a dále po zevní straně lýtka dolů. Končíme plantárním a dorzálním ohnutím nohy.

Indikace a kontraindikace

Masáž shiatsu je prospěšná v mnoha oblastech. Ti co ji provádějí věří, že při pravidelné aplikaci této masážní techniky lze zkvalitnit a prodloužit život. Napomáhá hlavně při:

  • bolestech hlavy
  • bolestech svalů a kloubů
  • poruchách funkce vnitřních orgánů
  • psychosomatických poruchách
  • stresu

Pro shiatsu platí stejné kontraindikace, jako pro každou jinou masáž. Pouze pokud masírovaný trpí varixy, neprovádíme zde tlakové hmaty. V těhotenství vynecháme masáž trupu a oblasti břicha. V pokročilém těhotenství omezíme tlak na meridián sleziny a na jeho body tsubo.

Tomuto typu masáže se musíme vyhnout hlavně v případě při podezření nebo prokázané rakovině, jelikož tato masáž zvyšuje tok krve a lymfy, a tak by mohlo dojít k rozšíření metastáz po těle.

Srovnání s klasickou masáží

Shiatsu se od klasické masáže liší v mnoha směrech. Jako první a nejdůležitější je pojetí masáže. Shiatsu považuje masáž nejen za manuální techniku, ale především za možnost jak pozitivně ovlivnit nebo napravit rovnováhu těla.

Na rozdíl od klasické masáže nevyužívá žádných pomocných masážních prostředků a masér i masírovaný jsou oblečeni v pohodlných bavlněných oděvech. Masáž je prováděna na matraci a její doba trvání je asi 120 - 150 minut. 

V 50 letech minulého století vyvinul v Austrálii Thomas A. Bowen nový, vysoce účinný způsob ovlivňování organismu prostřednictvím nenásilného působení na pohybový aparát jedince.

Základem celého masážního systému se stala specifická technika označovaná jako „Bowenův pohyb“. Spočívá v jedinečném způsobu ovlivňování napětí svalů a celých svalových skupin prostřednictvím jemné manipulace s vrstvami kůže a podkoží. Při provádění tohoto pohybu masér na daném místě nahrne kůži napříč přes sval, vedle svalu vyvine jemný tlak, který není bolestivý, a ten udržuje po dobu několika vteřin. Poté pod stejným tlakem vyrovná vytvořenou kožní řasu a vrátí kůži zpět na původní místo. Tyto pohyby jsou prováděny na daných, anatomicky definovaných místech ve stanoveném pořadí. Mezi jednotlivé pohyby jsou řazeny přestávky, které organismu poskytují potřebný čas ke zpracování informací uvolňovaných v průběhu ošetření. A tak vedou k lepšímu výsledku aplikace.

 

Metoda T. A. Bowena vychází z holistické představy o organismu, proto není zaměřena na diagnostiku problému a cílené ošetřování konkrétních partií. Cílem této masážní techniky je optimální vyladění svalové soustavy s využitím jeho vlastních regeneračním mechanismů.

Tato technika je při správném provedení natolik jemná a neinvazivní, že nehrozí žádné poškození organismu z vnějšku. Což oproti klasické a sportovní masáži výrazně snižuje riziko jejího využití pro rekondiční účely i mimo rámec zdravotnictví.

Metoda reflexní stimulace technikou T.A.Bowena je využívána také k ošetřování dalších savců, jako jsou koně a psi.

Mechanismus působení

Jisté je, že organismus je ovlivňován jako celek a v mechanismu působení se uplatňuje značné množství podnětů.

Základní fyzikální působení reflexní stimulace T.A.Bowena ovlivňuje nervová zakončení v kůži, podkoží a ve svalech. K jejich ovlivnění dochází tlakem, tahem při vytváření kožní řasy a vibrací tkání vznikající při poslední fázi Bowenova pohybu. Při správném provedení se všechny impulsy pohybují pod hranicí bolestivosti a nevyvolávají vznik spazmů. Většina míst, na kterých se Bowenův pohyb aplikuje, se nachází v těsné blízkosti akupunkturních bodů, povrchově uložených v nervové pleteni či na lymfatických cestách.

I šetrný impuls v těchto oblastech vyvolává odezvu receptorů uložených ve svalech, úponech nebo kůži a v podkoží. Z nich se signál přenáší dostředivými drahami do CNS a poté zpět prostřednictvím monosynaptických a polysynaptických reflexů, jak do oblasti bezprostředně ovlivňované, tak i do oblastí s ní reflexně propojených. Touto řetězovou reakcí se odezva šíří a dochází k lokálním chemickým změnám vnitřního prostředí organismu. Dále dochází k lokálním změnám prokrvení a výživy tkání v důsledku uvolnění spazmů a ke 

zlepšení svalové činnosti a funkce mízního systému. Konečným efektem bývá vymizení bolestivého vjemu v problematické oblasti a normalizace funkce daného svalu. Velmi často je pozorováno i psychické uvolnění, ke kterému dochází následkem ovlivnění limbického systému.

Ve východních filosofiích se zde hovoří o harmonizaci toku Ki a odstraňování bloků v energetických drahách. Pomocí Bowenovy metody je harmonizace toku Ki v těle udržována ještě po dobu následujících 4 - 5 dní po ošetření. To znamená, že teprve po uplynutí 5 dní můžeme vidět na co mělo ošetření vliv a do jaké hloubky to ovlivnilo stav pacienta.

Bowenův pohyb

Bowenův pohyb, tedy základní technika Bowenovy masáže, se skládá ze tří částí. První fáze je přípravná, po ní následuje fáze stimulační a nakonec fáze výkonná.

První fáze, tedy fáze přípravná, ovlivňuje exteroreceptory uložené v kůži a podkoží. Palce jsou zlehka položené na kůži a ostatní prsty tvoří oporu pro ruce. Začínáme jemně nahrnovat kůži proti směru, ve kterém budeme vykonávat pohyb, až pod ní ucítíme okraj příslušného svalu nebo svalového úponu.

Cílem první fáze je uvolnit maximální množné množství kůže a připravit si tak dostatečně velkou kožní řasu pro další práci.

Ve stimulační fázi ovlivňujeme hlouběji uložená nervová zakončení v podkoží a proprioreceptory v cílové oblasti. Lehce přitlačíme na palce, abychom se dostali pod úroveň povrchu svalu, potom pohneme palci mírně zpět, až ucítíme svalový okraj. V této poloze udržujeme dostatečný tlak a tím stimulujeme okraj svalu po dobu alespoň tří vteřin nebo do zaznamenání tzv. „fenoménu tání“ u patologicky napjatých struktur svalů.

V poslední výkonné fázi ovlivňujeme především receptory uložené ve svalech a jejich úponech. Udržujeme tlak použitý ve stimulační fázi a provedeme pohyb zpět, napříč stimulovaným svalem. Tlak na sval zůstává konstantní až do dokončení celého pohybu. Po jeho ukončení ihned zvedneme ruce a tím přerušíme kontakt s kůží pacienta.

Tento pohyb je základem celé reflexní stimulace T.A. Bowena. Proto jeho správné provedení musí být pro maséra automatické. V žádném případě po aplikaci tohoto pohybu nesmí docházet k tvorbě hematomů, a ani samotné provedení by nemělo být bolestivé.

Fyziologie působení

V přípravné fázi dochází k podráždění receptorů uložených v kůži a podkoží. Jsou to receptory reagující na změny teploty, dotek a tah. Kontakt našich prstů s kůží dráždí tyto citlivé receptory a připravuje tak organismus na samotné působení techniky.

Při nařasení kůže dochází k podráždění tahových receptorů, které reagují na změny napětí pokožky a polohy kůže vůči svalům a ostatním hlouběji uloženým strukturám. Pouze jejich podrážděním tak dochází k reflexnímu ovlivnění organismu.

Nepřirozená fixace kůže omezující možnost tvorby kožní řasy, její zvýšená citlivost či potivost nebo teplotní rozdíly ve srovnání s okolím jsou velmi důležitým signálem pro maséra.

Ve stimulační fázi dochází k podráždění hlouběji uložených receptorů citlivých na tlak a dále receptorů uložených ve svalech a úponech. Právě třívteřinová fáze dává receptorům podrážděným v první fázi čas, potřebný k jejich adaptaci na novou situaci.

Tlak použitý v průběhu této druhé fáze nesmí překročit práh bolestivosti. V případě, kdy se místo působení kryje s akupunkturní bodem, stimulujeme, jeho prostřednictvím, celou akupunkturní dráhu.

Mírný tlak zboku na okraj svalu zvyšuje dráždivost receptorů dané oblasti a připravuje sval na působení třetí, výkonné, fáze. Navíc navozuje adekvátní reflexní reakci i dalších svalů ve skupině synergistů, agonistů či antagonistů u příslušného svalového řetězce.

A v poslední, výkonné, fázi dochází k dráždění receptorů citlivých na vibrace a receptorů uložených ve svalech a úponech.

Změny napětí svalů, ke kterým dochází v průběhu třetí fáze, simulují protažení svalu při pohybu a navozují tzv. napínací reflex. Ten ovlivňuje i ostatní propojené svaly. V konečném důsledku tak může dojít k nápravě pozice částí kosterního aparátu, pokud nebyla chybná pozice zafixována strukturálními změnami.

Velice často je pozorováno zlepšení posturálních fixovaných skolióz, což napovídá ovlivnění hlubokého stabilizačního systému. Tomu nasvědčuje i výrazná změna dýchání nastupující po začátku ošetření.

Zásadním rozdílem od většiny masážních technik, využívaných k ovlivnění kondice lidského těla, je fakt, že při tomto typu ošetření se snažíme pokud možno vyloučit bolestivé podněty. Pokud na některé části těla zjistíme zvýšenou citlivost, je vhodné zjemnit provedení ošetření, zejména v té dané oblasti. Takováto přecitlivělost navíc značí přítomnost akutního problému.

V případě výskytu ostré bolesti, zejména pokud je spojená s omezením kloubní pohyblivosti, s otokem nebo má-li jasnou návaznost na předcházející úraz, odkážeme pacienta nejprve k lékaři. Stejně postupujeme i v případě, když si pacient stěžuje na dlouhodobou přecitlivělost větších tělesných ploch.

Po použití této reflexní stimulace často pozorujeme samovolné vymizení kloubních blokád. Dochází k němu následkem změn svalového napětí. Díky tomu je tento proces naprosto přirozený a vlastní lidskému mechanismu a při správném provedení vylučuje riziko poškození kloubních chrupavek, zabraňuje vzniku mikrotraumat nebo zlomenin.

Kombinace reflexní stimulace T.A.Bowena s klasickou nebo sportovní masáží je problematická. Obě uvedené techniky používají k uvolnění svalů velmi razantní techniky, na které organismus reaguje podobně jako na manipulaci. Pokud tedy uvažujeme o jejich kombinaci, musíme Bowenovu techniku zařadit až na konci masáže. To je ale velmi obtížné z důvodu aplikace masážních prostředků u klasické masáže. Bowenova metoda totiž vyžaduje suchou pokožku, abychom byli schopni vytvořit kožní řasu. Proto je tedy vhodnější tyto masážní styly od sebe oddělit.

Zajímavé výsledky dává kombinace Bowenovy techniky s lymfatickou masáží. Tato kombinace umožňuje zvýšit působení lymfodrenáže přidáním aktivizace svalové činnosti. Reflexní Bowenova stimulace navíc sama o sobě ovlivňuje proudění lymfy.

Většina pohybů, které se používají pro reflexní Bowenovu stimulaci, ovlivňuje body používané při akupresuře nebo akupunktuře, mechanismus jejich stimulace je však odlišný.

Základní pravidla

Je třeba zajistit, aby byl pacient v teple a v klidu. K celkovému ošetření přistupujeme holisticky a začínáme bederními zastavovači. V případě potřeby opakujeme zvolenou proceduru maximálně 3x - není-li u procedury zvoleno jinak. Tělo znovu ošetřujeme nejdříve po sedmi dnech. Použitou intenzitu tlaku přizpůsobujeme potřebám pacienta. nepřekračujeme hranici bolesti. Všechny pohyby by měly být klidné a plynulé. Vyvarovat se pohybům přes prominující část skeletu.

Zastavovače jsou Bowenovy pohyby aplikované na vzpřimovačích páteře mediálním směrem. Používáme je vždy jen při plném výdechu a tlak na ně musí trvat nejméně 3 vteřiny.

Při masáži musíme dbát na správnou polohu pacienta. Leží-li na břiše, měla by být chodidla položena přes okraj podložky. Polštář položený pod břichem nebo hrudníkem pomáhá uvolnit napětí ve spodní části zad. Pokud má pacient problémy s pozicí na břiše, ošetříme ho vsedě. V pozici na zádech podložíme kolena polštářkem a při ošetření prováděném v pozici na boku má pacient spodní nohu nataženou a horní pokrčenou.

Indikace a kontraindikace

Aplikací jakéhokoliv systému odvozeného od reflexní stimulace technikou T.A. Bowena, výrazně posilujeme schopnost využít vlastní regulační mechanismy organismu, což vede ke zlepšení aktuálního stavu pacienta.

Pozitivní ovlivnění bylo zaznamenáno u širokého spektra problémů. Např.:

bolesti hlavy, zad a hrudníku

astma, rozedma plic a senná rýma

svalové bolesti a křeče

zmrzlé rameno, tenisový nebo oštěpařský loket

problémy v pánevní oblasti

skoliózy

růstové bolesti

kolika, zácpa, zažívací problémy

inkontinence, neplodnost, těhotenské potíže

bolesti prsou, menstruační bolesti

závratě, migrény

nedoslýchavost

problémy s očima

žlučníkové, ledvinové a jaterní problémy

prostata

nervozita, stres, hyperaktivita

zlepšení celkové kondice a imunity,...

Výrazného pozitivního ovlivnění můžeme dosáhnout především v případech, kdy ještě nedošlo ke strukturálním orgánovým změnám. Je to metoda použitelná za jakýchkoliv podmínek a pokud je správně aplikována, je bezpečná a zcela nenásilná.

Za jedinou absolutní kontraindikaci je považováno jakékoli prokázané a nedoléčené onkologické onemocnění, důvodem je skutečnost, že Bowenova technika podporuje činnost lymfatického systému, což by v tomto případě mohlo mít nežádoucí důsledky na léčbu.

Další kontraindikace jsou již relativní, jako u každé techniky zasahující do organismu člověka.

Srovnání s klasickou masáží

Reflexní stimulace technikou T.A. Bowena je jedinou masážní technikou, která je využívána jak na lidi, tak zvířata. Od klasické masáže se liší hlavně jejím pojetím. Zaměřuje se na organismus člověka jako na celek, což klasická masáž převážně nedělá.

Některé hmaty u těchto masážních směrů jsou podobné, ale jejich využití je jiné. U klasické masáže zabíráme větší plochu těla, působíme po celém povrchu svalu, kdežto u Bowenovy metody se zaměřujeme více do hloubky na jednom místě daného svalu. 

Termín Ajurvéda pochází ze sanskrtu a skládá se ze dvou slov: ájuh (život) a véda (věda, poznání). Jeho doslovný překlad znamená „věda o životě“, nebo „správný způsob života“.

Ajurvédská učení vychází z védských spisů, pocházejících z 3 tisíciletí př.n.l. Na život ve védách je nahlíženo jako na evoluční proces vyvěrající z tvůrčího principu prakrti a neomezeného a nepopsatelného bytí, puruši. Prakrti představuje Posvátnou Matku a puruši je princip Otce. Prakrti tvoří všechny formy ve vesmíru a ve svém původním stavu obsahují všechny formy guny nebo¬li principy v dokonalé rovnováze. Když na sebe tyto guny začnou navzájem působit dojde k jejímu narušení. Tato aktivita vytváří proudění energie a vzniká tak Prostor, akáš. Z něj pochází vzduch, ze vzduchu oheň, poté následuje Voda a Země. Zároveň s tímto procesem tvoření vznikají tři pole: mentální, tvořené sattvou, dynamické, tvořené radžasem a materiální tvořené tamasem. Oněch pět živlů patří do materiálního pole a jsou stavebními kameny těla.

Od moderní medicíny se Ajurvéda liší v jednom významném bodě. Její celkový koncept totiž vysvětluje, že všechny životní procesy neplynou izolovaně, ale musí být vnímány ve větší souvislosti.

Základní vědomosti Ajurvédy vznikly pozorováním vlastností lidského těla a skutečnost je poznávána smyslovým vnímáním.

Tridóša a Pět prvků

V Ajurvédě je velice důležitá teorie o třech dóšách - vátě (vzduch), pittě (žluč) a kaphě (sliz). Tato Tridóša vytváří chemickou podstatu každého žijícího organismu. Skládají se z pěti živlů: Prostoru, Vzduchu formujících konstituci váta, Ohně a Vody, formující pittu a z Vody a Země pro konstituci kapha.

Tělo, kosti, svalstvo, nervy a vlasy se řadí k živlu Země. Semeno, krev, tuk, moč, hlen, sliny a lymfatická tekutina náleží Vodě. Hlad, žízeň, teplota, spánek, letargie, inteligence, vztek, nenávist, žárlivost a jas pochází ze živlu Ohně. A všechny pohyby, jako je dýchání, tělesní potřeby, senzorické a motorické funkce, sekrece a transformace tkání se vztahují ke Vzduchu. Láska, nepřátelství, strach, bláznivost a připoutanost jsou vlastnosti, které se pojí k ákáši nebo-li Prostoru.

Přirozenost, neboli prakrti, je u každého jedince dána v okamžiku početí a během života ji nelze změnit.

Konstituční typy

Podle principu ajurvédy se ve všech živých organismech projevuje jeden, nebo dva z těchto sedmi typů. 

  1. Váta - převaha vzduchu
  2. Pitta - převaha žluče
  3. Kapha - převaha hlenu a slizu
  4. Váta-pitta - převažuj e vzduch a žluč
  5. Pitta-kapha - převažuje žluč a sliz
  6. Váta-kapha - převaha vzduchu a slizu
  7. Váta-pitta-kapha - rovnováha všech tří dóš

Kromě těchto sedmi existuje ještě veliké množství kombinací s různým poměrem zastoupení jednotlivých dóš. Prostřednictvím nich lidský organismus přijímá změny z prostředí a získává energii ze stravy. Jejich činnost se nejvíce koncentruje v oblasti mezi srdcem a pupkem. Jakékoliv narušení jedné z dóš okamžitě vyvolá nerovnováhu.

Harmonická rovnováha všech tří dóš je rozhodující pro uchování fyzického a mentálního zdraví. Pro zvolení správného oleje pro masáž, je nezbytné vědět, která z dóš je v nerovnováze.

Chemická rovnováha těla se neustále mění. Pro tyto změny jsou rozhodující mnohé faktory jako jsou místo, klima a způsob stravy. Zatímco tito činitelé denně podléhají změnám, existuje základní chemický vzorec, který je neměnný a na jehož základě byl organismus vystavěn - prakrti.

Proto lidem typu váta a pitta masáž olejem nesmírně prospívá, ale jedinci typu kapha by se měli zaměřit spíše na suchou masáž, nebo masáž olejem, který byl připraven přesně pro jejich typ.

Principy masáže

Masáž je v ajurvédě doporučována jako každodenní relaxace. Toto učení věří, že pokud Váju nemůže volně proudit v Sirách, vzniká v organismu bolest. Masírováním se tak vytváří teplo, které napomáhá rozpínání a pohybu plynů v těle. tím se zlepšuje cirkulace Váju a tlumí se případná bolest.

Pravidelná masáž uvolňuje svaly, nervy a celé tělo. Používá se při ní oleje, jehož složení závisí na konkrétním stavu pacienta.

V ajurvédě je velice důležitá diagnostika pulsu masírovaného jedince. Jeho správná diagnostika napomáhá při volbě vhodného oleje pro masáž. Puls nemůžeme vyšetřovat bezprostředně po jídle, nebo jakékoliv jiné námaze. Ideální je ho zkoumat ihned po ránu těsně před jídlem.

Pokud při jeho měření cítíme nejsilnější tepání pod ukazovákem, je dominantní Váta, jehož hodnota je v rozmezí od 80 do 100 tepů za minutu. Když je tep nejsilnější pod prostředníkem převažuje Pitta, naměříme 70 - 80 tepů za minutu. A kapha převažuje, pokud cítíme nejsilnější tep pod malíčkem. Tento tep je pomalejší, asi 60 - 70 tepů za minutu. 

Také roční období má vliv na dóši, proto při masáži musíme dbát na to, jaké zrovna je. Na jaře v těle převažuje složení kaphy a pitta, v létě je dominantní pitta, na podzim vládne váta a v zimě převažuje kapha a váta.

Marmy

V lidském těle je 107 bodů zvaných marmy. Ty se vztahují k bodům průniku, v nichž se setkává pět organických principů: máma (svaly), sira (nervy, tepny, žíly, lymfa), snáju (vazy), asthi (kosti) a sandhi (klouby). Jimi do organismu vstupují čtyři druhy sira, aby dodaly tělu výživné látky a vlhkost. Dopravují váju, pittu a kaphu.

Úraz kterékoli marmy může mít za následek znetvoření, delirium, halucinace, znehybnění či kóma. Někdy také dochází ke vzniku mentálního onemocnění.

Masáž marmových bodů poskytuje tkáním, a tím i celému organismu, specifickou pomoc.

Masáž

Masáž v Ajurvédě znamená vzájemné předávání energie mezi dvěmi těly. Když masírujeme nezacházíme pouze se svaly a pokožkou, ale pracujeme s oběma energiemi - fyzickou i mentální.

Proces jejich přenosu je jednoduchý, masírovaný se poddá masáží a dovolí svému tělu relaxovat. Jemné výboje elektrické energie proudí přes konečky prstů maséra na pokožku masírovaného, která je okamžitě vstřebává a je absorbována jak pránická, tak i psychická energie.

Při masáži pracujeme současně se třemi systémy lidského těla krevním, nervovým a lymfatickým. Ajurvéda nahlíží na lidský organismus jako na soubor mnoha kanálků zásobujících tělesné tkáně. Tyto kanálky jsou spojeny s marmami a vnitřními orgány. Masáž stimuluje jejich činnost a povzbuzuje proudění výživných látek kanály do orgánů.

Ajurvédští lékaři doporučují používat při masáži oleje k dosažení jejího co největšího přínosu. Olej obsahuje výživu pro pleť a brání jejímu vysychání. Zvláčňuje pleť a hlavně eliminuje tření při masáži. Indičtí lékaři věří, že pokud se masíruje na sucho, vzniká tření, které vytváří horko a bolest, a to zhoršuje Vátu a narušuje plyny v těle.

Pro každou z dóš je doporučený druh oleje, který vyhovuje nejvíce jejím vlastnostem. Pro vátu je to olej sezamový, pro pittu kokosový a pro kaphu se nejvíce hodí hořčičný nebo olivový. 

Ajurvédské masáži jsou vlastní čtyři druhy technik: pleskání, hnětení, vytírání a promačkávání. Masér by měl nejprve začít s pleskáním a hnětením, poté by si měl do dlaní vetřít pár kapek oleje, které by měl vytíracími hmaty nanést na tělo a celou masáž zakončit vlnovitým promačkáváním svalů oběma rukama.

Pleskání je hmat probouzející tělo. Povzbuzuje krevní oběh a stimuluje kapiláry pod kůží. Provádí se pootevřenými dlaněmi ve formě mističek.

Hnětením uvolňujeme a odstraňujeme stres uložený ve svalech, kloubech a vazech. Hnětením aktivujeme vnitřní stěny buněk a zvyšujeme oběh lymfy a dalších chemických látek. Po hnětení uchopíme sval a jemně ho protřeseme.

Vytírání povzbuzuje lymfatický a krevní oběh a zvyšuje teplotu masírované oblasti. Ulevuje ztuhlým svalům a odstraňuje únavu. Jemné vytírání má relaxační účinek, zato důrazná masáž má účinek srovnatelný se cvičením. Proto začínáme jemným třením a nanášením oleje na pokožku, poté přecházíme na důraznější vytírání.

Závěrečná technika promačkávání se provádí pouze na končetinách, prstech a chodidlech. Začínáme na stehnech, odkud směřujeme dolů ke špičkám a potom pokračujeme od podpaží až po konečky prstů.

Tělo rozdělujeme do čtyř částí: od kostřče ke spodině lebeční, od klíční kosti ke konečkům prstů, od pánve k prstům na noze a hlavu a uši.

Masáž by měla začínat na spodní polovině těla, kdy se nejprve masírují dolní končetiny a chodidla, čím se tělo připraví na masáž trupu. Potom přecházíme na masáž horní poloviny těla. Po dokončení této části následují paže, ve směru od klíční kosti po konečky prstů a na závěr masáže se zaměříme na hlavu, kterou masírujeme vsedě.

Masírovaný by měl mít na sobě minimum oblečení. Před masáží ještě provede jednoduché protahovací cvičení, kde si masér všímá toho zda je tělo rovné, nebo se vychyluje.

Indikace a kontraindikace

Pro Ajurvédskou masáž je nejdůležitější uvést celé tělo do harmonické rovnováhy s jeho duší. Proto napomáhá ovlivnit celou řadu poruch, Např.:

migrény, bolesti hlavy, některé typy nervových onemocnění

kardiovaskulární potíže

poruchy Gastrointestinálního traktu

psychosomatické potíže

Za absolutní kontraindikace Ajurvédské masáže se považuje rakovina a poté zánětlivé a horečné stavy. Další kontraindikace jsou specifické pro každou masírovanou část těla.

Tato masážní technika se především zaměřuje na duševní a teprve potom na tělesné problémy člověka. Její specifikací je provádění rituálů před začátkem a po skončení masáže. Jsou to rituály na znovuobnovení energetické síly a jejího proudění tělem.

Při ajurvédské masáži se využívá speciálních olej ů namíchaných přesně podle typu člověka. V klasické masáži sice také využíváme pomocných masážních prostředků, ale použití toho konkrétního z nich určujeme podle problémů a nebo podle jeho účinků na organismus.

Masáž reflexních zón

Reflexní masáž je zvláštním druhem masáže, při které se používají palce rukou a prsty k působení na reflexní body na chodidlech a rukou.

První odkazy na systematicky používanou léčbu reflexních zón pochází ze starověké Číny. Zde se před 6 tisíci lety vyvinula manipulační léčba, ze které později vzešla akupresura a akupunktura. V Evropě nacházíme první zmínky o léčbě reflexních zón v 16. století, kdy se používal tlak na různé části těla k utlumení bolesti v jiné části.

Reflexologie, jak ji známe dnes, vznikla počátkem 20. století, kdy americký lékař W. Fitzgerald vypracoval mapu 10 energetických zón, ve kterých můžeme tlakem působit na jiné části těla a tím je ovlivňovat. Na jeho zonální teorii navázala americká masérka Eunice Inghamová, která na základě poznání, že nejúčinnější reflexní body se nachází na nohou, vytvořila reflexní mapu nohou, která se využívá dodnes.

Současníkem Fizgeralda byl londýnský neurolog sir Henry Head, který podle svého výzkumu, o vztahu zón kůže a vnitřních orgánů, vyvinul mapu reflexních zón, dnes označovanou jako Headovy zóny.

V roce 1973 byl založen mezinárodní institut reflexologie, která pokračuje v práci E. Ingham.

Mechanismus, kterým reflexní terapie působí, není přesně znám. Existuje mnoho teorií, avšak jako nejpravděpodobnější se zdá, ze v lidském těle proudí jakýmisi kanálky energie, která končí v reflexních bodech na chodidlech a dlaních. Právě pomocí reflexní metody lze tok energie ovlivňovat.

Reflexní metoda přináší hlavně uvolnění a součástí jejího účinku je zlepšení krevného oběhu a nervových funkcí.

 

V medicíně definujeme reflex, jako mimovolně probíhající následek podráždění. Tento reflex probíhá prostřednictvím reflexního oblouku, který není propojen s mozkem, ale probíhá kratší cestou přes míchu, tudíž není ovládán vůlí.

Časem vznikly různé modely reflexních zón. Nejpoužívanější jsou Headovy zóny a Fitzgeraldovy zóny, které dávají základ reflexní terapii na chodidle.

Zonální teorie vysvětluje vztah mezi reflexními body na chodidlech a s nimi propojenými částmi těla. Podle této teorie tělem probíhá deset energetických kanálů, které jsou párově uspořádány a z nichž každý vychází z příslušného prstu ruky nebo nohy. Tyto zóny popsal doktor Fitzgerald a dal jim určité vlastnosti. Všechny se táhnou od palců na nohou tělem vzhůru do hlavy a pak zpět do rukou, všechny jsou stejně široké a zahrnují všechny orgány a části těla. Zóny se počítají zprava odpředu směrem dozadu.

Do Fitzgeraldovy zonální teorie se později zavedlo ještě jedno kritérium. Podélné zóny totiž byly moc velké a tak se v nich špatně orientovalo, proto je Fitzgerald rozdělil na 4 příčné zóny třemi horizontálními liniemi. První příčná zóna zahrnuje hlavu, krk a šíji. Druhá zóna vede od ramenního pletence až po dolní okraj žeberního oblouku. Třetí příčná zóna začíná od okraje žeber až po pánevní dno a poslední čtvrtá příčná zóna vede od pánevního dna až po chodidla. Tyto příčné linie promítl i na mapě chodidla. První line vede pod bříšky prstů, druhá na kostech nártu a třetí na zánártních kůstkách.

Reflexní zóny na noze

E. Inghamová přenesla systém deseti zón, vyvinutý W. Fitzgeraldem, na nohy. Svými poznatky, že nohy představují zmenšený obraz celého těla se všemi jeho orgány, položila základní kámen k reflexní terapii nohou.

Obě chodidla tvoří nedílnou jednotku, a tak diagnostiku i léčbu provádíme na obou ploskách. Topografické vztahy tělových orgánů mají podobné vztahy i na nohou. Pravostranné orgány se zobrazují na pravou nohu a levostranné na nohu levou.

Přehled reflexních zón na obrázku přesně ukazuje umístění reflexních zón na plosce i nártu nohy. Mapa levé nohy se příliš neliší od mapy nohy pravé, ale některé nepárové orgány mají zastoupení jen na jedné noze, např.: srdce. 

Technika provedení

Existuje několik metod léčení, ale ve většině případů se používá tlaku palce na reflexní oblast. Dalšími terapiemi jsou masáž pomocí ukazováku, bodová masáž a masáž s rotačními prvky.

U většiny případů se používá palec a ukazovák. Masér používá obě ruce a svými prsty pomalu přejíždí přes reflexní zóny. Bodová masáž a masáž s rotačnímu prvky již patří ke specializovaným technikám a provádí se pouze při stimulaci některých zón.

Je velice důležité aby byl palec ohnutý a jeho špička tlačila na léčenou část nohy nebo ruky. Ostatní prsty spočívají kolem nohy a druhou ruku používáme k přidržování masírované části.

Velikost tlaku na reflexní oblast závisí na citlivosti pacienta. Všechny masážní pohyby musí být pevné a palec by neměl mnout kůži, ale tlačit na reflexní bod. Na některých místech nohy nebo ruky je snazší použít k masáži jiný prst než palec. V takovýchto případech aplikujeme stejnou techniku, jako když masírujeme palcem.

Masážní pohyby by měly být pomalé a plynulé, aby měly uvolňující účinek. Drsné a rychlé pohyby jsou pro masírovaného nepříjemné.

Po ukončení masáže bychom měli zařadit celkovou masáž nohou. Můžeme využít tzv. ždímání, kdy rukama uchopíme protilehlé strany nohy a pohybujeme jimi proti sobě. Nebo můžeme použít hmatu hnětení, kdy sevřenou pěst položíme na masírované chodidlo a druhou ruku na hřbet nohy a oběma rukama působíme na nohu krouživými hnětacími pohyby. Důležité je na nohou aplikovat metodu kroužení prstů.

Indikace a kontraindikace

Masáž reflexních zón navštěvují lidé s nejrůznějšími problémy. Od fyzických až po psychické. Pomocí reflexních bodů lze ovlivnit jakýkoliv orgán v těle. Mohou to být:

  • bolesti hlavy
  • rýma, nachlazení
  • žaludeční nebo střevní potíže
  • kardiovaskulární onemocnění
  • nervová onemocnění
  • psychické problémy
  • kožní problémy

Protože masáž reflexních zón se provádí na nohou, jsou za kontraindikace považovány všechny typy onemocnění nohou. Od vředů, přes plísně až po zlomeniny.

Srovnání s klasickou masáží

Tato masážní technika se od klasické liší asi nejvíce. Je to hlavně tím, že nemasírujeme celé tělo, ale ovlivňujeme jeho funkčnost pomocí reflexních bodů umístěných na plosce nohy. Proto se spíše než ke klasické masáži blíží k akupresuře a jiným podobným technikám.

Masér celou dobu pracuje pouze s ploskami nohou a svalů nebo pokožky člověka se vůbec nedotýká. Proto je možné touto technikou ovlivnit spíše poruchy vnitřních orgánů, než ulevit namoženým svalům a urychlit jejich regeneraci, což je hlavním principem klasické masáže.

Další masážní techniky

Mezi další masážní techniky patří:

Holistická masáž

Reflexní masáž

Thajská masáž

Holistická masáž

Holistická masáž léčí osobnost jako celek a nezaměřuje se pouze na jednotlivé fyzické problémy. Pohyby jsou pomalejší a soustředěnější, podobné meditaci.

V holistické masáži mají prvořadou důležitost přístup masírujícího a masírované osoby k proceduře, jejich vzájemné vyladění a komunikace během masáže. Úlohou masírovaného je zůstat uvolněný, ale zároveň pozorný a soustředit se na dotek partnera.

Dobrá holistická masáž ovlivní všechny úrovně osobnosti. Na fyzické úrovni to je uvolnění svalů a zmírnění svalového napětí, zlepšení žilního oběhu, podporu funkce mízního oběhu a protahuje pojivové tkáně kloubů. A na mentální úrovni zbavuje masírovaného stresu a úzkostí, ale hlavně napomáhá uvědomit si tělo jako celek i jeho jednotlivé části.

Velmi důležitá je emocionální stránka masáže. Procítěná masáž vyvolá pocity pohody, důvěry a radosti.

Masáž celého těla se skládá z malého počtu odlišných hmatů opakujících se v různých variantách. Holistická masáž má čtyři hlavní skupiny hmatů - hmaty klouzavé, středně hluboké, hluboké a tepání.

Klouzavé hmaty jsou uřčeny spíše k všeobecnému použití. Používají se na všech částech těla v úvodu, při ukončení masáže a také jako spojující hmaty k usnadnění přechodu z jednoho masážního pohybu k druhému. Nikdy nezasahují hluboko do svalstva. Patří mezi ně dlouhý tah, široké kroužení a peříčkování. Dlouhý tah je plynulý uklidňující pohyb používající se k roztírání oleje, zahřátí a uvolnění. Při širokém kroužení ruce opisují dráhu jako při plaveckém stylu prsa. Peříčkování je krátký a jemný hmat, při kterém prsty lehce přejíždí přes pokožku a používá se pro postupné přerušení kontaktu, kdy doznívá jako ozvěna předešlých pohybů.

Mezi středně hluboké hmaty patří hnětení, přitahování a ždímání. Napomáhají uvolnění svalů a zlepšují mízní a lymfatický oběh. Při hnětení se střídavě tiskne a uvolňuje svalstvo, tím se protahují a uvolňují části těla s velkým množstvím měkkých svalových tkání, jako jsou hýždě nebo stehna. Přitahování je pevný hmat, při němž se nadzdvihují postranní části trupu a končetin. A při ždímání se ruce přibližují k sobě z opačných stran, takže tkáň se mezi nimi nejdříve nahromadí a potom protáhne.

Při hlubokých hmatech používáme palce, prsty a hrany dlaní, tak aby přímo pronikaly hluboko do tkáně. Důležité je postupné propracování tkáně, tak aby se uvolnilo napětí svalů.

V holistické masáži patří tepání do samostatné kategorie, protože jeho účinky jsou spíše dráždivé a stimulující, něž uvolňující. Zahrnuje škálu rychlých, svižných a rytmických pohybů. Mezi základní tepací hmaty patří - sekání, pleskání, bušení a škubání. Hlavním účinkem je stimulace oblastí s velkým množstvím měkké svalové tkáně, kde napomáhá vypínání pokožky a zlepšuje její prokrvení.

Při holistické masáži začínáme na zadní straně těla postupně od hlavy dolů k nohám, poté masírujeme přední stranu těla. Celý postup je rozdělen do sedmi oblastí, z toho dvě jsou na zadní straně těla a pět na přední. Při tradiční masáži postupujeme směrem k srdci, aby se uvolnil krevní oběh, ale v holistické masáži nás zajímá především uvolnění masírované osoby a dosažení rovnováhy v celé řadě procesů probíhajících v těle. Například na končetinách používáme pevnější a důraznější hmaty směrem k srdci a lehčí, jemnější tahy opačným směrem.

Indikace a kontraindikace

Holistická masáž je zaměřena na osobnost jako celek, neléčí tedy jen fyzické, ale i psychické obtíže. Hlavním úkolem je uvědomit si tělo jako celek a navodit pocit bezpečí a radosti.

Napomáhá při:

  • uvolnění svalového napětí
  • zlepšení žilního a mízního oběhu
  • stresu

Kontraindikace holistické masáže jsou stejné jako u klasického typů masáží. Za absolutní kontraindikaci je považováno jakékoliv onkologické onemocnění z důvodu urychlení mízního odtoku.

Srovnání s klasickou masáží

Holistická masáž se od klasické liší hlavně pojetím osobnosti. Klasická masáž je v první řadě zaměřena na fyzické problémy a teprve poté na uvolnění psychického napětí. Kdežto u holistické masáže je hlavním účinkem navození pocitu pohody a radosti.

Na počátku 20. století vznik nový druh masáže, který sice využíval některých hmatů z klasické masáže, ale v mnohém se od ní lišil. Henry Head pozoroval změny kožní citlivosti při onemocněních vnitřních orgánů a na základě klinických pozorování na povrchu těla vymezil citlivé kožní okrsky, které označil podle inervace z příslušného míšního segmentu. Místa s největší kožní citlivostí označil jako „maximální body“. Na jeho poznatky navázal Cornelius, který se pokoušel masáží v místech kožních projevů o léčebný zásah v inervačně spjatém orgánu. V roce 1909 popsal tzv. nervové body, které zvolil za místo masážního zásahu. Při masáži používal hlavně tření a chvění. O dva roky později Barczewski vydal příručku o reflexní masáži a v roce 1917 doporučil podobnou masáž holandský lékař van Veen.

Reflexní masáž lze tedy charakterizovat jako manuální léčebný zásah na povrchu těla, aplikovaný v místech druhotných, onemocněním reflexně vyvolaných změn.

Reflexních změn na povrchu těla je několik. Časté jsou změny v prokrvení kůže, změny v podkožním vazivu prezentující se mírným vtažením kůže. Svaly v oblasti postiženého segmentu jsou zpravidla bolestivé, napjaté až bolestivě stažené a na okostici lze vyhmátnout bolestivé zduřeniny nebo naopak citlivé důlky, díky nimž mají kosti nepravidelný povrch.

Proto v první polovině 20. století byly v Německu vypracovány čtyři druhy reflexní masáže. Především vazivová masáž podle masérky E. Dickeové a dr. H. Teirichové - Leubeové. Pro tuto masáž je charakteristické dráždění kůže a podkoží různě hluboko zanořeným prstem. P. Vogler a H. Krasse jsou autory periostální techniky reflexní masáže, kdy se bříšky prstů nebo mezičlánkovým kloubem prstu ruky vykonává bodový tlak na změněnou okostici. Tzv. segmentovou masáž publikovali O. Gläser a dr. A. E. Dalicho. Hmaty u této masážní techniky vycházejí z klasické masáže, ale jsou značně modifikovány pro všechny tkáňové vrstvy. A fasciovou techniku reflexní masáže, která se jen nepatrně odlišuje od masáže vazivové, vyvinul H. E. Helmrich.

Reflexní masáž se značně liší od klasické masáže. Provádí se pouze ve zdravotnických nebo lázeňských zařízeních na předpis lékaře, který nese zodpovědnost za správně indikovaný druh masáže a masér zodpovídá za její správné provedení. Je fyzicky méně náročná a provádí se bez použití masážních prostředků, které by skryly změny na kůži. Je to místní masáž a masírují se pouze oblasti reflexně vyvolaných změn onemocněním. Tato masáž se provádí buď vleže na masážní lavici nebo na stoličce. Při masáži je velice důležité, aby byl masírovaný naprosto uvolněný.

Při reflexní masáži je důležité nejprve lokalizovat reflexní změny, poté masér teprve přistupuje k vlastní masáži. Největším uměním reflexní masáže je zvolit optimální sled speciálních hmatů, říká se mu masážní sestava a je jedinečná pro určitá onemocnění.

Cílem této masáže je příznivé ovlivnění onemocnění odstraněním reflexních změn na povrchu těla.

Za hlavní funkci reflexní masáže je příznivě ovlivnit onemocnění pomocí masáže v místech reflexních změn na povrchu těla.

Tato masáž napomáhá téměř při všech poruchách nervového, žilního a muskulárního systému. Dále napomáhá při onemocnění některých vnitřních orgánů.

Za kontraindikace jsou povařovány pohlavní orgány a přední strana krku. Dále jsou to zánětlivá a horečnatá onemocnění a varixy.

Srovnání s klasickou masáží

Reflexní masáž se od klasické masáže liší mnoha věcmi. Ať už je to fakt, že se smí provádět pouze v lékařském zařízení na lékařský předpis. Tak ve svém působení na organismus, nebo jen v hmatech které jsou používány.

Thajská masáž

Tradiční starověká masáž má svůj původ v dávné historii. Nejstarší kořeny thajské masáže neleží v Thajsku, ale v Indii. Jejím zakladatelem před 2500 lety byl severoindický lékař Jivaka Kumar Bhakka, současník Budhy a osobní lékař krále Magadhy Bimbisary.

Jivaka je dodnes oslavován jako Otec lékařství a je považován za objevitele léčivé síly rostlin a nerostů.

Všeobecně se soudí, že do Thajska přišla nauka o léčení společně s buddhismem ve 2. až 3. století př.n.l. O původních formách masáže v této oblasti totiž není nic známo a stejně tak se neví, jestli měla akupunktura nebo akupresura nějaký vliv na teorii o thajské masáži.

Základem thajského lékařského učení je představa energetických drah probíhajících celým tělem. Z nich je pro thajskou masáž nejdůležitějších 10, tzv. Sib Senu, tedy 10 Senů. Pomocí této sítě je lidská bytost napájena životní sílou.

Energetické linie vytváří „druhou kůži“ obalující fyzické „hrubé tělo“. Energetické tělo je složeno asi z 72 000 energetických drah. Právě z nich si thajská masáž vybrala 10 hlavních drah, na kterých leží důležité akupresurní body. Jejichž masáží můžeme léčit onemocnění a odstraňovat bolest.

Poruchy v proudění energie v těle snižují hladinu Prány a vedou tak k různým onemocněním. Prací na těchto energetických drahách a akupresurních bodech odstraňujeme blokády a obnovujeme volný tok Prány, a tím pomáháme návratu zdraví a pocitu pohody. 

Víceméně stejnou teorii můžeme najít v čínské akupunktuře a japonském Shiatsu.

Provádění thajské masáže bylo vždy chápáno jako fyzická forma Metta - palijské a thajské slovo vyjadřující láskyplnou dobrotu. Dobrý masér pojímá masáž jako meditaci. Začíná s Puja, což je meditativní motlitba pro plné soustředění na práci a uzdravení, které thajská masáž zprostředkovává. Pracuje při plné bdělosti mysli a s co největší pečlivostí.

Thajská masáž se v mnohém liší od švédské, tedy klasické masáže. Ta se soustředí hlavně na práci se svaly a už méně se zaměřuje na psychickou pohodu jedince. Zato thajská masáž, ve které nenajdeme hnětací hmaty, převažující v klasické masáži, nepracuje s tělem fyzickým, ale energetickým. Místo hnětení je tedy využívána akupresura nebo jiné tlakové techniky. Dále zde najdeme velké množství protahovacích hmatů, proto dostala thajská masáž název „Hatha Jóga“.

V Thajsku se ujaly dva způsoby masáže - „Jižní“ a „Severní“ styl. Jižní styl je více manipulativní a používá rychlejších pohybů, zato Severní styl více klade důraz na rytmus a pomalé plynulé uvolnění.

Thajské masáži je velice podobná reflexní masáž, využívající tlakové body pro přístup k energetickým drahám. Dalším stupněm thajské masáže je masáž léčebná, která se používá pro léčbu určitých onemocnění. Ale tento typ masáže je šířen jen mezi zkušenými odborníky, předává se jen z učitele na žáka.

Thajská masáž celého těla trvá přibližně od 2 do 2,5 hodin. Doba je dost dlouhá na zvládnutí celého těla a současně dost krátká na udržení koncentrace. V thajské masáži nejsou žádná neměnná pravidla omezující výběr a skladbu cvičení. Technik masáže jsou stovky a každý masér si postupně vytváří svůj vlastní styl, který přizpůsobuje potřebám pacienta.

Masáž začíná lehkými uvolňovacími cviky, které pacienta připraví na obtížnější protahovací cvičení.

Velice důležité je před masáží důkladně prošetřit zdravotní stav pacienta. A držet se základních pravidel thajské masáže:

  • nepoužívat přímý tlak na kost či páteř
  • při kardiovaskulárních onemocněních nezastavovat krevní tok stlačením tepen
  • dbát na zvýšenou citlivost kolen, která mohou být snadno poraněna
  • při svalové únavě nepoužívat příliš silný akupresurní tlak
  • u těhotných žen nikdy nepracovat v břišní krajině
  • v průběhu masáže neustále sledovat stav pacienta

Thajská masáž se, podobně jako shiatsu, provádí na zemi na matraci, nebo jiné podložce vyhovující potřebám maséra. Masér i masírovaný jsou oblečení v pohodlném bavlněném oblečení. Při aplikaci se nevyužívá žádných masážních prostředků. 

Thajská masáž léčí různá onemocnění pomocí tlaku prováděného v určitých bodech. Napomáhá při onemocnění vnitřních orgánů a při bolestech různého původu.

Za kontraindikace jsou považována kolena, páteř, svalová únava, břišní krajina při těhotenství nebo kardiovaskulární onemocnění.

Srovnání s klasickou masáží

Rozdíl mezi thajskou a klasickou masáží je hlavně v jejím pojetí. Thajská masáž je zaměřena na navození psychické pohody a teprve poté na odstranění fyzických problémů. U klasické masáže je tomu přesně naopak..

Další rozdíl je v používaných hmatech. V thajské masáži se využívá pouze tlaku směřovaného na určité body. V Thajské masáži proto nenajdeme žádné hnětací hmaty.

Závěr

Jak je známo, masáže mají v dnešní uspěchané době velkou oblibu. Ať už se jedná o jejich klasický nebo alternativní typ. Správně provedenou masáží můžeme pomoci nejen ze zdravotního hlediska, ale i z hlediska duševního, což je v dnešní době nej častějším důvodem návštěvy masáže.

Alternativní masáže navštěvují spíše nesportovci. Mezi ně patří hlavně manažeři a lidé s psychicky náročnou prací, kteří v nich hledají duševní úlevu. I z tohoto důvodu jsou alternativní masáže navštěvovány průměrně více, než masáže klasického typu.

Většina z alternativních masáží je zaměřena v první řadě na duševní a emocionální stránku člověka a teprve poté na fyzické potíže. Kdežto u klasické masáže je tomu právě naopak. Možná právě toto je důvod, proč sportovci raději navštěvují klasickou masáž, která jim přináší fyzickou úlevu po jejich náročném tréninku nebo jiném výkonu a teprve v druhé řadě je zaměřena na psychickou stránku člověka.